Září 2012

Je Evropský superstát o jeden krok blíže k prudkému kolapsu?

26. září 2012 v 14:54 | Miroslav Pavlíček |  Události, komentáře a odkazy

Jean Monet, otec zakladatel Evropské unie, měl velice konkrétní vizi budoucnosti Evropy už v roce 1952 a vyjádřil ji v dopise kolegovi z 30. dubna tohoto roku. "Evropské národy je třeba vést k superstátu, aniž by lidé v nich rozuměli tomu, co se děje. Toho lze dosáhnout postupnými kroky, z nichž každý bude v přestrojení za ekonomický důvod, tyto však nakonec neodvratně přivodí federaci."
Zde v kostce jasně vidíme to podvodné eskamotérství, které je za scénou té vyfabrikované 'Unie' jednotlivých národů, z nichž každý byl veden k víře, že jeho ekonomická a sociální stabilita povede k prosperitě, jakmile bude spuštěn 'společný trh' a různé ty dohody tvořící milníky na cestě neochvějně vedoucí k 'superstátu'.
Skutečná mise zakladatelů EU byla vždy čímsi na způsob chiméry. Monetův dopis to objasňuje, nicméně jeho motivace je jak idealistická, tak i elitářská. Tahle nadnárodní entita měla být stvořena "aniž by (její) lidé rozuměli, co se děje," leč postupovali by podle vzoru vytčeného ambicemi elitářské oligarchie táhnoucími se už od zaniklých dynastií.
Můžeme vystopovat kořeny posledního experimentu se 'superstátem' v Schumanově plánu z roku 1951, který podepsalo šest zemí a nabyl podobu smlouvy (Pařížská smlouva), která se točila kolem průmyslu uhlí a oceli, který byl vložen pod společnou správu, deklarativně proto, aby se zabránilo návratu smrti a destrukce ze Druhé světové války. Německo, Francie, Itálie, Holandsko, Belgie a Lucembursko se stali signatáři této dohody, jejíž účel vycházel ze zkušenosti a byl vyhlášen, že zajistí, aby žádná z těchto zemí už nemohla znovu zase vyrábět válečné zbraně k použití proti ostatním.
Pak v roce 1957 těch samých šest zemí rozšířilo spolupráci do dalších ekonomických sektorů a podepsaly Římskou smlouvu. Tím vytvořili 'Evropské hospodářské společenství' rovněž známé jako Společný trh. K němu se za paní Thatcherové v roce 1973 připojila i Británie.
K formálnímu vytvoření Evropské unie pod vedením Jaquese Delorse nedošlo dříve než v únoru 1992 podle Maastrichtské dohody. Ta formalizovala zavedení Evropského parlamentu a Evropské komise, která později získala za Jaquese Santera, jejího prvního presidenta, značnou 'správní moc'. Je zajímavé, že tato Komise byl původně pojmenována jako "Vrcholná autorita", z čehož zní silný Zednářský podtón. Tento název však byl v 60. letech zrušen.
Jednotná měna (Euro) jako prvek rozšiřování Unijní moci byla spuštěna v roce 1999 spolu s Evropskou centrální bankou. Nakonec v prosinci 2009 přišla Lisabonská smlouva, která vytvořila i nový post presidenta Evropské rady.
Během tohoto krátkého přehledu zrození a expanze EU si můžeme povšimnout i procesu plíživé homogenizace, která odráží Monetův skrytý směrný plán. A jak to bylo zamýšleno, povrchně to určitě vypadá, že v popředí toho všeho byly ekonomické úvahy, ani nemluvě o údajně 'společných' zájmech jako modernizace infrastruktur, Společná zemědělská politika a dohoda o 'odstranění hranic', které měly EU poskytnout daleko průtočnější socio-ekonomickou a kulturní provázanost.
Společná zemědělská politika (CAP) měla zajistit, aby v nové Evropě už nikdo nehladověl a aby byly zájmy sedláků finančně ochráněny proti nežádoucím turbulencím v širším trhu. Není třeba říkat, že dotované monokultury a intenzivní dobytkářství prosazované CAP se ukázalo být jako naprostá katastrofa pro tradiční biodiverzitu promíchaných rodinných statků, kvalitu potravin a ekologii evropské zemědělské krajiny. Pokroucená obchodní politika dotací rovněž uvalila své břemeno i na ostatní.
To, co je v tom všem nepopiratelné, je, že velký Monetův experiment rovněž koncentroval ohromné množství moci ve velice málo rukou; a tyto ruce jsou hodně dalece vzdálené od rukou těch dělníků a pracujících, kteří nadále tvoří většinu občanstva Evropské unie.
Tvorba jednotné měny (Eurozóny) posloužila k tomu, aby odhalila jakým je tato linie zmetkem, při nejedné příležitosti, kdy to ze záležitostí EU vyplulo na povrch. Ať měli otcové zakladatelé na mysli cokoliv, ta myšlenka, že země tak sociálně, kulturně a ekonomicky protikladné jako Řecko a Německo by se měly nacházet v nějaké formě komuny prostřednictvím 'fiskálních dohod', ať byla jakákoliv, určitě nebyla moudrá.
Vytvoření Evropské centrální banky pak už ztělesnilo tu mentalitu 'obchodního bloku' v Eurozóně. Stalo se, jak svého času poznamenal Winston Churchill, smiř se s faktem, že EU by mohla fungovat jako "Spojené státy evropské". Spojenými státy evropskými se právě Evropa stává s presidentem Evropské komise fungujícím jako na čele jako nastrčená figurka; mocnou centrální bankou fungující jako europokladnice a slabým parlamentem bojujícím za to, aby vyvolal nějaké zdání demokracie.
Uvnitř tohoto vrcholně těžkopádného a vysoce byrokratického režimu globální bankovní kartely plně využily toho za vším stojícího pocitu politické nebezpečnosti. Evropská centrální banka se sdružila s Mezinárodním měnovým fondem, aby začaly fungovat jako centrální kontrola nad osudy zemí Eurozóny v těžkostech. Výsledkem je studenost a bezduchost evropské značky zaštiťující vykořisťování, které je zjevně slepé ke všemu kromě uvalování struktur Orwellovské autoritativní kontroly, která vysaje do dna veškerá aktiva jakékoliv země, která je tak pitomá, že usiluje o jejich finanční podporu.
Poté, co presidentoval kolapsům různých evropských ekonomik, Jose Manuel Barroso zneužil svého postu presidenta Evropské komise, aby doporučil uvalení Evropského superstátu jako jediné účinné medicíny, která zbývá, aby se ta 'Unie' v potížích udržela pohromadě. Odpor vůči tomuto řešení se bere jako útok proti duchu projektu a ti, kdo se opováží pozdvihnout své hlasy, jsou bráni jako 'popírači'. Šedesát let od data sepsání Monetova dopisu a aparát pro předjímaný superstát se nám cpe na plac.
Jak tak chřadnoucí členské státy Eurozóny upisují svá tenčící se národní aktiva podle nenažraných požadavků MMF a ECB, platby úroků, které MMF a ECB vysávají nadále plní truhlice pro finančními kabalami vedené války. A tak teď žádají i země mimo Eurozónu, aby navíc do těchto truhlic přisypávaly, protože v nich zjevně není dost na přípravu dalších balíčků jedovatých úvěrů pro další oběti.
To, co měl Jean Monet na mysli, když psal svůj proslulý dopis, bylo pečlivě naaranžované, skryté podněcování ke kradmému úchvatu moci. Kradmému úchvatu, který pevně instaluje malou bandu všemocných technokratů a oligarchů do nezpochybnitelně zasednutých kormidelních sedaček jednoho z největších obchodních bloků planety. Pod tímto režimem se bude národní suverenita strategicky oslabovat a stávat tak těžce závislou na vnější ekonomické podpoře, že nakonec přestane fungovat jako funkční systém 'suverenity'. Rozhodnutí národní důležitosti, kdysi činěná přes volené parlamenty, jsou nyní uzurpována systémem centralizované kontroly umístěným do Bruselu, jsou však přímo nalinkována k Londýnu, New Yorku, Washingtonu, Frankfurtu, Paříži, Římu a Tokiu.
Jakákoliv země, co není součástí tohoto 'klubu' se automaticky stává vedlejší linií jako národ druhé kategorie s jen malými až žádnými právy zasedat v klíčových komisích a ovlivňovat budoucnost. Klub fiskální unie se svírá jako svatý grál, jemuž se všechny národy musí kořit, mají-li být členy vnitřní svatyně.
Pod tímto režimem jsou to nadnárodní korporace, bankéři a byrokraté EU, kdo z něj tyjí, zatímco pracující občané EU jsou uvězněni v moderním nevolnictví, v němž bankéři kontrolovaná Evropská komise a členské národní státy vyžadují od evropské pracovní síly, aby vykoupila soukromé banky přijetím menších platů, pozdějších penzí a ztráty sociálních služeb.
Takto od nás (lidí) vyžadují, abychom vlekli tu káru a podrobili se zbídačujícím opatřením uvaleným na nás, aby vlády mohly vykoupit banky a banky mohly ukojit své Eurokratické chlebodárce uzavřené za svými mahagonovými stoly v agenturách Evropské finanční stability. V jejich těsné blízkosti samozřejmě sedí i stínová 'Frankfurtská skupina'.
Podle Larryho Elliota ekonomického korespondenta Guardianu je Frankfurtská skupina "nevolenou kabalou sestávající z osmi lidí: Lagarde (MMF); Merkel; Sarkozy; Mario Draghi (president ECB); Jose Manuel Barroso (president Evropské komise); Jean Claud Juncker (předseda Eurogroup); Heman van Rompuy (president Evropské rady) a Olli Rehn (evropský komisař ekonomických a finančních záležitostí). Tato skupina, která se nezodpovídá nikomu, v Evropě udává tón.
Vzhledem k tomu, jak má teď tato kabala volnou ruku při správě evropských (pokud ne i globálních) finančních záležitostí, těžko překvapí, že jsou to peníze a moc, co tvoří všepřebíjející téma ambicí Eurozóny. Kolikrát jste během několika posledních měsíců slyšeli hlavy států, jak vyhlašují, že v té a v té době se musí usnést nějaké shromáždění, "aby vyslalo trhům jasnou zprávu?"
Všimněte si prosím: nikoliv lidem - nýbrž trhům. Teď je všechno zjevně v držbě 'trhů'. Ty se staly totemem, před kterým se máme podle očekávání poslušně klanět. Ta všeprostupující ideologie konzumu a růstu a ta skrytá posedlost mocí, která doprovází její panování, naznačují hloubku s jakou tato choroba zachvátila srdce společnosti. Chorobou, která dává establišmentu licenci k technokratické diktatuře a degraduje základní instinkt pro demokracii.
A tohle Jean Monet bezpochyby rozpoznal už při koncipování Evropské unie. Možná i viděl, jak ta maličká skupinka dobře vyškolených mocibažníků bude schopna zrežírovat ekonomický kolaps zemí, kterým se nepodařilo naplnit diktát toho soukromého klubu, který on a jeho kolegové podnítili. Byla to snad předpověď, že by mohlo mýt možné dosáhnout toho, co se Reichstaagu dosáhnout nepodařilo, tentokrát ale jen s malou až žádnou potřebou krveprolití?
Každopádně je pryč Evropa spočívající na skupině nezávislých národních států sdružujících se, když je to vhodné, k mezinárodně významným záležitostem. Celá stavba široké rodiny národních států zvaná Evropa byla zavlečena do krizového zlomu kvůli podloudné mazanosti a zastrašující hře s ohněm realizátorů tohoto úchvatu globální moci. Té moci, která nyní kontroluje média, politiky, trh i lidi. "Dáme jim to, co je přimějeme si myslet, že chtějí," to je trefné shrnutí plánu na úspěch v tomto kradmém úchvatu. Ve světě klamu masovými médii; virtuální reality; 'nákupů' jako volnočasové sháňky číslo jedna, plus všech myslitelných blbůstek, se kterými si lze pohrávat; a pak člověk vidí, jak se ta vytříbeně střižená sestava povrchních odvracítek pozornosti zkombinuje, aby se stala tak mocným opiátem.
Ty zbankrotované materialistické imaginace moderních Evropanů se však tragicky hroutí, aby potrhaly oponu klamu, která umožnila, aby to utajené uchvácení proběhlo tak hladce. Jak varoval už Aldous Huxley v Odvážném novém světě, v revizi z roku 1958: "Demokracie a svoboda budou tématem každého vysílání a úvodníku. Mezi tím vládnoucí oligarchie a její vysoce cvičení elitní vojáci, policisté, výrobci mínění a manipulátoři myslí potichu tu show povedou tak, jak se jim bude zdát vhodné."
No, a tak teď stojíme na okraji propasti, ovšem z větší části, aniž by nám došlo, že to je propast. Ten federální superstát, v současnosti spravovaný neblaze proslulou 'trojkou' se kolem nás uzavírá, nehledě na jakékoliv národní členství či ne-členství v režimu společné měny. Tento systém kontroly pracuje na principu udržení lidi jen natolik inteligentních, aby sloužili systému, ne však dost inteligentních, aby rozpoznali, že tohle je ten systém. Byl ve své misi převážně úspěšný, až dosud nás pacifikovali, abychom přijali roli brblající služebnosti s jen málo projevy otevřeného odporu.
Tohle všechno se ovšem může změnit. Rok 2012 vypadá, že je stanoven za rok zlomu. Projevy rebelie se objevují i tam, kde převažovala zamlžená ospalost. Extrémy neokoloniálních válek vedených v Africe, v Perském zálivu a ve Střední Asii už zvedají obočí, jestli už ne i pár vlasů v týle. Olejářské společnosti si bahní v rekordním profitu; banky sotva jejich lehkomyslná rozmařilost z let 2008/9 přivedla k pokoře a při tazích během extravagantně hravých loterijních show se každý týden dělají multimilionáři. A tohle všechno během uvalování vládou podněcovaných zbídačujících balíčků na občany potýkající se s udržením rozumného žití a s podržením si špetky sociální odpovědnosti a dekóra. Něco musí povolit. A nejspíš toho bude více než Řecko, Irsko a Portugalsko.
Naše vleklé předstírání, že jsme něco jiného než schizoidní a pokrytecká společnost, jakou jsme, se konečně rozpadá. Ty holé kosti pravdy už nelze déle maskovat za konejšivou rétoriku a umný klam. Jak to uvědomění, co proti nám stojí, roste, začínáme mít velice skutečnou volbu co dělat: stát na svých vlastních dvou nohách a osvobodit se z obklopujících chapadel Moneta a Delorse inspirovaných nadnárodní diktaturou - nebo sklouznout ještě hlouběji pod jejich kontrolu - ztratit svou schopnost ukout si v nadcházejících generacích svůj osud. Tato volba nebyla nikdy tak drsná. Je to na každém z nás, zda dosáhneme na bohatší půdu a zajistíme, aby se zrodilo něco celkem lepšího.


Nigel Farage: Vstupujeme do děsivého závěrečného dějství

26. září 2012 v 14:51 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Člen Evropského parlamentu Nigel Farage pro King World News varoval, že "Vstupujeme teď do závěrečného dějství." Farage rovněž vyslovil výstrahu: "Kupíme tyhle obrovské problémy pro naše děti a vnoučata." Farage také diskutoval o zlatě, ale nejdříve je tu to, co musel říci o nadcházející krizi: "To, co se tu ve skutečnosti odehrává, je, že krize eurozóny se stává tak vážnou a tak chmurnou, že veřejné mínění po celé Evropě se rychle v každé zemi obrací proti tomuto projektu, proto to zkouší provést a zapečetit a celý ten projekt zkompletovat, než se všichni opravdu probudí a uvědomí si, co se to jejich jménem odehrává."


Nigel Farage pokračuje:
"O to jim jde. Nyní vstupujeme do závěrečného dějství v tom, co bylo 50-letým politickým projektem. Tohle všechno samozřejmě během následujících dvou let vstoupí do velice dramatického rozuzlení …"
"Pro ně znamená závěrečné dějství v podstatě zrušení národních států v Evropě, aby byl zcela zrušen jakýkoliv koncept národní demokracie a svěřenectví veškeré moci, všechny tyto atributy, co asociujeme s normálními zeměmi, to všechno bude vloženo do rukou této nové evropské politické třídy."
"Tahle imperiální ambice v tom byla už od samého počátku, ale až dosud byla skrytá. Musím říci, co se týče většiny Evropy jsem dost pesimistický. I přes skutečnost, že se nám tu na Severu odehrávají ty demokratické rebelie, to status quo drží v ruce bič a má to pod kontrolou v moc velké části Evropy. Ve většině Evropy budou s tím šíleným projektem pokračovat, jsou tu ale země, které se z toho osvobodí."
"Spojené království Velké Británie je v dobré pozici, i Česká republika bude možná mít tu odvahu, aby to zastavila. I Finsko dost možná bude mít vůli a odvahu to zastavit, myslím si ale, že většina zbytku se povleče dát v tom kurzu naprosté stupidity."
Farage rovněž pokračoval: "Kupíme tyhle ohromné problémy pro naše děti a vnoučata. Ty budou muset jednou ten účet zaplatit a my to v každém jednotlivém probíhajícím roce činíme dramaticky horší."
"Je tu naděje, a teď budu mluvit o Spojeném království, myslím si totiž, že ta nová smlouva, kterou navrhnou, je prostě tak extrémní, že Britský lid bude touto myšlenou naprosto zhnusen. Ten okamžik, kdy dostane britský lid v referendu příležitost se od toho osvobodit, se ve skutečnosti už přiblížil. Co se týče Britů si myslím, že v posledních pár týdnech se to tu šťastně vylaďuje, mám ale strach ze zbytku Evropy."
Farage, který býval pozoruhodně přesný ohledně svých predikcí týkajících se zlata, sdělil ještě tohle: "Po tom otřesu nám zlato zažilo docela pěkný odraz. Zrovna teď bych radši zaujal dlouhou než krátkou pozici, myslím si ale že trhy ještě potřebují strávit tyhle ohromné politické pohyby, které vidíme na globálním jevišti. Zrovna v tomto okamžiku je tu skutečný děs z toho, že by mohl do recese upadnout bankovní systém, falešně samozřejmě."
"Nevidím tedy, že by se zlato v tomto okamžiku někam rychle pohnulo. Můžete u něj ale zůstat dlouho, protože nakonec jsou tu ty problémy s dluhem, ty problémy s tiskem peněz a ty obrovské problémy s kapitálovou nepřiměřeností většiny našeho bankovního systému, a žádný z nich nepominul. V tomto okamžiku se na to trhy nesoustřeďují, ale zase k tomu přijdou, než bude příliš pozdě."
Ty výše uvedené informace jsou jen malou součástí úžasného interview s Faragem. Diskutoval o křehkém bankovním systému, konečném dějství, zlatě, typu chaosu, jaký lze očekávat, že se blíží, a mnohé další. Audio interview KWN s Nigelem Faragem je teď dostupné a můžete si ho vyslechnout KLIKNUTÍM ZDE.
Překlad: Miroslav Pavlíček


Nesmyslnost záchran aneb Kdy krize skončí?

18. září 2012 v 11:20 | Štěpán Pírko |  Události, komentáře a odkazy

"Jaro ukončilo období obav z nejhoršího… Americké firmy se postupně vracejí na obvyklé úrovně prosperity", Julius Barnes, předseda Hoover's National Business Survey, 16. března 1930

"Právě jsme blízko konce zhoršující se fáze deprese", Harvard Economic Review, 15. listopadu 1930
Světový finanční systém je zachráněn, akciové trhy po celém světě si připisují zhodnocení desítek procent, ceny domů se odrážejí ode dna a ekonomické statistiky se lepší. Je čas vyvěsit prapory, zahrát fanfáru a ohlásit konec tzv. "největší recese od velké hospodářské krize"? I když mnoho lidí dnes považuje krizi za ukončenou a vidí budoucnost opět růžově, pohled pod povrch věcí ukazuje, že takové hodnocení je velmi vzdáleno skutečnému stavu věcí.

Na úvod si dovolím ještě tři technické poznámky. Zaprvé, text je na dnešní dobu poměrně dlouhý. Na složité otázky však nelze odpovídat dvěma větami nebo v patnáctivteřinovém televizním spotu, jak se nás některá média snaží přesvědčit. Zadruhé, text je psán tak, aby mu rozuměl každý, kdo má selský rozum. Ekonomové a akademici ať prosím přetrpí tuto populární formu. Zatřetí, v některých pasážích mohou být podobné myšlenky jako v předchozím textu "Boj ohně a ledu". Jsem připraven na nařčení z grafomanství a nedostatku nových myšlenek. Tento text je však koncipován jako samostatný a ucelený, nelze předpokládat u všech čtenářů znalost jiných článků. Rovněž na základě ohlasů na první článek jsou některá témata diskutována ve větším detailu, zejména o smysluplnosti státních zásahů a principu jejich fungování.

Proč vznikla krize?

Abychom mohli přemýšlet o tom, jak z krize ven nebo kdy skončí, musíme pochopit, z jakého důvodu vůbec vznikla. Velmi často se uvádí, že příčinou krize jsou investice do riskantních hypoték, finanční deriváty, nedostatek finanční regulace a další příčiny. To jsou však pouhé projevy krize nebo následky skutečné dlouhodobé a hlubší příčiny, která je mnohem prostší.

Současná krize je způsobená tím, že lidé ve vyspělém světě se snaží si udržet vysokou životní úroveň i přesto, že na to nemají. Tečka.

Od konce druhé světové války západní země prosperovaly a životní úroveň obyvatel rostla. Neustále narůstala jak spotřeba lidí samotných, tak i role státu, který lidem zajišťoval stále více bezpečí a pohodlí. Ke konci osmdesátých let však pozvolna začalo docházet k situaci, že neustále rostoucím výdajům přestaly odpovídat příjmy. Nejlépe to vystihuje graf míry úspor ve Spojených státech.

Obr. 1 Graf míry soukromých úspor USA, zdroj: CSI Data

mira uspor

Od druhé světové války až do osmdesátých let Američané průměrně spořili zhruba deset procent svých příjmů. V osmdesátých letech jim však začal docházet dech a na rostoucí výdaje se již nedostávalo příjmů. Proč přišel zlom právě ke konci osmdesátých let? Příčin je možné hledat bezpočet, jako nejvýznamnější vidím následující 2 faktory:

1) pád komunismu
2) rozvoj Internetu a telekomunikací

Mohli bychom uvést i řadu dalších faktorů, určitě pád obchodních bariér a globalizaci. Nicméně většina z nich má původní prapříčinu právě v uvedených dvou velkých změnách a lze je považovat spíše za následek. I celkové uvolnění mnoha režimů a orientace na kapitalismus a snaha dohnat vyspělý Západ má své kořeny bezpochyby v přenosu informací o tom, v jakém blahobytu si lidé v kapitalistickém režimu žijí.

Na globální trh práce se v devadesátých letech dostaly miliardy lidí, kteří byli ochotni pracovat za zlomek toho, co jejich západní vzory. A díky technologiím se to stalo možné. Světem hýbal outsourcing, kouzelné zaklínadlo, které posunulo zisky globálních korporací do nových dimenzí. Firmy přesunuly do levnějších zemí nejdříve výrobu náročnou na lidskou práci, poté i vyspělejší výrobu, poté i služby a nakonec i výzkum a vývoj. Štědře placení Američané a Evropané postupem času přišli o práci.

Krok zpět v životní úrovni se však dělá velmi obtížně. Prvním krokem k udržení stávajícího životního stylu je omezit spoření. Na výše uvedeném grafu je zřejmé, jak od 80. let klesla míra úspor amerických domácností prakticky na nulu. A když už není z čeho brát, je nutné si půjčit. Dluhy obyvatel i vlád narostly na nejhorší úrovně v historii. To vše fungovalo bez problémů hezkou řádku let, díky ochotě lidí v jedné části světa pracovat a šetřit a půjčovat své peníze svým zákazníkům na druhém konci světa. Nejde o nic jiného, než napsat pivo svému štamgastovi "na futro". Zákazník je důvěryhodný, zaplatí příště.

Hezky tuto symbiózu popisuje následující příklad. Pan Johnson pěstuje jablka a přes kopec pěstuje pan Chang pomeranče. Každý rok sklidí a poté smění část úrody, aby oba měli dostatek jablek i pomerančů, nic jiného pánové k životu nepotřebují. Takto to funguje řadu let, až jednou napadne jabloně pana Johnsona škůdce a nic se mu neurodí. I tak přijde po sklizni pan Chang a nabídne své pomeranče, vždyť mu pan Johnson může splatit jablky v budoucnu, až bude úroda lepší. Bohužel, příští rok smete úrodu pana Johnsona bouře, která se naštěstí vyhne stromkům pana Changa. A tak pan Chang přijme i tentokrát od pana Johnsona dlužní úpis, protože není problém mu část úrody prodat. Nakonec co by s tolika pomeranči dělal, že? Jako naschvál pana Johnsona postihne neúroda ještě několikrát, ale pan Chang nikdy nemá problém dodat pomeranče na dluh, protože v budoucnu se panu Johnsonovi přeci nakonec urodí. Pan Johnson se zamyslí a přijde s geniálním nápadem. Proč by vůbec musel pěstovat jablka? Sad vykácí a na jeho místě vybuduje golfové hřiště. Celý rok hraje golf a na konci roku dostane od pana Changa polovinu jeho úrody pomerančů. Pan Chang je rád, že se své vysoké úrody tak výhodně zbaví, cena je dobrá a jeho úspory stále narůstají…

Nepřipomíná vám to něco?

Rétorikou výše uvedeného příkladu spočívá skutečná příčina krize v tom, že pan Johnson již nepěstuje jablka. Proč taky, když je mnohem levněji pěstují v jiných zemích?

Nejde o to, že by Západ nevyráběl nic zajímavého. Problém však spočívá v tom, že zatímco pan Chang jezdí na mopedu, bydlí i se svojí rodinou v 40 metrovém bytě a na dovolené již nebyl 4 roky, v rodině pana Johnsona má auto každý člen rodiny, bydlí v klimatizovaném domě s 5 ložnicemi a třemi krby a dovolenou si dopřává třikrát ročně. Jeho životní styl je velmi nákladný. Účty za benzín, jídlo, dovolené, topení, hypotéka na dům či leasing na auta pana Johnsona vysávají tak, že sotva vyjde. Jenže bohatnoucí Chang chce také lepší jídlo, bydlení a místo kola jezdit autem. To žene ceny vzhůru a pan Johnson v roce 2008 najednou zjišťuje, že na zaplacení měsíčních výdajů již nemá.

A výdaje na Západě rozhodně nekončí u vysoké individuální spotřeby. Podobně luxusní život poskytují obyvatelům i jejich vlády. Sociální, zdravotní a jiné služby státu jsou tak rozsáhlé, že by jim obyvatelé chudších zemí těžko uvěřili, že něco takového existuje. Státy se však také dostávají do stejné situace jako pan Johnson, kdy nemají na zaplacení svých výdajů. Podobně jako rodinné rozpočty, i ty státní se dostávají do deficitu a jejich dluhy narůstají. Na rozdíl od pana Johnsona je státům dosud ochoten někdo půjčovat.

Jak nedávno napsal Bill Gross, jeden z nejuznávanějších finančníků současnosti a hlavní manažer PIMCO, největšího správce dluhopisových fondů na světě, situace Spojených států velmi připomíná automobilku General Motors. Doslova píše: "Myslím, že je velmi důležité si uvědomit, že příklad General Motors je kanárek v uhelném dole této země. Předzvěst toho, co se stane s celou ekonomikou. Chyby General Motors připomínají chyby celého národa. Jejich problémy budou našimi problémy v budoucnu. Pokud mají Spojené státy a General Motors podobné problémy a vskutku podobné osudy, pak se jimi zdají být zejména nekonkurenceschopnost jejich nákladů na pracovní sílu a tíživé břemeno jejich budoucích závazků pramenících ze zdravotních a sociálních systémů."

K podobným závěrům dochází i prestižní týdeník Economist, který vidí rozbujelé sociální a zdravotní systémy jako příčinu toho, co zlomí Západu vaz: "tentokrát je však rozdíl od předchozích krizí v tom, že bohatý svět čelí nákladům stárnoucí populace, které zaručují zátěž na státní rozpočty mnohokrát větší než i ten nejčernější scénář finanční krize".

Proč je důležité vědět, že současná krize je způsobena tím, že vyspělý svět spotřebovává více, než na kolik má? Protože pak si můžeme klást další otázky. A hlavně jsme schopni si na ně odpovědět. Mnoho lidí si láme hlavu s tím, zda a jak lze krizi zabránit. Neméně diskutovaným problémem je, kdy krize skončí. Nejprve stručné odpovědi, resp. moje názory na věc, které jsou v dalším textu podrobněji vysvětleny. Krizi zabránit nelze, lze pouze zmírnit její projevy. Potlačováním projevů se ale krize prodlouží. Krize skončí tehdy, až bohaté země zchudnou natolik, že si dokáží vydělat na to, co spotřebovávají.

Státní zásahy krizi nevyřeší

A nyní podrobněji. Proč nelze krizi zabránit? Lze zabránit tomu, že v zimě klesne teplota pod nulu? Po celá staletí se ekonomiky světa vyvíjejí v cyklech podle určitých zákonitostí, které nelze obelstít, podobně jako přírodní zákony. Když naděláte dluhy, musíte je zaplatit. Pokud na to nemáte, zbankrotujete. Pokud jste panovník, který si může peníze natisknout, máte výhodu. Dluh zaplatíte v natisknutých penězích. Jejich hodnota však natolik klesne, že vaše dluhy ve skutečnosti zaplatí všichni, kdo vámi vydávané peníze drží. Pokud vám to projde a neskončíte pod gilotinou, pak jste velmi chytří. Majitelé Federal Reserve jsou velmi, velmi chytří.

Vše je o dluzích. V řadě zemí se nakumulovalo příliš velké množství dluhů a prakticky už neexistuje žádná reálná možnost, jak je splatit. Pan Chang má v šupleti celý stoh dlužních úpisů od pana Johnsona, ale pan Johnson už jablka nepěstuje. Co může pan Johnson nabídnout panu Changovi jako protihodnotu?

To, co popisuji, už dnes ví mnoho lidí. Stále je to však zanedbatelný zlomek populace. Je nemyslitelné, že by se tato pravda otevřeně přiznala na veřejnosti. To by vyvolalo chaos. Nemá na tom samozřejmě zájem pan Johnson, protože by se stal zcela nedůvěryhodný, nikdo by mu nepůjčil a jeho životní úroveň by drasticky klesla. Ale na přiznání situace nemá zájem ani pan Chang, protože pak by štos papírků v jeho trezoru byl vhodný jen na podpal.

Nejen, že nelze takto zvrhlou situaci otevřeně připustit, naopak politici, centrální bankéři a další státní úředníci musejí vytvářet iluzi, že mají situaci pod kontrolou a vědí, co udělat. Mají přeci nástroje, jak krizi porazit. Mají však ve skutečnosti nějakou moc nám pomoci? Mohou odvrátit krizi a situaci zlepšit? Bohužel, jediné, co stát dokáže, je bohatství přesouvat buď v prostoru - od jednoho člověka k jinému, nebo v čase - od budoucí generace k současné. Stát však nedokáže bohatství vytvářet, ve skutečnosti lze spíše pozorovat opak.

Vládní výdaje

Oblíbenou "záchrannou" aktivitou vlád v současnosti je tzv. stimulace ekonomiky vládními výdaji. Myšlenka je taková, že utrácením státních peněz se nastartuje tzv. ekonomický růst. Kde však stát tyto peníze bere? Stát žádné peníze nemá, má jen dluhy. Buď tedy peníze vybere na daních, nebo si je půjčí a státní dluh dále prohloubí. Peníze se tedy seberou všem lidem, kteří platí daně dnes nebo je budou platit v budoucnu a přerozdělí je lidem, kteří jsou státními úředníky vybráni. Peníze se tedy pouze z pravé kapsy přesunou do levé a když odečteme neefektivitu a korupci ve státním sektoru, pak je dlouhodobý celkový součet bezpochyby negativní.

Ono i samotné měření zlepšení ekonomické situace je diskutabilní. Růst HDP, hlavní současná modla všech ekonomů, ukazuje své omezení na aktuálním příkladu šrotovného. Vezmeme plně funkční automobily a zničíme je. Místo nich vyrobíme obdobná auta, která přepraví stejné množství lidí nebo zboží. Výsledkem je, že HDP vzrostl, a proto se máme lépe. Navíc jsme zničili plně splacená auta, avšak ta nová vznikla na dluh. Tím, že bereme Pavlovi a dáme Petrovi, přece nic nevzniká, naše bohatství neroste. Lze namítnout, že takové chování je přeci správné a sociální, vždyť pomáháme slabším. I kdyby to v idealistickém případě byla pravda, ohledně socialismu nelze nepřipomenou známou větu Margaret Thatcherové: "Problém socialismu je, že peníze ostatních lidí vám nakonec dojdou".

Tištění peněz

Centrální banky mají pro naši záchranu jiné metody. Manipulaci trhu s úroky a tištění peněz. Když je kvůli krizi nedostatek peněz, tak je přeci správné jich do ekonomiky nalít dostatek a tím se problém vyřeší. Ostatně Ben Bernanke je vyhlášeným odborníkem na velkou hospodářskou krizi a přišel na to, proč nebyla tehdy krize poražena. Federal Reserve ve třicátých letech nedodal do ekonomiky dostatek peněz. Nesmyslnost takových úvah naznačuje následující příklad.

Představme si ostrov, na němž žije rybář, farmář a pekař. A centrální bankéř. Ten vydává peníze, které mají podobu škeblí. Každý den rybář naloví ryby, farmář dodá maso, obilí a zeleninu a pekař napeče chléb. V oběhu je určité množství škeblí a poměr jejich množství k množství výrobků určuje ceny. Obyvatelé tuto škeblovou měnu přijímají s plnou důvěrou jako platidlo. Jednoho dne se centrální bankéř rozhodne, že zvedne životní úroveň všech obyvatel ostrova na dvojnásobek. Zvýší množství škeblí v oběhu na dvojnásobek. Jaký bude výsledek?

Pochybuje někdo o tom, že natištěním více peněz se bohatství národa nijak nezmění? Stejně jako v případě státních výdajů, i v tomto případě dochází pouze k přesunu bohatství, nikoliv k jeho vytváření. Zatímco v případě státních výdajů a vytvořených dluhů je docela snadno představitelné, kdo je obohacen a kdo ochuzen, v případě měnové politiky to nemusí být na první pohled tak jasné. Mechanismus spočívá v tom, že se bohatství přesunuje od těch, co šetří k těm, co jsou zadluženi. A jakým prostředkem? Inflací. Když se zvýší množství peněz v oběhu, cena všeho se zvýší (nemusí jít jen o cenu zboží v obchodě, ale i cenu aktiv). Z opačného pohledu hodnota peněz klesne. Hráli jste někdy hru Osadníci? Když je na trhu příliš obilí a málo dřeva, prodává se klidně jedno dřevo za tři obilí. Za chvíli může být obilí méně a cena je jedna ku jedné a v období nedostatku obilí můžete za jediné obilí dostat spoustu dřeva. S penězi je to stejné. Když je jich moc, musíte za jeden chleba dát ne 20 jednotek, ale 40 jednotek.

Proč nás straší deflací?

Proč tedy vlády a centrální banky záměrně podporují ničení hodnoty peněz? Je to na dlouhé vyprávění, ve stručnosti však stačí říci, že to velmi úzce souvisí se zvyšující se rolí státu ve 20. století. Od té doby je inflace pevnou součástí ekonomiky a deflace je vyhlášena jako nepřítel číslo jedna. Aby mohli politici slíbit voličům další výhody a být znovu zvoleni, musí na to někde vzít. A inflace je mnohem výhodnější než zvyšování daní. Nejde o nic nového, již před desítkami let tvrdil John Maynard Keynes: "díky procesu neustálé inflace mohou vlády konfiskovat, tajně a nepozorovaně, značnou část bohatství našich spoluobčanů". Vlády jsou největšími dlužníky a inflace je pro dlužníky darem. Obírání obyvatel tímto způsobem je daleko elegantnější, než vybírání daní. Daně jsou vidět, inflace vám z účtu ukrajuje peníze neviditelně. Ve výhodné pozici jsou tedy všichni, kdo se chovají jako vlády - žijí si nad poměry a sekají dluhy. Reálně vracejí zpět mnohem méně. A kdo toto všechno platí? Ti, co šetří. Reálná hodnota jejich celoživotních úspor klesá tempem inflace.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč musí být stále inflace? Proč mají dokonce centrální banky za cíl, aby ceny rostly? Jak by nám ublížilo, kdyby ceny byly stále stejné? V čem je prospěšné, že cena chleba stále stoupá? Neměli bychom se lépe, kdyby byl chléb stále levnější? Víte o tom, že cílem České národní banky je, aby zboží a služby v Čechách zdražovaly o 2 % ročně (do roku 2010 dokonce 3 %)? I když se to může zdát jako málo, pokud šetříte na důchod, znepokojit by vás to mělo. Při 2procentní inflaci během deseti let tak utratíte za stejné nákupy o 22 procent více. Z jiného pohledu váš naspořený milión již po deseti letech bude mít reálnou hodnotu pouze 820 tisíc.

Ekonomové často straší deflací jako velkou hrozbou. Základní argumentace spočívá v tom, že když čekáme pokles cen, tak nemáme motivaci nakupovat, protože si počkáme, až budou věci levnější. U většiny zboží a služeb je to však nesmysl. Pojedete na dovolenou až příští rok, protože bude levnější? Budete chodit v ošoupaných botách, jezdit vrakem a hladovět, protože čekáte na zlevnění? Ceny elektroniky a počítačů padají dlouhou dobu o desítky procent a přitom jsou obchody s nimi stále plné. V devatenáctém století nastalo docela dlouhé období deflace, ceny vytrvale klesaly kvůli technologickému pokroku. A výsledek? Toto období patří k časům největší prosperity v dějinách lidstva. Strašení deflací a zakonzervování permanentní inflace je tedy trikem, kterým největší dlužník ze všech - stát, neviditelně získává zdroje.

Státní zásahy situaci zhoršují

Na současných protikrizových opatřeních lze vidět jen jednu kladnou stránku. Tedy pokud máte sociální cítění a rádi dáte sousedovi tisíc korun, když uvidíte, že přišel o práci. Státními zásahy dochází k socializaci dopadů krize, tedy k jejich rozložení do celé společnosti. Místo aby výrazně trpěla pouze postižená část společnosti, trpí všichni, ale ti postižení o něco méně. S tím ale vzniká další problém. Motivuje to lidi k chování, které se označuje jako morální hazard. Pokud lidé, kteří udělali chyby, nenesou za své činy důsledky, udělají to znovu. Proč by měl bankéř se svěřenými prostředky příště nakládat obezřetněji, když jeho banku zachránil stát a z peněz daňových poplatníků se rovnou vyčlenily miliardy na bonusy? Proč by měl člověk pečlivě vybírat, do které banky vkládá své peníze, když budou stejně zachráněny? Bankéř bude tedy co nejvíce riskovat, aby v případě úspěchu co nejvíce vydělal a dostal největší odměnu. Střadatel dá své peníze tomu, kdo nabídne nejvyšší úrok. Bez ohledu na riziko. V některých zemích jdou události tak daleko, že to vypadá, jako by nezodpovědnost a riskování byly odměňovány a obezřetnost penalizována. V současném světě je bohužel nejracionálnější se chovat nezodpovědně. Nasekat dluhy, nešetřit.

Ještě horší důsledek státních zásahů však spočívá ve zbytečném prodlužování ozdravného procesu, který je samotnou podstatou krize. Ztrátové podniky nezkrachují, špatný management dál neefektivně řídí společnosti a to snižuje celkové bohatství společnosti, protože naše omezené zdroje nejsou využívány tím nejlepším způsobem. Místo krátké, hluboké a bolestivé krize se díky "záchranám" dostaneme do mírnějšího, avšak mnohem delšího útlumu. Vlády místo bolestivé a riskantní operace raději pacientovi podávají utišující látky a snaží se ho přesvědčit, že už je zdravý. Umělým tlumením dopadů krize však promrháváme příležitost, kterou nám krize dala. Příležitost poučit se z vlastních chyb a příště dělat věci lépe. Když si nikdo lidově řečeno nerozbije ústa, proč něco měnit? Budeme dál žít s pocitem, že vše přeci děláme správně.

Obr. 2 průběh recesí v USA od 2. světové války z pohledu nezaměstnanosti; Zdroj: calculatedriskblog

nezamestnanost

Velmi výstižně ukazuje následky potlačování krizí graf nezaměstnanosti v USA ve všech recesích od druhé světové války. Všimněme si nejdříve hnědé křivky zobrazující pokles zaměstnanosti v předposlední krizi po krachu technologických akcií. Díky intervenci vlády (snížení daní, zvýšení vládních výdajů) a centrální banky (snížení úroků, peněžní injekce) byla z pohledu nezaměstnanosti krize mnohem mělčí, než řada předchozích krizí. Avšak z hlediska času byla s přehledem nejdelší. K obnovení zaměstnanosti na úroveň před krizí došlo až po téměř 5 letech. Podívejme se nyní na červenou křivku, znázorňující současnou recesi. Stále je někdo přesvědčen, že recese skončila?

Zakonzervování krize je téměř garantováno i dalším fenoménem - znárodňováním. Českému čtenáři staršímu 30 let asi není potřeba dlouho vysvětlovat, jak efektivní je fungování státních podniků. Američané takovou zkušenost nemají, a proto přijímají "dočasné" znárodnění celkem v klidu. Aby ne. O žádné znárodnění přeci nejde, politici vymysleli pro znárodnění geniální nálepku: "předprivatizace".

Budoucí růst bude spolehlivě dusit i další důsledek krize, který je nyní s nadšením diskutován coby záchrana. Více regulace. Regulace zatěžuje firmy a náklady v konečném důsledku vždy zaplatí zákazník. Deklasuje spotřebitele do role nemyslícího chudáka, který nenese zodpovědnost za svoje činy. Buďte v klidu, stát se o vše postará. Více regulace jen motivuje lidi ke zvyšování morálního hazardu, který byl popsán výše. Úředníci využívají krize a jen chtějí více rozprostřít chapadla státní chobotnice, která postupně přebírá kontrolu nad stále více věcmi.

Ukázali jsme si, že státními zásahy dochází k pouhému přesunu bohatství, nikoliv k jeho vytváření. Daně přesouvají bohatství od jednoho člověka k druhému, státní dluh to dokáže i mezi generacemi, inflace zase přesunuje bohatství od spořivých k těm zadluženým. Státní zásahy navíc krizi prodlužují, protože brání jejím očistným procesům. Když nás z krize nemohou zachránit státy ani vládními výdaji, ani tištěním peněz, kdo nás tedy zachrání? Jedině my sami. Pracovitost, šikovnost, skromnost, to jsou naše zbraně proti krizi. Tím vzniká skutečné bohatství. Zachránit se můžeme tím, že nebudeme vyhazovat miliardy z okna přes neprůhledné přerozdělování zkorumpovanými státními úředníky, snížíme státní výdaje a dluh. Každý z nás může tyto znalosti šířit a rozhodnout při příštích volbách.

Kdy a jak krize skončí?

V poslední době se v médiích stále častěji objevuje názor, že z nejhoršího jsme venku a recese skončila. Může to být pravda? Začali Američané vyrábět něco geniálního, po čem by celý svět prahnul? Omezili svoji nadměrnou spotřebu, kterou nelze utáhnout? Nenechme se zmást růstem cen akcií a komodit, který je často interpretován, jako signál o konci krize. Jde o podobně spolehlivý signál ekonomického oživení jako rostoucí ceny nemovitostí a ropa za 150 dolarů v minulých letech. Když na trhy nasypete stovky miliard dolarů a výroba stojí, peníze prostřednictvím různých kanálů nakonec doplují na finanční trhy. Z určitého pohledu lze říci, že tak obrovský růst na trzích je v současnosti do jisté míry způsoben právě tím, že ekonomika stojí. Místo do výroby proudí peníze do spekulací.

Navíc, jste si opravdu jisti, že akcie rostou? Záleží na úhlu pohledu. Samozřejmě, při obvyklém měření hodnoty akcií v papírových penězích se zdá, že akciový trh v roce 2003 dosáhl dna a 5 let rostl. Není to však iluze? Co když papírové peníze za tu dobu ztratily více hodnoty, než činil růst akcií? Nejstarší a všemi dosud respektovanou měnou světa je zlato. Je uznávané v každé době po stovky let. Současný měnový systém založený na papírových ničím nepodložených penězích funguje ani ne 40 let... Není tajemstvím, že všechny papírové měnové systémy v historii skončily totálním znehodnocením peněz. Schválně se podívejme na výkonnost akciového trhu ve zlatě.

Obr. 3 Index Dow Jones Industria Average - měřeno ve zlatě (počet uncí)

Dow Jones

Poměr hodnoty akciového indexu Dow Jones počítaný nikoliv v penězích, ale ve zlatě, dosáhl vrcholu v roce 2000, na vrcholu internetové bubliny. Tehdy jste museli dát 40 uncí zlata za hodnotu akcií v indexu. Poté sice centrální banky nastartovaly býčí trh v akciích, ale graf ukazuje, že jde pouze o iluzi. Stejně tak i současný býčí trh od letošního března je pouze papírovou fikcí. Nyní vám stačí na koupi indexu pouze 10 uncí zlata. Akcie ztratily 75 procent. Zlata je stále téměř stejné množství, jeho hodnota je dlouhodobě stabilní. Peněz přibývá, a proto jejich hodnota klesá. Nenechme se zmást oficiálními státními statistikami, které jsou vypočteny s cílem co nejvíce zastírat skutečnou inflaci. Od devadesátých let přibývalo ve světě peněz ročně dvojciferným tempem, což zdaleka neodpovídá rozmachu výroby. Například v Číně se jen od počátku letošního roku zvýšilo množství peněz o 28 %. Myslíte, že mají stále stejnou hodnotu? V roce 1980 byl poměr indexu Dow Jones Industrial Average a ceny zlata zhruba 1 ku 1. Nyní jsme stále na deseti. Vzhledem k rozsahu současných problémů se nedomnívám, že desítka je konečnou. Poměr se klidně může dostat zpět na 1 ku 1. Je otázkou, zda akcie tolik spadnou nebo zlato tolik vzroste (resp. hodnota peněz tolik klesne). Je velmi pravděpodobné, že akcie a další aktiva porostou dále, natisknout více peněz přeci není žádný problém. Reálný růst to ale nebude.

Svět je jedno velké letadlo

Neustálý růst akciového trhu je nutné zajistit. Současný systém je na spekulacích závislý mnohem více, než se na první pohled může zdát. Už předchozí realitní bublina byla typickou ukázkou letadla. Ceny domů rostly, a proto mohly banky poskytovat více půjček, protože se zvyšovala hodnota zástav. Více půjček podněcovalo nákupy, to tlačilo ceny stále výše a celý koloběh se opakoval. Nemovitosti zkrachovaly a dnes je všem jasné, že to byl nesmysl.

Nicméně podobný letadlový princip v posledních desetiletích prorostl do celé ekonomiky a finančních trhů a dodnes stále funguje. Svět je závislý na vysoké a rostoucí ceně aktiv, která vyžaduje neustálý přísun peněz. Firmy i banky vykazují investice ve svých výsledcích, a proto když akciové a další burzy rostou, firmy se záhadně stávají ziskové, i když v jejich základním podnikání k žádným změnám nedošlo. Typickou ukázkou je poslední výsledková sezóna bank ve světě. Banky jsou nečekaně ziskové, protože trh šel vzhůru. O reálnosti takových výsledků si udělá obrázek každý sám. Poslední průzkum v Číně odhalil, že z úvěrové expanze na podporu ekonomiky putovalo 170 miliard dolarů do akciového trhu. Celý svět se stává místem, kdy spekulace a přerozdělování státních peněz jsou o tolik výnosnější než nudná práce a riskantní podnikání, že se nakonec ani nemůžeme divit tomu, kam až jsme se dostali.

Jak krize skončí?

Kdy krize skončí? Krize může definitivně skončit tehdy, když zmizí její příčiny. Pokud je skutečnou příčinou krize žití si Západu nad poměry, mohou ukončit krizi pouze dvě věci: omezení spotřeby a opětovné získání konkurenceschopnosti. Krize skončí až tehdy, když si Západ dokáže vydělat na svoji životní úroveň.

Jakými mechanismy k tomu může dojít?

1) První, co nás napadne, je omezení spotřeby a šetření. To by umožnilo splácení dluhů. Statistiky potvrzují, že se tak děje. Předlužení spotřebitelé začínají šetřit a míra úspor znovu roste k historicky normálnějším úrovním. Jak může však spotřebitel šetřit, když jeho vláda a centrální banky dělají vše pro to, aby co nejvíce utrácel? Proč šetřit, když jsou úroky uměle udržované na nule? Proč si nekoupit nové auto, když k němu dostanu státní příspěvek? Odolat je těžké. Navíc velikost dluhů nabyla takových rozměrů, že možnost je splatit je téměř vyloučena.

Následující graf zachycuje poměr dluhů ve Spojených státech k velikosti ekonomiky. Jen velmi stručný komentář. Zaprvé, situace je horší než ve velké hospodářské krizi. Zadruhé, situace se dále zhoršuje. Soukromé dluhy sice klesají, ale jsou více než nahrazeny rostoucími státními dluhy. To znamená, že tzv. záchranné akce státu pouze vykopávají ještě větší díru, než ve které jsme se nacházeli předtím. Krátce řečeno, situace je katastrofální a dále se zhoršuje.

Obr. 4 Velikost dluhu v USA v poměru k ekonomice, Zdroj: Morgan Stanley


dluh

Výše uvedená fakta řada lidí zná. Následující však leckoho překvapí. Důvod, proč dluhy nebudou nikdy splaceny, spočívá v samotné podstatě současného měnového systému. Je postaven na předpokladu, že dluhy nebudou splaceny nikdy. Všechny peníze světa jsou na druhé straně nějakým dluhem. Proto kdyby všechny dluhy byly splaceny, peníze by zanikly. Toto téma je na velmi dlouhou diskusi a není možné v tomto textu vše vysvětlit. Důležité je ale si uvědomit, že na splacení dluhů není zájem.

2) Dalším řešením vedoucím k odstranění dluhů jsou bankroty. Firemní, osobní, státní. Není třeba dlouho vysvětlovat, že se státy rozhodly, že tuto variantu nepřipustí.

3) Nakonec zbývá poslední možnost. Inflace a znehodnocení měny. To je bohužel jediné řešení, které se ukazuje jako reálné vzhledem k rozměru dluhů, demografické situaci planety a nastolenému politickému směru. Kvantitativní uvolňování, jinými slovy tištění peněz, je již běžnou součástí politiky nejdůležitějších centrálních bank světa, a proto již nemá smysl o zvoleném scénáři odstranění dluhů dlouho polemizovat. Pokud tyto aktivity neskončí, devalvace měn a inflace jsou téměř zaručeny. I když vás mohou centrální bankéři a politici stokrát přesvědčovat, že "tentokrát je to jinak" a inflace nevznikne, všechny případy v historii ukazují, že tomu tak být nemůže. V historii dobře známý příklad kvantitativního uvolňování poskytl John Law ve Francii v 18. století. Kdo má zájem, na Internetu si o tomto finančním géniovi může snadno vyhledat informace, např. v The Economist ZDE

Můžeme si tedy být skoro jistí, že konečné řešení současné krize proběhne přes inflaci a devalvaci měn. Žádné jiné řešení není v současné době příliš pravděpodobné.

Není vše tak černé

Z výše uvedeného může čtenář lehce nabýt dojmu, že vše před námi je černé. Není tomu tak. Je řada faktů, které povzbuzují k optimismu. V posledních dvaceti letech žijeme v době, která je pro zvyšování životní úrovně velmi příznivá. Ne všechen náš blahobyt je důsledkem úvěrové bubliny a tedy postaven na špatných základech. Naše prosperita se opírá zejména o technologickou revoluci. Podobně jako v devatenáctém století nahradily lidskou práci stroje, i dnešní rozvoj počítačů, telekomunikací, biotechnologií a dalších vědních oborů zcela konkrétně zvyšuje naši životní úroveň. Tento trend se krizí nezastavil, bude pokračovat a možná i zrychlovat.

Další růst našeho bohatství je opřen o levnou práci miliard lidí po celém světě, které se zapojily do globální ekonomiky. I když se to na první pohled nezdá, jde opět o analogii průmyslové revoluce. Avšak tentokrát zde v roli strojů vystupují miliardy pracovitých rukou v Asii a jinde po světě. Zapojení těchto "strojů" umožňuje vyrábět levněji a to opět zvyšuje náš životní standard. Co se týče výhledu ohledně působení tohoto efektu do budoucna, takový optimismus jako v případě technologického pokroku bohužel není na místě. Faktor levné práce totiž závisí na dvou klíčových vlivech. Zaprvé bohatnutí pracujících národů postupně zvyšuje cenu jejich práce. A druhým klíčovým faktorem je devizový kurz. I když Čína drží kurz své měny dlouhodobě uměle podhodnocený, nic negarantuje setrvání tohoto stavu do budoucna. V polovině roku 2005 se Čína rozhodla svůj kurz trochu popustit z uzdy a z 8,3 juanu za dolar začal nejprve postupně, od roku 2006 silněji a od roku 2008 prudce posilovat. Je náhoda, že právě v tomto období začala ve světě prudce růst inflace až nakonec propíchla spekulativní bublinu?

V každém případě pozitivní vliv technologického pokroku, otevřenost trhů a stále ještě relativně levná práce v Asii a jinde bude pozitivně působit na naše bohatství, pokud si dokážeme v tomto otevřeném prostředí udržet svoji konkurenceschopnost.

Z pohledu Česka je také důležité si uvědomit, v jaké fázi dlouhodobého ekonomického cyklu se nacházíme. To nám totiž docela hraje do karet. A podobně to platí i pro Slovensko, Polsko a další postkomunistické země včetně například Kazachstánu, Ukrajiny a samozřejmě Ruska, ale také většiny zemí v Asii v čele s Čínou, Indií, ale také Vietnamem, Malajsií a dalšími státy a nelze samozřejmě zapomenout na tygry z Jižní Ameriky jako je Brazílie a většina dalších států a nelze nezmínit některé země v Africe. Co tuto zdánlivě nesourodou sbírku zemí pojí? Relativně nízká životní úroveň obyvatel (vzhledem k USA a vyspělému Západu), relativně nízké zadlužení obyvatel i států (samozřejmě jsou i výjimky), relativně levná pracovní síla, která je v řadě případů již dosti produktivní. V minulosti se tyto země házely do pytle s nálepkou "emerging markets", tedy ekonomiky, které se vynořují či objevují.

Domnívám se, že ekonomická síla mnoha zmíněných je již natolik silná, že toto označení je přežité. Více se mi zamlouvá rozdělení ekonomik podle britského ekonoma Davida Fullera, který hovoří o "progressing" a "regressing" ekonomikách. Výše uvedené země lze dát do škatulky "progressing", tedy ekonomiky, které jdou správným směrem, rozvíjejí se, vzkvétají, česky bychom mohli říci ekonomiky "nastupující". V otevřeném globálním ekonomickém prostoru totiž mají co nabídnout - zejména levnou práci a komodity. Lidé si v těchto zemích nežijí nad poměry, a proto si dokáží vydělat na to, co spotřebovávají. Z nízké životní úrovně je stále kam růst. Tyto země jsou obrovským zdrojem budoucí ekonomické prosperity celé planety. Jejich bohatnutí proběhne skrze zhodnocení jejich měn a zvýšení spotřeby, kterou si nyní odpírají.

Druhou kategorií jsou podle dělení Fullera "regressing" státy, tedy jdoucí zpět, ustupující, klesající. Česky bychom mohli zavést pojem "ustupující". Typickým příkladem těchto zemí jsou Spojené státy či Velká Británie, ale je zde řada dalších států. Hlavním poznávacím znamením této skupiny zemí je pravý opak znaků, které symbolizovaly skupinu předchozí. Tyto ekonomiky jsou charakteristické vysokou životní úrovní obyvatel, rozvinutým sociálním a zdravotním systémem, drahou pracovní silou, která přestává být konkurenceschopná v otevřeném globálním prostředí. Spotřeba těchto zemí je natolik vysoká, že nejsou schopny si na sebe vydělat. Jelikož ze svého životního standardu nebyly ochotny v posledních desetiletích slevit, i když tomu jejich příjmy již zdaleka neodpovídaly, topí se nyní v dluzích a to jak na soukromé, tak i státní úrovni. Pokud si nejste zařazením jisti, velkost dluhů a bilance zahraničního obchodu jsou klíčovými rozlišovacími znaky. Tyto země jsou odsouzeny k postupnému snížení životní úrovně a zlevnění pracovní síly natolik, aby se opět staly globálně konkurenceschopné. Proces chudnutí proběhne přes omezení spotřeby a splácení dluhů, inflaci a znehodnocení měny.

Pro čtenáře mého minulého blogu "Boj ohně a ledu" doplnění: oheň rozdmýchávají právě "nastupující" země a také měnová politika centrálních bank, naopak led vytváří obrovská předluženost "ustupující" zemí. Boj ohně a ledu pokračuje a oheň začíná mít pomalu navrch.

Máme štěstí, že žijeme v zemi, která se svými znaky řadí spíše do kategorie ekonomik "nastupujících", i když tak jednoznačné to také není. Náš sociální a zdravotní systém je velmi štědrý a nenutí lidi tolik pracovat a šetřit jako ve většině chudších zemí. Rovněž z pohledu našeho bohatství již nepatříme k žádným chudákům a to náš další rozvoj relativně limituje, protože naše nároky na energie a suroviny jsou vysoké. Avšak míra našeho zadlužení jak na soukromé úrovni, tak i státní, nepatří mezi úrovně, na kterých se pohybují vyspělé západní země.

Závěr

Státní zásahy krizi nevyřeší. Stát může krizi pouze socializovat, její dopady přenést na celou společnost místo ponechání postižených nést odpovědnost za svoje činy. Bohužel státní zásahy sníží bohatství nás všech jako celku. Neefektivita nebo korupce při přerozdělování peněz, znárodňování, zvýšení regulace či manipulace klíčových veličin pro rozhodování podnikatelů a spotřebitelů jako jsou úrokové míry, to vše povede k horšímu využití vzácných zdrojů, kterými disponujeme. Státní zásahy zmírní projevy krize, avšak za cenu jejího prodloužení a zabránění jejího ozdravného účinku. Zvýší se morální hazard, zakonzervují se neefektivní procesy. Čím méně státních zásahů, tím se jako celek budeme mít lépe. Naší zbraní proti krizi není stát, ale pracovitost, rozum a skromnost. Ty vytvářejí naše dlouhodobé bohatství, které vydrží i pro příští generace.

Krize neskončila a v brzké době ani neskončí. Její kořeny jsou mnohem hlubší, než si je většina lidí vědoma. Zde v Čechách bychom se však neměli obávat drastického poklesu životní úrovně. Technologický pokrok i zapojení miliard levných pracovních sil po celém světě bude zvyšovat naše bohatství, pokud si udržíme v tomto otevřeném prostředí konkurenceschopnost. Patříme mezi tzv. "nastupující" ekonomiky, které těží z výhody relativně levné pracovní síly, relativně nižší životní úrovně a s tím souvisejících nároků na energie a další zdroje a v neposlední řadě i z relativně menší míry soukromých i státních dluhů. Nic však není navěky, a proto bychom měli současné relativně výhodné situace využít, nikoliv si v ní hovět jako v pohodlném křesle.

Z pohledu ochrany vlastního bohatství je důležité se připravit na možnost, že peníze budou ztrácet hodnotu rychleji, než jsme byli doposud zvyklí. Bohužel ze všech možných řešení krize je právě cesta inflace a devalvace peněz tou nejpravděpodobnější. Nejlepším řešením je investice do něčeho hmotného. Neméně důležité je zvolit toho, kdo s našimi penězi ve státní pokladně bude nakládat rozumně. Nechci být naivním optimistou, ale zdá se, že někteří politici v poslední době jako by vycítili, že poptávka lidu si žádá trochu rozumnější hospodaření s financemi. Dejme jim šanci, třeba po volbách dodrží aspoň část svých slibů.

13 nejděsivějších experimentů na lidech prováděných americkou vládou

17. září 2012 v 10:08 | darny |  Události, komentáře a odkazy

Ve Spojených státech byly prováděny četné experimenty na lidských pokusných subjektech, které byly považovány za neetické, a byly často prováděny nelegálně a bez vědomí nebo souhlasu jednotlivců. V článku přinášíme 13 nejzávažnějších případů.Americké úřady přiznaly, že byly v USA uskutečněny desítky experimentů, když se Washington omlouval například za nakažení vězňů a pacientů s mentálními poruchami v Guatemale americkými lékaři před 65 lety.Spousta předních vědců považovala za legitimní provádět pokusy na lidech, kteří neměli plná práva.
1. Ovládání mysli, zneužívání dětí - projekt MK-ULTRA, Subprojekt-68
O tomhle se může zdát jen v noční můře.Spuštěný CIA projekt MK-ULTRAzaplatil doktorovi Donaldu Ewenu Cameronovi za subprojekt 68, který byl zaměřený na experimenty s látkami ovlivňující mysl. Hlavním cílem projektu bylo testování metod vlivu a ovládání mysli, které by byly schopní získat informace od nespolupracujících jednotlivců.Pro provádění svých experimentů, doktor využíval pacientů hospitalizovaných do jeho Allen Memorial Institute v Montrealu a prováděl s nimi "terapii". Tito pacienti byli většinou přijatí s diagnózou bipolární deprese a podrážděností. Léčbu, kterou dostali naprosto změnila jejich život a byla doslova strašná.V období působení na výplatní pásce CIA (1957-1964), Cameron prováděl elektrokonvulzivní terapii s výkonem třicet až čtyřicet krát přesahujícím normu. Své pacienty dostával do farmakologického kómatu na mnoho měsíců a přehrával jím pásky s jednoduchými příkazy, nebo opakující se zvuky znovu a znovu.Oběti jeho experimentech zapomínaly jak mluvit, zapomínaly své rodiče a trpěly těžkou amnézií. To vše se provádělo na obyvatelích Kanady, protože CIA nechtěli riskovat a provádět tyto pokusy na Američanech.Proto aby projekt byl dál financován, Cameron, v jednom případě provedl sérii experimentů na dětech. Jedním z příkladů bylo, když donutil dítě mít sex s vysoce postaveným vládním úředníkem a celé to natáčel na video.On a další důležité osobnosti Projektu MK-ULTRA byli připraveni vydírat vládu kvůli financování.

2. Testování hořčičného plynu na vojácích ve výcvikových plynových komorách
Od začátku druhé světové války (WW II) sílil výzkum biologických zbraní a vláda začala testovat jejich účinky a způsoby obrany na samotných vojácích.Pro testování účinnosti různých typů biologických zbraní, vláda iniciovala kropení hořčičným plynem a jinými drážpými a poškozujícími plíce chemickými látkami, jako jsou lewisit, na vojácích bez jejich souhlasu nebo oznámení o provedení experimentu.Také bylo prováděno testování účinnosti plynových masek a ochranných oděvů zamykáním vojáků v plynových komorách a vystavování jích působení yperitu a lewisitu, což okamžitě vyvolává představy o plynových komorách nacistického Německa.Účinky lewisitu: Lewisit snadno proniká oděvem i gumou. Při kontaktu s kůží způsobuje okamžitou bolest a svědění s vyrážkou a otokem. Během asi 12 hodin se vytvoří velké, kapalinou naplněné puchýře. Vzniká těžké poleptání. Při vstřebání dostatečného množství může dojít k systémové otravě s nekrózou jater a k smrti.Při vdechování způsobuje pálivou bolest, kýchání, kašel, zvracení, případně plicní edém. Při požití vyvolává silnou bolest, nauzeu, zvracení a poškození tkáně. Vniknutí do oka má za následek bodavou bolest, silné podráždění až zpuchýřování a zjizvení rohovky. Mezi celkové příznaky patří neklid, slabost, snížená teplota a nízký krevní tlak.Účinky yperitu: První klinické příznaky otravy se projevují obvykle za 4-6 hodin po zasažení. Celková doba latence (skryté působení bojové chemické látky) značně závisí na obdržené dávce. Yperit vykazuje značný kumulativní účinek. Yperit má mnohostranný účinek na organismus. Projevuje se poškozením tkání, pokožky, očí, dýchacích orgánů a zažívacího ústrojí. Příznaky otravy se projevují podle stupně zasažení po 4-6 hodinách.Nejcitlivějším orgánem jsou oči, které poškozují yperitové páry již v koncentracích, které nejsou schopny vyvolat vážná zdravotní poškození dýchacích orgánů a kůže. Dochází k otoku očních víček, zánětu spojivek a zvýšené světloplachosti. Zasažení dýchacích orgánů párami destilovaného yperitu ve vyšších koncentracích se projevuje podrážděním v nose, v hrdle, dostavují se horečnaté stavy, ztížené dýchání, pocení, silné kašlání a celková ochablost organismu. Nejčastěji dochází k poškození nechráněného povrchu lidského těla účinkem par a aerosolů kapalného destilovaného yperitu.Zasažení kůže není zpočátku doprovázeno žádnými bolestivými příznaky, rozvoj klinických příznaků pokračuje velmi pomalu. Projevuje se zčervenáním zasažené pokožky, pocitem svědění a vytváření drobných puchýřků se sklonem k exudaci a k vytváření strupů (krusty). Tyto příznaky jsou doprovázeny celkovou ochablostí organismu, nechutenstvím, rychlým ubýváním tělesné hmotnosti. Častým projevem zasažení yperitem mohou být svalové křeče vrcholící paralýzou končetin. Poškození zažívacích orgánů se projevuje po požití vody nebo potravy zamořené yperitem.Příznaky otravy se objevují po krátké době prudkými bolestmi v břiše, zvracením, nevolností, průjmem, celkovou ochablostí a svalovými křečemi. Absorpce vlhkou kůží probíhá daleko rychleji než za sucha. Za vlhkého počasí lze poškození lidského organismu dosáhnout i při podstatně nižších koncentracích yperitu. Rychlost pronikání yperitu do organismu roste s teplotou. Poškozený organismus je velmi citlivý k sekundárním infekcím. Pro úplnost je možné dodat, že kromě sulfidického yperitu, byly postupně připraveny i dusíkové yperity (jsou známy a v odborné literatuře popsány 3 dusíkové yperity, NH-3, NH-2, NH-1).Rovněž se říkávalo, že kromě vojáků, byli pokusnými králíčky pacienti vojenských nemocnic, kteří byli podrobeni lékařským experimentům, včetně testu biologických zbraní. Všechny podobné experimenty byly vysvětlené jako pouhé "pozorování"
3. USA poskytla imunitu monstru násilné chirurgie
Vedoucí slavné japonské jednotky 731 (jednotky zabývající se tajným testováním biologických a chemických zbraní v japonské armádě během druhé světové války), Dr. Shiro Ishii (hlava medicíny) prováděl kruté pokusy na desítkách tisíc lidí během druhé čínsko-japonské války a WW II. Ishi byl zodpovědný za výzkum technik vivisekce bez anestézie na vězních. Pro nezasvěcené, vivisekce je akt experimentální chirurgie na živých bytostech (s centrálním nervovým systémem), a studiem jejich vnitřností pro vědecké účely. Jinými slovy, řídil kruté chirurgické pokusy na vězních, pří kterých je udržoval při vědomí bez použití anestezie.Svoje experimenty také prováděl na těhotných ženách, které nakonec vedly k potratům. Ishii si také hrál Boha tím, že vězňům měnil jejich fyziologický stav a způsoboval mrtvice, infarkty, omrzliny a podchlazení. Testovací subjekty byli označovány jako "opice".Po porážce Japonska v roce 1945, byla jednotka 731 rozpuštěna, a Ishii nechal popravit všechny zbývající "opice". Po krátké době byl zatčen. Vážený generál Douglas MacArthur uzavřel s doktorem Ishii smlouvu. Výměnou za imunitu ve Spojených státech, musel poskytnout všechny své dostupné údaje týkající se virových zbraní, získaných při pokusech na živých lidech.Ishii unikl trestu za všechny své zrůdné činy, protože Spojené státy měli zájem o výsledky jeho experimentů.
Říkali jste si někdy, jak lidi třeba zjistili, že postavit se do cesty plamenometu je pro člověka poměrně nebezpečné? A jak zjistili, jaká síla plamenomenu je dost a jaká málo? No, to je jen jedna z věcí, kterou Ishii testoval v areálu. Na živých lidech. Prostě zavřeli do místnosti dva lidi. Jeden z nich měl plamenomet. Ten plamenomet zkoušel na tom druhém člověku. (VíceZDE)
I když nebyla přímo odpovědná za tyto zločiny, akce americké vlády jasně ukazují na to, že byla více než ochotna experimentovat na lidských bytostech v zájmu pokroku v oblasti biologických zbraní, které by mohly zabít ještě více lidí.Ishi žil až do roku 1959 a dále prováděl výzkumy v oblasti biologických zbraní.
4. Smrtící sprejování chemických látek nad americkými městy
USA se vždy snažily otestovat nejhorší možné scénáře jako první. S vynálezem biochemického válčení v polovině dvacátého století, armáda, CIA a vláda uskutečnili řadu bojových simulací v amerických městech, aby zjistili, co se stane v případě skutečného chemického útoku.Provedli následující vzdušné a námořní útoky:- CIA rozstříkala virus způsobující černý kašel v Tampa Bay pomocí lodí a tímto způsobila epidemii této choroby. V důsledku toho bylo zabito dvanáct lidí.- Námořní jednotky rozstříkali bakteriální patogeny v San Franciscu, v důsledku čehož mnozí občané onemocněli zápalem plic.- V městech Savannah a Avon Park armáda vypustila miliony komárů v naději, že rozšíří žlutou zimnici a horečku dengue. Hmyz způsobil Američanům různé horečky, tyfus, dýchací problémy, a co je nejhorší - narození mrtvých dětí.Horší je skutečnost, že po hmyzím útoku se armáda skrývala pod rouškou pracovníků ve zdravotnictví. Jejich tajným cílem bylo, že pří poskytování pomoci zároveň prováděli studium a klasifikaci dlouhodobých účinků způsobených nemocí.
5. Spojené státy infikovaly pohlavně přenosnými chorobami Guatemalu
V roce 1940 se Spojené státy rozhodly otestovat účinnost penicilinu jako léku proti syfilis. Tento experiment se rozhodly vyzkoušet na obyvatelích Guatemaly.Cílem experimentů bylo vyzkoušet penicilín, který byl tehdy novým lékem. Výzkumníci hledali prostitutky se syfilis, které měly záměrně nakazit pohlavním stykem nemocí syfilis stovky mužů. Jiní muži byli nakaženi syfilis prostřednictvím injekcí. Experimenty se prováděly v letech 1946-1948 a vedl je John Cutler, lékař amerického státního zdravotnictví, který se v šedesátých letech podílel na nechvalně známé studii syfilis v Alabamě.Cutler si zvolil pro cíl svých experimentů Guatemalu, protože by mu nebylo dovoleno tyto experimenty provádět v USA. Celkem nechal nakazit syfilis 696 osob.Nakažení muži pak dostávali penicilín, ale není jasné, zda byli vyléčeni a zda všichni z nich dostali dostatečnou léčbu.Spojené státy se se v roce 2010 slovy americké ministryně zahraničí Hilary Clintonové a ministryně zdravotnictví Kathleen Sebeliusové Guatemale omluvily:
"I když došlo k těmto událostem před více než 64 lety, jsme šokováni, že se takový hanebný výzkum mohl konat pod záminkou veřejného zdraví. Hluboce litujeme, že k tomu došlo, a omlouváme se všem jednotlivým osobám, které byli postiženi takovými děsivými výzkumnými metodami. Chování, k němž došlo během provádění tohoto výzkumu, nezosobňuje hodnoty Spojených států ani naši podporu lidské důstojnosti a velký respekt pro lid Guatemaly."Guatelama uvedla, že bude studovat, zda by bylo možné vzít tento případ k mezinárodnímu soudu. Guatemalští aktivisté požadovali, aby byly oběti odškodněny, avšak americký činitel se vyjádřil, že není jasné, zda bude k dispozici nějaké odškodné.K podobnému případu došlo v šedesátých letech v měst Tuskegee v Alabamě, kdy zůstali stovky Afro-američanů nevyléčeny, poté, co byli tito muži záměrně nakaženi syfilis.
6. Tajné experimenty na lidech pro studium účinku atomové bomby
Během studie a pokusech omezit sílu atomové bomby, američtí vědci také tajně testovali účinky bomby na lidech.Během projektu Manhattan, který vydláždil cestu pro atomové bomby, které zničily Hirošimu a Nagasaki, američtí vědci zahájili sérii tajných experimentů po vpichování plutonia osmnácti nic netušícím pacientům.Tyto experimenty zahrnovaly injekci několika mikrogramů plutonia vojákům v průběhu projektu Oak Ridge, a následně injekci třem nemocničním pacientům v Chicagu. Jen si to představte. Jste pacient nemocnice, ležící na nemocničním lůžku, a nic naznačuje tomu, že by se mělo stát něco špatného, když vládní agenti se náhle objeví a vstříknou vám do krve plutonium.Z osmnácti pacientů, kteří byli známí pouze pod krycími jmény a čísly, pouze pět ještě žilo více než dvacet let po injekci.Kromě plutonia, výzkumníci také používali při svých experimentech uran. V nemocnici v Massachusetts mezi lety 1946 a 1947 Dr. William Sweet vpíchnul jedenáctí jeho pacientům uran. Sweet také získával finanční podporu z projektu Manhattan.Výměnou za vládní uran, se zavázal, že zachová mrtvou tkáň z těl lidí k vědeckému výzkumu účinků uranu.
7. Injekce vězňům z koktejlu Agent Orange
Dr. Albert Kligman dostával finanční prostředky z výroby Agent Orange (Agent Orange je kódové označení používané armádou USA pro směs dvou herbicidů 2,4-dichlorfenoxyoctové kyseliny (2,4-D) a 2,4,5-trichlorfenoxyoctové kyseliny (2,4,5-T ve válce ve Vietnamu) firmou Dow Chemical, americkou armádou a společností Johnson & Johnson a zároveň používal experimenty na vězních, kteří byli označeni jako "dermatologický výzkum".Nemá smysl říkat, že vpichování čí vystavení působení dioxinů je monstrózní zločin proti komukoli.Kligman, nicméně vpichoval dioxin (hlavní součást Agent Orange) vězňům kvůli prostudování jeho účinku.Podle dostupných zpráv vstřikoval svým obětem až 468 krát více látky než měl předepsáno podle pravidel experimentu. Dokumentace z výzkumu se samozřejmě nikdy neodtajnila.

8. Operace Paperclip
Zatímco probíhal Norimberský proces, a etika, a lidská práva byla v centru pozornosti, USA tajně pašovaly nacistické vědce a dávali jim americké občanství.V rámci operace Paperclip, která tak byla pojmenována kvůli kancelářským sponkám používaným pro zpevnění nových osobních profilu vědců, nacisté, kteří se podíleli na velký experimentech na lidech v Německu (které zahrnovali chirurgické spojení dvojčat, odstranění nervů z těla člověka bez anestezie, a testování na člověku účinku bomby) byly přesunuty k účasti na několika přísně tajných projektech v Americe.Následovaly anti-nacistické dekrety prezidenta Trumana a projekt byl přísně utajen. Vědci dostali nové falešné politické životopisy, které jím umožnili nejen žít v Americe, ale i být svobodnými lidmi.Ačkoli tohle nebyli přímé experimenty, USA přijali několik nejhorších lidí na světě a poskytli jim práci na neznámých, ale rozhodně strašidelných projektech.
9. Infikování rakovinou obyvatel Puerto Rica
V roce 1931 Dr. Cornelius Rhoads obdržel finanční prostředky z Rockefellerova ústavu pro provedení pokusu v Puerto Ricu. Roads nakazil občany Puerto Rico rakovinnými buňkami, pravděpodobně aby mohl studovat jejich účinky. Třináct z nich zemřelo.Co je nejvíce zarážející je text poznámky, kterou údajně napsal:"Portorikánci jsou tou nejvíce špinavou, línou, a nejvíce degenerovanou a zlodějskou rasou, která obývá tento svět. … Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl pro jejich zničení. Zabil jsem osm a transplantoval rakovinné buňky několika dalším … Všichni lékaři dostávali potěšení od utrpení obětí při nepovedených pokusech."Muž, který dostával potěšení ze zabíjení Portorikáncu infikováním jich rakovinou, se nezdá byt vhodným kandidátem na pozici velitele projektu o chemických zbraních a americké komise pro jadernou energii, že jo? Ale přesně tohle se stalo. On se také stal více-prezidentem American Cancer Society.Jakékoliv šokující dokumentace z doby, kdy pracoval na výzkumu chemických zbraní, k dnešnímu dni, s největší pravděpodobností budou zničena.
10. Pentagon léčil Afroamerické pacienty s rakovinou extrémními dávkami radiace
V šedesátých letech Ministerstvo obrany, provedlo řadu experimentů na ozařování nic netušících, chudých afro-amerických pacientů s rakovinou. Bylo jim řečeno, že budou léčeni, ale neřekli jim, že to bude lečení ve stylu Pentagonu, tzn. studium účinku vysokých dávek radiace na lidské tělo.Aby unikli pronásledování, byly všechny lékařské formuláře podepsáné pouze iniciály, tak, že pacienti neměli možnost vinit vládu.V podobném případě, Dr. Eugene Sanger, financovaný Agenturou obranné jaderné podpory (velmi zvláštní název), prováděl stejný postup u stejného typu pacientů. Chudí Afro-američané dostali velmi vysokou dávku radiace, která způsobovala silnou bolest, zvracení, krvácení z nosu a uší. Nejméně dvacet z nich zemřelo.
11. Operace Midnight ClimaxOperace Midnight Climax se prováděla v speciálně upravených bezpečně úkrytech v New Yorku a San Francisku, postavených s jediným cílem - studovat účinky LSD na jednotlivcích, kteří k tomu nedali svůj souhlas.Aby do nich nalákali lidi, CIA je maskovala za bordely.Prostitutky placené CIA (ano, opravdu taková věc existovala) lákali "zákazníky" do bordelu. Místo sexu jím byli nadrogování různými látkami, z nichž nejznámější je LSD.Průběh experimentu byl pozorován přes dvojité zrcadlo - druh analogu zvrácené reality show. Nejvíce děsivé na tom všem je myšlenka zdrogování nic netušících dospělých lidí, drogy o jejíž účincích nemuseli vůbec vědět.
12. Shazování radioaktivního spadu na nic netušící země Pacifiku
Po zhození bomb na Hirošimu a Nagasaki, se Spojené státy rozhodly provést sérii testů termonukleárních bomb v Pacifiku v reakci na zvýšenou aktivitu Sovětského svazu ve vyrobě jejich vlastní jaderné bomby. Předpokládalo se, že tyto testy budou tajné. Nicméně utajení selhalo.Bomba "Castle Bravo" zhozena v roce 1954 u Bikini atolu kousek od Marshallových ostrovů, byla nejsilnějším jaderným zařízením testovaném ve Spojených státech. Co nečekali bylo, že spad z výbuchu vyletí do atmosféry a spadne na ostatní ostrovy. Důsledkem tohoto byly vrozené vady a radiační onemocnění u obyvateli souostroví. Účinky ozáření se projevily v příštích letech tak, že u mnoho dětí, jejichž rodiče byli vystaveni záření, objevovala rakovina štítné žlázy a velké množství nádorů.To vedlo k vytvoření "Projektu 4.1" - studii o účincích radioaktivního spadu na lidský organismus. V podstatě, to byla poslední v dlouhé řadě studií, v nichž byli lidé používaní jako pokusné králíky bez jejich souhlasu, a projekt uvízl v paměti USA jako způsob, jak shromažďovat údaje, které by jinak nebylo možné získat.
13. Tuskegee Alabama
Poslední zveřejnění skutečnosti, že USA infikovaly Guatemalu syfilisem, připomíná jedno slavné vyšetřování. Mezi lety 1932 a 1972, vědci přilákali 400 černých dělníku z Tuskegee v Alabamě ke studiu přirozeného průběhu syfilis.Vědci jim ale ve skutečnosti nikdy neřekli, že jsou pokusní králíci, a že mají syfilis. Místo toho si byli jejich pacienti jisti, že se lečí z nemoci "špatné krve", zatímco výzkumníci je používali ke studiu účinků a příznaku syfilis.V roce 1947 se penicilin stal standartním lékem proti syfilis. Ale kromě uchování informaci o této nemoci, vědci také "zapomněli" říct svým pacientům, že na jejich nemoc existuje lék. Tak výzkum pokračoval po téměř třicet let.Když se to dostalo na veřejnost, reakce na výzkum byli tak velké, že prezident Bill Clinton vydal formální omluvu a uvedl svou lítost nad tím, že vláda "prováděla takový rasistický výzkum".Překlad: jinezpravy.cz a vlastnihlavou.czZdroj: wariscrime.com

OVM Speciál v Hradci Králové: velký skandál!

17. září 2012 v 9:12 | Jan Šebelík |  Události, komentáře a odkazy

Pane Moravče, vy zapomínáte, že ještě žijí pamětníci někdejší Československé socialistické televize, řízené politbyrem KSČ. Cenzura osob, cenzura témat, cenzura myšlenek, cenzura slov. Jinak byste nemohl praktiky ČST tak okatě opakovat. Vím, o čem mluvím. Byl jsem přímým účastníkem živého vysílání OVM.
Přítomnost v publiku na OVM je přísně kontrolována. Nejprve je třeba se registrovat na webu ČT24. Registrační formulář vás řádně prolustruje: věk, zaměstnání, politické názory, politická příslušnost. Někdo zodpovědný pak rozhodne, zda vás do vysílání pustí nebo ne.
Jste-li vybrán, dostanete možnost položit emailem otázku. Otázky jsou přesety přes síto a jsou předem vybrány pouze takové, které jsou pro vybrané hosty na pódiu vhodné. Žádné kontroverzní otázky, které by mohly přivést moderátora nebo účinkující do rozpaků, se netrpí. Otázky mají pozvaní hosté předem k dispozici, aby se vyloučilo nějaké faux pas.
Při příchodu do sálu vás odškrtnou na seznamu pozvaných, proběhne osobní prohlídka. Vejdete do sálu. Na vybraných místech jsou rozloženy jmenné rezervace pro ty, kteří budou klást schválené otázky. Pěkně rovnoměrně po celém prostoru pro "veřejnost". I pořadí otázek je určeno, když to má vypadat tak, že dotazy jsou kladeny spontánně.
Je to skandální divadlo!
Výběr politických stran, které Václav Moravec pustí v pořadu na pódium, byl už mnohokrát kritizován. Česká televize na kritiku reagovala vlastním prohlášením: "Česká televize bude uplatňovat princip odstupňované rovnosti při respektování zásady rovnosti soutěžních šancí."Odstupňovaná rovnost! Proboha, co to je za protimluv, co to je za blábol?
Ale odstupňovaná rovnost nestačí. Ukazuje se navíc, že průzkumy veřejného mínění, které nominují kandidující strany do mediálně důležitých předvolebních debat, jsou velmi pochybné. Velmi fundovaně na to poukazuje Michal Škop. Došlo to až tak daleko, že kvůli závažnému ovlivňování voleb byla na ČT podána stížnost, která hrozí zrušením voleb.
Ale budiž tedy, buďme extrémně smířliví. Smiřme se s odstupňovanou rovností, smiřme se s manipulací průzkumů. Václav Moravec by ale měl projevit alespoň malou dávku slušnosti, malou dávku úcty vůči lídrům ostatních politických stran, které ve férové politické soutěži usilují o úspěch u voličů. Když už je nepustil na pódium, měli dostat alespoň tu možnost, aby z publika položili stranám svoji otázku. Ani tuto možnost nedostali. To už není neslušnost, to už není neúcta. To je arogance, to je hulvátství. Všichni návštěvníci v publiku, včetně mě, tak pro Václava Moravce sehráli pouze roli loutek, které tak nanejvýš smějí na pokyn zatleskat. Nic víc.
Věcný obsah pořadu komentovat nebudu. Laskavý čtenář se na něj může podívat v archivu ČT24. Přesto si neodpustím jednu poznámku.
Lídři politických stran se na pódiu sice na všem neshodli, za to se všichni předháněli v používání první osoby množného čísla: "Zařídíme, postavíme, podpoříme, poskytneme!" Zapomněli se ale zeptat publika, zda je daňový poplatník ochoten financovat to přerozdělování peněz z jedněch kapes do druhých kapes. Zda by si radši za ty peníze nezafinancoval sám něco užitečného. Nezeptali. Přišlo mi, že na pódiu sedí novodobá Národní fronta. Otázku by tedy měl položit Václav Moravec. Taky nepoložil. Chtěl jsem ji položit já. Nesměl jsem. Téma je totiž cenzurováno.Kdyby cenzurováno nebylo, hrozilo by, že by se penězovody z kapes daňových poplatníků, tekoucí prostřednictví politiků do kapes příslušných zainteresovaných subjektů, mohly přiškrtit. To ale přeci nikdo z těch, kteří na pódiu seděli, nechce, že? Nejlepší bude, když o existenci nějakých politických stran, kromě těch vyvolených, vůbec mluvit nebudeme.
Autor je č.2 na královéhradecké kandidátce Strany svobodných občanů.

Případ nepovšimnuté knihy. Havel udával Židy a Schwarzenberg používal k práci vězně z tábora v Letech

17. září 2012 v 9:06 | Tereza Spencerová |  Události, komentáře a odkazy
Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.

Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.

Pomoc v nouzi

Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.

Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.

V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.

Potíže s lidmi

Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.

Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.

Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků - Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, "upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.

Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků - stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…

Vyřešili to Cikáni

Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.

Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.

A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.

Vlepená stránka

Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho chytlo.

"Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil," vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že "Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět."

Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. "Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál. "Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji."

Mlčeti zlato

Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.

"Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál.

Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

To nemůže být konec

Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?

Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun - což podlé mého učinil vcelku správně --, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.

A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.

Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme - v rámci udržení tohoto ideálu - nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?

Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.

"Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak," vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.


PS.
Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: "Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí."


Windows 8 posílá do Microsoftu data o vašem software

13. září 2012 v 16:16 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Skrytá funkce Windows 8 pod názvem Windows SmartScreen odesílá do Microsoft informaci o každé příloze, kterou uživatel stáhl z internetu, pokusil se instalovat nebo instaloval, sdělil programátor Nadim Kobeissi, který tuto funkci objevil.
Úkolem SmartScreen je ochrana uživatele před škodlivým software. Data jsou odesílána v případě, že uživatel odstartoval installer.
"Informace je odesílána ihned. O každé příloze, kterou stahujete a instalujete. Je to moc vážný problém důvěrnosti pro uživatele s ohledem na spolupráci Microsoft s mocenskými orgány a její připravenost předávat údaje státním strukturám," řekl Kobeissi.
Funkce SmartScreen je zapnuta by default. Odpojíte li ji (což není jednoduché), začne Windows dotěrně připomínat, abyste ji znovu aktivoval.

Sedmnáct mrtvých coby výstupní kontrola kvality alkoholu

13. září 2012 v 16:13 | Jana Lorencová |  Události, komentáře a odkazy
V posledních dnech se nestačím divit. V této chvíli už zemřelo na následky požívání alkoholu semnáct lidí. Další oslepli a ví Bůh, kolik jich ještě bude. Sleduji všechna možná média a také pohotovost reportérů a redaktorů, kteří se snaží vypátrat, kde se tady vražedný alkohol najednou vzal. A tak jsem zalovila ve svých vzpomínkách a archivech. Musela jsem sáhnout hodně hluboko. Je to totiž už zhruba čtrnáct let, co jsem o výrobě, dovozu a prodeji natočila pro Českou televizi řadu reportáží. Tenkrát šlo "jenom" o peníze - o desítky miliard.
Vzpomínám na situace, když jsme s kamerou přímo při činu chytili dovozce, které jsme sledovali až na místo, kde byly složeny pověstné modré sudy.
Byla to doba, kdy například v Českém Těšíně stála téměř všechna auta před garážemi. Garáže byly totiž většinou plné těchto modrých sudů. Pamatuji si taky, jak jsme sem přijeli na natáčení pořadu Nadoraz, navštívili jsme místní tržiště a ve chvíli, kdy dal kameraman kameru na rameno, začala se po ni sápat jedna ze čtyř goril, které jsme měli od samého začátku za zády. Evidentně měli jediný cíl - zabránit nám v natáčení. Můj štáb na to tenkrát doplatil "jen" rozřezanými gumami na autě a pokusem goril nám sebrat kameru, nebo si alespoň vynutit odevzdání natočeného materiálu.
Na tržišti v Českém Těšíně převládala polština. Každý z Poláků nakoupil u stánků lahve s alkoholem a spěchal s nimi na druhý konec mostu do Polského Těšína. Tam už stály prázdné přepravky, do kterých byl bleskurychle přemístěn obsah tašek a zákazníci se okamžitě vraceli zpět na tržiště. To byla jejich pracovní náplň od časného rána do pozdního večera. Tehdy jsem je pro mé pořady nazvala mruvky, což v češtině znamená mravenci. Vzpomínám si velmi dobře na situaci, kdy dav zákazníků s taškami lahví prorazil celní závoru a vynutil si možnost nekontrolovaného průchodu.
Samozřejmě mě tehdy začalo zajímat, odkud se alkohol v tak obrovském množství bere. Byl neokolkovaný a o nějaké kontrole ze strany státních institucí nemohla být řeč. Už tenkrát mě zarazilo, že nejflektovanějšími jmény lidí, kteří za těmito obchody stojí, jsou pánové Jindřich Sznapka a Marian Kuś. Oba nejvyšší představitelé Českého Těšína a jeden z nich i poslanec. Dnes už majitelé realit a jedni z nejbohatších lidí v Českém Těšíně a okolí. Nebyli to ale jen oni dva, byly jich stovky, kteří se na možnosti tohoto obchodování přiživili.
Sledovali jsme tehdy, kam auta s nákladem lihu míří. Průběžně jsme našli a točili nejméně dvacet míst, kam auta s lihem pod různým označením jezdila. Výsledkem různého označení (stejně, jako u LTO) bylo, že tento alkohol nebyl nikdy zdaněn. Už tehdy šlo o desítky miliard. Výrobní cena 94-96procentního alkoholu byla totiž 14 korun a poté, co byl správně naředěn na 38 procent (vzniklo 2,5 litru), každý půllitr se prodával zhruba za 60 korun, podle značky více, či méně. Každý si může spočítat, kolik se na tom dalo vydělat.
Jednou jsme třeba přijeli do velké firmy v centru Zlína a natočili bedny s čerstvě vytištěnými etiketami, další bedny se šroubovacími uzávěry a hned vedle toho průmyslovou špuntovačku. Ale i dělníky, kteří stáčírnu obsluhovali a nakládání lahví v přepravkách na auta, která je rovnou rozvážela dál. Byla to velkovýroba, kde se denně stáčely řádově tisíce lahví. Zákazník samozřejmě nic nepoznal.
Takových stáčíren byly na severní Moravě možná stovky. Vyrábělo se ve dne v noci.Musíme si uvědomit, že to, o čem tady píšu, se odehrávalo někdy kolem roku 1996. Všechny reportáže na toto téma byly odvysílány Českou televizí. V reportážích hovořili i řadoví celníci, ale i ti z Generálního ředitelství cel. Všichni věděli, o co jde, ale na to, aby si toho státní orgány všimly, jsme si museli počkat až dodnes. Teprve teď snad každý pochopil, že řadový občan nahradil to, co jsme dřív znali jako "výstupní kontrolu". Do chvíle, než je nevratně poškozeno naše zdraví, nebo začneme umírat, je všechno v pořádku.
Museli zemřít lidé, aby se tento šlendrián a mnohamiliardový daňový únik zastavil? Nemuseli. Nemuseli, kdyby se tehdejší i současní politici chovali tak, jak jim velely zákony, mnohdy i ty, které sami přijali. Tvářit se dnes, pánové politici, že jste o tom nevěděli, je výsměch každému občanovi naší země. Vinni jste vy. Byla to časovaná bomba a jednoho dne prostě vybuchla.

Kde nás současná pravicově-komunistická vláda okrádá

13. září 2012 v 11:31 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Podívejte se, kde všude vás vláda oškubává. Ekonom to Nečasovi spočítal
Bývalý ekonomický poradce prezidenta Václava Klause a předseda pravicové Strany svobodných občanů Petr Mach v exkluzivním komentáři pro ParlamentníListy.cz vypočítává, které všechny daně nám vláda Petra Nečase zvýšila či zavedla. Je jich více než deset.
Před volbami ODS i TOP 09 slibovaly, že nebudou zvyšovat daně. Ve skutečnosti je ale podle Macha zvyšují jako nikdo před tím.

Povodňová daň, stavební spoření, zdanění důchodců, dálniční poplatek

Mach pak začíná s výčtem, které všechny daně nám "pravicová" vláda zvedla. Nejprve od roku 2010 zvýšila vláda daň z příjmu fyzických osob o 1200 korun ročně (nazvali to "povodňová stokoruna").

"Mělo to být dočasné, ale už to tak zůstalo. Pak zavedli srážkovou daň 15 procent z úroků ze stavebního spoření. Zavedli nejprve zdanění důchodů pro důchodce s celkovými příjmy nad trojnásobkem průměrné mzdy a nyní chystají zrušení slevy na dani z příjmu pro všechny pracující důchodce. Zavedli 50procentní daň z podpor ke stavebnímu spoření. Zvýšili dálniční poplatek pro osobní auta z 1200 korun na 1500 korun a mýtné pro nákladní vozy zvedli o čtvrtinu," pokračuje Mach ve výčtu toho, kde nám vláda tahá z kapes peníze.

Cigarety, tabák, zemní plyn, DPH, emise, víno, živnostníci, milionářská daň

Vláda dále zvýšila sazby daně z cigaret z 2,05 koruny na 2,10 na kus a volného tabáku z 1340 na 1400 korun na kilogram. Pro řidiče jezdící na plyn zavedla koalice od 1. ledna 2012 daň ze stlačeného zemního plynu ve výši 500 korun za tunu.

Dále vláda zvýšila spodní sazby DPH z 10 na 14 procent u potravin, léků, tepla, vody, dopravy, knih a dalších položek a již chystají další zvýšení DPH na 15 a 21 procent. Zavedli 32procentní daň z povolenek na emise při výrobě tepla a elektřiny.

Ale to není všechno. Co se na nás ještě valí? "Chystají zavedení daně z vína 10 korun za litr. Chystají zrušení slev na dani pro živnostníky a zvýšení daně z 15 na 22 procent pro lidi s příjmy nad čtyřnásobkem průměru a zrušení stropu pro placení zdravotního pojištění. Plánují zvýšení daně z převodu nemovitosti ze tří na čtyři procenta," upozorňuje Mach.
Vláda nás zadlužuje. Přitom neruší zbytečné úřady - zavádí nové

Petr Mach také připomíná, že koaliční politici slibovali stop zadlužování, přitom ho ale zvyšují. V roce 2010 zvýšili státní dluh o 166 miliard, v roce 2011 o dalších 155 miliard. "Jen za první pololetí 2012 zvýšili dluh o dalších 72 miliard korun. Zatímco v roce 2008 vycházel podíl na státním dluhu na jednoho obyvatele 112 tisíc korun, na konci roku 2012 to bude 156 tisíc korun," zlobí se ekonom a pravicový politik Petr Mach.

Podle Macha vláda nezrušila jediný zbytečný úřad, naopak zavedla několik nových. "Zřídili Generální inspekci bezpečnostních sborů, Vládní výbor pro koordinaci boje s korupcí, Centrální registr přestupků a chystají se zřídit Úřad pro kontrolu financování politických stran a Úřad pro veřejné financování a plánují vytvořit Grantovou agenturu na podporu sportu. Ani o kousek nezmenšili byrokratické státní přerozdělování a dotace. Naopak zavedli několik nových dotačních programů, včetně investičních pobídek pro filmový průmysl nebo dotace pracovních míst," vypočítává další hříchy vlády Mach.

Vláda nás oškubává, kde se dá

Ekonom dále upozorňuje, že podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj tvořily celkové výdaje vlády v roce 2008 41,2 procenta hrubého domácího produktu, zatímco v roce 2012 vláda rozhoduje již o 43,3 procenta HDP. Příjmy vlády z daní, poplatků a dalších plateb vzrostly z 39 procent v roce 2008 na 40,8 procenta v roce 2012.

"Vláda nás oškubává, kde se dá, a stále více a více nás zadlužuje u nadnárodních bank. Příznivci státního přerozdělování, zadlužování a zvyšování daní jsou v parlamentu hojně zastoupeni v podobě ODS, KSČM, TOP 09 či ČSSD. Občané, kteří si nepřejí zvyšování daní a státního dluhu v parlamentu zatím zastoupeni nejsou. Než se tak stane, čekejme jen další růst daní a dluhů a hospodářskou stagnaci," povzdychl si předseda Strany svobodných občanů Mach.
Jak Nečas sliboval…

Kvůli zvyšování daní se vede i ostrá polemika v ODS a mezi prezidentem Václavem Klausem a vládou. Podle Klause zvyšování daní ekonomiku poškozuje. Proti daňovému balíčku ministra financí Miroslava Kalouska, který daně ještě zvyšuje, se staví i poslanci ODS Jan Florián, Radim Fiala, Petr Tluchoř, Ivan Fuksa a Marek Šnajdr. Další zvýšení daní nepodpoří Boris Šťastný. Ostře proti zvyšování daní se staví i europoslanci a členové výkonné rady Ivo Strejček a Hynek Fajmon.

Blogger František Matějka upozornil na to, že Petr Nečas jako volební lídr ODS několikrát slíbil, že daně včetně DPH zvyšovat nebude a citoval jeho konkrétní výroky: "Nebudeme zvyšovat daně." "Nechceme trestat úspěšné a demotivovat lidi, kteří dokážou vytvořit pracovní místa." "Zvyšovat daně znamená v době při krizi i po krizi v našem případě jenom další cestu do recese." "Léčit krizi v současné době zvyšováním daní je asi totéž, jako léčit anginu studenou sprchou. Prostě jenom podvážete ekonomiku." "V našem plánu nepředpokládáme, že bychom měnili něco na straně příjmů neboli daní, protože to daňové navýšení proběhlo dramaticky již v roce 2010." "Žádné daně minimálně pro rok 2011 zvyšovat nechceme. Pokud bychom například zvýšili DPH, mohli bychom tím ohrozit křehký růst české ekonomiky.


Jste taky debilové jako já, nebo byste stejně jako premiér Nečas dál zvyšovali daně?

11. září 2012 v 10:14 | Radomír Hrabovský |  Události, komentáře a odkazy
Ptáte se, čím nás pan premiér obohatil? Ano samozřejmě, svým slovníkem, jimž se začíná přibližovat slovníku našeho milovaného ministra financí Miroslava Kalouska.
Vzpomněl jsem si na páně premiérovo vyjádření opět po nedělních OVM a jeho rozpačité reakci na odhalení soukromého dopisu prezidentu republiky.
Po volbách v r. 2010 jsem, stejně jako mnoho dalších, doufal, že se u nás začíná smrákat na lepší časy. Volby sice vyhráli sociální demokraté, ale bylo jasné, že koalici nebudou mít s kým dojednat. Své určitě také sehrála šíleně drahá, do očí bijící a nenávistná volební kampaň. Spousta politických oponentů veřejně přiznala, že pokud svá předvolební hesla budou představitelé ČSSD myslet alespoň z desetiny vážně, nemá smysl o spolupráci s nimi vůbec uvažovat. A tak nám odstoupil Paroubek a vládní koalici vcelku bezproblémově ustanovila pravice.
Tedy, co to říkám, žádná pravice. To oni o sobě jen tak psali na billboardy a mnoho lidí, bohužel včetně mě, jim uvěřilo.
A tak jsem doufal, že máme konečně vládu, která v tom našem malém chlívku konečně udělá trochu pořádek. Záměrně píšu trochu, zas tak úplně naivní debil nejsem. A jsme u toho kulturního obohacení. Pan premiér oslovení "debil" povznesl na poněkud jinou úroveň a jedinou větou udělal debily z celé inteligentnější a rozumnější části naší populace.
A tak to se zase necítím v tak špatné společnosti…
Český jazyk je jako živý organismus, který se neustále vyvíjí. Jedním z nejkřiklavějších příkladů poslední doby, je určitě pojem "kmotr", který během několika málo let získal jiný, naprosto nezávislý význam. Kdoví, možná jsme svědky další zajímavé změny naší mateřštiny. Možná se náš současný premiér nakonec zapíše do dějin něčím zajímavým, humorným, lingvistickým. Protože to, co předvádí jinak na politické scéně, je naprostá tragédie.
Vždy jsem zastával názor, že pokud by nám vládla Sociální demokracie, případně komunisté, byla by to pro naši zemi naprostá katastrofa. A na tom stále trvám.
Bohužel dnes, s odstupem dvou let po volbách jsem nucen přiznat, že rovněž vláda ODS, TOP09 a přeběhlíků, se k naprosté katastrofě přiblížila tak, že je to až k neuvěření.
A co vy? Jste taky debilové jako já, nebo byste stejně jako premiér Nečas dál zvyšovali daně, přestože to do rozpočtu nepřinese nic?

Za bolševika jsme ryli držkou v zemi kvůli estébáckým kolaborantům. Kde se vzali jejich nástupci, kteří nám nyní vládnou?

11. září 2012 v 10:12 | Karel Kříž |  Události, komentáře a odkazy

Nevím jak vy, ale já mám pocit, že se již brzy musím probudit z nějakého strašidelného snu. Ze snu, ve kterém mi kdejaký pohunek se správnou partajní průkazkou reguluje můj život od kolébky do hrobu, ve stylu nejzrůdnějších mafiánských scénářů mě obere o tři čtvrtiny horko těžko vydělaných příjmů, z nakradených peněz si zaplatí dráby, kteří kriminalizují jakýkoliv pokus o odpor, aby mu pak nezbývalo na soukromé světské potěšení, což vyřeší tím, že si ještě bere na dluh od mých dětí. Za to všechno mi občas odhodí ohlodanou kost z panské hostiny v podobě nesmyslné cyklostezky, vysmívá se mé pracovní aktivitě, kterou mi znepříjemňuje každodenní házením klacků pod nohy, šikanuje mne pomocí byrokratické saně a dusí moje osobní svobody.
Kam jsme to dospěli? Když jsme za bolševika ryli držkou v zemi a museli jsme pod hlavněmi ruských tanků povinně předstírat legitimitu vlády kolaborantů, estébáckých agentů, udavačů a podobného morálního odpadu společnosti, určitě jsme nečekali, že když se jednou této špíny zbavíme, znovu přilezou odněkud ze dna této žumpy noví soudruzi s přemalovanou fasádou svých partají. Jak jsme to mohli dopustit? V čem je chyba?
Je primárně v tom, že většina národa má mentalitu pravidelně krmeného vepře ve chlívě a stačí ji jistota kýble pomejí každý den? Je primárně v tom, že stejná většina má tak nízký intelektuální potenciál, že nedokáže domyslet co se skrývá za zamčenými dveřmi chlíva, a že i ten nejoblíbenější krmič si jej chová za účelem porážky? Je primárně v tom, že ve chlívě vládne takový strach z možnosti útěku na svobodu, že i když budou dveře otevřené dokořán, ustrašené čumáky zůstanou s vidinou jistoty smradlavé večeře raději dobrovolně uvnitř?
Poslední dobou se čím dál více ukazuje, jak je podobenství z přechozího odstavce nechutně realistické. Osudovou smyčkou jsme si otevřené dveře naděje po sametovém kolapsu importovaného bolševického socialismu nepochopitelně opět zavřeli. Volební demokratickou většinou jsme přijali hru na sociální moudrý stát, spravovaný novodobými nomenklaturními kádry, jejichž jedinou předností je, stejně jako v dobách ČSSR, umění nalézt do co nejvíce zadnic, ze státních peněz uplatit co nejvíce parazitů a demagogickou propagandou zmanipulovat co největší stádo fanatických a nekritických ovcí.
Pokud někdo tvrdí, že za komunistů bylo lépe a současné problémy jsou důsledkem zdivočelého kapitalismu po roce 1989, buď si nevidí ani na špičku nosu, anebo, což je ve většině případů, je součástí mafiánských struktur vládnoucí eurosocialistické kliky a pohodlně žije za peníze ze státního rozpočtu svým parazitickým životem na úkor produktivní části obyvatelstva. Zásadním problémem naší společnosti naopak je, že se nedokázala zbavit sociálně-inženýrských manýrů vládnoucích oligarchů, a že neustoupila z marx-leninské socialistické linie svého vývoje.
Máme zde tedy takový "eurosocík" s lidskou tváří a plnými supermarkety potravinářského odpadu či čínských tepláků. Přebyrokratizovaný, přeregulovaný, zkorumpovaný stát se zákonnou džunglí, ve které se nikdo nevyzná, ještě fungující jen díky své expanzivní fiskální politice, tedy volně přeloženo, jen díky tomu, že vrší dluhy a vytlouká klín klínem. Tedy díky ekonomickému diletantství prvního stupně, vedoucí vždy a všude v histrorii k totálnímu krachu.
V jakém postavení je v této společnosti samostatně myslící jedinec, pracující a tvořící hodnoty bez "účasti" státu, tedy bez socialisty zbožňovaných ikon řízení ekonomiky v podobě různých pobídek, grantů, dotací či "rozvojových" fondů, které v jejich podání mají údajně vytvářet bohatství a prosperitu naší vlasti? Je v pozici otroka sociálního státu, který má povinnost platit, mlčet a po totálním vysátí parazity brzy chcípnout, aby nezatěžoval důchodový systém.
Takových však ve společnosti radikálně ubývá. V současné době je poměr mezi produktivními živiteli a na nich závislými příjemci jimi vytvořených hodnot zhruba jedna ku pěti. Demografický vývoj a "tvůrčí linie" našich vlád však slibují tento poměr ještě více vyhrotit. K tomu se přidávají snahy pseudohumanistických pachatelů dobra na poli multikuturního obohacování, většinou končící rostoucím počtem nepřizpůsobivých a sociálně vyloučených, jak díky "otevřené" imigrační politice EU směrem ke třetímu světu, tak díky štědré podpoře porodnosti na výdělek. Kdo tedy bude tuto společnost za pár let živit?
Nesedejme na demagogicko-populistický lep současným vládcům. Všichni ti reklamně tvářící se miliusové nedokáží na otázky z tohoto článku pravdivě odpovědět. Jejich jedinou prioritou je přežit ve funkcích pokud možno co nejdelší možnou dobu, během tohoto času se dostatečně zabezpečit a poté po zbytek života spokojeně přežívat z nakradených korupčních peněz. Za tímto účelem si stvořili model společnosti, ve které musíme žít. Ten model, který včerejší zpráva BIS označila za totálně korupcí prolezlý a zločinecký, s evidentními znaky politicko-soudcovských mafiánských struktur.
Co je tedy příčinou tohoto stavu a lze ještě vůbec najít cestu zpět? Může ještě nastat doba, kdy budeme svobodně pracovat na volném trhu, svobodně rozhodovat o námi vytvořených hodnotách a parazity, podvodníky, uplacené soudce i zloděje nazývat pravým jménem? Kolik našich spoluobčanů bude ještě muset pochopit, že rakovinou této společnosti je obrovské přerozdělování peněz, které tím, že jsou ukradeny produktivní části obyvatelstva a použity na šmelinářské pseudozisky různých šedých eminencí kmotrovské ligy, likvidují životaschopnost několika budoucích generací?
Přiznáme si konečně, že to, v čem dnes žijeme, je jen navoněná kupa hnoje, a že náš život by mohl být daleko kvalitnější, pestřejší a duchovně i materiálně daleko bohatší? Dokážeme někdy vytlouci z hlavy ta bolševická hesla o jistotách, sociální spravedlnosti a nenahraditelné roli všeobjímajícího, všeřídícího, neomylného státu, která tolik vyhovují i současné vládnoucí garnituře?
Dokážeme je všechny najednou poslat, s prominutím, do prdele i s jejich "skvělými manažéry" polostátních molochů prý vydělavajících miliardy, ale pobírajících dotace v desetinásobku tohoto "zisku", s jejich rozdělovači peněz ze strukturálních fondů na předražené zbytečné projekty s až třicetiprocentní korupční nadhodnotou, s jejich vrcholovými úředníky, kteří jeden po druhém čelí trestnímu oznámení pro podezření z přebírání úplatků až v desítkách miliónů, s jejich"podnikatelskou" elitou, která pobírá státní miliardové pobídky násilně ukradené konkurenci bez vazeb na správná razítka i se "ctihodnými soudci", kteří jako poslední článek řetězu za správně naplněnou obálku všechny tyto zrůdnosti nakonec sprovodí ze světa?
Pojmenujeme někdy, jak se o to pokusila letošní zpráva BIS, pravými jmény tento eurosocialistický mor sociálních inženýrů, skývající se za fráze o nutnosti trvalého růstu HDP, rozpočtové odpovědnosti či vysokého ratingu? Přestaneme dopouštět, aby nás stále více zotročovali pomocí čísel a vizí vycucaných z prstu, banksterských metod trvalého strachu o existenci či falešnými řečmi o nemožnosti jiné cesty?
Kolik bude muset ještě být sneseno důkazů? Kolik bude muset být ještě chyceno Ráthů s krabicemi od vína? Kolik výkalů bude ještě muset být vyvrženo z obrazovek televizí v podání různých Dvořáků či Hušáků? Kolik občanů bude ještě muset být premiérem označeno za debily? Kolik nepoužitelných letadel pro armádu nám budou ještě muset nakoupit pouťové zpěvačky? Kolikrát se ještě bude muset zvýšit DPH a kolik ještě bude muset být vymyšleno nových daní, aby mělo ono zločinecké společenství zvané zákonodárná a výkonná moc státu z čeho krást, než to konečně všichni pochopí?

Vyženeme všechny ty sociální inženýry, bolševické pohrobky, kmotříčkovské parazity, zbytečné úředníky a zkorumpované partajfýrery, kteří drze decimují naši společnost!

11. září 2012 v 10:07 | Pavel Kříž |  Události, komentáře a odkazy
Naše současná vláda rozpočtové odpovědnosti pod taktovkou světové uznávaného finančního experta, který musí držet na obojku drsného a zásadového hrdinu modrých bitev o epochální vize nejpravicovější strany východního bloku, by nedokráčela naše vlast ke dluhům velikosti Peloponésského poloostrova, to nemá, vážení přátelé, vůbec jednoduché.
Zavděčit se nemůže nikomu. Tedy nikomu, kdo není pevně přisátý na kohoutcích státního penězovodu, každý den nachlemtá bez ohledu na okolí svoji dávku a je mu úplně jedno jak moc je těžké tyto děravé, rezavé a špinavé roury neustále plnit, ba jim dokonce zvyšovat tlak.
Nic jiného se totiž v naší malé zemi neděje. Ačkoliv se placená mediální šmíra snaží vypouštět absurdní balónky o škrtání, reformách či snad, nedejŠpidla, šetření, příjmy státního rozpočtu, tedy legalizované okrádání obyvatelstva pomocí všemožných a hlavně nepřehledných daní, odvodů či poplatků, rostou do výšin nebeského ráje finančních spekulantů, banksterů i korupčních zlodějů.
Tito, a spolu s nimi otupené stádo z chlíva teplých křesel a sociálních jistot neustále křičí, kterak nám ten kapitalismus nefunguje, když za soudruha Husáka bylo všecko tak nějak v "richtiku" a jak musíme více regulovat, dotovat, nařizovat, vyhlašovat, zákonem omezovat, přikazovat a buzerovat. Dovolávaje se svého moudrého pastýře, který rázně zatočí s tou neohebnou svoločí,neboť se jí nechce pořádně makat, držet hubu a většinu svého zisku či výdělku poskytnout na pohodlný parazitický život kavárenských bojovníků za dobro celého světa či sociální a multikulturní rovnosti.
O tom, jak by s nimi takový opravdový kapitalismus (pokud přijmeme toto marxleninské pejorativní pojmenování pro opak právě probíhajícího sociálkomunismu), zatočil, nemaje ani páru, neboť takřka absolutní většina z nich by bez státního cecíku nepřežila ani první zimu, vyvolávají svoje mantry o potřebě ochranitelského státu, sociálních jistotách, silném aparátu či nepřehledných hromadách zákony popsaného papíru. O potřebě lejstra s dvojitou kopií na každé upšouknutí, potvrzené deseti razítky a pěti úředníky.
Zde je zakopaný pes všech těch deficitních ropzpočtů, obřích dluhů, nově vytvářených, ničím nekrytých, inflačních peněz a s tím spojené stále větší bídy produktivního obyvatelstva, jehož míra nasranosti však již překonává všechny vize nenažraných partajních bossů.
Soudruhům předsedům, napříč politickým spektrem, začíná poslední dobou malinko chybět onen pověstný klid na práci. Porobené obyvatelstvo, určené na tvorbu reálných hodnot, ohýbání hřbetu a plnění státní kasy, začíná remcat více než je zdrávo. Přestalo akceptovat podvodnou politickou hru na levici s pravicí a po právu začíná celou mocenskou garnituru rozdělovat již jen na korupční zloděje, uplacené podržtašky, užitečné idioty s IQ houpacího koně, po nocích jako koně dřoucí kurtizány, demagogické šašky a kmotrovské poskoky.
Bohužel je většina míst ve státní správě obsazena právě těmito lidmi a jejich esencí s nejtrvdšími lokty, s nejmenšími morálními zábranami a s největším počtem styků, kmotříčků a kmotrů, kterým se tak dostalo nejvyšší možné partajní odměny zápisem na stranickou kandidátku na volitelném postu, je osazenstvo Parlamentu ČR. Z toho je jasně patrné, že politika v ČR již dávno není soubojem ideí, ale soubojem part kluků, co spolu mluví a nemluví, o snadný přístup k penězům někoho jiného, což je prioritní snaha veškerého jejich konání.
Za mlhu tisícekráte opakovaných demagogických lží skrývají úderníci politické práce jasná fakta. Náš stát nepotřebuje přerozdělit více jak jeden a půl biliónu korun na to, aby byla zachována jeho funkčnost, aby se postaral o potřebné a aby plnil základní zadání rozvoje infrastruktury. Odhadem téměř polovina těchto peněz jde za volebním populismem, korupčním "obchodováním" a vytvářením sociálních jistot pro neukojené stranické i rodinné kamarády a kamarádky, pomocí operativních programů teplých kancelářských křesel.
I proto nazývám ve svých článcích současný společenský systém jako eurosocialismus s konzumní tváří. Jedeme plnou parou do bolševického národohospodářského pekla a brzdí nás čím dál tím méně, neboť stále větší skupina lidí se dala koupit státní mocenskou mašinérií a necítí potřebu se svých výhod zbavovat. Stojí to stovky miliard ročně. Stovky miliard po komunisticku nesmyslně vyházených oknem, jejichž jediným výsledkem jsou líbivě vypadající volební grafy a Potěmkinovy vesnice plné zbytečných aquaparků, cyklostezek a kruhových objezdů.
Snad opravdu není většina z nás parazitickými pijavicemi, snad není většina z nás předposranými ovcemi, mající každý blábol svého partajního vůdce za slovo svaté. Snad ještě dokážeme rozumně myslet a samostatně konat. Snad už všichni nevěříme divadlení frašce o demokracii, politickém boji pravice s levicí či nejlepších úmyslech bojovníků za blaho obyčejného člověka. Snad pomalu procitáme.
Možná chybí ještě pár stovek zavřených Ráthů, možná chybí více studentských her na volby, možná chybí více zabavených vilek na hypotéku. Možná je ten český kalich trpělivosti a odevzdanosti příliš veliký. Ale věřím, že jednou přetéci musí.
Potom snad konečně vyženeme všechny ty sociální inženýry, bolševické pohrobky, kmotříčkovské parazity, zbytečné úředníky, zkorumpované partajfýrery a vůbec všechny, kteří se tváří jako spasitelé světa, ale svojí "prací" nikdy nic dobrého společnosti nepřinesli, vyjma špatných zákonů, destrukce morálky i právního prostředí a demagogických rétorických cvičení o tom, jak jednou, někdy, bude líp.
Ušetříme tím na výdajové stránce státního rozpočtu téměř polovinu, za kterou jsme byli schopni ještě před pár lety také žít, budeme moci razantně snížit daně, nechat volný trh vytvářet hodnoty i pracovní místa, nebudeme zadlužovat budoucí generace, nepůjdeme vstříc státnímu bankrotu, nebudeme živit parazitické skupiny zbytečných státních zaměstnanců či sociálně "vyloučených", kteří žijí na bázi dětí na výdělek, nebudeme se muset starat o financování různýchmultikulturních spolků na obživu jejich zakladatelů, nebudeme muset řešit desítky tisícnezaměstaných maturantů a vysokoškoláků, kteří stěží umí sepsat bez chyb vlastní životopis, neboť dostali nicotný glejt oproti dotačním financím pro školu a začneme měnit současnýkatastrofický poměr produktivních a kontraproduktivních jedinců ve společnosti na mez únosnou pro budoucí přežití a vytváření konečně svobodné verze společného bytí s jasnými pravidly i mantinely pro všechny bez rozdílu.
Společnost, která nebude akceptovat zákonem posvěcené trestání za úspěch, okrádání za tvorbu hodnot či omámeným davem vyřvanou likvidaci soukromých zaměstnavatelů, aby tak dusila jedinou naději na cestě k prosperitě. Neboť myšlenka, že všichni budeme státními zaměstnanci nebo pobírači dávek, zregulovaní a dotovaní jen z vůle mocipánů vymýšlejících stále nové daně a kvanta nesmyslných zákonů bez konceptu, je stejně hloupá jako vize Stalinových poskoků v únoru 1948. Snad na to přijdeme v potřebné volební většině dříve než se opravdu prodaníme, proslibujeme a prolžeme k totálnímu krachu.

K lepšímu životu stačí občas jen mozek a dobrá vůle

11. září 2012 v 9:47 | Tomio Okamura |  Události, komentáře a odkazy
Nedávno jsem točil videoblog o zbytečném formalismu, který nás tu až přečasto brzdí. S geniální ukázkou byrokratické blbosti se předvedla minulý měsíc plzeňská věznice. Vyhodila z vězení drogového dealera, který si přišel odsedět desetiletý trest. Proč? Měl propadlý pas. Je třeba říct, že už to, že člověk nastupuje desetiletý trest dobrovolně, je zázrak. Ten zbytek historky je spíš ukázkou nebetyčné hlouposti, lajdáctví a neprofesionality. Bachaři se brání, že bez platných dokladů nelze zavírat, aby trest neodseděl někdo jiný. No, pokud víme, tak albánský gangster přišel s propadlým, nikoli falešným pasem. To znamená, že prošlé datum nic nemění na pravosti dokumentu či identitě majitele. Co je ovšem zásadnější - věznice by po nástupu trestu měla věrohodně identifikovat každého vězně. A určitě ne podle občanky či pasu. Oba doklady mohou být falešné a pochybuji, že stráž na bráně je schopná falzifikáty rozlišit. Stačí málo - odebrat otisky a DNA a porovnat je s databází odsouzených. V tom momentě bychom mohli vězně milostivě přijmout i bez občanky.
Ještě víc zarážející je, že Albánec odsouzený na deset let, a tedy za velmi závažné zločiny, běhal dodnes po republice s pasem a zřejmě nemá problém si vyřídit nový pas. Nevím, jak vy, ale s novým pasem bych Albánce už v base nečekal. Nic mu nebrání vrátit se do Albánie či zmizet do jiné země. Drogový dealer tu má také trvalý pobyt do roku 2015. I tohle se mi jeví jako do nebe volající absurdita. Jaktože mu soud okamžitě trvalý pobyt nezrušil? Odsouzený gangster měl okamžitě putovat do vězení a odtud bez dalších průtahů na hranice s doživotním zákazem pobytu.
Shodou okolností média informovala o devítiletém chlapci, co zdědil s byty také dluhy a jdou po něm exekutoři. I tady hraje roli formalismus - byty se nedaří prodat - matka chlapce nemá na poplatky ani na nájem v bytech, a tak chlapec o družstevní byty možná přijde a zbydou mu jen dluhy. Představa, jak exekutor z malého kluka rve před školou aktovku, je tristní, ale reálná. Vše je podle zákona a práva. Nikoli ale podle rozumu. Zájmy chlapce zastupuje dnes stát - opatrovnický soud. Ten měl vše vyřešit - ale neudělal nic. Jen čeká a přihlíží, jak klukovi rostou dluhy. Za které nemůže a které nemůže ovlivnit. Připomínám, že není v možnostech matky situaci řešit, ale není to podle zákona ani její povinnost - není účastníkem dědického řízení. V tom chlapce zastupoval právě opatrovnický soud.
Nebetyčných blbostí bychom našli denně kolem sebe tisíce. Tisíce lidí se denně utkávají s byrokratickým šimlem. Někdy to je z hlouposti, někdy úmyslně. Pojišťovny dnes procházejí registry vozidel a začínají vymáhat pojištění ze všech aut v registru vozidel. Tedy i z těch, která třeba už deset let nejezdí, jsou nepojízdné, havarované. Za každý den si účtují peníze, přestože auto na silnici léta nebylo a ani být nemohlo. Komplikované hlášení a odhlašování vozidel, případně depozity na značky, jsou přitom naprosto nesmyslným výmyslem. V Německu to mají jednoduché - koupíte auto, zaplatíte pojistku a nalepíte si kolečko na značku. Každý policista i mýtná brána vidí, že jste zaplatil. Když nezaplatíte, tak prostě ani nesmíte vyjet. Co je ale zásadní - nenabíhají vám dluhy za auto, které nejezdí.
A tady jsme u často jednoduchých řešení. Stát a zákonodárci dnes velmi ochotně nahrávají lobbistům a firmám a přihrávají jim peníze svých občanů. Z občanů často zbytečně vyrábí dlužníky nebo tomu silně napomáhá. Stát, zákonodárci a úředníci by měli přemýšlet, jak maximálně šetřit kapsu občana - ne naopak. Dneska si kdejaký politik myslí, že nejdůležitější je zvýšit příjmy - rozpočtu či občanů. To je v dnešní době stále těžší. Řešením je hledat cesty, jak občanům naopak snižovat výdaje. Šetřit čas a nervy. Když okamžitě vyhostíme každého cizince, který tu páchá zločiny, ušetříme nervy i peníze nám všem. Když úřady i soudy začnou používat zdravý rozum, opět přibyde na spokojenosti občanů. Když politici a úředníci přestanou přihrávat předražené kšefty spřízněným firmám, hned se našim peněženkám uleví. Není k tomu všemu třeba ani vyšší HDP ani dotace z EU. Stačil by mozek a trocha dobré vůle.


Největší odhalení všech dob: Zpřístupnění převratných technologií zdarma celému světu!

11. září 2012 v 9:38 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Největší odhalení všech dob: Nadace Keshe hodlá zpřístupnit celému světu 21. září 2012 převratné technologie, které znamenají okamžité řešení problémů životního prostředí, zdraví, dopravní, energetické a potravinové krize ...



Nadace Keshe zve vlády světa na prezentaci převratných technologií
Nadace Keshe, údajně vlastnící patenty k převratným technologiím, které by vyřešily problémy světa a zabránily dalšímu válčení, zaslala vládám světa (zřejmě v červenci 2012?) prostřednictvím jejich ambasád v Belgii níže uvedené oficiální pozvání. Zní to ohromně nadějně.
První předběžná schůze se konala 6. dubna 2012, zřejmě za malého zájmu vlád, druhá předběžná schůzka se měla konat 6. září (informace nejsou zveřejněny), první prezentace technologií pak by měla být 21. září 2012.
Bohužel, i pokud je pravda, že nadace skutečně vlastní ony technologie, s jejich rozšířením to nebude mít snadné, jak se dočítám na jejich webu.
Tyto informace, jakkoli úžasné, těžko proniknou do médií, takže jediný a významný způsob, aby se lidé o těchto možnostech dověděli, bude asi blogosféra, a co si mezi sebou rozešleme maily a budeme sdílet tento článek...
Nadace nemůže předem oznamovat místo a čas konání akcí, protože riskuje policejní zásah, což už se jim stalo v Kanadě, a dosud nedostali zpět zabavené materiály, hrozí jim různá obvinění a soudní stíhání ... prostě něco jako Reich nebo Tesla, i ty vláda potlačila ...Ale i kdyby to s tím odhalením tak snadno a hned nevyšlo, aspoň víme, že ty technologie existují, že jsou lidé, kteří jsou schopni je uskutečnit, a můžeme použít sílu přitažlivosti a svou představivost, abychom jejich uskutečnění pomohli ...

Výzva ke světovému míru a zveřejnění technologie

(Dopis zaslaný velvyslancům vlád v Belgii, v červencí 2012)

Po schůzce nadace Keshe s velvyslanci světa, kteří byli pozváni 21. 4. 2012 do Bruselu, jde nyní naše pozvání ke všem státům světa, prostřednictvím jejich velvyslanců a vůdců, aby se zúčastnili schůze nadace Keshe v Ninove v Belgii (nebo na jiném místě, které si státy zvolí).

Jak vaše excelence velvyslanci vědí, pozvali jsme již dříve zástupce každé země na první prezentaci naší technologie 21. dubna 2012.

Velvyslanci některých států tuto schůzi navštívili, a jiní se rozhodli ignorovat výzvu kvůli nátlaku jiných států, a rozhodli se neúčastnit se nebo se v poslední chvíli stáhli.

Při tomto druhém pozvání (na 6. září 2012) přímo a jednoznačně vyzýváme vůdce vašich států, aby určili kvalifikované jednotlivce, kteří se mohou zúčastnit nadcházející schůze Nadace 6. září jako zástupci svých vlád.

Důvody pro toto pozvání jsou následující:

21. září zveřejní nadace Keshe první fázi své vesmírné technologie a gravitačních a magnetických systémů (Magravs), kterou vyvinula, všem vědcům celého světa současně, pro výrobu a duplikaci.
Od toho bodu přestanou mít mezinárodní hranice jakýkoliv reálný význam.

A to proto, že jakmile bude pro veřejnost postaven a uveden do provozu první letový systém, doba cesty například z Teheránu do New Yorku bude maximálně asi 10 minut.

Nový letový systém umožní každému člověku z každého místa planety cestovat na stejnou vzdálenost za stejný čas a za téměř nulové náklady.

Letadlo nebude současnou radarovou technologií zjistitelné.

Energetická krize bude rázem vyřešena, a jakmile bude technologie uvedena do praxe, síly, které ovládají zásoby energie a skrze ně i současné finančni struktury, budou mít rázem prázdné ruce.
Brzy po zveřejnění naší vesmírné a energetické technologie zveřejníme technologii, která vyřeší světový nedostatek vody.

Jak jsme to udělali?

V minulých šesti letech používáme mezinárodní patentový systém, abychom zajistili, že každý stát a významní vědci mají ve svém vlastnictví kopie našich patentů.

(Ověřte si prosím na evropských a mezinárodních patentních serverech počet námi uložených patentů.)

Tím jsme zabránili každému možnému zablokování této technologie kterýmkoli jedincem či skupinou, a nyní většina států vlastní naše patenty na výrobu energie, lékařské systémy a cestování v prostoru.

Tímto způsobem jsme obešli dřívější metody zabraňování mezinárodního rozvoje, a nyní mají všechny státy stejnou možnost spolupracovat a vidět, že je tato technologie rozvíjena bezpečně.
Hlavním cílem je, aby naše technologie byla volně dostupná každé vládě ve prospěch všech jejích občanů.

Prostřednictvím systémů, které jsme vyvinuli, může mít každý stát přístup k takovému množsví energie, vody a potravy, kolik potřebuje, a rovněž k novým způsobům zdravotní péče a dopravy, to vše s velmi malými náklady.

Podle své charty Nadace Keshe a všechny její technologie patří všem lidem světa.

Patenty jsou vlastnictvím každého jednotlivce na této planetě a nemůže si na ně činit nárok kterákoliv jednotlivá osoba či stát.
To znamená, že veškerý příjem vytvořený technologíí náleží státu, který ji používá.

Vydáme seznam zemí pozvaných na schůzi 6. září 2012 a plné emailové adresy těch, kteří obdrželi pozvání, a je na vládě každého státu, aby zveřejnila, kdo z vašeho státu se zúčastní této schůze.

Než tento email dojde na vaše ambasády, bude jeho kopie vystavena na fóru Nadace a na webu, aby vaši občané byli informováni o nabídce, kterou jste dostali.

Pak bude na vás, abyste jim oznámili odpověď, a rovněž tak Nadaci, a my shromáždíme jména delegátů a oznámíme vašim představitelům, kde a jak se setkáme.

Po této schůzi bude prvním krokem učebního programu Nadace Keshe prezentace 21. září 2012, v níž se podělíme o své znalosti a vložíme je do rukou lidí celého světa.

Jakmile budou tyto technologie a jejich přínos známy široké veřejnosti, vůdci všech států budou muset rozhodnout, jakým způsobem je uskuteční ve prospěch všech.

V tomto bodě budou dvě možnosti:

Buď budeme pracovat společně, abychom změnili život všech na Zemi k lepšímu prostřednictvím správných vzorců chování, anebo vyspělé státy světa zaznamenají v blízké budoucnosti příliv desítek tisíc přistěhovalců do velkých měst.
Jsme připravení, abychom prezentovali technologii vašim zástupcům v jakémkoli prostředí tak, aby mohli pochopit její realizaci a změny, které přinese.

Od nynějška můžeme ubezpečit, že žádné dítě ani dospělý nezemřou hladem ani žízní, a že žádný stát nebude napaden jiným, protože možné vojenské aplikace nové technologie jsou tak úděsně destruktivní, že nebudeme mít jinou volbu než přijmout, že boj o zdroje na planetě je věcí minulosti.

Není nic špatného na ochraně státních zdrojů, ale nyní jako vůdci malých oblastí na Zemi máte odpovědnost zajistit, aby dostupné zdroje byly sdíleny, a aby s použitím naší technologie byly zajištěny základní potřeby každého pokud jde o energii, vodu, jídlo a zdravotní péči.

Nadace Keshe nebere v úvahu barvu, národnost, náboženství či politickou příslušnost, a tato výzva směřuje ke každé vládě, aby určila tým vědců, kteří přijdou a uvidí naše technologie z první ruky.

Pak se vlády mohou rozhodnout, zda je využijí či ne.

Pokud budete ignorovat tuto výzvu, váš stát brzy nebude mít jinou volbu než řídit se státy, které se rozhodly technologie rozvinout.

Vytvořili jsme scénu pro změnu dráhy lidstva, a v příštích měsících ji uvidíme.

V blízké budoucnosti si lidé uvědomí, že jsme zde, abychom přinášeli prospěch vzájemně jeden druhému, a ne byli ovládáni, protože veškeré zdroje budou přístupné každému, ve stejnou dobu, a ve stejném rozsahu.

M. T. Keshe, zakladatel a ředitel Nadace Keshe (Nizozemí)
Česká diplomacie byla pozvána k účasti na prezentaci revoluční technologie Keshe Foundation prostřednictvím naší Evropské komise. Zeptejte se našich představitelů ČR.
PROSÍM SDÍLEJTE, nebo doporučte dotaz dalším lidem skrz své sítě na Facebooku.

Dokument o 11.09. 2001

11. září 2012 v 8:50 | darny |  Události, komentáře a odkazy

Komu slouží chaos prezidentské volby

10. září 2012 v 10:39 | Adam B. Bartoš |  Události, komentáře a odkazy

Komu slouží chaos prezidentské volby

Nesleduji každý krok všech prezidentských kandidátů, kterých je ostatně už tolik, že už jen jejich aktuální počet je leckdy obtížné uhlídat. Jen občas něco zachytím v rámci všudypřítomného internetového zpravodajství.
Kdyby tyto drobné střípky nebyly spíše k pláči nad úrovní politického klání, byla by to jinak velká zábava - sledovat všechno to pokrytectví, faleš, všechnu tu přetvářku a povrchnost jednotlivých kandidátů či lépe řečeno skupin, které za nimi stojí a do boje je vysílají.

Kupříkladu Vladimír Dlouhý si myslí, že mu to hodíme, když ho uvidíme upoceného ve sportovním tílku v rámci jeho běžeckých kampaní. Dělá si z nás legraci? Už desetiletí pracuje pro jeden z nejbezohlednějších bankovních domů, který se navíc nestydí profitovat na současné ekonomické krizi a přesto si myslí, že když se na čas ze svých funkcí stáhne a bude s námi běhat v parku, nad jeho službou mezinárodním bankéřům zamhouříme oči. Na své propagační materiály si pak tento exponent Trilaterální komise a Goldman Sachs neváhá umístit slogan "Váš nezávislý kandidát". Myslím, že slovo "chucpe" je v tomto případě více než výstižné. A to nemluvím o tom, že jako jediný zatím přišel s tím, že si bude kupovat podpisy občanů na petiční archy, které potřebuje, aby vůbec mohl být k volbě připuštěn. Jistě - peníze na to má, ale neuvědomuje si, jak tím vlastně potvrzuje to, co na něm lidem právě nejvíce vadí - tento cynismus á la Gordon Gekko.

Přemysl Sobotka na rozdíl od něj ví, že hlasy voličů by se neměly získávat mrzkým penízem, ale tvrdou politickou prací, odvahou. Krví, potem, slzami. Ne líbivými hesly, ne populismem, ale skutečnými idejemi, za kterými by politik měl stát, i kdyby mu to krátkodobě mělo přinést nižádný zisk. Rozhodl se proto vyjít do kampaně s odvážným politickým gestem, se slibem nápravy zoufalého stavu, který trápí většinu Čechů - vytáhl do boje za nepřechylování jmen Češek provdaných za cizince. Sobotka přechylování říká "tvrdé ne". Držme mu proto palce, bude to lítý boj.

Pan Fischer s panem Dienstbierem (oba opět, jaká náhoda, členové obce) se předhánějí v tom, kdo vleze homosexuální menšině dříve a hlouběji do řitního otvoru. Jemněji to napsat neumím, protože s vidinou zisku pár procent hlasů slibovat uzákonění adopcí dětí dvěma tatínky či dvěma maminkami se ani jinak nazvat nedá. Pro normálního člověka, kterému leží osud národa na srdci, je ta představa z duše odporná, nehledě na to, že nejde jen o běžný populismus, ale zároveň i o důmyslný recept na spolehlivý rozklad naší národní pospolitosti. Že to navrhují právě tito dva pánové, je nadmíru výmluvné.

Krom pana Fischera máme i paní Fischerovou, ne tedy tu, co se třese na roli první dámy, ale bývalou poslankyni universální pravdoláskařské partaje. Můžeme si ji sice vážit pro to, s jakou obětavostí se stará o svého postiženého syna a mít tak porozumění pro její utrápený obličej, dokonce si můžeme říci, že to asi je v jádru dobrá žena, ale to je málo. V čele státu nemůže stát naivní člověk. A ten, kdo do volby jde jen proto, že ho k tomu údajně přemlouvají přátelé (aniž by uplatnil vlastní soudnost), naivní bezesporu je. Nikdo dosud nevysvětlil, proč právě ona by se do prezidentské funkce hodila. Protože je žena? V republice máme pět milionů žen, proč by zrovna Táňa Fischerová měla na prezidentský post aspirovat, nám pravdoláskaři zřejmě zapomněli říci. Informace je to přitom značně důležitá, i když někteří politicky jednodušší lidé se bez ní obejdou. Takový Jan Hnízdil své snové fantazii o Fischerové na Hradě podlehl tak hluboko, že na svém blogu píše oslavné články, ve kterých se vyznává z úcty ke své budoucí prezidentce a slibuje jí bezmeznou oddanost.

Soudnost evidentně nemá ani Vladimír Franz, který by se svým znetvořeným obličejem mohl mít diplomatický úspěch leda tak u rovníkových křováků, ale tím jeho přednosti v politice zřejmě končí. Česká republika patří k civilizovaným zemím, a tak by měl i její nejvyšší představitel vypadat civilizovaně. Komické pak jsou různé jeho politické úvahy o tom, že největším nebezpečím pro Českou republiku jsou neonacisté a podobné báchorky pro děti. Takto skinhead (jak se o něm v poslední době píše) nemluví, z Franze tedy mluví něco jiného. Vždyť bývalým skinheadem byl i J. X. Doležal. Ostatně, Franzova partnerka Ida Saudková je bývalou manželkou právě J. X. Doležala, ale i Samuela Saudka, syna fotografa Jana Saudka. Pořád se točíme v kruhu. Mojžíšek evidentně nechodí jen k Fischerovým...

Aristokrat Karel Schwarzenberg a dáma v letech, kdy by už snad mohla mít rozum (Zuzana Roithová), oba se navíc na veřejnosti na oko hlásící ke křesťanským hodnotám, podporují v honbě za voličskými hlasy zakuklené puberťačky z kapely, jejíž název Ladislav Jakl trefně přeložil jako "Kundí orgie", aby nebylo mýlky o tom, co ve skutečnosti za touto kapelou stojí. Co z toho, že urážejí křesťanskou víru satanistickými performacemi v kostele? Hlavně, když jejich podporou získám nějaký ten hlas navíc, říká si zřejmě Roithová se Schwarzenbergem (Schwarzenberg je navíc chválí proto, že má podobné vměšování do vnitřních záležitostí putinovského Ruska za domácí úkol od zahraničních lóží typu CFR a Trilaterální komise). Nedávno jsem zaznamenal, že někdo zkusil něco takového v chrámu sv. Víta, ale to je podle mého houby odvaha. Maiselova synagoga a volání k Jahvemu, aby odstranil Netanjahua - to by bylo zajímavější. V takovém případě by ale Schwarzenberg a Roithová stáli v první řadě těch, kteří by proti takovému činu protestovali.

Nejnovější objev týdne je Karel Randák. Myslím, že tento kuriozní nápad už dostatečně vtipně glosovali někteří poslanci, takže netřeba humorný aspekt této kandidatury více rozpitvávat. A to nemluvím o dalších nápadech na kandidaturu Tomáše Töpfera, Slávka Popelky, Petra Cibulky či Kláry Samkové.

Proč toto vše píšu a v podstatě jen kupím jednu kuriozitu za druhou?

Myslím, že nejde jen o to, jak konkrétní kandidáti používají konkrétní fígle za účelem obalamucení konkrétních voličů. Fíglem jisté skupiny je už i ten samotný fakt, kolik - a jak moc roztodivných - kandidátů vůbec do boje o prezidentský post vlastně vysílá. Jakoby si někdo říkal, že "čím hůře, tím lépe".

Čím více podobných obskurností, bizarností, čím více podobné neskromnosti a výsměchu od očí obyčejných lidí, tím lépe - možná pak veřejnost po všech těch bláznivých jménech ještě ráda sáhne po Janu Fischerovi, který možná zpočátku vzbuzoval odpor, ale je ve srovnání se všemi těmi potetovanci, naivkami a senilními aristokraty zdánlivě nejvíce normální - asi takovým způsobem někdo zřejmě kalkuluje s náladami ve společnosti.

Tímto trikem bychom se ale neměli nechat oklamat. Fischer totiž není žádný ´náš Honza´, jak i sám v jednom rozhovoru zdůraznil. A to je neštěstí této prezidentské volby - že v ní Češi mají tak málo vlastních kandidátů.

Proto odmítněme kuriózní kandidáty, ale odmítněme i Fischera. Zasloužíme si českého prezidenta.

Adam B.Bartoš


Zdroj: ZDE

Megabanky připravují plány kolapsu s nouzovými opatřeními a soukromými policejními sbory

10. září 2012 v 10:01 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Největší banky v USA obdržely od US regulátorů rady, že si musí zhotovit plány, aby přestály naprostý finanční kolaps, aniž by přitom musely spoléhat na vládu USA. Bank of America, Goldman Sachs a další technokraté v utajení sestavovaly scénáře pro nejhorší případ, v nichž ony budou prospívat i během těžkotonážní domácí monetární krize.
Federální rezervy a US úřad měnové kontroly (OCC) v roce 2010 uložily bankám Citigroup Inc., Morgan Stanley a JPMorgan Chase & Co. stejně jako i dalším, aby realizovaly "plány zotavení". Banky byly vedeny k tomu, aby měly scénáře, jak zůstat při životě rozprodejem aktiv, nalezením alternativních zdrojů financování, opatřeními k omezení rizikových kšeftů, z nichž jsou rychlé prachy aj. Tyto strategie byly vylepšeny tím, "že se nebude spoléhat na mimořádnou podporu od veřejného sektoru."
Plány zotavení požadované podle Dodd-Frankova zákona o finanční reformě z roku 2010 popisují, jak proměnit bankovní aktiva v likviditu, aniž by to způsobilo další škody hroutícímu se finančnímu systému. Rozprodejem "nikoliv klíčových aktiv", aniž by se vyplašili akcionáři, přičemž bude ochráněn monetární systém, daňoví poplatníci a věřitelé je teď prací pro právě ty megabanky, které se svým příspěvkem samy zasloužily o destrukci globálních finančních trhů.
OCC neustále monitoruje největší banky a vyhodnocuje jejich záchranné plány, aby mohl poskytnout US vládě ujištění, že bankovní průmysl v Americe nebude zničen finanční nestabilitou.
Podrobnosti záchranných plánů jsou považovány za důvěrné. Zatímco tyto megabanky čekají, jestli se dočkají dalšího kola dluhového výkupu bankéřů, které jim uleví od tlaků mezinárodních zájmů, Bank of America a Citigroup začínají jednat, jako kdyby začaly v skrytu své záchranné plány už realizovat.
Bank of America rozprodala části svých domácích aktiv, aby si zajistila kapitál, přičemž ji v tom Citigroup následovala. Citigroup vypleněním svých nikoliv klíčových aktiv v kombinaci s penězi z dluhových výkupů ve svém záchranném plánu rozhodnutém na schůzce managementu s regulátory "učiní vhodné odhady možností zhodnocení aktiv i mimorozvahových finančních pozic."
Tím, že se budou držet iniciativ vycházejících z Výboru finanční stability se budou tyto megabanky, až budou realizovat záchranné plány, koordinovat s mezinárodními bankovními institucemi a regulátory, místo aby se jednoduše sesypaly.
Během příprav na finanční kolaps vyžadují technokraté z Wall Streetu i střelné zbraně, munici a kontrolu soukromých žoldnéřských korporací jako DynCorp a Blackwater (teď Academi), které k tomu mají autorizaci od ministerstva obrany (DoD) vyhláškou 3025.18..
DynCorp je vojensky založený soukromý dodavatel žoldnéřů, který zajišťuje mimo jiné služby i výcvik a podporu zpravodajců, mezinárodní bezpečnost, nouzové plány a operace. Devadesát šest procent jejich financování ročně pochází od US federální vlády. Mezinárodní pobočka DynCrop operovala jako "policejní sbor" i při pomoci s místním prosazením zákona během Hurikánu Katrina.
Jmenovaní jako investoři pro výrobce zásob zbraní a munice jsou to Citibank, Bank of America, Barclays a Deutsche Bank těmi, kdo lijí peníze do holdingů Cerebus a Veritas Equity, které převzaly ty soukromé korporace, které se zapojují do kontroly situací, kdy dochází k nepokojům.
Federální rezervní banka, jedna z hlav bankovního kartelu, má svůj vlastní policejní sbor, který operuje jako bezpečnostní ochrana pro Fed před americkou veřejností. Jako součást Zákona o Federálních rezervách podepsaného v roce 1913 podléhá určení jako vynutit federální zákon - pomocí speciálních policejních důstojníků - výlučně pod regulační pravomoc samotného Fedu (ať jsou ti důstojníci v uniformě nebo v civilu).
Tito specializovaní policejní důstojníci (kteří cvičí spolu se Speciálními týmy rychlé reakce) mohou pracovat v tandemu s místními vynucovateli zákona nebo s federálními agenturami v USA. Tito důstojníci jsou těžce vyzbrojeni pomocí poloautomatických pistolí, lehkých kulometů a vojenských útočných automatických pušek, stejně jako zodolňující pancéřovou zbrojí k ochraně těla.
Zprávy o celonárodní militarizaci policie na místních odděleních odráží podle vojenských analytiků ve způsobu jejich výcviku izraelský vliv.
Michael Chertoff, izraelský občan a bývalý ředitel ministerstva domácí bezpečnosti (DHS) vysvětluje, že ten nárůst používání vojenských uniforem, obrněných vozidel, útočných zbraní, ilegálního sledování ve všem odráží neústavní politiky Izraelských obranných sil, které se staly novým operačním manuálem.
Zatímco se na nás za zavřenými dveřmi šijí přípravy na finanční kolaps a technokratické převzetí pomocí žoldnéřských vojenských sborů, stávají se i pouhé náznaky protestů proti bankovním kartelům zločinem.
Nedávno byl David C. Gorzynski obviněn z pokusu o bankovní loupež a vytváření hrozby terorismu a navíc z inzultace s následkem zranění, za jediné obvinění z přestupku z nepatřičného chování. Jediná Gorzynskiho vina spočívá v protestu před Wells Fargo Bank, kde držel jeden transparent, na němž stálo "Olupují vás" a druhý, na němž stálo "Dej chlapovi kvér, může vyloupit banku. Dej chlapovi banku a může vyloupit zemi."
Policejní šéf z Eastonu Carl Scalo k tomu řek: "Nemůžeme dopustit, aby se na protesty nahlíželo jako na záštitu pro kriminalitu. Lidé musí pochopit, že když chtějí protestovat, je tu hranice."
Mary Catherine Roper z Unie amerických občanských svobod (ACLU) věří, že tato obvinění jsou "přemrštěná … zvláště vzhledem k jasné politické povaze těchto prohlášení."
Minulý týden v Rusku sídlící bezpečnostní firma Kapersky Lab odhalila virus pro kybernetické špehování zvaný Gauss, který je speciálně zaměřený na bankovní transakce, kradení informaci o logicech pro sociální sítě, e-mailů a okamžité odesílání zpráv. Infikované počítače jsou převážně na Středním východě; ovšem zasaženy byly i on-line platební systémy CitiGroup Inc. tedy Citibanka a Paypal patřící eBay. Tento virus se zaměřuje na on-line banking a představuje potenciální hrozbu pro bankovní systém po celém světě.
Už od té doby, kdy v roce 2008 začalo sesypávání globálních nadekretovaných měn, bankovní kartely zkouší vyztužit amerických finanční systém, aby přežil naprostý monetární kolaps v USA. Ovšem, vždy bylo jejich záměrem monetární systém v Americe také shodit. Je ironií, že Gauss by mohl přinést ten režim, v němž by to mohli provést.
Při takové události, kdy by se Gausse využilo jako záminky k domácímu uzavření bankovního průmyslu, aby se vyčistily všechny počítače od virů, mělo by to rozsvítit signál rudého poplachu, že začaly zinscenované bankovní prázdniny. Jelikož všechny megabanky mají plány zotavení sestavené spolu s Fedem, byla by jejich nesolventnost jen hraná.
Jakmile budou peníze klientů elektronicky přeneseny na zámořská konta, specializované policejní síly a najatí žoldnéři nastoupí, aby tyto technokraty ochránili před odvetou za jejich zločiny.
Taktické manuály, jak zablokovat městská centra v případě domácích nepokojů, jsou už napsány. Počínaje pluky pro vynucení zákona sestávajícími ze specializovaných sborů Námořní pěchoty, vojenské policie, až po kolaborující Policejní stabilizační síly, bude tu ten záchranný plán předložený megabankami ruku v ruce s přípravnými opatřeními DHS a US ozbrojených sil, je tedy jasné, že až monetární systém nakonec v Americe zkolabuje, budou připraveni.
Budete i vy?

Na masivní zlodějny masivní biče

7. září 2012 v 13:09 | Tomio Okamura |  Události, komentáře a odkazy
Mám oblíbený citát - jak dokázali Egypťané vystavět tak masivní stavby? Měli masivní biče. Ideální stát má mít jasná a pevná pravidla - a za jejich porušení musí přijít okamžitý trest. To není volání po diktatuře - to je volání po vládě práva. Tomu kdo nekrade, nepodvádí nic nehrozí.
V naší zemi se masivně krade - už jsem popisoval mnoho zlodějen -teď mi do schránky přišel popis další - tentokrát ze zdravotnictví - dealer farmaceutické firmy popisuje úplatky lékařů - v podstatě všem za to, že předepisují drahé léky - čím více předpisů tím více peněz do kapsy. Samozřejmě bez ohledu zda jsou třeba nebo zda není jiný lék levnější.
V USA to funguje jednoduše - lékař předepíše účinnou látku a vy spolu s lékárníkem si už vyberete značku na kterou máte peníze. A nejen to, lékař předepíše přesný počet tablet - takže nedostanete balení po dvaceti či padesáti pilulkách, ale odsype vám přesný počet.
Co tam v USA mají ještě? Nemají zákony na kdejakou blbost. Soudce - volený člověk zodpovídající se pravidelně voličům, tu soudí hlavně podle svého zdravého rozumu. V deset ráno spácháte přestupek a za hodinu jste odsouzení a v příštích deseti minutách jste za katrem - ano za katrem a to třeba i za překročení povolené rychlosti. Koupíte si auto nebo Vám na kreditku přijde tučný šek a za hodinu vám u bytu zvoní kontrola z finančního úřadu, zda-li máte legální příjmy. Proč tomu tak není u nás - proč nesoudíme věci a to veškeré podle zdravého rozumu, ale neustále dokola vymýšlíme kličky a formality pomocí kterých se daří rozkrádat ne miliardy, ale desetimiliardy.
Řešení je jednoduché populistické - jak jinak - na masivní zlodějny masivní biče. Například ministerstvo financí zcela zřejmě vědomě špatnou právní úpravou umožnilo podvody s lehkými topnými oleji a připravilo stát o stovky - ano o stovky miliard korun. Novinářka Jana Lorencová už před mnoha lety podrobně popsala celý mechanizmus, pojmenovala veřejně viníky, předala materiály polici. Kolik Kočárníků a dalších odpovědných gaunerů teď dře v kamenolomu a splácí dluh společnosti? Ani jeden.
Co dělá slavný Kalouskův finančně analytický útvar - určený právě na odhalování finančních machinací? Co dělají státní zástupci? Od veleslavné bývalé státní zástupkyně Vesecké až po její neméně slavnou mediální nástupkyni paní Bradáčovou. Odkudže to na Vrchní státní zastupitelství vlastně přišla? Ze severních Čech? Není to ono místo proslulé mafiány a velrybáři, co nakupují hlasy, manipulují konkurzy, veřejnými zakázkami, místo v podstatě nejsmutněji proslulé svou mafiánskou prohnilostí? Možná se pletu, ale cvrlikají o tom nejen vrabci na střeše, ale samozřejmě jsou toho plné noviny a časopisy.
Masivní biče na masivní zlodějny mají držet v ruce právě státní zástupci. Ale ouha - po vyšetřování masivních zlodějen v Mostecké uhelné není dodnes jediný odsouzený. Díky Švýcarům víme, že miliardy jsou v tahu, víme kdo je ukradl, víme taky že za desetiletí paní Bradáčová nevyšetřila zhola nic.
A jsem u principu fungování státu. Vrchní státní zástupce je u nás funkce vrchního zametače. Kvalifikací není schopnost, ale neschopnost či všehoschopnost. Lidu se předhodí mediálně šťavnatá kost, aby měl pocit, že ho chrání nezlomný komisař Catani. David Rath celkem správně předpověděl, že jeho kauzu dostala protizákonně Bradáčová právě proto, aby se proslavila a zdůvodnilo se její povýšení.
I paní Vesecká povýšila po mediálně šťavnaté kauze, kdy odstíhala podle všeho nevinného člověka z mediálně vděčnou rasovou vraždu. A lid i média tleskali a tleskají. A přitom nám uniká jedna zásadní věc - kdybychom chtěli, tak máme peněz habaděj a zlodějen masivně méně. Stačilo by zavést důslednou hmotnou a trestní odpovědnost všech veřejných činitelů za jejich činy. Kradl jsi? Zaplatíš škodu a jdeš okamžitě sedět. Neodstíhala jsi trestný čin o kterém jsi věděla a který byl spáchaný v tvém rajonu? Zaplať škodu a jdeš sedět. Byla jsi ministryní a nechala jsi rozkrást miliony - zaplať a táhni do lochu.
Jsi neschopný či neschopná? Tak se na odpovědné místo necpi.
Zní to hezky, ale vím, že to je nerealistické - celý náš systém je bohužel postavený na velmi mnoha neschopných a mnoha všehoschopných, kteří v synergii rozkrádají co se dá.
Ale jednou, a věřím že ten den přijde, na masivní zlodějny přijdou masivní biče. Věřte mi, pak už nikdo nebude muset řešit procento DPH nahoru či dolů. Peněz bude dost a dost bude i těch co daně na dobrou správu své země zaplatí.
Stačí opravdu málo - uzákonit povinnost pro veřejné činitele spravovat majetek s péčí řádného hospodáře, uzákonit hmotnou a trestní odpovědnost všech veřejný činitelů - od politiků přes úředníky až po soudce.
Uzákonit odvolatelnost nejen soudců, ale také politiků - od poslance přes ministra až po hejtmana. A v případě politiků samozřejmě odvolatelnost hlasy nespokojených voličů. A nejen to - je třeba uzákonit odvolatelnost také zákonů, se kterými voliči nesouhlasí. Pak už by legalizace tunelů a protikorupční zákony tak lehce našim ministrům neprocházely.
Masivní biče na masivní zlodějny jsou po ruce. Milí a drazí spoluobčané - vemte je konečně do ruky. Je jich třeba jako soli.





Nad německou krkovičkou

7. září 2012 v 11:00 | Zdenek Štefek |  Události, komentáře a odkazy
Jedno čínské přísloví říká, že "nezáleží na tom, zda je kočka bílá nebo černá, ale že chytá myši". Ne vždy je ale tato věta platná… Vzpomněl jsem si na to při konzumaci krkovičky ze sousedního Německa. Normálně by mi snad mohlo býti jedno, odkud je, stejně většina lidí pod tíhou finanční krize hledá co nejlevnější zboží, bez ohledu na kvalitu, ale když jsem k masíčku zakousl tradiční českou zeleninovou směs z Mochova, dnes vyráběnou v Rakousku a pečenou přílohu s Herou, českou klasikou, dnes vyráběnou v Polsku, nepomohla mi ani obecná věta o globalizovaném světě.
Svět je globalizovaný, to je pravda, ale daně nikoliv. Kdo bude platit daně z vyrobeného zboží, když všechnu výrobu přesuneme jinam? Když prodáme podniky nadnárodním korporacím? Kam poplynou zisky? Do našeho státního rozpočtu určitě ne. Naše hospodářství je v krizi. A vláda vidí jednoduché řešení nikoliv v podpoře domácí výroby, ale ve zvyšování DPH či dalších nepřímých daní…
Je skutečně až s podivem, že před více než 20 lety jsme kromě speciálních komodit byli jako relativně malá země potravinově soběstační. Ještě v roce 2000 jsme byli zrovna ve vepřovém soběstační téměř ze sta procent. Dnes je 40% vepřového z dovozu.
Potravinová soběstačnost republiky se snižuje dlouhodobě, pokles se zrychlil po vstupu do EU, výroba stále klesá zejména u živočišných komodit, ale i u ovoce, zeleniny, brambor a vajec. U drůbežího masa je soběstačnost pod 80%, přičemž dle odborníků by u důležitých komodit neměla klesnout právě pod tuto úroveň…
Prý se nevyplatí u nás komodity pěstovat, zní argument s poukazem na to, že za hranicemi i nyní lze potraviny často nakoupit levněji, i když tamní občané mají několikanásobně vyšší platy či důchody. Zajímavé - že by při vyšších příjmech měli lepší dotační politiku, vyšší efektivnost? Či lepší vyjednané podmínky v rámci EU?
Jak je možné, že Francie, Polsko, Německo, Rakousko, Belgie jsou dlouhodobě potravinově soběstačné ve vysoké míře a my jsme se v pomyslném žebříčku značně propadli? Nepřispíváme jim na řešení jejich nezaměstnanosti, na náš úkor?
Jak je možné, že zemědělská půda na mnoha místech našeho kraje leží ladem nebo je rozprodávána na parcely satelitních městeček či na velkosklady? Spekulace s pozemky vynese krátkodobě více?
A jak je možné, že často i mezinárodně vysoce hodnocená kvalita českých výrobků (neboť naše normy byly v porovnání se současnými evropskými normami v některých ohledech mnohem přísnější) je nahrazována výrobky druhé kategorie, jejichž pochybná kvalita je terčem mediálně odhalených případů, tvořících ovšem jen špičku ledovce?
Je čas jednoznačně říci, čí že je tato zem. Kdo způsobil pokles domácí výroby, ztrátu potravinové soběstačnosti a tím i pokles příjmu do státního rozpočtu. A že východiskem je podpora českého zemědělství, podpora domácího hospodářství, podpora přísnějších norem kvality.
Zdroj: ZDE

Učitelé „usměrňují rodinnou paměť“. Upravte si vzpomínky! Opět...

7. září 2012 v 10:38 | František Matějka |  Události, komentáře a odkazy

Každý režim tomu říkal jinak, ale výsledek je stejný. Manipulace, přepisování paměti, propaganda, mazání vzpomínek a dělání se lepším. Také u nás to máme. Aktuálně to ti nahoře nazvali "Dějepis a rodinná paměť".

Před pár dny se konala taková pěkná nalejvárna. Říkají tomu "Letní škola pro učitele dějepisu a příbuzných společenskovědních předmětů" a pořádá to už pátým rokem Ústav pro studium totalitních režimů. Tentokrát bylo hlavním tématem něco, co v obecné rovině jistě trápilo a trápí představitele každého režimu, nacismus a komunismus nevyjímaje: "Učitelé se zejména při výuce soudobých dějin setkávají s tím, že vzpomínky pamětníků se neshodují s výkladem, jaký podávají v rámci výuky." To není citace z nějakých pamětí Lenina, Goebbelse, nebo Stalina. To je z oficiálního materiálu současného úřadu, jehož cílem má být studium totalitních režimů. Jinými slovy úřad, který si vzal za cíl poukazovat a nedat zapomenout na zvěrstva, jejichž součástí byly mimo jiné manipulace, přepisování paměti, propaganda a mazání vzpomínek lidí, cítí jako problém skutečnost, že nikým neupravené vzpomínky konkrétních lidí v rodinách u nás se neshodují s výkladem, jaký dnes učitelé podávají v rámci výuky dějepisu a společenskovědních předmětů. Jaký to paradox!

A co na to říkají učitelé? Lidská paměť je prý zrádná, špatné vzpomínky často potlačuje a naopak vyzdvihuje ty pozitivní a veselé. Proto prý musí učitelé rodinnou paměť usměrňovat, zasadit do souvislostí a připomenout například represe režimu. "Bavíme se o tom, že jsou vzpomínky individuální, že máme tendenci je přikrášlovat," souhlasí s letní školou Iva Dvořáková, učitelka na gymnáziu v Novém Strašecí.

Každý režim měl a zjevně bohužel i nadále má nějaký nástroj k tomu, aby si lidé pamatovali pokud možno to, co ti nahoře chtějí a potřebují. Goebbels měl ministerstvo propagandy a komunisti u nás měli svojí Vysokou školu politickou ústředního výboru Komunistické strany Československa. A naše slavná demokracie? Ta má Ústav pro studium totalitních režimů. Sokrates tvrdil, že "Demokratické zřízení doplatí na to, že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie." Přemýšlím, jak se pak ten úřad, starající se o naši správnou paměť, bude asi jmenovat. Zatím vím jedno. Shodli jsme se s ženou na tom, že naše děti na gymnázium v Novém Strašecí chodit určitě nebudou. Minimálně do doby, dokud tam budou lidé, kteří pojímají výuku jako prostředek k usměrňování rodinné paměti.
Zdroj: ZDE

Špičkoví ekonomové: Island to dělá dobře … A všichni ostatní to dělají špatně

7. září 2012 v 10:33 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joe Stiglitz uvádí:
To, co udělal Island, je správně. Bylo by špatně zatěžovat budoucí generace chybami finančního systému.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman píše:
To, co nám předvedlo zotavení Islandu, … nech věřitele soukromých bank zdivočet, a vyžereš si ztráty ty.
Krugman rovněž říká:
Na cestě k ekonomickému Armagedonu se staly legrační věci: Velice zoufalá situace Islandu neumožňovala běžné postupy, což tomuto národu dalo volnost k porušení pravidel. Tam, kde všichni ostatní vykupovali bankéře a nutili platit cenu za krizi veřejnost, nechal Island banky zkrachovat a ve skutečnosti ještě rozšířil svou sociální záchrannou síť. Tam, kde se všichni ostatní zaměřili na pokusy o ukojení mezinárodních investorů, uvalil Island dočasnou kontrolu nad pohyby kapitálu, aby sám pro sebe získal prostor pro manévrování.

Krugman má pravdu. Nechat banky zkrachovat - místo aby se trvale vykupovaly - je tou správnou cestou ven.
Jak jsem uvedli už před tím:
Island řekl bankám, ať se rozsypou na prach. A islandská ekonomika si vede daleko lépe než téměř veškeré ekonomiky dalších zemí, které banky nechaly, aby naopak sekýrovaly je.
Bloomberg hlásí:
Island dal národům, které zkouší přežít výkup z dluhů, určitá klíčová poučení, když islandský přístup k záchraně vedl k "překvapivě" silnému zotavení, řekl šéf mise Mezinárodního měnového fondu do této země.
Islandská oddanost tomuto programu, rozhodnutí šoupnout ztráty na držitele dluhopisů místo na daňové poplatníky a zabezpečení sociálního systému, který zachránil nezaměstnané před nouzí, pomohl národu vyškrabat se z kolapsu do zotavení, tvrdí tento ve Washingtonu sídlící fond.
***
Island odmítl chránit věřitele ve svých bankách, které v se roce 2008 položily poté, kdy dluhy nabobtnaly na 10-násobek velikosti celé ekonomiky.
MMF poukazuje na důležitou věc u držitelů dluhopisů: neschopnost prosadit u držitelů dluhopisů srážku z jejich cen je prokletím, které zatracuje USA i evropskou ekonomiku do stagnace.
MMF uvádí:
Rozhodnutí neučinit z daňových poplatníků ručitele za bankovní ztráty bylo správné, říkají ekonomové.
Jinými slovy, jak to říká MMF:
Pro islandské zotavení byl klíčový program, který usiloval o zajištění, že restrukturalizace bank nebude vyžadovat, že by islandští daňoví poplatníci měli na svých bedrech nést ohromné ztráty soukromého sektoru.
Islandské noviny poukazují:
Experti nadále chválí islandské zotavení po výkupu bank této země v roce 2008.
Na rozdíl od USA a několika zemí v eurozóně Island dovolil, aby se jeho bankovní systém během globálního ekonomického propadu zhroutil a vložil břemeno tohoto pádu na bedra průmyslových věřitelů místo daňových poplatníků.
***
Obnova růstu pokračuje k úžasu všech činitelů, jako šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde, která nedávno o islandském zotavení referovala jako o "působivém". A experti dále opakují, že evropští činitelé by se měli poohlédnout po Islandu, aby tam našli poučení týkající se těch jejich zbídačujících opatření a podobných řešení.
Loni poznamenal Barry Ritholtz:
Místo vykupování bank - které Island nemohl provést, i kdyby chtěl - jen zaručil vklady (stejně jako to dělá pojišťovna vkladů FDIC) a umožnil, aby normální kapitalistický proces bankrotu proběhl svou přirozenou cestou.
Jsou na tom teď daleko, daleko lépe než ty země, jako USA nebo Irsko, které to tak neudělaly.
V únoru 2011 poukázal Bloomberg:
Na rozdíl od jiných národů jako USA a Irsko, které do svých finančních institucí napumpovaly miliardy dolarů kapitálu, aby je udržely nad vodou, Island na své největší věřitele uvalil nucenou správu. Rozhodl se k tomu nikoliv, aby uchránil věřitele bank této země, jejichž aktiva se nafoukla na 209 miliard dolarů, což je 11-násobek tamního hrubého domácího produktu.
***
"Island udělal tu správnou věc … věřitelé, nikoliv daňoví poplatníci by měli na bedrech nést ztráty bank," říká laureát Nobelovy ceny Joseph Stiglitz, profesor ekonomie na Columbia University of New York. "Irsko to na druhé straně to vzalo za ten špatný konec. To je pravděpodobně ten nejhorší model."
Irsko se zaručilo za veškeré závazky svých bank, když padly do potíží a napumpovalo do nich až dosud kapitál - 46 miliard euro (64 miliard dolarů) - aby je oživilo. To zemi přivedlo na pokraj zruinování, a dohnalo ji to v prosinci k přijetí záchranných balíčků od Evropské unie.
***
I země s větším bankovním systémem mohou následovat islandského příkladu, říká Adriaan van der Knaap, výkonný ředitel u UBS AG.
"To by finanční systém nerozbilo," říká Van der Knaap, který byl poradcem komise řešící banky na Islandu.
***
Arni Pall Arnason, 44, ministr ekonomických záležitostí Islandu, řekl, že rozhodnutí přimět držitele dluhů, aby sdíleli ekonomické útrapy zachránilo této zemi budoucnost.
"Kdybychom dali záruky za bankovní závazky, byli bychom ve stejné situaci jako Irsko," řekl Arnason, jehož Sociálně demokratická aliance se stala slabším koaličním partnerem v Haardeho vládě.
***
"Na počátku nám banky a další finanční instituce Evropy hrozily: 'Nikdy vám už nic nepůjčíme,'" říká Einorsdottir. "Pak už říkali jen, že to bude trvat 10 let, pak 5. Teď nám říkají, že by mohli být připraveni nám už brzy půjčit."
V tomto zotavení hrálo velkou roli i stíhání podfuků bílých límečků na Islandu.
USA a Evropa zatím hatily vyšetřování podfuků bílých límečků … natožpak jejich stíhání. Na druhou stranu Island stíhal šéfy podvodných bank (ZDE a ZDE) a i svého bývalého ministerského předsedu, a jejich ekonomika se krásně zotavuje … protože se obnovila důvěra ve finanční systém.
Překlad: Miroslav Pavlíček

Můj pohled na "Zákaz kouření"

7. září 2012 v 9:53 | darny

Jsem vášnivým odpůrcem zákazu kouření. Tedy abych to upřesnil: jsem vášnivým odpůrcem plošného, zákonem vyhlášeného zákazu kouření v hospodách, restauracích a barech.

Už se mi nechce donekonečna omílat stále to samé pod každým blbáckým článkem, který se na toto téma v médiích objeví a pod nímž se většinou rozjede ostrá diskuze. Mé postoje vycházejí z toho, jak hodně si vážím svobody, takže mám přesnou představu o tom, co nekuřáci skutečně potřebují a co je jen vzteklé dupání ublíženého děcka. Taky vím, čím kuřáci dokážou nekuřáka naštvat.

V článku používám termín antikuřáci. Ne každý nekuřák je totiž zároveň antikuřákem. Antikuřák je nekuřák, který aktivně bojuje proti kouření a (podle mě) sahá k nesmyslným argumentům. Já aktivně bojuji proti antikuřákům. Touhu nekuřáků po nezakouřených prostorech samozřejmě chápu, jsem ovšem zastáncem kompromisních řešení a hlavně podnikatelské svobody. Ale o tom až v dalších částech článku.


Svoboda je základ všeho

Majitel hospody je člověk, který do svého podnikání vráží svůj čas, své peníze, svůj majetek, svoji práci a tudíž by v hospodě měly platit jeho zákony. Jsem zastánce toho, aby si sám směl rozhodnout i o tom, koho do svého podniku pustí. Antidiskriminační zákon je zhovadilost. Pokud má majitel podniku dlouhodobé problémy s puntíkovanými modrovlasatými trpaslíky, proč by neměl mít právo omezit takovým bytostem přístup do SVÉHO vlastního podniku? Puntíkovaní modrovlasatí trpaslíci zase mají svobodu vytvořit si svůj vlastní podnik a v něm si také mohou zavést svá pravidla. Třeba zákaz vstupu tlustým fousatým brejlatým strejcům. A budu mít smůlu. Ale ctím právo majitele na jeho pravidla.

Srovnání s hygienou

Kdykoli se vytasím s právem hostinských na svá pravidla, vždy se najde někdo, kdo protiargumentuje tím, že v kuchyni si také nemohou hostinští dělat co chtějí, musejí dodržovat pravidla a podléhají kontrole. Zákaz kouření je podle těchto lidí adekvátní např. zákazu vaření ze shnilého masa.

To jsou samozřejmě argumenty liché. V obou věcech je totiž obrovský rozdíl. Do kuchyně či skladu nemají zákazníci běžně přístup. Proto existuje státem jmenovaná autorita, která do jisté míry garantuje (a kontroluje) čistotu ve zmíněných prostorech. Jídlo ze shnilého masa nepožaduje žádný zákazník. Neexistuje žádná skupina zákazníků, která by do hospody přišla kvůli zkaženému jídlu.

Do normálních prostor hospody zákazníci pochopitelně přístup mají. Kuřáckost restaurace je snadno odhalitelná senzoricky (čuchometrie), vizuálně (kouř v ovzduší, popelníky na stolech, žvára v ústech a rukách hostů) a někdy dokonce i před vstoupením do restaurace (nálepka na dveřích). Toto by mělo všem svéprávným lidem postačovat k tomu, aby poznali, zda je restaurace kuřácká či nekuřácká a podle toho by do ní vstoupili nebo nevstoupili. Není zde prostor pro zásah třetí strany - státu. Navíc podotýkám, že na rozdíl od shnilého masa, v případě tabákových výrobků existuje významná skupina zákazníků, která do hospody chodí mimo jiné i kvůli kouření.

Svoboda nekuřákova nosu

Snad v každé diskuzi na toto téma po nějaké době padnou slova "svoboda kuřákova dýmu končí tam, kde začíná svoboda nekuřákova nosu."

To je samozřejmě velmi nepřesná věc. Nechci upírat nekuřákům jejich svobodu dýchat nezakouřený vzduch. Ale u tohoto pravidla záleží na tom, KDE je vyřčeno. "Svoboda tvé pěsti končí tam, kde začíná svoboda mého nosu" - tak zní to pravidlo původně. Ale chcete tvrdit, že platí úplně všude? I kdeže! Co takhle v boxerském ringu? Aha! Tam se svobodou svého nosu nemůžu počítat a pěst Vitalije Klička se věru před mojí nosní přepážkou nezastaví.

Stejně tak i nekuřácké nosy mají být před dýmem chráněny všude možně, ale zároveň mohou existovat "boxerské ringy", kde ten čmoud prostě bude.

Já mám svobodné právo nevstupovat do boxerských ringů, kde bych mohl dostat po čuni a stejně tak nekuřáci mají svobodné právo nevstupovat do kuřáckých podniků, kde jim hrozí vdechnutí kouře. Kdyby někdo přišel s návrhem na "plošný zákaz pěstních úderů v boxerských rinzích", to bychom si panečku ťukali na čelo a volali do Bohnic (i když mám teda obavu, že někdo z EU nakonec s takovým návrhem přeci jen přijde). Návrh na plošný zákaz kouření ve všech hospodách je nemlich to samé. Boxeři chtějí mít možnost rozdávat a inkasovat rány do nosu, kuřáci chtějí mít možnost vyfukovat a vdechovat kouř. Obojí jen na k tomu vyhrazených místech.

A co personál zakouřených hospod?

A co horníci v riziku závalů? A co pracovníci autolakoven? A co pyrotechnici, policisté, hasiči a další lidé, kteří se vrhají do rizikových prostor a denně tam pracují? Své povolání si vybrali svobodně. Personál zakouřených hospod tam není držen v poutech a pod bičem otrokáře. Každý pingl či barman ví, do čeho jde a zhodnotí si, zda mu za daný plat to riziko stojí či nestojí. Argumentace personálem je absolutně nesmyslná... komu se v zakouřené putyce nechce pracovat, nechť do takové práce nenastupuje. Mně se nechce dělat v openspace a tak taky nenastoupím do takové práce - a nemusím kvůli tomu požadovat zákon na zákaz openspace pracovišť.

Co je komu do jídla v kuřárnách?

Antikuřáci často říkají, že si kuřáci mají zavést kuřárny, tedy podniky, v nichž se bude pouze kouřit. Zaprvé - co je kurňa antikuřákům do podniků, které nejsou určeny jim? Já nerozumím sportu, sport neprovozuju a tak nikomu nekecám do toho, jak má vypadat stadion nebo co mají sportovci dělat ve fitku. Zadruhé - co je kurňa antikuřákům do toho, co dělám při kouření? Oni si při nekouření taky pijí pivo, sledují televizi, jedí guláš, mastí karty, čtou noviny a hádají se o politice. Takže co je jim do toho, že já totéž dělám souběžně s kouřením a ve vyhrazeném objektu, který není určen jim?

Když debata s antikuřákem dospěje do této fáze, většina antikuřáků se pěkně odkope a ukáže se, o co jim ve skutečnosti jde. Jim nejde o zdravou společnost, dokonce jim mnohdy ani nejde o to, aby bylo více nekuřáckých podniků pro jejich potřebu. Jde jim o zmrdovskou potřebu určovat, jak mají ostatní žít. Existence kuřáckých podniků by je nijak neomezovala ani neohrožovala. Byl by to prostě další podnik na ulici, který by minuli, protože je nezajímá. Jenže antikuřáci jsou fašounci, kteří chtějí "vystřílet všechny Židy, aby všechno bylo hezky árijské." V jejich pojetí tedy vykynožit všechny podniky, které nejsou podle jejich gusta.

Právě proto tak intenzivně bojuju proti zákazu kouření. Bojuju totiž zároveň proti těmto zmrdečkům, kteří chtějí celému světu vnutit svoji představu života. A to bych dopustil velmi nerad, aby o životě mém a mých blízkých rozhodovali takoví hajzlíci s mocenským komplexem.

Jaký zákon bych si představoval?

Protože antikuřáci neumějí diskutovat s funkčním mozkem (pravděpodobně ani nic takového nemají), jejich argumenty létají ode zdi ke zdi. Když se tak chvíli bavíme o zákazu kouření, tak na mě vyhrknou: "No jo, ty jsi kuřák, ty bys prostě hulil furt a všude."

To rozhodně není pravda. Jako bývalý dlouholetý nekuřák dobře vím, jak neohleduplní kuřáci ztěžují nekuřákům život. Myslím si, že kuřácký zákon by existovat měl, protože neohleduplná hovada jsou i mezi kuřáky v množství nemalém a i když jsem odpůrce regulací, tak se skřípěním zubů (o náustek mé dýmky) jsem ochoten připustit, že na některé lidi to bez zákona nejde.

Rozhodně si ale nemyslím, že by zákon měl regulovat kouření v soukromých prostorech, do kterých lidé NEMUSEJÍ chodit. Zákon nechť reguluje kouření ve státních prostorech a pak tam, kam nekuřáci zajít musejí. Přijde mi logické nekouřit na dětských hřištích, ale třeba také na zastávkách MHD. Tam skutečně jeden neohleduplný kuřák dokáže otrávit den desítkám lidí. Místo pitomého slovíčkaření bych prostě zavedl zákaz kouření na zastávkách a basta. +-50 metrů, to by mělo stačit. Na zastávce totiž nekuřáci stát musejí a je nesmysl, aby tam kuřáci byli zvýhodněni.

Předkladatelé antikuřáckého zákona jsou pitomci

Ne proto, že se snaží vymoci nekuřácké prostředí, ale proto, že se soustředí na tu nejpitomější věc - na vymýcení kouření ze všech hospod. To přitom není to, co nekuřáky doopravdy pálí nejvíc. Nekuřáky mnohem víc otravuje čmoud na zastávkách nebo třeba na přechodech pro chodce, když stojí vedle kuřáka. Nic takového přitom kuřácký zákon neřeší a dokonce například v poslední úpravě tohoto zákona došlo ke ZMÍRNĚNÍ zákona, tedy ke zrušení původně schválených kuřáckých omezení. Týká se to zastávek MHD. V původním návrhu zákona byl zákaz kouření na zastávkách. Tečka. V posledním schváleném zákoně byl tento zákaz omezen na kouření na zastřešených zastávkách. Myslíte si, že to prosadila tabáková lobby? Omyl. Za toto zmírnění mohou sami předkladatelé zákona, kteří nejspíš měli bordel ve vlastních podkladech a i když o několik let dříve prošla přísnější varianta, nyní sami předkladatelé přišli s nesmyslně mírnější variantou.
Antikuřáci by udělali nejlépe, kdyby se v první fázi úplně vykašlali na nějaké hospody. Maximálně bych byl za velké zpřísnění postihu za chybějící nálepku na dveřích, která má jasně vymezit, zda je podnik kuřácký, nekuřácký či obojetný se stavebně oddělenými prostory. Tím bych považoval hospody za vyřízené a dál už se zabýval jen kouřením všude jinde. Takový kuřácký zákon by měl mnohem větší šanci projít. Pokud by byl i patřičně vymáhán a jeho porušování trestáno, vedlo by to k obecnému poklesu kouření ve společnosti (proti kterémužto trendu nic nenamítám) a vzrostla by přirozená poptávka lidí po nekuřáckých podnicích. A teprve nekuřácké podniky vzešlé z takovéto poptávky mohou správně fungovat, aby to bylo WIN-WIN pro obě strany, pro hosty i pro provozovatele.

Hledá se WIN-WIN-WIN řešení

Existují tři skupiny lidí. Nekuřáci, kuřáci a hostinští. Nekuřáci si přejí nekuřácké podniky, kuřáci si přejí kuřácké i nekuřácké podniky (taky jdu občas do nekuřáckého) a hostinští si přejí rozhodovat o svém podniku sami.
Kdyby prošel plošný zákaz kouření, tak nekuřáci jsou uspokojeni, kuřáci jsou zklamáni a značná část hostinských je zklamána. Tedy WIN-LOSE-LOSE. Jaký je důvod volit řešení, které ze tří skupin uspokojí pouze jednu?
Současný stav je ovšem WIN-WIN-WIN - nekuřáci mají dostatek nekuřáckých podniků (a díky trendu nekuřáctví a čím dál lepší gastronomie jich neustále přibývá), kuřáci mají dost kuřáckých putyk a hostinští si rozhodují sami. Proč tedy na současném fungování hospod cokoli měnit? WIN-WIN-WIN řešení už tu je.
Pozor, někteří nekuřáci mohou namítat, že by chtěli nekuřáckých hospod víc (já bych zase chtěl víc peněz a děvek; život ale není od toho, aby nám splnil každé naše chtění) nebo že v té a té vesnici nebo té a té čtvrti není žádná nekuřácká hospoda. Nu, v Ústavě není zakotveno žádné právo na nekuřáckou hospodu... když taková není, tak prostě není. Já bych taky rád měl na každém kroku internet café a taky mám smůlu, zejména v těch vesnicích. Nu a pokud si myslíte, že by se taková hospoda na daném místě uživila, prosím, sestavte si byznys plán a rozjeďte to. Taky můžete vyvolávat tlak zdola. Naznačujte hostinským svoji touhu po nekuřáckých podnicích. Hostinští potřebují vidět REÁLNOU poptávku. U kuřáků vědí, že mají své jisté, potřebují tedy být přesvědčeni o tom, že pokud půjdou do nekuřáckého podniku, tak že o tržby nepřijdou.
Realita je bohužel často taková, že po změně podniku z kuřáckého na nekuřácký do něj nekuřáci chodit nezačnou a dojde k razantnímu poklesu tržeb, což má vliv na razantní pokles mezd, což má vliv na razantní zhoršení služeb a máme tu začarovaný kruh, který skončí krachem a zrušením hospody. Bravo, předtím tu byla alespoň kuřácká, teď není žádná; vítězství Pyrrhy...

Přeješ si smrt nekuřáckých restaurací, co?

Ale kdeže. Většinou pokud jdu do restaurace, volím nekuřáckou. Do kuřáckých chodím zřídka a ani ne do restaurací, jako spíš do klasických hospůdek. Pivo, guláš, fajfka. V ideálním případě žádná televize ani řvoucí rádio.
Když se nějaký hostinský rozhodne sám o sobě, že jeho podnik bude nekuřácký, fandím mu a tleskám mu. Ten trend tu je, zájem nekuřáků tu je, tak proč ne? Jen prostě do té smlouvy mezi provozovatelem a konzumentem nepouštějme stát. Nemá tam co dělat a stejně to - jak už je jeho zvykem - jen posere.


Blokační paragraf na církevní půdu se obcházel pronájmem

4. září 2012 v 15:08 | Oldřich Danda |  Události, komentáře a odkazy
Mezi otrlými řidiči je známé heslo, že plná čára není zeď. Podobně do loňského roku platilo, že blokační paragraf v zákoně o půdě už dvacet blokuje majetek pro definitivní vypořádání státu s církvemi jenom do té doby, než to církve dovolí. Od roku 1995 na Pozemkovém fondu probíhala zvláštní praxe, díky níž se mohly obce i soukromí investoři dohodnout s církvemi na budoucí směně pozemků, která jim umožnila stavět na zákonem blokovaných pozemcích.
Blokování církevní půdy kvůli restitucím nebylo absolutní, skulinka v zákoně se našla.
FOTO: Ludmila Žlábková, Právo
úterý 7. srpna 2012, 2:50
Jinými slovy - církev (zejména katolická, ta nárokuje drtivou většinu blokovaných pozemků) nakládání s půdou ovlivňovala už dlouho předtím, než bude vůbec rozhodnuto o jejím případném vlastnictví. Zčásti k tomu vedly bohulibé záměry samospráv.
Pozemkový fond totiž nejdříve umožňoval výjimečně stavět na bývalých církevních pozemcích obcím a krajům vodovody, školky a cyklostezky. Jenže nakonec se praxe rozšířila i na soukromé investory, např. na firmu Alkona Invest CZ, která na blokovaných pozemcích dostavěla komerční distribuční centrum u Olomouce. A když se roztrhl se soukromými žádostmi pytel, bývalý ministr zemědělství Ivan Fuksa (ODS) minulý rok směnné obchody s blokovanými pozemky zakázal.
"To se zatrhlo, když již bylo jasné, že zákon o narovnání státu s církvemi půjde do Sněmovny. Tento způsob se používal hlavně v době, kdy se nevědělo, jestli ten zákon bude za deset či dvacet let. Používalo se to, když hrozilo nebezpečí z prodlení," řekl Právu náměstek ředitele Pozemkového fondu Petr Šťovíček.
"Klasický případ byl, když kraj dělal desetikilometrovou cyklostezku a narazil na sto metrů blokovaného pozemku," uvedl Šťovíček. Fond povolil takové směny např. ve Zlínském kraji na stavbu průmyslové zóny. Církev a investor museli s fondem sepsat smlouvu, že je na blokovaném pozemku možné stavět a že poté, co církve dostanou majetek zpátky, se s nimi investor vyrovná.
Blokovaný pozemek zůstal v majetku Pozemkového fondu a ten ho investorovi pronajal.
"Pozemkový fond i my jsme se dohodli, že tam to dílo strpíme. Sepsali jsme smlouvu o smlouvě budoucí, která předpokládá, že v budoucnu dojde k nějakému finančnímu plnění nebo ke směně pozemků," řekl Právu ekonom pražského arcibiskupství Karel Štícha.

Právníci: je to možné, ale také velmi rizikové

Za sedmnáct let Pozemkový fond uzavřel 81 budoucích smluv směnných a čtyři kupní smlouvy. Téměř polovina smluv byla uzavřena s obcemi, městy a kraji.
Smlouvu uzavřel fond např. se společností Rumpold UHB z Uherského Hradiště na výstavbu skládky tuhého komunálního odpadu, s obcí Chlístovice v okrese Kutná Hora na výstavbu čističky odpadních vod či s městem Chropyně za účelem výsadby zeleně. Podle právníků se církve i fond nedopustily ničeho protiprávního, přesto považují tuto praxi za velmi nestandardní.
"Je to v principu možné, ale extrémně rizikové, protože se tam může vyvinout milión příběhů. Nejen že to může zůstat státu, ale že to patřilo úplně někomu jinému, protože pozemkové knihy nebyly vždy dobře zakreslené," sdělil Právu právník Radek Pokorný.
Jak Právu řekl náměstek Štovíček, nebyl všechen blokovaný majetek v minulosti církevní. Tudíž je možné, že církve povolily stavět na pozemku, který patří a také zůstane státu. Podle právníka Vojtěcha Novotného lze očekávat, že stát v takových případech nenechá stavby odstranit, i když by na to měl právo.
"Vlastník může respektovat stav, který tam je, případně se soudně domáhat odstranění stavby. Soud by posuzoval, zda odstranit, zaplatit úhradu či zřídit věcné břemeno," řekl Právu Novotný. Podle Šťovíčka budoucí směny fond povoloval, protože chtěl pomoci dobré věci.
Některé případy ale vzbuzují otazníky. Podle týdeníku Euro měly o budoucí směnu požádat i pražské firmy Duplicatus a Real 24, kde je Štícha, který o církevním majetku na pražském arcibiskupství rozhoduje, jako předseda dozorčí rady.
Duplicatus si měl směnu pozemků vyjednat s římskokatolickou farností v pražských Stodůlkách. Real 24 se měl dohodnout s farností v Uhříněvsi. Směnu nakonec fond neschválil.
Zdroj: ZDE

Bankéři vyhlašují USA a Evropu za dobyté

4. září 2012 v 14:48 | darny |  Události, komentáře a odkazy


Světová vláda je už nyní veřejným tajemstvím.
Nedávný klip od CNBC, v němž se finanční analytici přiznávají ke svém přesvědčení, že Amerika je pod kontrolou skupiny centrálních bankéřů, kteří budují světovou vládu, je usvědčujícím vhledem do toho, jak už je establishment s jakýmkoliv předstíráním či pokusem o ukrývání své agendy před dokončením profláklý.
Během tohoto videa se moderátor ptá hostů: "Pracujeme všichni pro centrální bankéře - je to nakonec už globální vláda - je to už jeden svět - s centrálními bankéři, co to vedou … žijeme všichni a umíráme jen pro to, co činí centrální bankéři?"


"Abych zodpověděl vaši otázku, my všichni jsme naprosto jasnými otroky centrálních bank," odpovídá jeden host.
"Jsme víc v područí toho, co dělají centrální bankéři a politici, než v závislosti na fundamentálních ukazatelích ekonomiky," dodává další.
A to je jen jeden případ ze záplavy příkladů, které se teď na nás valí, o tom, že bankovní elita buduje světovou vládu na úkor Amerického lidu.
Poté, co s tím po desítky let zacházeli jako s "konspirační teorií", tak teď establišment už strhává závoj a přikračuje ke snaze, aby Američané bezstarostně přijali to, co bylo celou tu dobu plánováno.
Globální vláda se teď neurvale protlačuje jako "řešení" na všechny druhy problémů, ale zvláště těch týkajících se finanční krize. Vymývají nám mozky, abychom přijali premisu, centralizovaná vláda v rukou maličké elity je ten jediný zdroj řešení, a že jediná světová měna je nevyhnutelností.
Když poslední ekonomická krize řádila nejvíce, tak člen Bilderbergu a redaktor Financial Times Gideon Rachman argumentoval, že pro diktátorskou světovou vládu je "všechno už připraveno", aby ji technokratická elita už nastolila.
(V češtině k tomu ZDE)
Rachman v roce 2008 volal po tom, aby globální ekonomiku v rámci oficiální přípravy na globální vládu dostali na starosti autoritářští technokraté, a ta globální vláda je teď už v pokročilém stadiu na cestě s tím, jak jsou ekonomiky Francie, Irska, Německa, Belgie, Itálie, Řecka spolu i s MMF a Evropskou centrální bankou už všechny pokročile pod okupací Goldman Sachs.
(V češtině k tomu ZDE)
Tito technokraté se moc nezdráhali otevřeně oznámit, co to vlastně dělají.
Když byl Herman Van Rompuy v roce 2009 vybrán, aby se stal presidentem EU, oznámil, že finanční krize a úsilí o boj s globálním oteplováním byly konstruovány tak, aby vydláždily cestu ke "globální správě naší planety." Rovněž rok 2009 vyhlásil jako "první rok globálního vládnutí."


Ve stejném roce se k Van Rompuyovi přidal i papež, který rovněž volal po "světové politické autoritě", co by spravovala globální ekonomiku.
President Světové banky a elitář z Bilderbergu Robert Zoellick rovně otevřeně přiznal plán na eliminaci národní suverenity a na uvalení globální vlády, když pronášel projev v předvečer summitu G20.
Volání po jediné světové měně jakožto klíčové složce globální vlády se ozývalo neustále.
Už ve svém projevu v roce 2000 člen výkonné rady Evropské centrální banky Sirkka Hämäläinen uvedl: "V závěru bych se rád vrátil k předpovědi Paula Volckera. Možná měl pravdu a možná jednoho dne budeme mít jednotnou měnu. Možná, že na evropskou integraci stejně jako na všechny ostatní regionální integrace lze nahlížet jako na krok směrem k ideální situaci plně integrovaného světa."
Ve své řeči k Výboru pro zahraniční vztahy v roce 2010 bývalý president Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet objasnil, že toto Globální ekonomické shromáždění (GEM), které se setkává v ústředí Banky pro vyrovnání mezinárodních závazků (Bank of International Settlements - BIS) v Basileji se "mezi centrálními bankami stane vůdčí skupinou pro globální vládu."
Trichet dodal, že shromáždění BIS ujistilo, že "tento systém směřuje rozhodně k autentické globální vládě."
Trichet přikročil k tomu, aby definoval, jak bude globální vláda fungovat.
"Existují četné definice globální vlády. Ve sféře ekonomiky a financí navrhuji, aby globální vládnutí zahrnovalo nejen tu soustavu nadnárodních institucí - včetně mezinárodních finančních institucí - ale i neformální sdružování, které se na globální úrovni vynořilo s progresivní vitalitou. Tato neformální fóra (G7, G10, G20 atd.) jsou pro zlepšení globální koordinace klíčová ve všech oblastech, kde proces tvorby rozhodnutí zůstává ještě národní - ať už to pomáhá s vypracováním uvážlivě odsouhlasených norem či předpisů k realizaci tam, kde je to vhodné, aby se koordinovaly makroekonomické politiky."
I četní další členové politického establišmentu se už také otevřeně vyjádřili k agendě vytvoření světové vlády. Nejen v reakci na finanční krizi, ale i jako reakci na člověkem způsobenou klimatickou změnu.
V roce 2009 generální tajemník Spojených národů Ban Ki-moon přiznal, že uhlíkové daně vybírané ve jménu zmírnění globálního oteplování by měl vybírat celosvětový orgán.
"Zřídíme strukturu globálního vládnutí, co bude monitorovat a spravovat správu a realizaci tohoto," uvedl.
V úvodníku New York Times nazvaném "Můžeme to udělat," Ki-moon rovněž napsal, že úsilí uvalit restrikce na emise CO2, "musí zahrnovat i struktury nestranné globální vlády."
I spoluglobalista a ekologista David De Mayer Rothschild prozradil agendu globální vlády v interview se zpravodajstvím Bloomber.
"K doslovu k tomuto tématu z historie víme, že agendy ve stylu globálního vládnutí jsou ohledně této záležitosti velice těžké … ať jsou u toho všechny ty nejlepší úmysly, je velice těžké to aktivovat," sdělil Rothschild.
Podobně i Al Gore ve své řeči z roku 2009 prohlásil, že pokusy regulovat emise CO2 budou taženy "globální vládou a globálními dohodami."
Plán OSN z roku 2010 pro návrat této organizace k přední linii globálního vládnutí v alarmující míře odhaluje agendu na změnu vlajky z globálního oteplování na "přelidnění" jakožto prostředku k rozbití středních tříd pomocí "globální redistribuce bohatství" a zvýšené imigrace k oživení snah o jedinou světovou vládu.
Byrokraté na Klimatickém summitu OSN v Durbanu v roce 2011 načrtli plány na tu nejdrakoničtější, nejztřeštěnější jen vylízanými mozky vyprodukovatelnou dohodu o klimatické změně, jakou kdy kdo vyprodukoval, podle níž by byl západ podroben respektu "k právům Matky Země" splácením "klimatického dluhu", který by fungoval jako černý fond k financování tvorby všemocné světové vlády.
Počátkem tohoto roku článek ze Scientific American nadepsaný Bude zapotřebí efektivní světové vlády, aby se zažehnala klimatická katastrofa argumentoval, že jediným prostředkem boje proti globálnímu oteplování je globální správa planety.
Ačkoliv agenda za globální vládu teď už ukazuje svoje zuby a už se jen pramálo pokouší o nenápadnost či kradmost, následující citace, které se táhnou časovým rozpětím několika desetiletí dokazují, že ty plány se pozvolna provádí už dávno.
"Dnešní Amerika by byla pohoršená, pokud by do Los Angeles vstoupila vojska OSN, aby obnovila pořádek. Zítra ale za to bude vděčná. Když se jim odprezentují tyto scénáře, tak individuální práva svolně vymění za garanci svého blahobytu, který jim udělí Světová vláda."
Henry Kissinger
"Jsme vděční Washington Post, The New York Times, Time Magazine a jejich ohromným publikacím, jejichž ředitelé navštěvovali naše shromáždění a dodržovali svůj slib diskrétnosti po celých téměř čtyřicet let. Nebylo by bývalo pro nás možné rozvíjet své plány pro svět, kdybychom během těchto let byli vystaveni záři publicity. Svět je ale teď už daleko sofistikovanější a připravenější pochodovat vpřed ke světové vládě. Nadnárodní suverenita intelektuální elity a světových bankéřů je určitě více přednosti hodná než je to po staletí praktikované sebeurčení národů."
David Rockefeller
"V příštím století, budou národy, jak je teď známe, už zastaralé; všechny státy budou uznávat jedinou globální autoritu a uvědomí si, že národní suverenita konec konců nebyla zase až tak úžasná věc.
Srobe Talbot
"Potřebujeme globální Nový úděl - ohromnou dohodu mezi zeměmi a kontinenty o tomto světě."
Gordon Brown
"Pro mnohé z nás je zjevné, že chceme-li odvrátit konečný katastrofický světový konflikt, musíme posílit Spojené národy jako první krok ke světové vládě podle vzoru naší vlády s legislativní, výkonnou a soudní mocí a policií k vynucení jejich mezinárodního práva a udržení míru. Abychom to učinili, tak se mi Američané samozřejmě budeme muset vzdát něčeho ze své suverenity. To bude hořká pilulka. Bude to vyžadovat hodně odvahy, hodně víry v ten nový řád. Pat Robertson před několika lety napsal knihu, že bychom sice měli mít světovou vládu, ale to jedině, kdyby přiletěl Mesiáš. Doslova napsal, jakýkoliv pokus dosáhnout světového řádu před tímto časem musí být dílem ďábla. Dobře, já to beru. Jsem šťasten, že tu sedím po pravici Satana."
Walter Cronkite
"Tohle je světová vláda, co se buduje. My ale musíme souhlasit a odsouhlasit svazující závazky."
George Papandreou, bývalý řecký ministerský předseda
"Lidstvo poprvé institucionalizuje skutečné nástroje globálního vládnutí. Už od útlého věku bychom měli jako přední složku vzdělávání a téma politických debat zařadit ekologické uvědomění, dokud se respekt k životnímu prostředí nestane stejně základním jako obrana našich práv a svobod. Tím, že budeme při budování tohoto s ničím v minulosti nesrovnatelného instrumentu jednat společně, vytvoříme první složku autentické globální vlády, na které pracujeme kvůli míru a dialogu."
Jacques Chirac
"Po více než století se ideologičtí extrémisté z kteréhokoliv konce politického spektra chytali hodně publikovaných incidentů, jako bylo moje střetnutí s Castrem, aby útočili na rodinu Rockefellerů kvůli nepatřičnému vlivu, který jak oni tvrdí, uplatňujeme na americké politické a ekonomické instituce. Někteří dokonce věří, že jsme součástí tajné kabaly pracující proti nejlepším zájmům Spojených států, a moji rodinu a mě označují za 'internacionalisty' a spiklence s ostatními po celém světě spojenými kvůli vybudování daleko integrovanějších globálních politických a ekonomických struktur - jednotného světa, když chcete. Pokud je tohle snad obvinění, tak přijímám vinu a jsem na to hrdý."
David Rockefeller z jeho vlastní knihy Memoárů.
Překlad: Miroslav Pavlíček


Zdroj: ZDE



Prof. Ing. Václav Klaus, CSc. Co jste možná opravdu, ale opravdu nevěděli...

4. září 2012 v 14:42 | Dr. Ladislav Andrey |  Události, komentáře a odkazy
,,Všichni víme, že volná hra hospodářských sil, nespořádaný a bezuzdý hon jedinců za majetkem a mocí už sám o sobě nevede ke snesitelnému řešení problému. Je třeba jistého racionálního pořádku ve výrobě statku, v užívání pracovních sil a v rozdělování vyrobeného zboží, abychom zabránili hrozivému vyřazování produktivních sil a ochuzování a zvlčilosti velkých skupin obyvatelstva".
Albert EINSTEIN
V poslední květnový den začnou první volby do poslanecké sněmovny v nově vzniklé ČR. Poznamenejme, že současná česká vláda byla zvolena ještě za existence ČSFR v červnu 1992. Už tento fakt, že Václav Klaus tehdy nekandidoval do federálního parlamentu, ale do daleko méně významné ČNR, jasně nasvědčoval tomu, že bylo jenom otázkou času, kdy dojde k rozbití společného státu. Další vývoj to samozřejmě plně potvrdil. Scénář sametového převratu zřejmě obsahoval i scénář rozbití federace. Tím se ale zde zabývat nebudeme.

Vzhledem k tomu, že před volbami bývá dobrým zvykem představit kandidáty, ale též vzhledem k faktu, že Václav Klaus se nikdy osobně veřejně české a moravské veřejnosti neprezentoval, pokusíme se zde novopečeného vysokoškolského profesora, předsedu vlády ČR, majora v záloze, poslance ČNR, předsedu ODS, guvernéra světové banky, koordinátora MMF, nositele Erhardtovy i Englišovy ceny a mnoha doktorátů na různých provincionálních zahraničních univerzitách, kde mu může konkurovat už jenom Václav Havel, další výjimečné individuum na politické scéně, pokud možno věcně a pravdivě odhalit.

Tak pěkně po pořádku. V. Klaus se narodil za války (1941) v Praze, i když rodina pochází z Haliče a jak už to bývá, ve vhodnou dobu si změnila jméno. Vždyť na to má každý právo. Dá se říct, že V. Klaus pochází z komunistické rodiny. Oba rodiče byli členy matičky strany. Podobné je to i u jeho manželky Livie, která pochází z Oravy na Slovensku a div se světe, i paní Livie má stejné komunistické rodinné zázemí. Řeknete si, děti nemůžou za své rodiče. To je sice pravda, ale jenom částečná. V. Klaus se opakovaně hlásil do KSČ, ale měl nevídanou smůlu, komunisté jeho žádost opakovaně zamítli. Že by z obavy z ješitnosti a neskonalé touhy po vůdcovství u páně Klause? Je známo, že V. Klaus byl vzorným pionýrem a jako jediný ze třídy si pořídil hedvábný pionýrský šátek. To mu vlastně zůstalo podnes, jen rudý šátek nahradily vázanky.

Po ukončení VŠE v Praze, kde se seznamuje s budoucí manželkou Livií, nastupuje aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV. Jeho CSc. práce opěvující údajně socialismus a RVHP se bohužel z knihovny VŠE ztratila po listopadu 1989, podobně jako práce dalšího vládního ekonoma V. Dlouhého, přítele V. Klause z prognostického ústavu.

I přes neúspěch se vstupováním do KSČ stane se V. Klaus nomenklaturním kádrem KSČ v Praze. Pak může absolvovat studijní pobyty v zahraničí před rokem 1968, například v Itálii a později v USA. Do roku 1970 je V. Klaus v EÚ ČSAV. Potom je dlouhodobě v závětří a působí jako bankovní úředník ve Státní bance československé až do roku 1988. Toto je velmi výstižné označení odborových schopností V. Klause, které si on vybral sám a které se téměř denně objevuje vedle jeho fotografie při různých, často nesmyslných názorech publikovaných na stránkách kdysi disidentských Lidových novin. O tom, jak V. Klaus trpěl za bývalého režimu, ať promluví on sám. V Ekonomu č. 5 z roku 1994, V. Klaus na straně 18 píše: "Naši ekonomové by měli navázat na první debaty o udělování Nobelovy ceny za ekonomii, které v letech 1980 - 85 probíhaly v rámci mých seminářů pořádaných v tehdejší Státní bance československé".

Leccos užitečného jsme při nich tehdy pochopili. Vzhledem k tomu, že V. Klaus nikdy nepublikoval jediný odborný článek ve světových odborných časopisech, ješitnost neskonalá. K tomuto problému, tj. pánu Nobelovi atd. se ještě dostaneme.

Celkem včas, už v roce 1988, nastupuje V. Klaus do známého"prognosťáku", kde se L. Štrougalovi podařilo shromáždit další nomenklaturní kádry až do úrovně ÚV KSČ. Zde šéfuje V. Komárek a předsedou ZO KSČ je mladý nadějný komunista, čerstvý absolvent Katolické university v Louvain, Belgie, V. Dlouhý. Není zde prostor na pikantní historky, jak se například opatrný a duchem malý Klaus bál podepsat dokonce pamflet "Několik vět" v době, kdy už bylo jasné, že žádné sankce za to nehrozí. Zde V. Klaus potkává svého dvojníka, agenta KGB a StB Karla Koechera, který byl v USA odsouzen za špionáž a pak vyměněn za významného ruského disidenta Anatolije Ščaranského (dnes Natan Sharansky). Na první pohled zajímavá a veselá společnost. Přípravy na převzetí moci běží na plné obrátky. V květnu 1987 bylo přece několika nejvlivnějšími "disidenty" vypracováno tzv. Prohlášení spolupráce. Jen na vysvětlenou, jednalo se o spolupráci mezi"reformní" částí ÚV KSČ (13. oddělení) a "zdravým jádrem" Charty 77. Jméno V. Klause se ale pod tímto "prohlášením" samozřejmě neobjevuje.

A pak přišel listopad 1989. V Klaus se objevuje v Laterně magice jako neznámý človíček. Věci už ale plynou svým tempem, přesně dle scénáře V. Dlouhý je navrhován na post místopředsedy federální vlády a V. Klaus na post ministra financí prakticky komunistické vládě M. Čalfy. V. Klaus má pak zásadní "zásluhy" při realizaci šokové terapie v bývalé ČSFR, se všemi důsledky až do dnešních dnů. Stručně řečeno, kaskádní devalvace koruny, liberalizace cen v monopolním prostředí státních výrobců a obchodu při fixních platech, kdy průměrný měsíční plat byl devalvací sražen na zhruba 100 USD! Postup přesně dle návodu MMF a Světové banky. Následky jsou okamžité: Prudké zvýšení cen spotřebního zboží, potravin, služeb za současného prudkého poklesu reálných mezd a znehodnocení vkladů občanů avede tudíž k prudkému poklesu životní úrovně až u 90% populace. V. Klaus jde ale ještě dál. Jako guvernér Světové banky a koordinátor MMF je vzorným služebníkem těchto nadnárodních organizací. Když se člověk podívá doMemoranda o hospodářské politice vypracovaného pro MMF, pod kterým je podepsán V. Klaus coby ministr financí z roku 1990, hodně pochopí z vývoje, který pak u nás následoval. Jinými slovy, již v roce 1990 byly položeny základy k výprodeji čsl. ekonomiky do zahraničí a prakticky k destrukci průmyslu a zemědělství. To by ale vyžadovalo samostatné pojednání. A tak skočme až na konec Memoranda, kde se v bodě 48 doslovně uvádí: "Zahraniční dluh v konvertibilních měnách včetně vypůjček od MMF, by podle plánu (zajímavý ekonomický termín, pozn. autora) měl do konce roku 1991 dosáhnout 12 mld. USD, neboli 37% HDP". K tomu není nutné opravdu, ale opravdu co dodat - republika byla prodána nadnárodnímu bankovnímu kapitálu. Jenom pro úplnost dodejme známý výrok V. Klause coby ministra financí, ženezná špinavé peníze - za co by v každé normální zemi musel ministr financí okamžitě odstoupit, ale pravděpodobně navždy z politiky odejít. K tomu se pojí další výrok V. Klause o "utahování opasků". Slyšely to statisíce televizních diváků, ale V. Klaus to cynicky veřejně opakovaně popřel. A to samé potkalo jeho výroky o šokové terapii - vzpomeňme jen na televizní medailónek ,,Léčba Klausem" = léčba šokem. A jaký byl trest za ty trestuhodnosti? Další politický vzestup páně Klause, kdy se po volbách v červnu 1992 stává předsedou české vlády. V tom samém roce toho stihne moc. Je hlavním arbitrem, kromě Havla, při rozdělení ČSFR. Nu a pak následují "zásluhy" při zlodějské malé a velké privatizaci o té světové kupónové raději vůbec nemluvit. Až po současnost.

Ale o tom všem vlastně zde řeč být neměla. Chtěli jsme se přece věnovat páně profesoru Klausovi a bídě ducha, jak jest psáno v názvu článku. Takže přímo k věci. Denní telegraf, noviny ODS, přinesly 7. června 1995 zprávu s titulkem:"Premiér obhajoval habilitační práci". V článku se píše:"Předseda vlády Václav Klaus včera v dopoledních hodinách obhajoval před vědeckým kolegiem Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze svou habilitační práci "Ekonomická teorie a realita transformačních procesů". Přítomní odborníci hodnotili práci jako vysoce nadprůměrnou. Jednotlivé kapitoly byly věnovány metodologii, analýze centrálního řízení ekonomie, obhajobě konceptu tržní ekonomiky, problematice transformace a současným ekonomickým dilematům". Tolik Denní telegraf.
Čeho moc, toho příliš. Rozhodl jsem se proto čistě demokraticky, že se s tak významným dílem ekonomickým blíže seznámím. Dřív ale než uvedu strastiplnou cestu za profesorskou práci "páně Klause", dovolte několik poznámek: Klaus, Dyba a Zieleniec získali docenturu za ekonomii na Fakultě sociálních věd UK v Praze, přešli to mnozí s úsměvem. Vždyť docent, co to je? Avšak to, žedocent je především pedagogická hodnost, která se uděluje po minimálně 1000 hodinách přednášek, jaksi všem uniklo. Výjimky přece musí být. Nedovedu si ale představit, aby se americký prezident Clinton habilitoval jako Assistent Professor (náš docent), třeba na Harvardu. Nedovedu si dokonce představit, aby to mohlo potkat Jelcina v současném Rusku. Ono se to dokonce nedělalo ani za vrcholného komunismu. Biľak i Jakeš získali známý RSDr. po dlouhém večerním studiu, ale na docenta si nikdo netroufl. A co už titul profesora? Udělení profesury V. Klausovi je proto výsměchem a urážkou akademické obce ČR. Je obrazem jakési podivné demokratury vlády tohoto"pinochetovského" systému. Proč? Mimochodem i proto, že profesorská přednáška byla trochu o něčem jiném než vlastní předložená práce.

Loni (1995) na dušičky jsem se vypravil na pražský Žižkov, na VŠE, abych se osobně do habilitační práce profesora Klausepodíval. A ejhle! V knihovně se dovím, že práce tam není. Ptám se také na CSc práci V. Klause a dostanu stejnou odpověď. Práce se v knihovně nevyskytuje. V ten samý den se ještě pro úplnost vypravím na Smetanovo nábřeží v Praze na fakultu sociálních věd UK, ale běda. Docentská práce V. Klause se zde taky nevyskytuje. Mám asi smůlu.... Na VŠE to ale nevzdávám. Chodím po všech možných i nemožných knihovnách, katedrách. Přece profesorská práce předsedy vlády musí někde být. Po dlouhém hledání narazím na slušné lidi. Dlouho se mne vyptávají odkud jsem, co dělám a proč mne práce zajímá. Když všechno objasním, že jsem z Akademie, že jsem se podrobně zabýval šokovou terapií Jeffreyho Sachse a čistě z profesionálních důvodů bych si v práci rád zalistoval, řeknou mi, abych trochu počkal. Prý jsem první, kdo o práci projevil zájem. Po několika dlouhých minutách čekání, držím v ruce v obyčejných černých deskách svázanou"habilitační práci" pana premiéra. Je mi umožněno práci jenom prolistovat na místě, bojí se, aby to nikdo neviděl. Udělat xeroxové kopie mi nebylo umožněno.

Listuji v práci důsledně a dělám si poznámky. Zde je výsledek. Práce nemá úplně jiný název, jaký měla profesorská přednáška V. Klause. Ten doslovně zní: Soubor publikovaných statí na téma: Makroekonomie, měna, inflace. A dále zjišťuji, že pan premiér měl málo času na napsání vlastní práce, protože práce kromě krátkého úvodu obsahuje jenom xeroxové kopie osmi vybraných článků resp. pamfletů publikovaných i nepublikovaných od roku 1987 do roku 1989.

Pokusme se zde o krátkou recenzi jednotlivých článků. první je z roku 1987 a nese název: Ekonomický růst, nerovnováha a nerovnovážné impulzy - teoretická část a byl publikován v časopisu Federálního ministerstva financí ČSSR, Finance a úvěr č. 7 (1987) str. 479 - 91 v sekci "diskuse". V práci se věnuje pozornost vyrovnanému socialistickému státnímu rozpočtu(doslovný přepis, pozn. autora), kde se citují práce Kočárníka z roku 1982, 1986, ale i práce Dlouhého, Dyby, Rudlovčáka, Novotného, D. Třísky apod. Není nezajímavé, žešéfredaktorem časopisu Finance a úvěr byl v té době soudruh současný ministr financí vlády ČR Kočárník !? Zůstala V. Klausovi touha po vyrovnaném rozpočtu už z doby socialismu?

Další práce je vlastně pokračováním práce první, vyšla ve stejném časopisu, ale v roce 1988 (ibid ad 1, č. 6 (1988), str. 391 - 405). Třetí práce v pořadí nese název: "Podstata a projevy inflace" a vyšla v ekonomickém časopise č. 37 (1989), str. 596 - 611. To už V. Klaus působil v Prognostickém ústavu ČSAV. Článek se prý zakládá na studii vypracované v roce 1988 pro VÚ SRP v Bratislavě.Vydavatelem Ekonomického časopisu je totiž Veda, vyd. SAV Bratislava. V pořadí čtvrtý článek publikován v Politické ekonomii 36 (1988), str. 475 - 86 nese název "Měnová kritéria a chování banky" a byl vypracovaný v prognostickém ústavu. Tak například § 5 článku hovoří o modifikovaném modelu socialistické ekonomiky, citujeme doslovně: "Tradiční model centrálního plánování socialistické ekonomiky je ve své vnitřní struktuře konsistentní. Jeho jednotlivé prvky do sebe zapadají, není v něm místo pro žádné cizorodé prvky...." a tak dále a tak podobně. Jinými slovy, jasná příprava na hladký přechod od komunismu k postkomunismu v ekonomice.

V pořadí pátý článek nese název "Jednoduchý makroekonomický model s explicitním zavedením peněz: teoretická analýza", vyšel opět v časopisu Finance a úvěr 38 (1988), str. 821. Další článek vyšel ve stejném časopisu v roce 1989, kde už je zavedena nová sekce "Přestavba hospodářského mechanismu" - zřejmě po vzoru sovětské perestrojky = přestavby (ibid ad 1, 39 (1989), str. 155 - 60). Tedy žádná transformace, ale tvrdá přestavba. Pro úplnost uveďme ještě název článku: K některým otázkám funkcí a vztahu centrální banky a bank komerčních. Zde se pro změnu citují práce T. Ježka, D. Třísky a dalších. Je zajímavé, že V. Klaus zde necituje společnou práci s D. Třískou (kromě toho, že byl agentem StB, byl také náměstkem ministra financí V. Klause a realizátorem modelu kupónové privatizace), která má zajímavý název: "Ekonomické centrum, přestavba a rovnováha" a byl publikován v Politické ekonomii č. 8 (1988)! Důvod je ale zřejmý na první pohled. Dále jsou k práci připojeny pamflety č. 7 a č. 8, které pravděpodobně nebyly nikde publikovány. Zde jsou jejich názvy: "Makroekonomické souvislosti nového ekonomického programu - schematické zobrazení" ze dne 30.10. 1989 a poslední: "Hledání přestavbové strategie - makroekonomický aspekt", zřejmě z konce roku 1989.

Do práce je vložen (nebyl čas ho svázat?) jediný text psaný v cizím jazyku. Odcitujme zde přesně titulaci i místo zveřejnění této podivuhodné ideologické práce, vlastně jakéhosi separátu: V. Klaus, El desmantelamiento del socialismo, documento, Estudios Publicos, No.55, In vierno, 1994 Separata, Centro de Estudios publicos Nonseňo v Sótero, 175 - Santiago 9, Chile. Jakýkoliv komentář a dokonce i překlad ze španělštiny je myslím zbytečný. Snad jen tajemný obdiv Pinocheta i takovým způsobem je bezprecedentní.

Shrnuto a podtrženo,"profesorská práce" pana premiéra se hodnotí sama. Neobsahuje jediný článek publikovaný i v podprůměrném zahraničním ekonomickém periodiku. A to je na profesorskou práci zatraceně málo. Jen kvůli úplnosti poznamenejme, že "profesorem by se měla stát osobnost vědy, která prosadila vlastní vědecký směr ve světě a vychovala svoji odbornou školu doma". Nic z toho novopečený profesor Klaus na hony vzdáleně nenaplňuje.

Doveďme předvolební představování kandidáta za ODS do poslanecké sněmovny, Václava Klause, až do konce. Noviny Právo (donedávna Rudé právo), oznamují 1. 11. 1995: "Prezident V. Havel jmenoval V. Klause vysokoškolským profesorem v oboru financí v polovině října. Klausovo jmenování navrhl a Havlovo rozhodnutí spolupodepsal ministr školství (inženýr ekonom - což je celá kvalifikace, kromě předsedy dnes vlastně už bývalé KDS (mimochodem Klausův krajan v Podkarpatské Rusi, pozn. autora) Ivan Pilip poté, co premiérovu přednášku na téma: "Ekonomická teorie a realita transformačních procesů" schválily v řádném procesu orgány VŠE v Praze". Tolik (Rudé) Právo, které dává ODS, ale především V. Klausovi velký prostor. Mimochodem, tyto noviny přinesly nejobsáhlejší informace o promoci novopečeného profesora Klause ve starobylém Karolinu. Vždyť to byla poslední promoce před dlouhodobým uzavřením Karolina z důvodů rekonstrukce a pan premiér si přál, aby celý proces schvalování byl proto dokončen včas. Diplom profesora odevzdal panu premiérovi jeho ministr, teď už vlastně člen ODS, inženýr ekonom, Ivan Pilip. Slavnostního aktu se měli zůčastnit ministr zdravotnictví (donedávna ministr dopravy) Stráský, ministr kultury Tigrid, Havel a maminka pana premiéra, Marie Klausová.

Britský list Financial Times reagoval na tuto událost dost poťouchle.Noviny ODS, Denní telegraf ze dne 7. listopadu 1995 (čirá náhoda?)komentovali tuto událost až typicky bolševickým způsobem: "Klausova osobnost natolik převyšuje všechny, kteří se ekonomickou vědou zabývají, že ocenění titulem profesor je jen minimálním vyjádřením této skutečnosti."Trefně se k této záležitosti vyjádřil J. Hanák v denníku Práce ze dne 9. listopadu 1995, když srovnává udělení profesury V. Klausovi s povyšováním Stalina. Píše: "Generál bylo pro něj málo, učinili z něj tedy maršála. Pak pro něj vymysleli generalissima a ani to nestačilo. Největší génius všech dob také ještě nebylo úplně ono." A dál pokračuje: "My nesrovnáváme bankovního lupiče Džugašviliho s českým premiérem. Navrhne snad příště palič voňavých tyčinek (resp. malý český človíček a poskok) pro Václava Klause titul profesorismus? A nebude to málo? Co takhle profesorissmus inženýressimus? A dál? Dál soudíme, že by i lezení do zadku mělo mít v Čechách své hranice." K tomu je snad možné připojit tvrzení, že ke všeobecné rozbujelé korupci hospodářské, privatizační, atd. v současnosti budovaného postkomunistického kapitalismu novodobými demokraty z řad včerejších nomenklaturních kádrů ÚV KSČ přistupuje čím dál víc i korupce ducha.ýsledkem je galimatiáš primitivního kapitalismu minulého století a autoritativního pinochetovského kapitalismuV z nedávné doby, "jediná správná cesta"hlásaná donedávna V. Klausem při přestavbě, později transformaci ekonomiky ba i celé společnosti.

Nesmíme opomenout ani vědu a umění. Vždyť takový Nero, Calligula, Stalin, ba dokonce i Brežněv v neblahé paměti také rozuměli všemu, psali básničky a měli vytříbený umělecký vkus. Zanedlouho po slavnosti v Karolinu, přesněji 25. listopadu 1995 píše náš oslavenec V. Klaus článek do svých Lidových novin (kde ty disidentské časy jsou?) článek pod názvem: "Úloha vědce v dnešní společnosti". Aby tomu bylo rozuměno. Velký pedagog, učenec a vědec, vážený profesor V. Klaus považuje za samozřejmé a nutné se "kriticky" vyjádřit ale hlavně poučit všechny ty, co tu vědu dělají ale "opravdu moc a moc"špatně. Pro věcnost a přesnost citujeme začátek zmiňovaného článku z LN. V. Klaus píše "Když jsem nedávno seděl ve staroslavné aule Karolina a přebíral diplom univerzitního profesora (počin asi nemající v novodobých dějinách civilizovaných společností obdobu, aby se předseda vlády ve funkčním období stal řádným profesorem, pozn. autora), přemýšlel jsem nejenom o sobě samém a o poctě, které se mně dostalo, ale i o prazvláštním postavení univerzitního pedagoga a vědce ve společnosti vůbec a v naší zvláště".

A tak to pokračuje dál až do konce článku. Nemá smysl diskutovat o prázdné nadutosti resp. až podivné duševní aroganci profesora Klause.

Není zde také místo na trapnosti v pozadí udělení Erhardtovy a Englišovy ceny V. Klausovi. V prvním případě byla dikce ceny změněna z původního "za výjimečné zásluhy o ekonomický rozvoj a transformaci československé ekonomiky" na cenu za "ekonomickou publicistiku" jako přímá reakce na protestní dopis DSYS vedení Erhardtovy nadace. Nebyla ale cena udělena spíše za "rozvoj českoněmeckých ekonomických vztahů" po roce 1989 pod egidou ministrů Klause a Dlouhého? V druhém případě se pravděpodobně jedná o mrzkou korupci ducha malého českého človíčka, kterou předseda výboru Englišovy ceny Jaroslav Malina projevil, při této příležitosti, cituji: "....vůli iniciovat u švédské královské akademie, aby Václav Klaus získal cenu za ekonomii".Po směšném návrhu Klause a Mečiara na Nobelovu cenu míru, za mírové rozbití Československa, který vyšel z Bratislavy, tedy další trapný povyk podobného ražení, tentokrát z Brna. Ale dost bylo trapasů!

Závěrem si dovoluji položit profesoru Klausovi, kandidátovi do poslanecké sněmovny českého parlamentu a stále ještě premiérovi vlády ČR za poslední čtyři roky, několik předvolebních otázek. Uvědomuji si, že by to byl malý zázrak, kdyby profesor Klaus na položené otázky přímo, věcně, vědecky i pedagogicky rigorózně odpověděl. Proto bude v závorce uvedena i nápověda, ale to zaručeně jenom pro případ potencionálního ohlupování jednoduchého voliče panem profesorem.

Tak tedy, pane profesorský předsedo vlády, po čtyřech letech vlády vašeho "ekonomického génia a transformace ekonomiky, nemající období svým rozsahem a provedením v moderních dějinách" se vás ptám:
1) Jaký je zahraniční dluh ČR v konvertibilních měnách? (Je to přibližně 15 mld. USD ?)
2) Jaký je deficit zahraničního obchodu ČR a jaký se předpokládá na roku 1996 ?
( Je to v současnosti asi 110 mld. Kč a na konci roku 1996 to bude minimálně 160 mld. Kč ?)
3) Jaký je vnitřní státní dluh ČR? ( Byl tento dluh na konci roku 1995 asi 163 mld. Kč ?)
4) Jaká je současná zadluženost podniků v ČR, když se při vzniku státu pohybovala na hranici 300mld. Kč? Jakým způsobem oddlužil státní podniky jako Škoda Plzeň, Mladá Boleslav, Vítkovice, Poldi Kladno?
5) Když byl k privatizaci určen majetek v hodnotě 923.6 mld. Kč a ke konci listopadu 1995 bylo zprivatizováno 660 mld. Kč, což je 71%, přičemž kupónovou privatizaci prošel majetek v hodnotě 342 mld. Kč a přímými prodeji majetek v hodnotě 318.6 mld. Kč, jaký je současný stav na kontě FNM ?
Zde by bylo možné kladení otázek ukončit, protože ony dávají tušit jak je ekonomika ČR na vodě. Pro úplnost vás ale žádám o zodpovězení i následujících "méně" důležitých otázek.
6) Kolik tun pšenice a dalších zemědělských komodit se dovezlo do ČR od roku 1993, když se naopak v roce 1992 vyvezlo z bývalé ČSFR asi 80000t potravinářské pšenice, 120000t hovězího masa, 800 mil.l mléka, 80000t cukru apod ? Jaká je průměrná spotřeba na hlavu u základních biologických živin v EU a v ČR ? O kolik procent tato spotřeba poklesla v porovnání s rokem 1989 ? Jaká část populace ČR se ocitla pod biologickým minimem v této spotřebě, čímž vlastně ohrožuje zdraví ostatní populace ?
7) Proč byla v ČR v roce 1994 nejnižší porodnost za posledních 200 let a porodnost nadále klesá?
8) Co si myslíte o tom, že po tzv. privatizaci vlastní víc jak 40% ekonomiky ČR 5 bank, které obhospodařují 14 investičních fondů? Kde se trend monopolizace vlastnictví ekonomiky v ČR zastaví?
9) Když započteme do příjmu státního rozpočtu v uplynulém roce asi 70 mld. Kč z turistického ruchu, 18,3 mld. přelitých z FNM a nekontrolované množství peněz z penzijních fondů (30 mld. Kč?), je možné i nadále hovořit z dlouhodobého hlediska o vyrovnaném státním rozpočtu? Je rozpočet ČR opravdu vyrovnaný?
10) Po znehodnocení vkladů obyvatel bývalé federace kaskádní devalvací, s vaší plnou osobní odpovědností ministra financí, pokusí se vaše vláda postupně rozpustit přeléváním do státního rozpočtu i penzijní fondy, které činili v roce 1989 asi 2,7 biliónů (2 700 mld.) korun? Jak dlouho by vám to mohlo trvat?
Sled podobných otázek by nebral konce. Zapomeňme ale raději na šokovou terapii, špinavé peníze, korupci, aféry politické i privatizačněhospodářské, na jedinou správnou cestu ekonomické přestavby, pak transformace, utahování opasků, monetarismus, skrytou ruku trhu, co vyřeší vše.... a vzhůru do voleb.

Dovolte na tomto místě citovat známého liberála Friedricha von Hayeka, nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1974, kterým se často ráčíte ohánět:"Nikdo nemůže být velkým ekonomem, kdo je pouze ekonomem - a jsem téměř v pokušení dodat, že ekonom, který je pouze ekonomem začne nejspíše škodit, nebude-li přímo nebezpečný." Aneb jste již tézy, že ekonomika vyléčí vše, opustil? Soudě dle toho, jak se téměř sám hodnotíte na stránkách LN: bankovní úředník 1970 - 1988, byl bych v pokušení prohlásit, že jste vlastně ekonomem ani nikdy nebyl. Bankovní úředníci bývají různí. A pak jsou ještě bankovní spekulanti a bankovní lupiči.

Ale teď opět vážně. Blíží se první volby v samostatné nově vzniklé ČR. Každý kandidát by se měl veřejnosti osobně představit. Zde jsme udělali malý pokus představit vás jako kandidáta na poslanecké křeslo českého parlamentu, současného premiéra, vůdce bolševické pravicové ODS, nejrovnějšího z rovných z Orwellovy Farmy zvířat, novopečeného profesorissimusa, Jeho Excelenci, Václava Klause.

V Praze 29. 2. 1996
NN 12/96
Dr. Ladislav ANDREY

September 04, 2012 - Posted by Mgr. Pavel Lattner

Zdroj: ZDE

Otevřený dopis – reakce na Promopro alias Vondra

4. září 2012 v 14:37 | darny
Dobrý den, prosím odpovězte mi jednoduše, krátce, logicky, tak, abych to pochopil i já, obyčejný pracující "otrok" této "svobodné" země a rukojmí této vládnoucí, arogantní garnitury. Když já, jako občan, způsobím komukoli, ať státu, či soukromé osobě, škodu nad pět tisíc korun, jde o trestný čin a budu se zodpovídat před soudem. Pokud poslanec, politik, nebo i ministr způsobí státu škodu větší jak půl miliardy korun - stačí mu jen se omluvit a všechno je v pořádku? Mluvím o tom arogantním "nadčlověku" Vondrovi a korupci spojené s firmou Promopro. Protože působím v oboru, poskytujícím stejné služby jako firma Promopro, mohu s klidným svědomím konstatovat, že zakázka byla minimálně 10x předražená. Mně, stejně jako většině prostých lidí, je na první pohled jasné, že stovky milionů utekly vládě v době, kdy jí údajně záleží na každé koruně a peníze dál jako loupeživí výběrčí daní z pohádek bezcitně ždímá i z těch nejchudších… Vysvětlete mi prosím, jak je možné, že člověk, který bere z našeho pohledu pohádkový plat za to, že zodpovídá za určitý resort, dovolí, aby došlo k takovému "průseru" a že vůbec může setrvat ve své funkci! To nemyslím jen ze své vůle (i když každého slušného člověka by "hanba fackovala"), ale že nemá tzv. hodinovou výpověď, jakou by dostal v soukromé firmě každý, kdyby prošustroval ať už on, nebo jeho podřízení, jen zlomek z částky, o které je řeč. Jak je vůbec možné a jaké to máme zákony, když takový člověk má ještě přístup do parlamentu, vlády, za co pobírá plat a využívá další ministerské výhody??? Odpovězte, ať to pochopím já a další miliony občanů, voličů, kteří si kladou stejnou otázku! Proč lidé ve vládě, poslanci a ti co mají moc, mohou beztrestně okrádat stát, tedy nás všechny, proč potom vůbec platíme daně, na co a komu??? Abyste měli na své zlodějny, tunely a podvody? Kolik z toho za posledních 10 let rozkradeného bilionu korun se vyšetřilo a kolik lidí za to bylo exemplárně potrestáno? Byl někomu zabaven nezákonně nabytý majetek či obstavena konta? Proč nehledáte peníze tam, kde jsou, odkloněny na tajných kontech zkorumpovaných politiků. Tam byste jistě jich jistě našli spoustu!!! Proč je taháte z kapes lidí, kteří žijí od výplaty k výplatě, která by vám nestačila ani na týden, se strachem, jestli neonemocní a koncem měsíce budou mít na nájem? Pro ně je směšná vaše důchodová reforma a hledání 2 miliard na platy lékařů v době, kdy díky korupci mizí miliard stovky. Jak bychom se měli dobře i bez reforem, kdybyste, pánové politici, stejně tak jako my vystačili se svými platy a pořádně dělali svou práci. Anebo se jen snažíte naštvat slušné lidi, kterých je naštěstí stále většina, do té míry, aby opět vyšli do ulic, protože je tam vyžene stejný pocit bezmoci, jako tomu bylo před 20 lety? Myslím, že dnes by byla revoluce oprávněnější než v roce 1989. Vždyť většina lidí, kteří cinkali klíči, měla tehdy vyšší životní úroveň než dnes, o sociálních jistotách nemluvě!!! Proč se korupce ve vládě a státních orgánech neposuzuje a netrestá jako vlastizrada výjimečnými tresty? Vždyť jde o ten nejhorší zločin po vraždě - okrádáte a uvrhujete do bídy národ, který vám dal důvěru! Nebo se řídíte heslem Stalina, že když zemře jeden člověk, je to tragédie, ale když zemřou tisíce, je to statistika??? To, co se v této zemi děje, je tragédie, i když trpí miliony. Pro nás, obyčejné lidi, je to nepochopitelné, neomluvitelné a bohužel naprosto beznadějné. Jako občan už ničemu nevěřím, ani v lepší budoucnost, ani ve spravedlnost, v nic. Zůstává jen hořká příchuť beznaděje a bezmoci… A toho jste, pánové, dosáhli po 20 letech od revoluce. GRATULUJI. Musíte být na sebe, jako politici, opravdu pyšní. Uzavřu to moudrým a pravdivým konstatováním: KOMUNISTI NÁS 40 LET VEDLI DO PRDELE, ALE VY JSTE NAŠLI ZKRATKU!!!
Bezmocný rukojmí této nekompetentní, zkorumpované a bezpáteřní vlády - této, ale i těch předchozích.


Já bych k tomu dodal toto: nejsme bezmocní, my jsme jejich živitelé, ne oni naši! To oni jsou našimi zaměstnanci, ne my jejich. V současné době je přeci úplně jasné, že tady nikdo minimálně 20 let pro nás nejen nic nedělá, ale vyloženě nám škodí! Kdo by trpěl takové zaměstnance? Legální postup je dát jim prostě výpověď (a to bez udání důvodu, přesně tak, jak je to v jejich v návrhu nového pracovního zákona). Pokud ji nepřijmou, přestat jim platit! Nebo si snad ještě dnes někdo myslí, že by nám bylo bez těchto parazitů hůř???

Vicepremiér-pamětník setřel církve: Vy nemluvte o nacistech

3. září 2012 v 16:20 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Egon Lánský, někdejší místopředseda Zemanovy vlády a "pamětník", jak se sám prezentuje, napsal pro Britské listy text o svých zážitcích s nacisty, komunisty a katolickou církví. A na jejich základě prý rozhodně nemůže podpořit tvrzení církevních představitelů, srovnávajících billboardovou kampaň ČSSD s plakáty třetí říše.

Podle Lánského se v případě církevních restitucí jedná o cosi nespecifikované, co prý bylo ukradeno a musí se vrátit. Pozoruhodné je, že tohle "něco" vyvolává nevkusnou agresivitu u představitelů náboženských organizací a odpor u většiny občanů.

Vrcholem jsou pak útoky katolických představitelů na českou sociální demokracii, že svou nevěcnou argumentací vyvolává závist a nenávist a inspiruje se dokonce plakáty třetí říše, což prý mohou potvrdit pamětníci.

Lánský se tedy hlásí coby pamětník- svědek a prohlašuje, že nic z uvedeného potvrdit nemůže. Naopak prý jako rodák ze Slovenska může potvrdit kolaboraci katolické církve s nacisty, symbolizovanou zejména tehdejším prezidentem, farářem Josefem Tisem. Ten nechal do nacistických koncentráků odvléct slovenské Židy a ještě za to Hitlerovi zaplatil - nejspíš z konfiskovaného židovského majetku. A když se Slováci vzbouřili, povolal na ně nacistická vojska, což nejednoho Slováka stálo život.

V perzekuci jeho rodiny pak prý pokračovali komunisté, kteří jim sebrali i to, co jim zbylo, ovšem po revoluci jim prý nebylo vráceno prakticky nic. A teď ještě musí poslouchat, jak se jistý arcibiskup označuje za zástupce všech věřících, ačkoliv zástupci jiných církví už vyjádřili podiv nad tím, že nevědí, za co to vlastně mají dostat. A za Radu židovských obcí jej podpořil konvertita, který prý celý život profituje na náboženství.

Lánský přeje všem církvím úspěch při jejich činnosti, pokud bude v zájmu občanů. "Jsem ale proti návrhu zákona, který, pokud nakonec bude schválen, projde minimální většinou nereprezentativního parlamentu," uzavírá bývalý vicepremiér.

Zdroj: ZDE

Umělci mají čich na nové pány.

3. září 2012 v 15:33 | František Štván
Není mojí vinou, že se umělecká fronta - až na malé, a o to víc chudé výjimky - dokázala za jakéhokoliv režimu chovat tak říkajíc angažovaně. Režimy si totiž dokázaly loajalitu miláčků národa vždy koupit. Umělci, řečeno s nadsázkou, jakoby měli ve své genetické výbavě schopnost být permanentně zakleklí ve startovacích blocích. Proto se jim historicky nestává, aby se k novým mocipánům se slibem podpory neprodrali mezi prvními. Pokud se nepletu, tak i k Havlovi napochodovali dřív než dělníci, vědci, pedagogové, lékaři, nebo zemědělci či sportovci.

I když svoji tvorbou vynášeli bolševika do nebes, tak se podle nich nejednalo o podrývání demokracie, ani o servilní angažovanost, ale prý o "krutou" daň za možnost živit se milovaným uměním, bez kterého by údajně nemohli žít. I když se s největší pravděpodobností jednalo jen o jejich zištnou neochotu mít sociální a společenský statut např. hrdé Marty Kubišové. Politici to věděli a vědí a proto si je i dnes uplácí. Ano uplácí, neboť za co jiného lze například považovat více jak statisícové měsíční odměny hercům, kteří v taxíku ve veřejnoprávní TV pokládají cestujícím vědomostní otázky anebo desítky milionů z veřejných peněz na karlovarské pařby uměleckých celebrit.

Právě proto se domnívám, že i aktuální, v pravém slova smyslu, přilézání ke křížku ze strany umělců sevřených kolem D. Havlové, L. Bílé a I. Trojana v podobě výzev na podporu církevních restitucí, má zištný podtext, neboť se jen hlupák může domnívat, že mimořádně bohatá církev nevynaloží část z restitučního maštění kapes na propagaci, lidově řečeno, na vymývání mozků bezvěrců. Nic nebude vadit, že nejeden signatář této výzvy nežije v souladu s desaterem, což si lze ověřit listováním v bulvárním tisku. Hlavně když jim "lidičky", jak nám infantilně říká L. Bílá, opět uvěří.

Když to vyšlo bolševikovi a pravdoláskovským demokratům (přemluv bábu a dědka), tak to po masivních investicích do umělecké fronty vyjde i církvi. Tuším že bude mocná. Umělci mají mimořádný čich na nové pány. To se prostě musí uznat.

Také marně přemýšlíte o spojitosti celebrit a církve? Jsou to církevní restituce. Na serveru novinky.cz se objevila informace o oficiálním provolání některých veřejně známých osobností, kteří podporují současnou politickou dohodu mezi církvemi a státem. Nejen vlivem médií se vžil nesprávný termín "církevní restituce". O žádné restituce nejde, neboť ty už proběhly v devadesátých letech. "Má jít o vyrovnání, kdy nebudeme církve platit z našich daní, ale budou hospodařit samostatně na vlastní odpovědnost. Jejich příspěvek společnosti je přitom nesporný," uvádí se v dokumentu. Nevím, jestli vzpomenuli "umělci" také na poslední aféry machinací s majetkem církví v Itálii, zneužívání dětí aj. Pokud si myslí signatáři tohoto prohlášení, že mají pro společnost církve tak velký přínos, nechť jim na jejich činnost ze svých vysokých platů přispějí. Spousta občanů postrádá v současné době peníze spíše ve zdravotnictví, školství a vlastně ve všech resortech důležitých pro většinu našeho obyvatelstva. Tam by tyto prostředky měly jistě daleko větší přínos.

Zdroj:ZDE