Červenec 2010

Jak v Evropě selhal trh

20. července 2010 v 16:50 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Kritici často a rádi poukazují na přehmaty neviditelné ruky trhu. A mají naprostou pravdu.

Trhy se mýlí dost často. Nejde o momentální dobrou enebo špatnou náladu na burze, trh dokáže žít v omylu léta. a nemusí jít jen o nějaký maličký, bezvýznamný, pokoutní tržík. Ukažme si příklad, kdy velký finanční trh, na němž se denně točí miliardy eur, žil v omylu zhruba deset let.
Jde o trh dluhopisů členských států eurozóny. Dlouho se mělo za to, že trhy státních dluhopisů jsou seriózní a stabilní, obchodují na nich profesionálové a proto dluhopisy nejsou předmětem vášnivých vzestupů a tragických propadů jako akcie, s nimiž si na burze může hrát kdejaký jouda z BFC.

Výnosy z těchto dluhopisů odrážely velice erudované názory odborníků na inflaci a úvěrovou kvalitu emitentů. Takže ne akciová burza, ale dluhopisy byly barometrem ekonomiky. Před patnácti lety, v červenci 1995, nesl řecký desetiletý dluhopis o 9,86 procentního bodu vyšší výnos než podobný dluhopis německé vlády. Proč? Vyšší výnos je totiž kompenzací za mnohem vyšší riziko. Obdobně i italský desetiletý dluhopis nesl výnos o 5,35 procentního bodu nad Německem; španělský dluhopis o 4,47 procentního bodu více, zatímco nizozemský dluhopis vynášel o 0,01 bodu méně než německý. Holanďané byli trhem akceptováni jako vysoce spolehlivá ekonomika s nízkou inflací, kdežto Italové, Španělé a většina ostatních národů byli trhem hodnoceni přiměřeně hůře. Mělo to svoji logiku.

Pak se ovšem do té doby racionální trhy zbláznily, propadly euforické víře, že se stane zázrak a úvěrová spolehlivost  Řecka, Španělska, Itálie a podobných zemí  (po celá léta tak mizerná) se vyrovná kvalitě Německa, Nizozemí nebo Finska. Trhy uvěřily slibům prolhaných politiků a úředníků, že evropská integrace přinese pouze samá pozitiva a sociální jistoty.

Je velmi zábavné a poučné číst prohlášení oficiálních představitelů z tehdejší doby. Například Evropská rada se roku 2001 usnesla takto:
"Oblast společné měny nyní představuje osu stability pro účastnické země, protože je chrání před spekulacemi a finančními zmatky. Posiluje vnitřní trh a přispívá k udržení zdravých ekonomických ukazatelů, což podporuje udržitelný růst."

Tehdejší guvernér francouzské centrální banky Jean-Claude Trichet (nynější prezident Evropské centrální banky) v roce 1997 ujišťoval:
"Učinili jsme všechno, abychom vybudovali oblast eura jako optimální měnovou zónu. Především jsme zajistili, aby účastnické ekonomiky již dříve dokázaly, že konvergují v rozpočtové oblasti stejně jako v oblastech měnové politiky a financí."

V roce 1999 prohlašoval tehdejší prezident Evropské centrální banky Wim Duisenberg:
"Někdy se tvrdí, že jednotná měnová politika může být správná pro eurozónu jako celek, ale může být chybná pro mnoho jednotlivých zemí v rámci zóny společné měny. S tím nesouhlasím. Především je zde fakt, že v rámci jednotné měnové zóny lze provádět přizpůsobení pomocí cen a mezd."

Technicky vzato, Duisenberg měl pravdu, ke snižování mezd a důchodů v Řecku, Irsku a jiných členských zemích skutečně dochází. Jinou věcí ovšem je, že je to extrémně obtížné, nepříjemné a ještě ke všemu málo účinné.

Mohli bychom ukázat desítky slibů a ujištění politiků a úředníků na téma "euro je ochranný štít proti krizi," jak se ještě v únoru 2009 vyjádřil Manuel Barroso. A co na to trhy? Dlouho, velmi dlouho těmto slibům věřily - protože chtěly věřit, jelikož málokdo se chtěl smířit s prodělkem.

Víra trvala zhruba od roku 1997 do roku 2007, kdy rizikové přirážky dluhopisů jednotlivých zemí byly téměř bezvýznamné. Vůbec největší sílu měla víra začátkem roku 2005, kdy například portugalský státní dluh byl trhy hodnocen coby přesně stejně kvalitní jako německý(!!) a kdy riziková přirážka Řecka nad Německem dosahovala pouhých 0,13 procentního bodu. (Nyní je to kolem 7,5 procentního bodu.) Pokud jde o krizí dnes těžce postižené Irsko, v lednu 2005 se irské dluhopisy prodávaly dokonce dráže než německé, když riziková přirážka činila -0,04 procentního bodu!

Důsledkem poklesu rizikových přirážek byl raketový rozmach objemu bankovních úvěrů. Během let 2001 až 2007 nastal v eurozóně úvěrový boom, jehož vliv na ekonomiku lze přirovnat ke směsi metamfetaminu, kofeinu a energetického nápoje, který prý dává křídla. Eurozóně se dařilo, protože exploze soukromých úvěrů dočasně poháněla ekonomiku a pomáhala splácet dluhy vlády. Platilo to i pro Řecko, jehož notoricky známé problémy s veřejnými financemi byly na řadu let zakryty dluhovou expanzí v soukromém sektoru.

V létě roku 2007 klesla momentálně nezaměstnanost ve Francii, Španělsku, Řecku a dalších zemích na historická minima a v tu chvíli se politici bušili do prsou sebeuspokojením.

Pak účinek drogy pominul. Evropské banky zjistily, že jsou přeúvěrované a že dále půjčovat nemohou. Kouzlo nízkých rizikových přirážek bylo obratem pryč. Země eurozóny od té doby zdánlivě trpí finanční krizí. Ve skutečnosti jde jen o návrat k normálu po deset let trvajícím "tripu".

A trhy? No, uvidíme, jestli se investoři opět nechají omámit blbými kecy a lživými sliby politiků.

Řekové a ostatní...

13. července 2010 v 16:58 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Slovensko finanční pomoc pro silně zadlužené Řecko neschválí. V Bruselu to prohlásila slovenská premiérka Radičová po jednání s prezidentem EU Hermanem Van Rompuyem. (Kdo je Van Rompuy? Čí je to president? Můj? Nevím o tom, že by jakákoli politická garnitura, která zde vládla měla mandát svých voličů k olbě jakéhosi pofidérního presidenta. Tento president je nadřazen našemu presidentovi? Je tedy nadpresident?)

Ve hře je ještě takzvaný záchranný fond eurozóny ve výši 440 miliard eur (zhruba 11,5 bilionu korun), který má zabránit opakování dluhové krize. O tom se podle Radičové bude na Slovensku ještě jednat.
Se vzkazem "tuto proceduru představím vládě" prý pojede do Bratislavy. "Já dodržím zákony EU i zákony Slovenska, je třeba souhlasu vlády a parlamentu (...), bez toho nemohu pověřit ministra financí k podpisu," řekla.
Se vznikem fondu musí souhlasit všichni
Co se týče domluvené pomoci ve výši 110 miliard eur (téměř 2,9 bilionu korun), bude moci eurozóna Řekům pomoci i bez souhlasu Slovenska. Bývalá slovenská vláda Roberta Fica sice souhlasila, že Bratislava pomůže Řekům zhruba 800 miliony eur (zhruba 20 miliard korun), ale nová politická garnitura podobný krok odmítá. (Myslím, že úvaha tímto směrem je správná. Proč by Slováci měli zaplatit Řekům jejich radovánky a zahálčivý život na dluh trvající několik let? Není důvod. Kolika penězi se podíleli Řekové na rozvoji Slovenské ekonomiky za posledních dvacet let?)

Narozdíl od řecké pomoci je slovenský podpis potřebný v případě vytvoření záchranného fondu eurozóny. Ten měl sice podle původních dohod fungovat již od 1. července, ale kvůli váhání Slovenska zatím existuje jen na papíře. (Což je dobře.)
Většina zemí eurozóny sice očekává, že Bratislava nakonec bude s vytvořením fondu souhlasit, ale Radičová dnes Van Rompuyovi nic takového neslíbila.
Rozhodující je pro ní stanovisko vlády a slovenského parlamentu. Nový kabinet Radičové se přitom sejde až ve středu a teprve poté by měli o fondu jednat i poslanci
(Ano, Řecko si napůjčovalo, banky sahaly po státních dluhopisech a nakupovaly a nedívaly se jak a z čeho budou Řekové splácet. Fajn, je to právo podnikání, ale v případě špatné spekulace je to problém jen a jen bankovních domů. Manažeři těchto bank vydělávají měsíčně tolik, kolik si běžný člověk nevydělá za pět let. V tom případě ale musí zkousnout i to, že skončí, protože banka krachne. Je to soukromé podnikání a pokud je špatné, nemá to zaplatit občan, ani sanovat stát, naopak, stát má tokovou špatnou banku nechat padnout. To je tržní ekonomika.)


Řecko udalo státní dluhopisy, kupcům ale musí zaplatit vyšší úrok

Řecku se podařilo prodat státní dluhopisy v objemu 1,63 miliardy eur (přes 41 miliard korun). Pro řeckou ekonomiku to znamená hodně, o pomoc s financováním tak napříště nemusí prosit Evropskou unii či Mezinárodní měnový fond, které za to požadují razantní reformy. Řecko ale za nový úvěr musí zaplatit vyšší úrok než dosud. 
další článek
Podmínky, za kterých země cenné papíry prodala, mimo jiné stanoví, že bude muset za nový úvěr zaplatit úrok 4,65 procenta. Vzhledem k tomu, že je to za cenné papíry splatné za půl roku, byl by roční úrok vyšší. Patrně by to ale nebyl jen prostý dvojnásobek úroku šestiměsíčního dluhopisu.
Ačkoliv musí Řecko investorům vyplatit více peněz, je to pro něj výhra. To, že se mu podařilo znovu přitáhnout investory, znamená, že se mu daří svět přesvědčit o tom, že to s reformami myslí vážně. Důvěra investorů je přitom pro chod hospodářství klíčová.
Právě o to Atény přišly, když vyšlo najevo, že falšovaly statistiky a ve skutečnosti měly dvojnásobný rozpočtový schodek, než oznamovaly. Podvod silně otřásl důvěrou investorů nejen v Řecko, ale i v celý projekt jednotné evropské měny a přispěl tak k výraznému oslabení eura.
Řecko se pak muselo obrátit o pomoc na Evropskou unii a MMF, které mu v květnu přislíbily 110 miliard eur výměnou za přísné škrty. Když je vláda začala prosazovat, vyvolalo to v zemi vlnu stávek.
(Tak, Řekové lhali, jako když tiskne. Nelžou opět? Jsou čísla transparentní? Budou mít chuť za půl roku, za rok ještě dodržovat škrty? Už z toho, že Řekové prodali dluhopiy s mnohem vyšším úrokem mi vyplývá, že tady něco smrdí. Potřebují prachy za každou cenu. Moje babi na to vždycky říkala: "To je vytloukání klínu klínem" a "Dluhy ujídají z talíře".)

Kouřením proti náckům!

7. července 2010 v 11:05 | D-FENS |  Události, komentáře a odkazy
Nově vznikající koalice disponuje záměrem úplně zakázat kouření v restauracích. Dělají to proč? Oni přece šíří pravdu, lásku a dobro. Jako všichni levičáci. 

Poněkud nechápu tu jejich argumentaci. Nekuřákům prý vadí zahulené knajpy. Tak moc, že do nich nechodí. Jak jim tedy mohou vadit? Jak je může spásná regulace vznikající koalice pravdy a lásky ochránit, když tam nechodí? Přesto se zdá, že zahulené knajpy tolika lidem nevadí, protože nejsou prázdné. Kdyby byly prázdné, nebyly by zahulené. Patrně do nich lidé chodí proto, aby v nich hulili. Tím ovšem porušují neúprosnou logiku poslů pravdy a lásky, protože oni dobrovolně vdechují kouř a tím odmítají pravdu a lásku, kterou přece všichni chtějí. Kupodivu si dlouhou dobu tohoto úplně zásadního rozporu protikuřáckých právních novel nikdo nevšiml, až nakonec pojmenoval problém Ladislav Jakl.
Pak jsou tady strážci společného měšce. Jsou to lidé, kteří si myslí, že zdravotní pojištění, které jsem zaplatil třeba já, je automaticky také jejich. Říkají, že kuřáci, kterým stát léčí dejme tomu rakovinu, ubírají ze společného měšce peníze, za které by jinak mohly být pořízeny jiné zdravotní výkony, například léčení rakoviny nekuřákům. Jistý Jiří Schwarz jr. se to rozhodl spočítat s použitím veřejně dostupných dat. Výsledkem jeho analýzybylo, že stát na hulení vydělá asi 30 miliard korun, to je ovšem v podmínkách roku 2007. Mezitím se spotřební daň na cigarety zvýšila třikrát, aniž by počet kuřáků nějak výrazně poklesl, takže to patrně bude ještě více, pokud ovšem diletant Janota nebyl zase konfrontován s Lafferovou křivkou. Schwarz ve svém materiálu konstatuje, že kuřáci svými odvody do státní kasy zlepšují kvalitu života nekuřákům, s čímž bych si dovolil nesouhlasit, protože není nikde psáno, že stát peníze utratí pro blaho svých občanů.
Základní problém koaličního záměru je, že tohle už tu všechno bylo. Přišel s tím jiný posel pravdy, lásky a rasové segregace, jmenoval se Adolf Hitler. Byl patrně prvním sociálním demokratem, který kampaň proti tabáku zestátnil. Před ním byly kampaně proti hulení záležitostí občanské společnosti, jak bychom řekli nyní, tedy dobrovolných spolků a nevýdělečných organizací. Vůdce byl tak velkým vzorem dnešním bojovníkům proti kouření a jeho úspěchy na tomto poli byly nezanedbatelné. Spotřeba cigaret v Říši dosáhla maxima v roce 1942 a pak vytrvale klesala (zlí jazykové tvrdí, že za to mohou narůstající potíže se zásobováním). Zkráceně řečeno, vůdce začal za neutěšené situace, kdy si SA vyráběly vlastní cigarety ve velkém (pod obchodní značkou Sturm) a skončil u toho, že kampaň proti kouření byla vedena státem a dotýkala se každého jednotlivce v Říši.
Kromě takových pokrokových opatření, jako zákaz kouření v tramvajích a autobusech, organizace přednášek o škodlivosti kouření pro mládež a vojáky, nechybělo pochopitelně zvyšování spotřební daně na cigarety, která dosáhla celkem přátelských 80-95% z výrobní ceny (nyní asi 300%). Modelem pro budoucí uspořádaní restaurací se stalo pokrokové řešení protileteckých krytů, které mělo zajistit, aby říšský občan nepřišel při bombardování k úhoně pasivním kouřením: kryty byly děleny na nekuřáckou a kuřáckou část, když kuřácká chyběla, byl kryt automaticky nekuřácký. Od roku 1941 byla omezena reklama na tabákové výrobky. V neposlední řadě bylo zakázáno zesměšňovat aktivisty proti kouření.
Pokud jde o kouření na veřejných místech: V Duryňsku měly ženy pod 25 let věku zakázáno kouřit v restauraci. Genderová vyváženost byla národním socialistům evidentně ukradená. V Emscher-Lippe, severní Porúří, byli někteří majitelé restaurací letáky nabádáni k tomu, aby uplatnili své právo majitele a zakázali ve svých objektech ženám kouřit. V Mecklenbursku hrozilo mladým lidem za kouření na veřejnosti 2 týdny vězení nebo pokuta 150 RM (měsíční plat úředníka byl asi 250 RM, tolik k tradici likvidačních pokut tolik populárních v českém právním řádu - fašismus byl prostě hrozný). V Erfurtu měla policie kouřící ženy jen napomínat. V celkovém pohledu, říšský občan měl za povinnost udržovat se zdravý (Gesundheitspflicht, doslova povinnost být zdravý), což je povinnost, která v zemích EU dosud nebyla zavedena. Tabák v souvislosti s plněním této povinnosti explicitně zmiňován nebyl.
Jiná vůdcova geniální opatření nově rodící koalice zkopírovat zatím nestačila. Například široce porušovaný zákaz kouřit u luftwaffe a u Říšské pošty. SS bylo poměrně liberální, důstojníci SS nesměli kouřit jen ve službě. Nic není tak společensky závadné, jako když členové Einsatzkomanda pokuřují, nehledě na problém pasivního kuřáctví při vyhlazovacích operacích. U wehrmachtu byla hotová cochcárna: vojáci mohli legálně vykouřit až šest cigaret denně, tolik byl jejich denní příděl. V jiných ohledech vůdce selhal: ve filmech se objevovali kouřící herci a značení na krabičkách chybělo (informace o riziku snížení potence by německými obyvateli sužovanými nálety a postupujícími frontami jistě otřásla).
Kromě samotného vůdcova osobního zaujetí proti kouření, které pokládal za dekadentní a za skrytý útok na podstatu vyvolené rasy (některé tabákové koncerny a továrny na cigarety patřily židům), existovaly ještě pragmatické důvody. Vůdce tvrdil, že kouření je mrhání penězi. Například se mělo za to, že se matkám kuřačkám rodí retardované děti, což se při pohledu na současnou německou politickou reprezentaci zdá jako celkem správný postřeh. Vůdce také investoval nemalé částky do výzkumu. Osobně podpořil například Wissenschaftliches Institut zur Erforschung der Tabakgefahren v městě Jena, z jehož názvu nenápadně plyne, co mělo být závěrem jeho zkoumání. Propojení mezi nádorem plic a kouřením nalezli právě němečtí vědci. Stejně tak němečtí lékaři pitvou 32 vojáků wehrmachtu a současně kuřáků, kteří zemřeli na infarkt, a prokázali tak, že mezi onemocněním srdce a cév a kouřením je jasná spojitost (nervové vypětí z frontových bojů v roce 1944 jim asi nestálo za bližší zkoumání).
Bohužel, ani taková kampaň nebyla dokonalá. Vymáhání zákazů vázlo, ve vlacích (tažených většinou lokomotivami na uhlí) se kouřilo dál. Chyběla účinná celostátní kampaň proti kouření, protože hlavní P.R. manager Goebbels podle všeho nahlížel na tento druh kampaně pohrdavě. Některé tiskoviny, především armádní periodika, dále vyobrazovala vojáky s cigaretou. Například gererál stíhačů luftwaffe Galland, legendární stíhač, v očích tehdejší mládeže něco jako v dnešní době Transformers, si nechal do svého Messerschmittu nainstalovat popelník a kouřil doutníky za letu, pokud nemusel mít kyslíkovou masku. Dokonce se nechal několikrát vyfotografovat, jak leze ze svého neekologického letadla s doutníkem: 

  
Chovatel slepic Himmler, "der treue Heinrich", jak Vůdce říkával, se nechal zvěčnit s ďáblovou trubičkou: 

Kokainista Göring nechal odhalit sobě sochu, která jej vypodobňovala s cigaretou. Magda Goebbelsová nenuceně kouřila na veřejných místech a před dětmi, které patrně nebyly retardované. Vojáci wehrmachtu dostávali cigarety za odměnu po úspěšném boji. V Hitlerjugend se za pomocné práce (činnost v protileteckých hlídkách, podávání munice do FLAKu) cigaretami dokonce platili nezletilí výrostci. Koncem války se cigareta navzdory kampaním stala neoficiálním platidlem.
Kdo si chce přečíst více o zásluhách německých národních socialistů v boji proti kouření, může tak učinit zde: 
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2441844/

http://ije.oxfordjournals.org/cgi/content/full/30/1/28

http://www.nzz.ch/2002/08/15/fe/article88KBX.html

http://cs.wikipedia.org/wiki/(...)

  
Zánik Třetí říše bohužel Vůdcovy smělé plány na skoncování s kouřením zhatil. Někteří z protikuřáckých aktivistů byli dokonce po válce za své postoje, patrně nejen v souvislosti s kouřením, popraveni. Nacionálně socialistické Německo bylo jistě světovým vzorem pro další socialistické režimy a hrálo vůdčí roli v boji s tábákovým neřádem. Každopádně Evropa je Vůdci mnoho vděčna, pokud jde o boj proti kouření. Je zcela v logice věci, že Evropská unie jako pokračování původního Hitlerova záměru o sjednocené Evropě dříve nebo později v nejlepším naváže i na Vůdcovu myšlenku o společnosti bez Genußgifte (jedy přinášející potěšení), protože i Evropská unie staví svoji budoucnost na zdravých, štastných a disciplinovaných vov... pardon... občanech.
Divím se, že Pavel Eichler mlčí v takové zásadní chvíli. Měl by vyzvat národ, lépe řečeno ty blbce, co mu ty jeho nesmysly žerou, aby po boku s Churchillem s jeho tlustým cigárem v hubě kouřením vyjádřili odpor k ideologii Třetí říše.