Únor 2010

Evoluce...

23. února 2010 v 10:03 | darny |  Povídky
- Muž objevil ZBRANĚ a vynalezl LOV.
- Žena objevila LOV a vynalezla KOŽICHY.
- Muž objevil BARVY a vynalezl MALBU.
- Žena objevila MALBU a vynalezla MAKE-UP.
- Muž objevil SLOVO a vynalezl KONVERZACI.
- Žena objevila KONVERZACI a vynalezla POMLUVY.
- Muž objevil HRY a vynalezl KARTY.
- Žena objevila KARTY a vynalezla ČARODĚJNICTVÍ.
- Muž objevil ZEMĚDĚLSTVÍ a vynalezl JÍDLO.
- Žena objevila JÍDLO a vynalezla DIETU.
- Muž objevil PŘÁTELSTVÍ a vynalezl LÁSKU.
- Žena objevila LÁSKU a vynalezla MANŽELSTVÍ.
- Muž objevil ŽENU a vynalezl SEX.
- Žena objevila SEX a vynalezla MIGRÉNU.
- Muž objevil OBCHODOVÁNÍ a vynalezl PENÍZE.
- Žena objevila PENÍZE a tehdy se úplně všechno POSRALO!!!

Proč Nejvyšší správní soud nezrušil i jiné strany?!

23. února 2010 v 9:49 | darny |  Události, komentáře a odkazy

Politicky motivovaný zákaz "xenofobně homofobní" Dělnické strany byl, jak jinak, předáky naší demogracie oceněn potleskem. Nezaregistroval jsem jediného výše postaveného politika, který by dal veřejně najevo alespoň pochybnosti o správnosti rozsudku. A tak když mluvil Pecina, bylo slyšet vlastně Langera. Díky těmto alternujícím šéfům prestižního silového rezortu víme, že "politickým stranám, jež ohrožují naše demokratické zřízení, musí být všemi dostupnými prostředky zabráněno v další činnosti". Asi jsem nebyl sám, koho v tu chvíli napadlo, že má-li být po jejich, měli by soudci NSS vydat příkaz k rozpuštění většiny českých politických stran, najmě těch, které máme tu čest vídat, pokud zrovna nejednají v Belize o pokroku v chovu nutrií či na Bermudách o vlivu monoteismu na znečištění Sargasového moře, na půdě českého parlamentu.
Nebo snad neohrožují české demokratické zřízení všeobecně rozšířená korupce či nákupy mrtvých duší pro vnitrostranické mocenské střety? Proč nejsou zrušeny i jiné strany, jejichž členové porušují zákon či jinak odporují dobrým mravům?
Také by mne zajímalo, jak posiluje českou demokracii naše již téměř totální podřízenost eurosvazovým směrnicím, o níž se zasloužily, s výjimkou komunistů, všechny české parlamentní strany. Pokud se někomu zdá, že se česká stranická demokracie stává pouhou fasádou, za kterou, mimo zrak veřejnosti, se rozdávají karty podle zcela jiných pravidel, pak to v kontextu "lisabonského režimu" platí dvojnásob. Možnost ovlivnit další vývoj veřejného života v naší vlasti bohužel roku od roku slábne. A bude ještě hůř, pokud budeme i nadále volit strany, jež tento stav přivodily a nyní jej nehodlají z důvodu vlastního prospěchu jakkoli měnit.
Nevím, proč komunisti nehlasovali pro přijetí Lisabonské smlouvy, když mnohé socialistické výdobytky, o něž komunisti programově usilovali a usilují, jsou jim i nám, Bohu žel, nyní opět na dosah. Možná jsme tu jen svědky starého zápasu mezi komunisty starého a nového typu, dnešní terminologií starého a nového řádu. Holt pokrok ani komouši zastavit nemohou a tak to, co internacionalismus definovalo dříve, musí nyní ustoupit vyšším formám bytí. Ano, nyní již rozumím topolánkovskému Moskva nebo Brusel!
Pěkně o tom tuhle rozprávěl vůdce jediné skutečné opozice v Evropském parlamentu Nigel Farage, když k nevoli přítomného komisariátu přítomným poslancům i evropským národům připomněl, kolik bývalých komunistů se v jeho řadách nachází.
Jeho poslední dvě vystoupení na půdě EP jsou pozoruhodná i z jiného hlediska. Zmínil se v nich o možném sebeobranném povstání porobených společností. Tak ostrá slova na adresu EUropského Leviathanu jsem z úst takto vysoko postaveného politika ještě neslyšel.
No uznejte, neměli by tu jeho frakci preventivně zrušit? A jeho politickou stranu, volající po nezávislosti Velké Británie, pro jistotu soudně rozpustit? Naši eurolidovou demokracii si přeci rozvracet nedáme!

Ještě kdyby Španělé začli pracovat...

15. února 2010 v 13:46 | Václav Vlk starší |  Události, komentáře a odkazy
Řecko je stát v úpadku. Moderní evropský sociální stát. Kdyby to byla firma, tak jde do konkurzu. To už dneska ví i naši socialisti, jenže si to nechtějí přiznat. Dalším "pánem na holení" v řadě je Španělsko. A protože velká část našich ekonomických a politických komentátorů viděla živého Španěla jedině v hotelu na pobřeží Costa Brava (a nebyl to Španěl, ale Katalánec, případně Polák, Marokánec či podobně), snad budou zajímat čtenáře poznatky autora tak nějak přímo zevnitř španělské reality.

Španělsko od doby, co je osobně znám, tedy od roku 1990, neuvěřitelně rozkvetlo. Našinec si všimne překrásných dálnic, stovek hotelů, rychloželeznice AVE jezdící rychlostí až 300 km/hod., všeobecně obrovské výstavby a tak vůbec.

Evropská unie Španělsku obrovsky pomohla. Jak pravil můj španělský přítel, když jsme se před několika lety navrátili do Colmenar z fungl nově postaveného města - předměstí Madridu - Tres Cantos: "Španělsko je ten pravý výsledek správné evropské politiky sociálního státu." Jeho česká žena zvedla hlavu od novin a pronesla větu uvedenou v titulku.

Před několika lety to vypadalo ve Španělsku zdánlivě báječně. Protože Španělé jsou velice hrdý národ, nějak se tam neujalo to, co ničí Českou republiku od začátku, a tím je kverulantství. U nás přetavené do "zelené" politiky a lidskoprávního šílenství. Na Pyrenejském ostrově se tedy staví dálnice, obchvaty měst, letiště a továrny tam, kde je to potřeba a kdy je potřeba, a nemají tam specializované právnické raketýrské firmy ani šílené "zelené ministerstvo", které nedělá nic jiného, než že ničí místní ekonomiku. My jsme za dvacet let z infrastruktury nepostavili nic, oni tisíce kilometrů moderních silnic, železnic, budov a podobně.

Tak proč je proboha dnešní Španělsko na tom tak špatně, že je uměle udržováno EU ekonomicky při životě? Důvodů je víc:

1. Přijetí eura. Španělé, stejně jako Slováci, nepřijali euro z důvodů ekonomických, ale "srdečních". Přeci oni, ONI, ti "hidalgové" a vůbec zakladatelé celé iberoamerické kultury a vůbec mistři světa prakticky ve fšem - dle vlastního mínění - nemohou být bez eura!!!

2. Ve Španělsku jsou ovšem - jako ve všech jižních ekonomikách a mnoha "východních" zemích - vlastně ekonomiky dvě. Jedna oficielní a druhá šedivá či černá, no prostě nelegální. Stejně jako u nás existují ve Španělsku celá hospodářská odvětví, kde pracují prakticky jenom cizinci. Představte si Česko a jeho "gastarbeitry", ale asi tak desetkrát větší byznys. Ve stavebnictví a řemeslech pracují hlavně "Los Polakos", tedy Poláci. Ve skutečnosti jsou to Poláci, Slováci, Češi, Bulhaři a podobně. Normální Španěl je schopen rozlišit na východě Evropy jen dva národy - Poláky, o kterých se učí v dějepisu a protože mají pomníky a kostelíky třeba v Sierra Guadarrama, kde bojovali na straně Napoleona, a pak Rusy. Ale my zase nevíme, kdo nebo co je to Gajego, Sevillano, Arragon a nebo Murcia.

Na jihu země je největší "zelinářství" Evropy, kde na tisících čtverečních kilometrů pod fóliovníky pracují Marokánci, Tunisané, černoši z různých států, Jiho- a Středoameričané, Bulhaři, Rumuni atd. Desetitisíce a statisíce ilegálů, kteří berou plat (mizerný), nakupují v místě, ale hlavně posílají peníze "domů". A nejvíce peněz z nich mačkají "bossové". Černých peněz. Značnou část z nich pak dostávají policajti, celníci, úředníci, politici a podobně. Jako u nás, že?!

3. Tento obrovský černý trh pracovní síly spojený s neuvěřitelným pašeráctvím všeho, od cigaret po drogy, vydělává tedy obrovské peníze. A nepřiznává daně. Podobnost s Českem není jen náhodná. V okamžiku, kdy španělská vláda rozhodla o přijetí eura, které si podle mne zajistili Španělé podobně "pružným" účetnictvím jako Řekové, bylo najednou na trhu neuvěřitelné množství "černých peněz". Pesety, které měly už jen omezenou dobu platnosti a nedaly se legálně vyměnit. Nastal neuvěřitelný nákupní a stavení boom. Naprosto nepřehledné místní ekonomické a finanční poměry umožnily, že tam navíc začal ulévat "černé" peníze kdekdo. Španělská vláda to pochopitelně věděla. Orgány EU také. Systém byl nastaven tak, aby to prošlo. Další černé peníze přicházely odjinud - Němci počínaje, přes Rusy až po muslimy a Angličany. Trh nemovitostí se nafoukl a nikdo nepřiznal, že většina těch staveb a investic je pořízena za černé peníze. To tak, aby Španělsko něco přiznalo! (Na Slovensku už černé peníze taky dělají dneska pěknou paseku - viz Dzurinda.) Pak se stavební trh zhroutil. Ale nejen kvůli světové krizi. Taky proto, že o černé peníze začal být ve světě zájem. Banky totiž přestaly půjčovat. Ale tom pssst, to se nesmí v EU nic říkat!

4. Dalším velkým problémem, který čeká v jiné formě i nás, pokud nepřijde silná vláda, je to, že mnozí mladí Španělé už asi tak dvacet let nepracují. Takže nejstarším z této hédonistické generace už začíná být čtyřicet let. Oficielně je ve Španělsku asi 35-42% mladých lidí nezaměstnaných, ve skutečnosti je to daleko větší číslo. Jde tedy už o druhou generaci, která nepracuje, nepracovala a nemá pracovní návyky. Podpory v nezaměstnanosti jsou tak velké, že postačují k pohodlnému životu. Jídlo je levné - v přepočtu na příjem i benzin a podobně. Bydlení se řeší žitím u rodičů či společnými byty. Podle zákona stačí jen nějakou dobu v létě pracovat a máte další rok nárok na bohatou podporu.

5. Tato hédonistická generace mající plná ústa práv a svobod a silně nepřátelská vůči USA a Británii a vůbec "imperialismu", pak dosadila do čela vlády soudruha Zapatera. U nás bych jej přirovnal ke kombinaci soudruhů Filipa a Zaorálka. Projdete-li si vládní sestavu Španělska a představíte-li si ji v českém provedení, tak je to jako kdyby ve vládě seděli Tamáš na ministerstvu zahraničí, Bursík jako minstr průmyslu, Tominová-Marxová na ministerstvu práce a sociálních věcí, Valdrová jako ministryně obrany, Kuchtová jako šéfová ČEZu atd. Jo, ještě by mohl nějaký okresní soudce vydat zatykač na Gorbačova za to, že "rozbil" SSSR a tím způsobil války a bídu, a Slováci by jej zadrželi a bylo by to dokonalé.

6. Španělům se prostě nechce moc pracovat. Jsou relativně bohatí, špinavé práce za ně dělají cizinci, turisté jezdí a jezdí a utrácí a utrácí, tak proč by se vlastně moc namáhali. Opět podobnost čistě náhodná? V tomto případě s Řeckem?

Jistěže je mnoho a mnoho dalších "odbornějších" důvodů, proč je Španělsko už vlastně v krachu. Finanční deriváty, množství cizinců-ilegálů, malá pracovní průmyslová tradice. Malá pracovní zručnost - jen si proboha nenechte udělat nic od španělského řemeslníka, kliky dveří visí dolů, zásuvky se po prvním vytažení elektrické šňůry vytrhnou ze zdi atd. atd. Španělská (a řecká) neschopnost dodržet jakoukoliv dohodu a termín, neuvěřitelná bohorovnost - tedy do té doby než je malér, pak jsou arogantně nepříjemní - a představa o vlastní výjimečnosti, to jsou jen další kamínky do laviny malérů.

Jinak jsou Španělé veselí, dokud je po jejich tak přátelští, a naprosto a naprosto nevzdělaní a neznalí ničeho jiného než svého vlastního světa.

A to stačí, aby byli tam, kde jsou. No a my, pokud zvítězí Paroubkovi voliči, na tom nebudeme brzo lépe. Hysterický levičák Zapatero slíbil všechno všem a hned. Všechno, jenom to ne, že by museli pořádně pracovat. A dopadlo to, jak to dopadlo. Obama je totéž v americkém provedení a naše levice si s nimi může podat ruku.

Dneska to vypadá tak, že pokud se nestane zázrak anebo pokud se nezačne v Evropě pracovat a přestane blbnout s politickými vidinami - to je jedno a totéž, že - brzo už nebudeme mít žádnou starost, kdy budeme mít euro. Ale budeme mít starost, abychom vůbec něco měli - v kapsách a v peněženkách.

Olympiáda - Jeden z největších podvodů tisíciletí.

15. února 2010 v 12:45 | Petr Adler |  Události, komentáře a odkazy
Tak nám začala olympiáda, řekla Česká televize (spolu s ostatními sdělovacími prostředky) českému národu, který si právě olizoval rány, utržené pozorováním nejrozmanitějších skandálů v zemí.

Ježišmarjá, to je dobrý, řekl český národ, vstřebávaje tuto znamenitou zprávu, a jak se to těm Kanaďanům stalo?

A tady skončeme se švejkárnami.

Národy celého světa teď budou až do konce února hltat zprávy o tom, jak sensační podnik je olympiáda, jak skvělých výkonů dosáhli nejrůznější sportovci a sportovkyně na ledě i na sněhu, a jak je takové setkání svátkem pro veškeré lidstvo.

Nemůže být větší hovadiny. Položme si karty na stůl: olympijské hry, včetně celého olympijského hnutí, to je jeden z největších podvodů konaných na daňových poplatnících. Nejen v hostitelské zemí, ale ve všech zemích, které se toho hnutí jakkoliv účastní.

Tohle hodnocení možná mnohým přijde za příliš drsné, ale podrobnější pohled dokáže, že jde o velice jemný a ohleduplný rozbor věci.

Začněme u starého Řecka, kterým se mnozí ohánějí, když hovoří o čistotě sportu, nepřípustnosti dopování a jiných podfuků, sportování z lásky (cizím slovem: amatérismu), a podobných ilusích. Takže: řečtí olympionici byli profesionální sportovci, každý z nich měl svého mecenáše (v dnešní řeči: sponsora), dopovali naprosto nepokrytě, ba dokonce si domlouvali výsledky zcela otevřeným způsobem: hele, když mě necháš vyhrát tenhleten závod, můj mecenáš té najme za tolik a tolik drachem na rok, ubytování a strava zdarma. A naopak.

A když už jsme u starého Řecka, v žádných zápisech nenajdete zprávy o štafetě olympijské pochodně. To proto, že se žádná nekonala. Jistě, vítěz směl v rámci děkovné oběti Bohům zapálit pochodeň v chrámu dle svého výběru, a pak se v tomtéž chrámu mohl za odměnu zúčastnit všeobecné orgie.

Shrnuto a podtrženo: staří Řekové nebyli pokrytci, takže se netajili tím, že jde o zábavní průmysl, kde lidi platí vstupné a pořadatelé spolu s účastníky si mastí kapsy. Ba i ono slavné pravidlo, že se během olympiád nemá válčit, vzniklo jenom proto, že válka by narušovala hladký chod celé podívané.

První olympijský oheň v moderní době zaplál v roce 1920 v Antverpách, ale to bylo beze všech štafet. S nápadem štafety přišel nějaký chytrák v Reichskanzlei Hitlerova Německa, když se chystaly hry roku 1936. Dalo se to čekat. Běhat s pochodněmi, to je starý teutonský zvyk. Jen se podívejte na nějakou Wagnerovu operu. Tam aby divadelní hasiči přišli o nervy. A byl to také chytrák z Reichskanzlei, kdo přišel s nápadem, že jméno posledního běžce zůstane utajeno do poslední chvíle a že ten běžec bude nějakým způsobem symbolisovat mládí hostitelské země. Prvním posledním běžcem byl v roce 1936 jakýsi funkcionář Hitlerjugend, a to rozhodně byl velice sportovně založený klub nestranných příznivců čisté, rasově nijak nenarušené radosti z pohybu.

Když v roce 1896 zakládal francouzský baron Pierre de Coubertin tzv. hry moderní doby, měl na mysli kratochvíli pro horních deset tisíc, neboť ani lákadla jejich letovisek je nemohla zbavit obvyklé letní nudy. Do věci se zamíchalo i něco anglických aristokratů, kteří dali věci řád, protože jestli angličtí gentlemani dovedou něco opravdu dokonale, je to vymýšlení pravidel pro sportovní hry. A pro obveselení těch, kteří se domnívají, že olympijské hnutí se stalo kšeftem až v posledních desetiletích: prvním podnikem, který vrazil do věci prachy výměnou za to, že jeho slovutné jméno se skvělo na všech plakátech a poutačích, byl Kodak. V roce 1896, čili u příležitosti úplně prvních her tzv. moderní éry.

Mnozí, když viděli slávu, která pokrývala vítěze, i přes tvrzení, že je důležitější zúčastnit se než vyhrát, si rychle uvědomili, že sláva také může přivést k penězům. To se stalo hned při druhých hrách, a od té doby se tohoto džina nikomu nepodařilo zahnat zpátky do flašky.

V té samé době se našli podnikaví jedinci, kteří si uvědomili, že ty šedivé myši, známé též jako vládní úředníci, by se také rády ohřály v záři slávy. Takže začali usilovat o právo pořádat další a další olympiády. Papaláši olympijského hnutí si toho, samozřejmě, všimli, takže si začali hrát na netýkavky, neboť co se dělo pod stolem, to tam také zůstalo. Vlády začaly na věc přispívat z peněz daňových poplatníků. Oháněly se nijak nepodloženým tvrzením, že olympijské hry, to je nejen důkaz, že jejich město je na světové úrovni, ale že to je hlavně ohromný ekonomický přínos k jeho rozmachu. Tuhletu nehoráznou lež vyvrátily teprve hloubkové ekonomické studie z konce minulého a začátku tohoto století. Tou dobou už sice létaly vzduchem ohromné částky od soukromých příznivců, kteří si kupovali právo na to, že budou smět používat olympijského značení ve svých reklamách a na svých výrobcích, ale dodnes nikdo nepředložil veřejnosti podrobné vyúčtování, ověřené nezávislými účetními se zkušeností ze soudní práce, kam se ty peníze poděly. Páni olympionici tvrdí, že jsou soukromým podnikem. To sice trochu koliduje s jejich požadavky na veřejné prachy, ale jelikož v tom všem jede spousta mocných, včetně členů vlád a panovnických rodů, jen málokdo si dovolí drzost několika autorů, hlavně britských, kteří ve svých knihách odhalili pochybné praktiky některých velkých firem (Adidas, Puma, ale i mnohé jiné) ve vědomé spolupráci s vedoucími představiteli mezinárodního olympijského hnutí. Ba dokonce tu jsou i důkazy, že ony pověstné hry roku 1936 v Hitlerově Německu prosadilo pár ziskuchtivých šéfů olympijského hnutí, včetně pozdějšího presidenta Averyho Brundage, za peněžní odměnu z Reichskanzlei. To byl, mimochodem, ten samý Brundage, který zakazoval sportovcům účast, pakliže se mu doneslo, že někdy někde pobírali mzdu za závodění nebo i za pouhou reklamu spojenou se závoděním.

Je to pokrytectví nebo je to pokrytectví?

Stejně tak je pokrytectvím onen údajný boj proti dopingu. Olympijští představitelé moc dobře vědí, že většiny výkonů, dosahovaných na jejich sportovištích, nelze dosáhnout jinak než za použití povzbuzujících prostředků. Ty výkony jsou za hranicemi lidských možností. Olympijští bafuňáři by měli odpovědět na otázku, kdo to tedy vyhrává: nelidské příšery, nebo lidí nařvaní všemožnými přípravky, které jim sice zatraceně zkrátí život, ale přinesou jim slávu a (to hlavně) prachy? Antidopingová organizace se snaží ony tzv. podvodníky dohnat, ale vždycky je nejméně o krok pozadu. A otázkou zůstává, zda jde o podvodníky nebo ne. Z vítězů to dělají bezmála všichni, rozdíl je pouze v tom, že někteří mají za sebou laboratoře, které vymyslely, jak přítomnost nedovolené látky zakrýt. Slušnější by bylo sebrat pořádání her olympijským výborům a předat je farmaceutickým podnikům. Heslo Citius, Altius, Fortius (rychleji, výše, silněji) by se změnilo na Moje drogy jsou lepší než tvoje, heč, heč … a bylo by to.

Našli se dokonce cynici, kteří tvrdí, že se olympijskému hnutí ty dopingové aféry náramně hodí, neboť se stávají součástí jeho vlastní kampaně. Tohle ale zatím nikdo nedokázal.

Kanadští daňoví poplatníci teprve loni splatili sekeru, kterou jim zaryla olympiáda roku 1976 v Montrealu. Dluh za letošní olympiádu, i přesto, že v Montrealu šlo o letní podnik, který je tradičně větší než podnik zimní, budou kanadští daňoví poplatníci podle optimistických odhadů splácet nejméně 30 let. V tom dluhu jsou i částky, které na první pohled zákonně skončily v kapsách ohromně vypočítavých megalomanů, kteří si ty hry vydupali ze země. Podle několika znalců je ten dluh mnohem větší. Stalo se totiž, že třeba pojišťovna Britské Kolumbie (ICBC) přispěla nezanedbatelným (několikamilionovým, ovšemže v dolarech) darem na účet her. Ta pojišťovna je státním podnikem, ale její příspěvek nikdo nezapsal mezi částky, které stát vrazil do onoho monstra jménem olympijské hry.

A největším pokrytectvím je, když vlády neomaleně tvrdí, že nemají peníze na výstavbu hřišť u škol, o nových školách ani nemluvě, nebo že neví, kde sehnat peníze na moderní vybavení nemocnic. Kdyby si politici byli vědomi svých skutečných povinností, stačila by jim k vyřešení těchto potíží mizerná desetina peněz, které vyletěly oknem jenom proto, aby si pár špičkových atletů mohlo do svých životopisů připsat, že jsou olympionici. Stydět by se za to měli, a ne být na to pyšní.

Poznámka: Autor pracoval jako novinář na několika olympijských hrách, takže je viděl zblízka, a navíc musel v rámci přípravy bedlivě prostudovat dějiny olympionismu.