Leden 2010

KNIHA: Ron Paul - End the Fed

10. ledna 2010 v 12:58 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Za všechny ekonomické krize v moderních dějinách nesou odpovědnost centrální banky, a především činnost americké federální rezervní banky Fed. Jsou to právě centrální banky, které svými zásahy do ceny peněz - nejzákladnější ceny na trhu - způsobují hospodářský cyklus. Tyto teze v současné době znějí takřka jako kacířství, za které sice nehrozí upálení na hranici, ale přinejmenším útrpný úšklebek renomovaných a věhlasných ekonomů. A ignorantský výsměch široké veřejnosti papoušků.
Přitom je to zcela prosté a logické. Centrální banka vyvolá svou politikou levných peněz honbu za úvěry, podnítí falešný růst a nafukování bubliny v tom či onom segmentu trhu - například v nemovitostech. Rozjede se pyramidová hra, až do chvíle, kdy si dostatečný počet lidí uvědomí, že nynější ceny jsou naprosto nesmyslné, a toto "prozření" vyvolá vlnu prodejů a ceny začnou strmě padat. A tato lavina spolu samozřejmě strhne další - akciové fondy, investiční banky, i jednotlivé výrobní podniky a domácnosti. Nastává krize, jejíž hloubka je úměrná tomu, do jaké míry centrální banka udržovala cenu peněz pod skutečnými možnostmi ekonomiky.
Toto je, velmi stručně řečeno, teorie, pomocí níž vysvětlují hospodářský cyklus ekonomové rakouské školy. Jak často je takovémuto zdůvodnění příčin současné ekonomické krize umožněno zaznít v médiích bychom mohli spočítat na prstech. Natož aby takový výklad zazněl z úst politika. Renomovaní ekonomové a politici místo toho donekonečna opakují (s vírou, že dostatečně dlouho opakovaná lež se stane pravdou), že trhu bylo ponecháno až příliš mnoho volnosti, a že na vině je sobectví a nezodpovědnost finančních profesionálů. Slibují, že jimi navrhované regulace a intervence už budou dostatečné, a celý mechanismus hospodářského cyklu bude již jednou provždy patřit minulosti. A lidé jim to věří - až do prasknutí další bubliny.
Naštěstí se i v politice, která je dnes spíše jarmarkem laciných frází a jednoduchých pseudořešení než kolbištěm idejí, najde několik ojedinělých hlasů, kteří nejen že dokáží nazývat věci pravými jmény, ale kupodivu mají přesto (nebo snad právě proto?) podporu svých voličů. Jedním z nich je americký kongresman Ron Paul, o němž jsem předloni napsal článek
Ron Paul - naděje pro Ameriku (NP, 7.1.2008) u příležitosti jeho kandidatury na post amerického prezidenta. Ron Paul sice, i přes nesmírnou podporu, které se mu dostalo na internetu, v republikánských primárkách propadl a kandidaturu stáhl, stále však pokračuje ve své práci, sype písek do už tak dost zrezivělého soukolí amerického kolektivismu a etatismu, a kromě činnosti v Kongresu píše články a knihy.
Jeho zatím poslední kniha
End the Fed
se úzce dotýká současné ekonomické krize, reaguje na otázky, které si krizí postižená americká veřejnostRon Paul - End the Fed
klade, i na pozitivní reakce, kterých se Paulovi dostalo při jeho prezidentské kampani, kdy jedním z bodů jeho programu bylo výrazné omezení nebo nejlépe zrušení americké centrální banky Fed.
Ron Paul popisuje skryté, takřka konspiračně utajené, zřízení Fedu v zimě roku 1913, i motivace, které k němu vedly - snahu uchránit americký finanční systém před bankovními panikami a krizemi vyvolané úvěrovými expanzemi. Fed měl fungovat jako nejvyšší záruka za bankovní rezervy a zajistit tak dostupnost levných úvěrů bez nutnosti obávat se následných krizí. Ve skutečnosti je však existence Fedu, jak Ron Paul uvádí na datech National Bureau of Economic Research, doprovázena hospodářským cyklem roztočeným na plné obrátky: od založení Fedu postihly Ameriku krize a finanční panika v letech 1918-1919, 1920-1921, 1923-1924, 1926-1927, 1929-1933, 1937-1938, 1945, 1948-1949, 1953-1954, 1957-1958, 1960-1961, 1969-1970, 1973-1975, 1980, 1981-1982, 1990-1991, 2001 a 2007. Jestliže má tedy Fed chránit finanční systém před neblahým hospodářským cyklem, pak fatálně selhal. Paul dále na konkrétních číslech ukazuje růst cenové hladiny v Americe a klesání kupní síly dolaru.
Časté námitky, že Amerika byla postihována krizemi i před založením Fedu, a že tedy krize jsou neoddělitelnou součástí tržní ekonomiky, vyvrací Ron Paul vysvětlením jednotlivých případů krizí v 19. století. Ukazuje, že bez výjimky šlo o krize vyvolané rukou státu - ať už zřízením centrální banky (v USA bylo zřízeno postupně několik institucí s funkcí centrální banky) s právem emise nekrytých papírových peněz a narušením přirozeně fungujícího zlatého standardu. Zlatý standard byl nakonec postupně zlikvidován - nejprve nahrazen pseudostandardem zlaté devizy (na základě dohody z Breton-Wood) a v roce 1971 definitivně zrušen. A čtenáře možná překvapí skutečnost, která není všeobecně známa, že američtí občané měli od roku 1933 zákonem zakázáno vlastnit zlato. Zákon, na jehož základě bylo americké zlato zkonfiskováno, byl zrušen teprve v roce 1975.
Na zhoubnou činnost Fedu lze podle Paula nahlížet z několika směrů. Především jde o filozofický problém a morální důvody. Snaha o ekonomický systém založený na zdravých penězích je morální věcí - a je nemorální, aby tak důležitá věc, jako jsou peníze, byla nahrazena pouhými papírky, které může centrální banka jen tak vyčarovat z ničeho. Morální důvod, proč odmítnout centrální banku, jejíž hlavní funkcí je znehodnocování peněz, je stejný, jako důvody, kvůli nimž odmítáme (alespoň snad většina z nás) jakékoliv podvádění a lhaní. Morální přístup k penězům souvisí s morálkou v politice. Ustavičným nafukováním peněz rostou výdajové možnosti vlády, její vliv a dosah její moci - na úkor svobody. Ron Paul poukazuje na to samé, co měl na mysli lord Acton svým slavným výrokem, že každá moc přináší korupci, a čím větší moc vlády, tím větší je i míra její zkorumpovanosti.
Paul, jehož postoje vůči měnové politice byly utvářeny nejen studiem ekonomie rakouské školy a známostmi s jejími představiteli, ale i filozofií Ayn Randové, zde cituje pasáž z románu Atlas Shrugged, která se týká právě vztahu morálky, společnosti a peněz.
"Kdykoli se mezi lidmi objeví ničitelé, začnou nejprve ničit peníze, neboť peníze jsou pro lidi ochranou a základem jejich morální existence. Ničitelé se zmocní zlata a jeho majitelům nechají jen hromadu papíru."
Neméně důležité je ekonomické hledisko. Ron Paul upozorňuje, že existence Fedu otvírá dveře centrálnímu plánování, umožňuje vládě pokoušet se usměrňovat ekonomiku podle přání politiků a lobbyistů, na základě určité formy centrálního plánu. Systém papírových peněz vytvářených z ničeho však zkresluje ceny a přináší na trh chaos. Důsledkem jsou chybná rozhodnutí bezpočtu firem, která se však navenek zdají jako správná. Až teprve po čase se ekonomická pravda vyjeví a vyjde najevo, že investované úspory (a peníze vypůjčené na úvěr) byly v podstatě vyplýtvány. Celý systém centrální banky tak podvazuje produkční potenciál ekonomiky, nedovolí mu efektivně se rozvinout. Naopak, hází klacky pod nohy firmám, které se snaží smysluplně a racionálně kalkulovat a odhadovat budoucí rizika. Politika levných peněz zakládá ekonomiku nikoliv na úsporách, které jsou postupně přeměňovány na kapitál, ale na úvěru. Inflační politika nahrává dlužníkům - včetně největšího dlužníka ze všech, tedy vládě.
Ron Paul podrobně rozebírá mechanismus, jakou roli hraje Fed v současné ekonomické krizi. Za hlavní příčinu samozřejmě pokládá nesmyslně nízké úrokové sazby, které umožnily boom úvěrů a hypoték. Během krize pak Fed funguje jako hlavní zdroj peněz pro financování záchranných balíčků. Všechny tyto záchranné balíčky jsou závislé na Fedu, který má moc vytvářet peníze z ničeho - což je stejná politika, která krizi způsobila, a dnes prý má přinést záchranu. Nemocné firmy tak nemají žádnou motivaci provést řádné ozdravení a restrukturalizaci, a náklady nakonec nesou obyčejní Američané, jejichž úspory jsou soustavně likvidovány prostřednictvím inflace. Firmám je tak vyslán signál, že není nutné mít v pořádku své účty, ale stačí, aby prostě byly dostatečně velké (too big to fail) a měly pokud možno vazby na Fed, a budou zachráněny.
Během své politické kariéry měl Ron Paul bezpočet možností setkat se tváří v tvář s bývalým i současným šéfem Fedu - Alanem Greenspanem a Benem Bernankem. Kongres si pravidelně zve předsedu Fedu "na kobereček" a vyžaduje o jeho činnosti zprávy. Ron Paul ve své knize píše o rozhovorech s Greenspanem (který dlouhá léta prosazoval politiku levných peněz) i s Bernankem a uvádí jejich přepisy. Z odpovědí na otázky kladené Paulem je zřejmé, že oba šéfové Fedu si buď nejsou problémů, které Fed způsobuje, vědomi, nebo předpokládají, že se je dalším žonglováním s úrokovými sazbami může podařit zvládnout. Přitom Alan Greenspan byl kdysi dávno zastáncem svobodného bankovnictví a zlatého standardu. Paul se při jednom setkání Greenspana zeptal na jeho článek z 60. let s názvem Zlato a ekonomická svoboda, který je skvělou obhajobou svobodných peněz a trhu bez centrální banky. Greenspan prohlásil, že si na tento svůj článek pamatuje, a nezměnil by v něm jediné slovo - přesto dlouhá léta působil jako šéf instituce, která znamená pravý opak.
Jako cestu ven z problémů Ron Paul navrhuje, jak jinak, Fed zrušit a znovu zavést zlatý standard, který by konečně do měnového systému přinesl tržní řád, namísto státem plánovaného chaosu. Na peníze by se mělo nahlížet jako na speciální zboží, přirozeně vzniklé na svobodném trhu. Zboží, nejcennější komoditu ve společnosti, jejíž funkcí je pohodlná a neomezená směna. Jako postupné kroky k omezení vlivu centrální banky pak Paul navrhuje zákonně omezit moc Fedu emitovat nové peníze, zakázat Fedu financovat záchranné balíčky nebo vládní dluhy. A konečně umožnit Kongresu provést kompletní audit Fedu, což v podstatě nikdy nebylo možné, protože Fed smí mnohé své aktivity utajovat a jeho předseda se z nich nemusí Kongresu zpovídat. Najít pro takovéto reformy co nejvíc podpory v americké společnosti, je prvořadým úkolem Paulovy knihy.
Přestože je kniha End the Fed zaměřena na americkou situaci, v níž centrální banka funguje poněkud jiným způsobem, než je tomu jinde ve světě, je o odmítnutí centrálního bankovnictví jako celku. Zatímco Fed funguje spíše jako vládou posvěcený kartel největších amerických bank, který na jedné straně bankám dává možnost překonávat omezení trhu, a na druhé straně umožňuje vládě financovat její výdaje dalšími a dalšími emisemi peněz, ostatní centrální banky jsou v podstatě vládní instituce s určitou formální autonomií, bez otevřených vazeb na soukromý sektor. Tento rozdíl však není v principu důležitý, a základní principy - tedy ovlivňování úrokové míry a zákonný monopol na vydávání nekrytých peněz - jsou společné všem centrálním bankám na světě, a liší se pouze v míře vlivu. Knihu End the Fed, která bohužel nevyšla v češtině ale lze ji snadno objednat, se tedy vyplatí přečíst, už jen proto, že ukazuje, že idea centrálního bankovnictví rozhodně není tak pevná a neotřesitelná, jak se mnozí snaží tvrdit. Argumentů proti politice centrální banky je mnoho a postupem času, jak bude systém papírových, nekrytých peněz zdrojem hlubších a vážnějších krizí, dojde snad lidem, že peníze jsou až příliš důležité na to, aby mohly být ponechány v rukou státu.
Paul Ron: End the Fed, Grand Central Publishing , 2009, 224 stran, ISBN: 9780446549196 (0446549193)


Citát, který mne zaujal.....

5. ledna 2010 v 17:31 | darny |  Poezie, básničky, říkadla a pořekadla
Robespierre: "Mají svobodu, a oni řvou, že chtějí chleba!"

Dostojevský: "Nač je mi svoboda, když nemám milion."

...................:"Svobodný člověk je ten, kdo může blahobytně žít z úroků, renty, dividend, či jiného kapitálu a tudíž ten, kdo pobírá mzdu, je otrok."

Benjamin Franklin: "Kdo zaprodá princip svobody za dočasné bezpečí, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečí" ("Those who would give up Essential Liberty to purchase a little Temporary Safety, deserve neither Liberty nor Safety.").

Cromwell: "Když zasedá parlament, nikdo si není jist hrdlem ani statkem."

Rok 2009 dovršen: Éra ustrašených ovcí a vlků „ochránců“

5. ledna 2010 v 17:27 | Dušan Streit |  Události, komentáře a odkazy
Benjamin Franklin měl pravdu, když řekl, že "Kdo zaprodá princip svobody za dočasné bezpečí, nezaslouží si ani svobodu ani bezpečí" ("Those who would give up Essential Liberty to purchase a little Temporary Safety, deserve neither Liberty nor Safety.").

Pokud se tomu nevzepřeme, tak nás ubuzerují k smrti. Plánovitě nám dávkují nebezpečenství imaginární, potenciální a méně i více pravděpodobná, aby nás mohli "chránit", což nejvíce ohrožuje bezpečnost těch, kdož nechtějí prožít život jako ovce. Dokonce jsem přesvědčen, že sami provokují pomatence, aby se dali chytit při "teroristických přípravách".

Tak tomu bylo třeba tehdy, když Blair ztrácel popularitu a britská tajná služba vyprovokovala nějaké zoufalce k tomu, aby osnovali přípravu útoku na letadlo. Od doby, kdy je s velkou slávou zatkli, nesmíme si do letadla pronést ani limonádu. Samozřejmě na tom někdo jiný vydělá. A také je to vítězství oněch nepřátel nad naší kulturou.

Stejné to bylo s ohrožením ptačí a nejnověji prasečí chřipkou. Zase kšeft a stát v roli ochránce. Přitom viry mutují každý rok už celá staletí, jen bez dohledu genetiků. Když kampaň uvadá, rychle se vyjde na veřejnost s nějakým statisticky nevýznamným odstrašujícím případem, jemuž nikdy nelze zabránit, protože bychom museli prožít všichni život ve skafandrech a v krytu na samotce v posteli.

Používají se lži, kterými se ospravedlňuje dokonce i válka (viz Irák, kde hrál zase Blair spolu s Bushem zločinnou roli). Všechno je povoleno, aby bylo dosaženo politických cílů momentálně vládnoucí elity. Nakonec jsme to mohli na vlastní kůži vidět před schválením Lisabonské smlouvy, při němž by se za přesvědčovací metody nemusel stydět ani Brežněv.


Svět je jiný po 11. září 2001. Ale je otázkou, zda se právě nehodí dnešní elitě do krámu. Ne, nechci se přiživovat na nějaké konspirační teorii. Ale od té doby si mohou dovolit dříve nemyslitelné prolamování svobod. A také je otázkou, zda USA si ty teroristy svou necitlivou politikou "nevypěstovaly". Neberte to prosím jako ústupek muslimskému fanatismu. Ale neposkytl mu v samotném počátku Západ živnou půdu?

V Iráku třeba žádná Al-Kajdá předtím nepůsobila. A nejsou to právě denodenní zprávy, které skoro glorifikují nebezpečnost těchto skupin, což jim pomáhá rekrutovat stoupence, zejména ty, kteří žijí na Západě? Kolikrát to jsou jen hlupáci, kteří to pojali jako akční hru. Jejich život jim nedává dobrou perspektivu, tak se nechají zblbnout nebo přímo vyprovokovat.

Tak tomu bylo i v případě onoho Nigerijce Abdula Mutallaba. Prý pracoval pro Al-Kájdu a ta se k nepodařenému atentátu přihlásila. Jsem přesvědčen, že pokud vůbec existuje nějaká jednotná organizace Al-Kájdy, tak o Mutallabovi předtím neměla ani potuchy. Prostě, kdo chce Západu odplatit svou bezútěšnou situaci, přihlásí se k ikoně, kterou sdělovací prostředky stále usilovně připomínají. Z Bin Ládina jsme udělali téměř Proroka a mediální celebritu. A čím více o tom přemýšlím, tak kdoví, zda je reálnější než paní Columbová.

Když bude chtít dát někdo někam bombu, tak ji tam dá, a nemusí to být zrovna do letadla. Měli bychom se k rizikům stavět sebevědomě, důstojně a stoicky. Ta šaškárna se svlékacími rentgeny, prohrabáváním osobních věcí, prohmatáváním, šacováním, svlékáním, zouváním a zákazy je nejen k ničemu, ale vlastně ty teroristy přitahuje. Vždyť v akční hře je třeba překonávat překážky nastražené nepřítelem. Bez okázale prezentovaného myslivce by Karkulka tolik vlka nelákala.

Ještě důležitější však je, že někdo si pod touto záminkou osobuje právo na naše soukromí. Jeden titulek v MF Dnes zněl: "Zapomeňte na soukromí". František Bublan nám tam vzkazuje: "Kdo se ohání lidskými právy, ať navrhne lepší řešení." A už se těší, jak po vyhraných volbách bude mít své ovečky na krátkém socanském špagátě. Tak já se ho zeptám: Kolik letadel v posledních deseti letech vyhodili teroristi do vzduchu? Kolik v Evropě? Jaké je promile obětí z těch miliónů pasažérů? Nebylo by jednodušší dát tašku se semtexem do Pendolina nebo do Kotvy v době špičky? Budeme se moci vůbec volně pohybovat, nebo dostaneme rovnou čip?

A odpovím: Daleko větší pravděpodobnost je, pokud jste se vydali jako turisté do Kosova nebo do Albánie, že vás náš chráněnec Thaci pod dohledem našeho spojence v EU Kouchnera nechá rozpitvat na orgány.

PS: Ještě jedna věc mě děsí. Podle Michala Musila, dle článku v iDnes "Nebijte mladé, že nevědí, že žijeme v roce 1938", uplynulo stejných 20 let tehdy od založení republiky jako dnes od nabytí svobody. On to sice myslel jinak, ale já mám z té paralely husí kůži. Počítal bych ten čas sice až od roku 1993, kdy vznikla ČR, ale máme tady zase krizi, silné Německo a dohody mnichovské čtyřky v rámci EU nad našimi hlavami...


http://streit.blog.idnes.cz/