Červenec 2009

Augusti a klauni…

17. července 2009 v 10:27 | Ladislav Žák |  Události, komentáře a odkazy
Jen nerad se vracím v tomto týdnu už potřetí k žalostné úrovni našich nevolených vyvolených ve vztahu skoro ke všemu, ale k mezinárodním otázkám zvlášť. Ovšem lidové tance, které předvádějí poté, co jsou dotázáni na to, co vlastně věděli nebo nevěděli o zavedení kanadských víz, mne nutí k tomu to udělat. Myslím, že by mělo být varující to, že do naší země přijede představitel cizí země, oficiálně prohlásí: "…my vám zavedeme víza, rozhodnutí je to konečné, ale vy to vašim lidem neřeknete a čtyři významní členové naši vlády v čele s premiérem a vicepremiérem nám to skutečně neřeknou..."

Možná, že si nevšimli, že už nejsou na koberečku v Lidovém domě nebo na Jánském vršku, ale že jsou v z našich daní dobře placené práci. Možná je zmátlo to, že se ono setkání s kanadským ministrem odehrálo také na koberci. Zjištění, že v čele země stojí lidé, kteří se nestydí přiznat, že si nechají poroučet na domácí půdě cizím ministrem doprovázeným velvyslancem, by snad konečně mohla většinu z nás přivést na myšlenku, že systém nominace, který je do čela státu postavil, není tak úplně v pořádku.

Stejně tak je varující, že tito lidé se vůbec nestydí vykládat o tom, že se snažili změnit nezměnitelné a že dosáhnou jakési solidarity v rámci EU. Ovšem musí to prý někdy na podzim navrhnout Evropská komise. Vůbec jim není divné, že pro tuto zemi nikdy nehnul nikdo ani prstem a opět radostně a přitrouble jako jejich předchůdci několikrát předtím opakují, že Západ nás vtom nenechá. Už chybí jenom vyjádření ve smyslu: Dávám Kanaďanovi měsíc, maximálně dva…

Nelze se tomu ovšem divit, protože když si člověk přečte, jaký nářek se v těchto dnech nese ze zemí bývalého sovětského bloku do USA, tak jedno oko nemůže zůstat suché. Výraz čirého a upřímného zoufalství nad tím, že hra USA na světového policajta pomalu končí, že maska globálního dobrodince a rozsévače svobody a demokracie, nejlépe kobercovými nálety, spadla a místo ní se na kontrastním podkladu objevil veselý thymolinový úšklebek a že luxusní fasáda amerického přepychu, bohatství a úspěchu už je jenom půjčená z asijského bazaru, je skutečně nelíčený a je plně vystihuje stav duše přičinlivého posluhovače, kterého pán při prvních obtížích přestane nejen živit, ale i zdravit.

Celkem vzato shrnuto a podtrženo - z dopisu významných politických důchodců zpoza železné opony a jejich nosičů vody, tašek i jiných pomůcek, stejně jako z praktických kroků jejich následovníků vyplývá jediné. Jako stát jsme byli vazalové, jsme vazalové a budeme vazalové.

Důvodů je celá řada a není třeba dávat vinu hned někomu konkrétnímu. Důležité je uvědomit si, že tomu tak je a hlavně, že se podle toho také už dlouho chováme a svět nás tak vidí a podle toho se k nám také chová. Bude velmi obtížné s tím něco udělat, ale jsem přesvědčen, to první, co bychom měli přestat dělat, je hrát si na suverény. Ostatně do čela země se dostala skupina osob, která už neumí ani to… Je načase se stát dobrými vazaly, protože to, že jsme těmi špatnými, nám už nikdo tolerovat nebude.

Říká se to těžko, ale oni už ti naši nevolení vyvolení neumějí ani lhát. A nelze říci, že by za tím byla tak úplně poctivost, spíše to bude hloupost. V tomto duchu se dá očekávat nějaký skvělý nápad. Třeba ten, že by víza do kanadských služebních a diplomatických pasů mohlo vydávat výhradně na základě individuálního osobního pohovoru třeba naše konzulární oddělení v Havaně nebo v Astaně, možná i Addis Abeba by se šikla.

Možná by se našla ještě nějaká víc zapadlá konzulární varta. Říkalo by se tomu kanadský žertík po česku anebo česká kanada… Bylo by hezké si představit, jak se ti kanadští panáci potí někde ulici v horku a prachu. Kanadská ambasáda by jim tam mohla přistavit kropící a chladící vůz. Aspoň by nás ti naši klauni a augusti trochu pobavili a snad i na chvilku rozesmáli…


JUSTICE: Konkordát vykonavatelů práva

6. července 2009 v 22:33 | Jemelík Zdeněk |  Události, komentáře a odkazy
Když se bavím s policisty, státními zástupci, soudci, advokáty, politiky, novináři, o lidu obecném nemluvě, o poměrech v trestním řízení, snadno se v obecné rovině shodneme na takových zásadách, jako že znakem právního státu je rovné postavení občana v případném sporu se státem, že podmínkou výkonnosti a spravedlivosti orgánů činných v trestním řízení je vymahatelnost osobní odpovědnosti každého jednotlivého vykonavatele práva za jeho výkony, zvláště za případné zneužívání moci, že předpokladem pořádku ve státní správě je důsledné respektování vertikální dělby pravomocí.

Shoda končí ve chvíli, kdy občan pocítí újmu na svých právech a začne se o ně brát. Velmi často narazí na neprostupnou zeď solidarity orgánů, přes kterou neprorazí. Proti předlistopadovým poměrům je na tom snad lépe v tom, že neriskuje seznámení s StB, začne-li si stěžovat příliš hlasitě a často. Téměř vždy vše skončí oficiálním názorem, že orgán, jímž se cítí poškozen, nechyboval, natož aby se dopustil trestného činu zneužívání moci veřejného činitele.

Ryba smrdí od hlavy, v tomto případě od nechuti ministrů spravedlnosti řešit stížnosti na státní zástupce a soudce, kterou ve větší nebo menší míře trpěli všichni šéfové resortu, kteří se v úřadě vystřídali před nástupem Daniely Kovářové (o jejích postojích v tomto směru přirozeně zatím nic nevíme). Za dvacet let tolerování zlořádů se příslušné útvary ministerstva naučily pracovat ryze formálně. Bájeslovní Pospíšilovi "experti" sice vyjeli dvakrát do severních Čech, aby svému šéfovi přičinlivě aportovali kýžené důkazy proti Jiřímu Křivancovi, ale běžně "vyšetřují" pouze tak, že napadený orgán požádají o vyjádření ke stížnosti.

Připadá mi to stejné, jako kdyby se policisté na základě trestního oznámení šli zeptat zloděje, co je pravdy na pověsti, že krade. Výsledek lze předvést na průběhu dosud neuzavřeného řízení ke stížnosti kvůli domnělému zmanipulování jistého trestního řízení ve prospěch obžalovaného. Šlo o případ pohlavního zneužívání čtrnáctileté dívky, která se dva dny po patnáctých narozeninách stala matkou. Událost má bolestivé důsledky nejen pro ni osobně, ale pro celou její rodinu. V závěru přípravného řízení se vyskytly jisté anomálie v postupu dozorující státní zástupkyně, jejichž výsledkem mimo jiné bylo, že nezletilá neměla jako poškozená při soudním projednání věci pravomocného zástupce, tedy byla krácena v ústavním právu. Obžalovaný byl recidivista, který již má v trestním rejstříku jeden záznam se stejnou právní kvalifikací. Přesto vyšel ze soudní síně s mírným podmíněným trestem. Celé ústní jednání bylo vedeno s nejvyšší ohleduplností vůči němu, bez nepříjemných otázek, ač ve spisu bylo dost listinných důkazů, jež vyznívaly v jeho neprospěch. Mimo povinného přednesení obžaloby a závěrečné řeči žalobkyně mlčela po celé hlavní líčení jako ryba. Závěrečné řeči obhájkyně a žalobkyně souzněly zdůrazňováním polehčujících okolností. Předsedkyně chvalozpěvům souhlasně přikyvovala, ač ze spisu musela vědět, že všecko je úplně jinak. Poškozená, její rodina a přátelé viděli příčinu neobvyklého vedení procesu v jistých projevech přízně mezi obhájkyní a žalobkyní, jichž se stali svědky před soudní síní. Vznikl dojem, že řízení bylo zmanipulováno díky dohodě obhájkyně se státní zástupkyní, ke které se přidala předsedkyně senátu.

Odezvou byl podnět exministrovi Jiřímu Pospíšilovi s návrhem na kárnou žalobu proti žalobkyni a předsedkyni senátu. Jeho "experti" s věcí naložili podle zaběhané rutiny: postoupili stížnost nadřízeným stížností napadených dam. Vedoucí státní zástupkyně pak velkoryse přehlédla, že stížnost není adresovaná jí, ale ministrovi, a že ji ministerstvo průvodním dopisem žádá pouze o vyjádření, čili že jí nepostupuje věc k přímému vyřízení. Svévolně nadřadila svou kárnou pravomoc nad právo ministra a stížnost "vyřídila" sama, jak jinak, než záporně. Nechala pořídit kopii záznamu z kamerového systému ze soudní budovy a k ní úřední záznam, podle něhož k oznámeným projevům přízně mezi státní zástupkyní a obhájkyní nedošlo. Pak nechala záznam z kamerového systému skartovat. Zničila tím důkaz, jenž je neobnovitelný, protože uložená data z kamerových systémů mají ze zákona povahu citlivých osobních údajů a smí se uchovávat jen po velmi krátkou dobu.

Skartací po skončení svého šetření zdánlivě vyhověla zákonu na ochranu osobních informací, ale skutečně jen zdánlivě. Ministrovo šetření neskončilo, takže ve skutečnosti se dopustila maření úředního výkonu. Poškození k pořizování záznamu nebyli přizváni a ani později jim nebyl předveden. Mohou-li být pochybnosti o zaviněném neetickém jednání žalobkyně, kvůli které to všecko začalo, v případě její nadřízené je kárné provinění zřetelně viditelné. Ministerstvo se sice k jejímu počínání vyjádřilo, že mu nemohlo zabránit a ani je nepředvídalo, ale jinak se nic nestalo. Jako jiní ministři před ním, ani Jiří Pospíšil nepocítil potřebu ohradit se proti zásahu do své pravomoci úředníkem stojícím v hierarchii moci výkonné hluboko pod ním, až úplně u dna. Tím ovšem vyslal státním zástupcům nebezpečný vzkaz, že k projevům jejich svévole bude mlčet, pokud nenastane nějaká výjimečná situace, jako se to stalo v případě Jiřího Křivance. Díky tomu můžeme počítat s tím, že se budou chovat zpupně i v budoucnosti, protože mají pocit jistoty, že si to mohou dovolit. V tomto případě se proti poškozeným postavil konkordát státních zástupců a úředníků ministerstva, přes který patrně neprorazí.

Je to ostatně zřejmé na chování státních zástupců v souběžném trestním řízení, které vyvolali poškození z výše zmíněného procesu. Kromě již zmíněné žalobkyně, nadržující obžalovanému, postupně zahrnuli do okruhu podezřelých její nadřízenou vedoucí státní zástupkyni a také krajskou státní zástupkyni, která postup své podřízené "posvětila". Když si začali stěžovat na váhavý přístup policie k jejich oznámení a dožadovali se odstranění průtahů, dostali se do sporu se státními zástupci kvůli jejich příslušnosti k výkonu dozoru a dohledu nad činností policie. Podle zdravého selského rozumu je snad každému jasné, že vedoucí státní zástupce, ani jeho úřad se nemohou zabývat věcí, která se týká jich osobně. Vyplývá to ostatně z ustanovení zákona o střetu zájmů, trestního řádu i zákona o státních zastupitelstvích. Po vyloučení vedoucího státního zástupce pak musí nadřízený stupeň přidělit věc jinam.

V našem případě to ale platilo jen do té chvíle, než vedoucí státní zástupkyně pocítily ohrožení a propadly hysterii. Samozřejmě si věc podržely a začaly se vymlouvat, že policejní šetření je teprve v přípravné fázi, v které se dozor a dohled státních zástupců neuplatňují a použití ustanovení o podjatosti tak není na místě. Jenže trestní řád v §30, který vymezuje pojem podjatosti, hovoří o trestním řízení obecně, nikoli jen o jeho pokročilejších fázích, ani speciálně o výkonu dozoru a dohledu. A trestním řízením je podle §12 odst.10 každé konání orgánů činných v trestním řízení, vedené podle trestního řádu. Samozřejmě, vedoucí státní zástupkyně, která je v podjatém postavení, si neponechala věc ve své osobní agendě, ale předala ji podřízenému. Ani to není v pořádku, protože zákon o státním zastupitelství nepřipouští takové obcházení pravidel o předcházení vlivu osobních zájmů na trestní řízení.

Do podobné situace se dostal spolek Šalamoun v daleko závažnějším trestním řízení, které směruje proti skupině osob, jež se možná dopustily nezákonností v souvislosti s kauzami "katarského prince" a s předáním trestního stíhání Jiřího Čunka z přerovského státního zastupitelství do Jihlavy. Příslušný krajský státní zástupce, jakmile zjistil, že je uveden mezi podezřelými, se bez průtahů z řízení vyloučil a případ putoval na druhý konec republiky.

Jiný kraj, jiný mrav. V jednom případě se státní zástupci hystericky snaží ovládnout řízení, které směřuje proti nim, v druhém se postižený postavil ke stejné mrzutosti s chladnou profesionalitou. Předvídám však, že konec bude v obou případech stejný. Kapři si přece nevypustí rybník a trestní řízení lze zastavit i formálně čistým způsobem, nějaké odůvodnění se vždy najde, od toho jsou paragrafy pokřivené.

Státní zástupci jsou absolutními pány nad trestním řízením stejně jako prokurátoři za totality. Policisté jim jsou od r. 2002 podřízeni do té míry, že již ani nemají právo námitky proti opatření státního zástupce, který dle jejich názoru zasáhl do vyšetřování nevhodným způsobem. Takže i kdyby se policii nedejbože zachtělo vést šetření ve směru shodném s oznámením, pro dozorující a dohledové státní zástupce nemůže být velkým problémem kolegy vytáhnout z kaše.

Demokracie pro české kašpárky?

3. července 2009 v 14:50 | darny
Demokracie do českých zemí přišla po roce 1989 jako heslo, kterým se legitimizovali noví pretendenti o moc bez ohledu na to, jak ve svém počínání dodržovali či naopak nedodržovali demokratické zásady. V první etapě tedy nedodržovali. To samé ovšem platilo i o všech etapách následujících.

Jaká je vlastně vůbec to demokratické chování?

Určitě je nelze smrsknout na ono "můžeme si psát, co chceme, a nezavřou nás". Ani to totiž není pravda (vnímaví čtenáři BL jistě sami sestaví celý seznam slov, vět i myšlenek, za které jim hrozí kriminál). Ale i kdyby to byla pravda, je to málo.

Demokracie, tak jak ji formulovali její duchovní otcové, znamená, že vláda (moc) vládne podle vůli lidu. To znamená, že vládne tak, jak si tento lid přeje. To znamená, že by se tohoto lidu měla také, nejspíš v nějakých pravidelných intervalech nebo nejlépe průběžně a permanentně ptát, jak by měla vládnout. A lid by jí měl odpovědět přesně to, co si myslí. Z toho automaticky vyplývá, že jakákoliv předběžná, průběžná ani následná názorová cenzura není přijatelná.

Je takové pojetí příliš široké, bezbřehé, populistické, anarchistické? Pokud pro někoho ano, pak ať přijde s upravenou verzí nějaké omezené demokracie a vysvětlí, v čem ona "demokratičnost" této (reálné?) "demokracie"na rozdíl od "nedemokracie" či "antidemokracie" bude spočívat.

Ale již na první pohled je patrné, že s tou "demokracií" to nebude tak snadné. Aby lidé mohli názory formulovat, musí umět přinejmenším psát. A zajímat se o určité jevy a věci. A vlastnit k tomu zdravý rozum. Kdo z nás ho ale, milí intelektuálové, vlastní? Jsme si skutečně tak jistí, že jsme to právě vy - literáti, glosátoři, "slovíčkáři"? Nebyl by to tak trochu, abych tak řekl - rasistický přístup?

V okamžiku, kdy si byť i na sebemenší chvíli pomyslíme, že připuštěním názorů opravdu všech jedinců do demokratické diskuse se před společností rozevírá příliš nebezpečná propast, ale už těmi demokraty být přestáváme. Stáváme se elitáři, kteří věří tomu, že do věcí veřejných mohou mluvit jen vyvolení. Féroví přistup by pak byl zformulovat kritéria, podle jakých se člověk do této vyvolené kasty jedinec může dostat. Budou tato kritéria založena na základě výše IQ? Morální bezúhonnosti? Majetku? Správných genech? Předchozích životních činech? Hrdinství? Nebo jsou naopak lepšími "demokraty" zbabělci? Anebo - dokonce - přístup člověka na vrchol by měl být predestinován kvalitou předchozích "vtěleních" jedince, jak o tom byla přesvědčena (pochopitelně nedemokratická) starověká kastovní indická společnost ?

Ať už si vybereme jakoukoliv z variant, stáváme se svého druhy rasisty i fašisty a možná i vyznavači nějakého teokratického státního zřízení současně. Kritika "nácků", "fašistů" a třebas i ortodoxních (těch co se "nedemokratizovali" jako dnešní KSČM) bolševiků by se proto z tohoto úhlu pohledu jevila jako to nejkřiklavější pokrytectví.

Být demokratem, jak se chápe u nás v Česku, ovšem na první pohled tak obtížné není. Znamená to především žvanit, zapřísahat se a skloňovat demokracii ve všech pádech. Zdůrazňovat vlastní "demokratičnosti", případně i své minulé zásluhy o "demokracii". A přitom hodně dryáčnicky nadávat na "nedemokraty". Na ty, co jsou "ohrožením" demokracie". A - samozřejmě - na "nácky" a komouše. To zase není tak obtížné. To může zvládnout každý.

Jenže konkurence je asi přesto značně velká. Došplhat se na samotný vrchol není jen tak. Dostat se totiž mezi ty nejvyvolenější mezi vyvolenými, na nejelitnější demokraty mezi demokraty, totiž mezi politiky, znamená nutnost splnění řady kritérií. Třeba, což je smutné, dokonce podporovat vraždění jiných lidí v úplně jiných zemích (buď našimi "spojenci" nebo tam přímo posílat naše české vojáky). Jen proto, že tito jiní lidé v jiných zemích žádné cizí ozbrojence a zabijáky nechtějí.

Bylo by tedy možné opět sestavit jakýsi žebříček čistokrevnosti "demokratů" .Od těch, kteří svými postoji a názory nasbírali nejvíce bodů, až po ty, kteří v některých situacích selhali či alespoň, byť krátkodobě, zaváhali ( Nepodporovali třeba dostatečně radostně "humanitární" bombardování v Jugoslávii?).

Jak vidět, reálná demokracie se od nějaké fanatické víry zase tak moc neliší. O tom, že by to snad dokonce byl "respekt" k odlišnému názoru, si můžeme nechat jen zdát. Není to dokonce ani ono "minimum", které se i tak pro některé "demokraty" ukazuje být až příliš, totiž úcta k lidskému životu. Pro ověření této pravdy nemusíme chodit ani do dalekého Afghánistánu či Iráku. Stačí se porozhlédnout po tlejících tělech bezdomovců některých českých měst. Požadovat na reálných demokratech nějaký "respekt" k odlišným názorům by tedy asi bylo příliš bláhové.

České inteligenci ale pojetí demokracie jako vyprázdněného hesla vůbec nevadí. Kdykoliv přijde řeč na nejrůznější zákazy názorů jiných (křičí jen tehdy, když by se to týkalo jich samotných), stávající moci freneticky zatleská.

Je na to tak říkajíc celoživotně zvyklá.

Novodobí čeští intelektuálové mají dlouhotrvající tradici lísání se k moci. Počínaje dobami tatíčka Masaryka, kdy si řada intelektuálů ověřila, jak příjemné je být konformní se stávající mocí, přes etapu "jednoty" a nadšení v budovatelských komunistických letech, kdy vrcholy svých tvůrčích počinů dosahovali právě ve chvílích, kdy tisíce jejich spoluobčanů hnili v koncentrácích a uranových dolech. Až po samotný vrchol: situaci v 90. letech, kdy snad neminul den, aby se protagonisté nejrůznějších filmových soudruhů a soudružek a čestných "antichartistů" veřejnosti nesvěřovali se svým vřelými city a láskyplným zanícením pro tehdejší politický vývoj.

Čeští intelektuálové se nekonstituovali jako vzdorná, rebelantská skupina vůči moci, po francouzském způsobu spíše než moci lichotit ochotná k organizování tajných spiknutí. Nýbrž naopak po většinu času novodobé české státnosti hráli roli převodových kol moci. Těžko říci, zda to bylo či nebylo také tím, že v českých podmínkách tak upadl význam kněze, a intelektuál tudíž místo něj cítil povinnost své ovečky vést.

Tvrzení, že dnes můžeme myslet jen "demokraticky", když "totality", jako byla ta komunistická či nacistická se už dostatečně historicky znemožnily, také nemá příliš smyslu. Copak "demokracie" se už také mnohonásobně nestačila historicky znemožnit? "Demokratické" státy snad sadisticky nevyvražďovaly, neporušovaly to, co dnes nazýváme lidskými právy? Hitlerův nacionálně-socialistický režim v počátečních letech 1933-1938 měl na svědomí mnohonásobně menší počet obětí než tehdejší "demokratická" impéria Angličanů a Francouzů. Takže co?

Komunistický režim byl jediným režimem, který kdy uznal některou etapu své existence za zločinnou - a vyvozoval, skutečně vyvozoval, i když nedůsledně a někdy jen kosmeticky, z toho i personální a ve výjimečných případech i trestněprávní (např. zastřelení Beriji v 1953) důsledky. Nemluvě o tom, že komunisté se moci vzdali bez jediného výstřelu (s výjimkou Rumunska).

Poslední "demokratická" dvacetiletka je nejvýmluvnějším ukazatelem"demokratičnosti" "demokratického" světa.

A mimochodem: Už někdo ze zarytých bojovníků proti "totalitám" stihl spočítat všechny ty statisíce lidských obětí, které musely zemřít v zájmu boje za "demokracii" a "lidská práva"? Nebo alespoň, podobně jako je tomu v případě nacisty zabitých Židů v českých zemích, jejichž jména jsou napsána na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze, pořídit jejich jmenný seznam?

Comeback - Letem světem Comebackem

2. července 2009 v 20:53 | darny

Jaký byl celý ten bezmála rok, co tu s námi Comeback byl? Nebyl tak trochu... jednotvárný? Nebyl! Přesvědčte se na vlastní oči a uši.

Manipulace nejen ve finančním poradenství vás může vyjít draho

2. července 2009 v 20:48 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Manipulace... Jaké jsou záklaní manipulační techniky? Jak se bránit manipulaci ze strany finančních poradců? A jak naopak obstát před asertivním klientem?
Mnohá povolání a profese vyžadují zvládnutí dovedností sociální komunikace, ke kterým mohou být zařazeny i dovednosti asertivní komunikace. Filozofii asertivity odráží desatero asertivních práv, jejichž porušování bývá zneužíváno k manipulaci. Je-li člověk zmanipulován, odsouhlasí nebo dělá něco, co původně neměl v úmyslu. Děje se tomu obvykle v důsledku uplatnění některé z deseti manipulativních pověr.
Podle Smithe se asertivní jedinec při svém vystupování, chování i uvažování opírá o desatero asertivních práv. Dalo by se říci, že opakem Smithova desatera asertivních práv je desatero manipulačních pověr, které bývají používány k manipulaci nejenom v obchodních vztazích, ale i v každodenním životě. Porozumění níže probraným asertivním právům, respektive manipulačním pověrám, je jedním ze způsobů, který může pomoci nejenom ubránit se manipulaci, ale i směřovat jedince k tomu, aby byl zodpovědnou, samostatnou a zralou osobností.

Manuel Smith
Americký psycholog Manuel Smith (1934*) se ve své knize Když řeknu ne, cítím se provinile (When I Say No, I Feel Guilty) zabývá tím, jaké způsoby lidé používají k manipulaci, a dává vodítka k tomu, aby člověk druhými manipulován nebyl. Obrana proti manipulaci spočívá v asertivním vystupování, kdo vystupuje asertivně (nikoliv pasivně či agresivně), brání svá práva a usiluje o dosažení svých cílů, aniž by porušoval práva druhých.


Že obchodníci manipulují se zákazníky, je běžná praxe. Je-li člověk zmanipulován, odsouhlasí nebo dělá něco, co původně neměl v úmyslu. Děje se tomu obvykle v důsledku uplatnění některé z deseti manipulativních pověr. Dotyčného pak nezvládnutí manipulace může stát dost peněz. Proto je dobré vědět, v jakých situacích někdo využívá manipulační techniku.
Představy o tom, co je špatné a co dobré, jsou relativní, podléhají pověrám, zvykům a módním výstřelkům, mohou být cíleně manipulativně pozměňovány. Jsme-li dostatečně asertivní a nechceme udělat to, do čeho nás protistrana manipuluje, využíváme právo na svobodnou volbu svého chování.

Desatero manipulačních pověr:

1. Přece nemůžete sami posuzovat své chování, myšlení a emoce
Tímto a podobným konstatováním je porušeno právo posuzovat své chování, myšlení i emoce a nést zodpovědnost za jejich vznik i důsledky (první asertivní právo). Manipulativní taktiky spadající do tohoto bodu se budou snažit vytvořit pocit a dojem nutnosti podrobení se vnějším pravidlům, autoritám a morálním zásadám.
Příkladem manipulace zde může být situace, kdy nám obchodník říká: "Je zvykem to tak dělat a dělá to tak přece každý." Diplomatickou protireakcí, která je asertivní, může být třeba: "Ano, uznávám, že je to zvyk, to tak dělat. Já to ovšem neudělám, protože nechci. Děkuji za nabídku."

2. To mi musíte vysvětlit, co vás k tomu vedlo
Jedná se o manipulativní pověru, která je porušením práva na to, že člověk nemusí nabízet důvody nebo omluvy ospravedlňující jeho chování (druhé asertivní právo). Jinými slovy: člověk smí neodůvodňovat a neospravedlňovat své chování, pokud tím neporušuje své závazky nebo práva druhých.
Příslušná manipulace poukazuje na to, že to, co člověk dělá, musí být schopný zdůvodnit, musí být schopný složit účty a zodpovídat se druhým.
Může se jednat třeba o konstatování: "To mi přece musíte vysvětlit, proč jste své rozhodnutí změnil a uděláte to jinak!" Asertivní protireakcí může být: "Nezlobte se, je to mé rozhodnutí, já nesu zodpovědnost a nechci to zdůvodňovat."

3. Přece mi musíš pomoci, je to morální povinnost
Třetí asertivní právo říká, že člověk má právo posoudit, zda je zodpovědný za hledání řešení problémů druhých lidí. Manipulativní pověra by radila, že člověk musí být přece odpovědný, přizpůsobit se a obětovat své požadavky.
Příkladem manipulace porušující toto právo může být situace, kdy občan projednává s úředníkem určitou pro něj významnou záležitost a úředník se vymlouvá se slovy: "To není přece důležité, zdržujete tím všechny, co čekají ve frontě za vámi!" Asertivní reakce by mohla být třeba následující: "Chápu vaše vytížení. Odejdu, jakmile dostanu odpověď na svou otázku."

4. Když jste ten názor vyslovil, nesmíte ho přece změnit
Příslušné asertivní právo říká, že názor je možné změnit (a také nést zodpovědnost za možné důsledky). Manipulativní pověra poukazuje na skutečnost, že "jednou vyslovený názor nemůže být změněn" nebo že "seriózní člověk si stojí za svým". Asertivní protireakcí může třeba být konstatování: "Rozumím vašemu rozhořčení. Ovšem ty podmínky se změnily a já nadále nemůžu zajistit stejné plnění. Přijímám nesouhlas a navrhuji, abychom hledali nový způsob řešení."

5. Schopný člověk přece chyby nedělá
Podle v pořadí pátého asertivní práva má člověk právo dělat chyby (a nést za ně odpovědnost). Manipulátor porušující toto právo může například přijít s tím, že konstatuje: "Teď, když vznikla tato chyba, se musíte stydět!" Asertivně jednající člověk oprávněnou chybu uzná a snaží najít a dohodnout oboustranně přijatelné řešení, které chybu napraví. Protireakce by mohla být třeba tato: "Ano, máte pravdu, chyba vznikla. Hned udělám všechno pro to, aby bylo všechno napraveno."

6. To přece ví už sedmileté dítě
Každý má právo říci "já nevím", říká šesté Smithovo asertivní právo, přisuzující jednotlivci právo nevědět a nedokázat odpovědět. Příslušná manipulační pověra bývá uplatňována i v běžné školní výchově, kdy v případě, že žák nedokáže zodpovědět položenou otázku, bývá potrestán pokáráním anebo špatnou známkou. Podle této manipulativní pověry by měl být člověk schopen zodpovědět položenou otázku a zastává-li určité místo nebo roli, je odpověď projevem jeho způsobilosti.
Na reakci klienta "Vždyť vy jako odborník na finance toto přece musíte vědět!" tak může asertivně vystupující poradce odpovědět: "Přiznávám svou neznalost, nevím to. Dejme si prosím pět minut pauzu, zavolám a zjistím, jak to ve skutečnosti je."

7. Je nutné se přizpůsobit, když to chtějí
Právo být nezávislým na dobré vůli ostatních a nepřizpůsobovat se za každou cenu tomu, co požadují. Odpovídající manipulativní pověra říká: Musíš dělat za každou cenu všechno pro to, aby tě lidé měli rádi, se všemi musíš vycházet tak, aby byli spokojení.
Příkladem uplatnění této manipulativní pověry je konstatování: "Co by tomu řekli lidé, to přece nemůžete udělat!" Asertivní protireakcí pak může být: "Máš pravdu, sousedé mohou závidět. Je to ale mé rozhodnutí a už jsem to všechno promyslel."

8. To je nerozumné a nelogické, to přece nemůžete udělat
Takovéto manipulativní tvrzení vytváří dojem, že je za každých okolností nutné se rozhodnout tak, jak velí rozum a logické argumenty. Je v rozporu s asertivním právem, které říká, že se nemusíme vždy chovat rozumně, máme právo činit i nelogická rozhodnutí.
V telefonickém rozhovoru nás může operátorka manipulovat slovy: "A teď, když znáte ty důvody, proč je právě teď jedinečná chvíle pro uzavření smlouvy, ráda vám dojednám schůzku s osobní bankéřkou na pobočce. Který den vám to vyhovuje?" Asertivní protireakcí by mohlo třeba být "Ne, děkuji, nechci. Pokud budu mít zájem, domluvím si schůzku sám."

9. To jsi přece mohl vědět
V pořadí deváté asertivní právo uznává možnost říci "já nevím", což dává právo neplnit nevyslovená přání druhých. K manipulaci porušováním tohoto asertivního práva mohou být využita různá prohlášení: "chcete-li vycházet s druhými, musíte se do nich vcítit", "přece musíte předvídat jejich přání, potřeby a pocity, i když své požadavky jasně nevyjádřili".
Příkladem takové manipulace by mohlo být sdělení: "Kdybyste byli ohleduplní, pomohli byste mi s tím a nenechali to na mých bedrech!" Asertivní reakce může spočívat v protireakci: "Rozumím, že to nebylo jednoduché, to všechno dojednat. Pokud jsi potřeboval pomoc, měl jsi nás požádat. Nevěděli jsme, že je to tak obtížné."

10. Sluší se to, tak to tak udělejte
Je to příklad manipulace, která člověka nutí, aby byl dokonalý podle definic manipulátora. Asertivní právo, které s tímto souvisí, je právo říci: "Je mi to jedno."
Příkladem takovéto manipulace může být konstatování: "Udělejte to tím postupem, děláte to pro své dobro." Asertivní protireakcí pak může být: "Děkuji za vaše tipy, chci ovšem postupovat podle jiného postupu."