Listopad 2008

99 budovatelů "mafiánského" kapitalismu v Čechách

30. listopadu 2008 v 21:31 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Adamec Ladislav ml. Omnipol, Banka Bohemia, Exico a dalších 23 firem…

Alon Barak BCL Trading, tunel KB o 8 miliard Kč…

Baron Jiří Banka Moravia, Masna Kroměříž, První hybernská, kontakty s ODS...

Bažant Miroslav Před rokem "89" významné postavení v ČST, Teleexport, IBI Praha…

Bednář Josef KSČ, ČKD Blansko…

Čadek Jiří Plukovník StB, Banka Bohemia…

Čalfa Marián KSČ, bývalý předseda vlády, Silas Group, IC Banka, Aliachem, poradce V. Havla, kontakty s ČSSD…

Čermák Petr Bývalý místopředseda ODS a ministr vnitra, poradce Klause, podezření na kontakty s podsvětím, V. Kožený…

Češka Roman Bývalý předseda FNM, odpovědný za ztráty národního majetku, ODA …

Čuba František KSČ, bývalý předseda JZD Slušovice, kontakty s ÚV KSČ, StB, KGB, ČSSD...

Děkanovský Marcel Předseda spol. Gennex, Denní Telegraf, kontakty s ODS, StB…

Dienstl Jan Motoinvest, Plzeňská banka, poradce V. Klause…

Dlouhý Vladimír KSČ, prognostický ústav, bývalý ministr průmyslu, místopředseda ODA, odpovědný za ztráty národního majetku…

Drha Pavel Zástupce F. Čuby ve Slušovicích, poté předseda DAK Mova Slušovice…

Dvořák Vlastimil Agent StB, hotel Ambassador, Zlatá Husa…

Dyba Karel KSČ, ODS, bývalý ministr hospodářství, SPT Telecom, Komerční banka, odpovědný za ztráty národního majetku …

Fabián Jan Předseda představenstva COOP, kontakty s ČSSD, M. Šloufem…

Gerle Ladislav Člen ÚV KSČ, bývalý ministr hutnictví a strojírenství, VT DIOSS Chomutov…

Hala Otakar Bývalý generální ředitel Universal banky…

Harant Pavel Delta Broker, Cimex…

Hegenbart Rudolf Člen ÚV KSČ, kontakty na Slušovice, disent, postava v pozadí 17. listopadu…

Hoffman Pavel Bývalý pražský policejní ředitel, podezření na kontakty s podsvětím...

Hradská Viktorie Bývalá předsedkyně LDS, RDP Group, Omnipol, ODA…

Hrstka Lubomír Boby centrum Brno, Boby Oil, Boby - Revue, kontakty s ODS…

Charouz Antonín Charouz Holding, IPB, Vojenské stavby, sponzor ODS…

Chobot František Firmy - Iceberg, Exelsior Casino, Prodent, Britania, Nexum atd., sponzor ODS…

Chvalovský František Předseda ČMFS, Fotbal Trading, Sazka, kontakty s KB…

Jezbera Jan Britania, COOP Banka, Rekom, Ahotep, Interleasing, Interconex, Česká národní realitní kancelář…

Ježek Tomáš Bývalý člen KSČ, bývalý předseda FNM, člen ODA, ODS,Komise pro cenné papíry, odpovědný za ztráty národního majetku…

Junek Václav ÚV KSČ, agent StB, Aliachem, Chemapl Group, Proventa, kontakty s Hradem, ODS, ČSSD...

Jungr Milan Bývalý náměstek inspekce ministerstva vnitra, Hotel Orlík, Pentagos, Pyramid Invest…

Kalousek Miroslav Bývalý náměstek ministra obrany, místopředseda KDU - ČSL, odpovědný za ztráty národního majetku…

Karmov Alim Česká banka, investiční fond Futurum Aurum...

Klak Jan ODS, bývalý náměstek ministra financí, kauza s LTO, odpovědný za ztráty národního majetku…

Klaus Václav Prognostický ústav, bývalý předseda vlády, předseda ODS, předseda Parlamentu ČR, odpovědný za ztráty národního majetku …

Kočárek Miloslav Ekonom, velvyslanec v Bernu, Motoinvest, kauza Bamberk, kontakty s ČSSD, StB…

Kočárník Ivan KSČ, před r. 89 ředitel odboru MF ČSSR, bývalý ministr financí, šéf České pojišťovny, LTO, ODS, odpovědný za ztráty národního majetku…

Köcher Karel Agent I. správy StB, KGB, poradce V. Klause a V. Havla…

Koláček Antonín Předseda představenstva a ředitel Mostecké uhelné, Synergo Group…

Koláček Viktor OKD, Česko-moravské doly, Karbon Invest, Metalimex…

Kollert Jan KSČ, bývalý předseda představenstva KB, kontakty s ODS...

Komárek Karel SPP Bohemia, kontakty na ruský Gazprom…

Koukal Jan Bývalý primátor Prahy, předseda pražské ODS, bývalý senátor, První městská banka, odpovědný za ztráty národního majetku…

Kožený Viktor Harvardské investiční fondy, agent StB, kontakty s ODS…

Krejčí Oskar Poradce L. Adamce a V. Klause, StB, média…

Kroh Jaromír KSČ, před r.89 náměstek Státní banky Československé, bývalý člen představenstva KB...

Lhotský Ivan Důstojník StB, postřelený sponzor ČSSD, firma TIA…

Lizner Jaroslav Šéf Centra kupónové privatizace, kontakty s ODS

Lukeš Petr Gen .a.s., Cimex, Prospekta, nyní žije v USA…

Macek Miroslav Místopředseda ODS, knižní velkoobchod, Denní Telegraf, Gennex…

Mach Petr Bývalý majitel fotbalového klubu Sparta Praha, kontakty s StB, ODS…

Maroušek Jiří ČKD, INPRO, kontakty s ODS…

Masný Radim Chemapol Group, Sezooz, Gasprom, sponzor ODS, ČSSD…

Mogilevič Semjon Restaurace u Holubů, organizátor podvodů s LTO, hostil politické špičky, občan Ruska a Izraele…

Mohorita Vasil Předseda ÚV SSM, člen ÚV KSČ, Aero Vodochody, Zbrojovka Brno…

Moravec Antonín Kreditní a průmyslová banka, Svobodná zóna, Škoda Plzeň, kontakty s KDU - ČSL, ODA, ODS…

Nadaši Mikuláš Slušovice, kontakty s Hradem, ODS, ČSSD, StB, BIS…

Novák Miroslav Ředitel SPT Telecom, agent StB, kontakty s ODS…

Otto Ludvík Bývalý ředitel odboru MZ ČR, kancelář ODS, konta ODS ve Švýcarsku…

Pavlát Vladislav Předseda Iceberg, Bank Corporation, J.R. Capital, sponzor ODS…

Peleška Radek A - invest, Iceberg, Marathon, Ventura, Agrobanka, IPB…

Pernička Petr Agroplast Liberec, obchod se zbraněmi, Televize Genus Liberec, kontakty s ODS…

Pitr Tomáš Acrokredit, Obchodní domy Praha, Hotely a restaurace Praha, Orlík a.s.…

Procházka Libor IPB, Agrobanka, Slušovice, Motoinvest, kontakty s ODS…

Provod Miroslav Kontakt na ÚV KSČ, předseda Pražské obchodní domy, Pentagos, Orlík a.s. …

Purš Jiří Před rokem 89 v armádním filmu, agent StB, Gennex, US West, Bell Atlantik, SPT Telecom, kontakty s ODS…

Rázl Stanislav Před r. 89 předseda vlády ČR, Skloexport…

Roušal Jaroslav Plk. ČSLA, URS, IPB, Vojenské stavby, J. Ring…

Rudlovčák Vladimír Bývalý náměstek min. financí Kočárníka, CS Fondy, LTO, ODS, zástupce ČR u Světové Banky v USA, odpovědný za ztráty národního majetku…

Salzman Richard Bývalý ředitel KB, senátor ODS, odpovědný za ztráty národního majetku…

Sehnal Pavel Podnikatelská banka, Slušovice, Bursovní společnost pro kapitálový trh, SP Group…

Schleé Fidelis KSČ, starožitnosti, média, kontakty s ODS, poradce V. Klause…

Snopková Barbora KSČ, bývalá náměstkyně ministra financí, Liberta, Zora Euro, ČSSD…

Sokol Tomáš Bývalý ministr vnitra, kontakty s ODS, ČSSD, Slušovice…

Soudek Lubomír ÚV KSČ, Škoda Plzeň, kontakty s Hradem, ODS, ČSSD...

Stehlík Vladimír Agent StB, privatizace Poldi Kladno, Bohemia Art…

Stiees Jan KSČ, agent StB, předseda FNM, bankovní sektor, kontakty s ODS, ČSSD, odpovědný za ztráty národního majetku …

Svoboda Ivo KSČ, bývalý ministr financí, Zora Euro, Liberta, ČSSD, odpovědný za ztráty národního majetku...

Šimáně Jiří Ředitel Čedok…

Šlouf Miroslav Vysoký funkcionář ÚV SSM, KSČ, šéf poradců předsedy vlády ČR, Banka Skala, ČSSD…

Štěpánik Lubomír Člen představenstva KB, poté IPB, odpovědný za ztráty národního majetku…

Šula Jan Slušovice - hotel Pacifik, šéf ekonomické kontrarozvědky, KDU-ČSL, ODA, předseda ČSNS…

Švejnoha Zbyněk Agroplast Liberec, obchod se zbraněmi, kontakty s ODS…

Tesař Jiří KSČ, bývalý generální ředitel IPB, odpovědný za ztráty národního majetku…

Tichý Vladimír Šéf armádního filmu, agent StB, zakladatel ODS,Gennex, Telegraf, Playboy…

Tošovský Josef KSČ, guvernér ČNB, krátce předseda vlády, odpovědný za stav bankovního sektoru…

Trnka František Ekonomický náměstek v DAK MOVA Slušovice, předseda Zemědělské strany…

Tříska Aleš Motoinvest, obchod s cennými papíry, agent StB…

Tříska Dušan Náměstek ministra financí, architekt kupónové privatizace, RM -sytém, agent StB, poradce V. Klause…

Tykač Pavel Finančník, Motoinvest, bývalý poradce ministra financí I. Svobody, kontakty s ODS, ČSSD…

Vacek Štefan Agent StB, obchodník, (zbraně, narkotika, diamanty)…

Vacek Miroslav KSČ, bývalý ministr obrany, poradce V. Havla, Svobodná zóna Ralsko, KSČM…

Vlček Jaroslav Bývalý předseda Strany zelených, kauza Bamberk, člen ČSSD...

Wronka Lešek Firma Čechofracht, kontakty na M. Šloufa, ČSSD…

Zajíc Miroslav Tajemník ÚV KSČ, krátce předsednictvo ÚV, kontakty - Slušovice…

Zbytek Zdeněk KSČ, plukovník ČSLA, Svobodná zóna Ralsko s M.Vackem…

Zeman Miloš KSČ, prognostický ústav, předseda ČSSD, předseda vlády ČR, odpovědný za ztráty národního majetku…

Žalud Stanislav Bývalý poslanec FS za ODS, náměstek K. Dyby, předseda komise pro Ralsko…

Železný Vladimír TV Nova, Mattoniho kyselka, kontakty s ODS…




Podezření na uvedené vazby jmenovaných ke konkrétním firmám a institucím pocházejí z otevřených zdrojů.








Sarkozi k Topolánkovi: "Jsem sám proti Arabům".

28. listopadu 2008 v 18:42 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Praha - Rozhovor dvou politiků může být tvrdý a v jeho průběhu nemusejí jeho účastníci používat zrovna vybraný slovník. Důkazem toho je záznam dialogu českého premiéra Mirka Topolánka s francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym, který pořídil na jejich schůzce 31. října v Paříži nejmenovaný diplomat. Politici se spolu bavili o finanční krizi, nevybíravě se vyjádřovali o Arabech a došlo i na politický handl ohledně předsednictví EU. Přepis rozhovoru otisklo dnešní vydání časopisu Reflex. Podle šéfredaktora týdeníku záznam pochází z vyšších diplomatických kruhů od osoby, u které nemůže být podezření, že by šlo o podvrh.
Sarkozy například chtěl, aby Česko ustoupilo od šéfování Unii pro Středomoří, což je instituce, která vznikla na francouzský popud a sdružuje země Evropské unie a severní Afriky. Česko by se jí mělo automaticky ujmout, až bude příští rok v čele EU. Nicméně Praha vyšla Paříži vstříct v otázce vedení Unie pro středomoří. Vicepremiér Alexandr Vondra na konci října k tomu upřesnil, že fakticky půjde o spolupředsednictví, tedy že schůzky povedou společně s Čechy v čele sedmadvacítky Francouzi, jako zástupci severní skupiny členských zemí, a Egypťané za jižní skupinu.
"Víš, co je to být sám proti všem Arabům? Mít je na telefonu? Jsou hrozní, přísahám," vyjádřil se o politických zástupcích severní Afriky Sarkozy. "Máš zkušenost, ale my ji máme zase s Východem," reagoval Topolánek. "Už jsem se také leccos přiučil. Alespoň jich je tam míň. Ale na jihu? Alžírský prezident Buteflika, Tunisan, marocký král, Libye, Izrael. Šílená práce," dodal Sarkozy.
A je tu politický handl - jde opět o korýtka, nebo snad velkokoryta?
"Bojuj teď za mě, já budu bojovat za tebe." pravil Sarkozi
Výměnou za změnu předsednictví v Unii pro Středomoří nabídl francouzský prezident Česku předsedání v nepříliš významné iniciativě Východní partnerství v roce v roce 2011. "Udělejme dohodu. Zůstaneš předsedou východní Evropy. Potřebuješ mě. Já v křesle zůstávám, nechystám se odejít. Ty si vážně myslíš, že bych dal přednost Angele Merkelové? Pomohu ti se začátkem. A v závěru českého předsednictví se zasadím, abyste měli vliv, stejně jako bude mít Francie v Unii pro Středomoří. Bojuj teď za mě a já budu bojovat za tebe. Čím více se zasadíme jeden o druhého, tím lépe," shrnul francouzský prezident.
Topolánek se také se Sarkozym bavil o finanční krizi a domluvili se na tom, že se zástupce Česka dostane do francouzské delegace na summitu G20, kde není Česká republika členem. "Česká republika není zasažena tolik jako ostatní. Očekáváme ochlazení ekonomiky, růst nezaměstnanosti. Zpomalení hospodářství, v automobilovém průmyslu se bude propouštět. Chci rovněž zdvořile požádat, zda by se náš člověk nemohl dostat do francouzské delegace na summitu skupiny G20," řekl Topolánek.
"Souhlasím, beru s sebou ministra financí Česka. Řeknu to veřejně rád, tajné dohody nefungují. Znáš mě, jsem sice tvrdý, ale držím slovo. Vyhlásíme to spolu," dodal Sarkozy.

Temno nad ČR

28. listopadu 2008 v 12:58 | darny
Každý protektorát legalizují domácí vlastizrádci. Neznamená to však nikdy legitimitu předání suverenity a svrchovanosti.

Soudkyně Ústavního soudu Wagnerová prohlásila: "Posuzováním Lisabonské smlouvy, které na nás bylo přeneseno, můžeme teoreticky ovlivňovat celou evropskou politiku. To je jistě velmi těžký úkol a pod tou tíží ramena téměř klesají..." Dělá si naprosto zbytečně hlavu se zájmy subjektu, který ji do funkce nedelegoval (Evropa), místo toho, aby konala, jak ji přísluší v zájmu České republiky. Po tomto vyjádření ji považuji za podjatou.

Po konzultaci s právníkem on dospěl k závěru, že takové vyjádření soudce jej zbavuje způsobilosti rozhodovat, když se veřejně svěřuje se svými obavami z následků svého rozhodnutí, nadto týká-li se nikoliv účastníka řízení. Ale paní Wagnerová mohla před vyhlášením rozsudku klidně spát, jistě věděla, že rozhodne tak, aby se její obavy - co na to řekne "Evropa" - nenaplnily.

Tomu se říká ztráta osobní integrity, psychická labilita, neschopnost unést svěřenou odpovědnost nebo lapidárně "předposranost". Na druhé straně se je třeba vžít do psychózy, kterou domácí i "evropští" eurofanatici vyvolali. Nemá to daleko k atmosféře, v níž se rodí soudce Lynch. Za krk teď ovšem visí Česká republika.

Havel tak dovršuje úlohu největšího škůdce polistopadového vývoje, protože na Ústavním soudu stále sedí jím jmenovaní soudci. Takže reliktem jeho působnosti je i soudkyně Wagnerová. Jmenoval tam lidi, kteří místo pozitivistického práva: "Co je psáno, to je dáno", hledají jakési "Duchy zákonů", kterým se teď začalo říkat "Materiální jádro". O tom, co to je, však už rozhodují jen ti osvícení podle momentálního voluntarismu či konjunkturalismu.

Vede to k zaplevelování a rozvolňování pojmů, jak byly chápány historicky odjakživa. Uvědomme si, že právo není žádnou exaktní vědou jako třeba matematika, aby výpočet jednoznačně dokázal něčí pravdu. Tady se mohou sejít dvě soudní kapacity s protichůdnými názory a nikdy se v reálném čase neukáže pravda. Až historie mnohokrát odsoudí vítězná rozhodnutí. Proto je velmi nebezpečné dávat pojmům nový význam, zvláště jde-li o tak zásadní pojmy jako jsou svrchovanost a suverenita.

Česká ústava se hned v preambuli obrací až ke státnosti zemí Koruny české, nejen tedy na tradice československé. Vyplývá z toho, že tady existuje cosi trvalého, co přežilo doby temna, války a i třeba RVHP. U té bych se zastavil, protože ani Sovětský svaz nás nikdy neanektoval a neodvážil se formálně sáhnout na naši svrchovanost a suverenitu. V žádné právní normě nebylo nikdy napsáno, že se musíme jako stát podřídit externímu rozhodování. Jinak by totiž nebylo zapotřebí tanků v roce 1968. A proto nezapomeňme, že i tehdy byli domácí politici, kteří všechny pro naši státnost nedůstojné či tragické kroky nelegitimně legalizovali.

Nejsem pověrčivý, ale ty osmičky v letopočtu by nás už měly varovat. Stávající pokus o evropskou centralizaci už opravdu překračuje jařmo, známé z nedávné historie jako "Socialistický tábor". Ať mi euroidealisté nenadávají, nehodnotím totiž kvalitu, leč těsnost toho chomoutu. I tehdy by komunisté mohli operovat, že jsme si tehdejší cestu zvolili legálně. A to je společné dnešní situaci, kdy se politici-konjunkturalisté za nás vzdávají něčeho, co jim vůbec nepatří, a část ideologicky zpracované a naprosto pomýlené společnosti s tím souhlasí.

Jako argument Ústavního soudu zaznělo, že integrace a delegace určitých pravomocí je známa například z Olympijského hnutí. Daly by se jmenovat i další instituce, kde jsme jako svrchovaný a suverénní stát vstoupili, což platí i pro OSN. Ale nejsem si vědom, že by v kterémkoliv tomto uskupení neplatila zásada, že státy mají rovný hlas. Ani žádná mezinárodní instituce dosud nezavazuje parlamenty členských zemí i pod tíhou sankcí. Předání zahraniční politiky výhradně do EU se striktním závazkem respektování této politiky je totiž přímým útokem na atributy státnosti.

Ústavní soud o tak zásadní a závažné věci rozhodl velice lehkomyslně. Vypadá to, že jednání ÚS bylo jen sehraným divadelním kusem, když k argumentaci protistran nechtěl nic dalšího slyšet a ani veřejně projednávat. V našem soudnictví je běžné, že kauza ukradené slepice se může táhnout bezvýsledně několik let. S českou státností byl Ústavní soud hotov během "pár hodin".

Musíme se tak potom spoléhat na to, že Německý ústavní soud se tak lehce opít rohlíkem nedá. Je zajímavé, jak nás EU nutila ke spěchu známou metodou, že patříme mezi poslední odpadlíky, ale, a to je velmi zajímavé, Němci samotní si chrání aspoň demokratický průběh.

Není možné nikdy boj za Českou republiku vzdát. Jde jen o to, jestli budeme my nebo naši potomci nuceni znovu prožít národně-osvobozenecký boj. Jde o to, jestli dopustíme, aby se otevřely dveře opravdovému extrémismu.


Občan (?) HAVEL

28. listopadu 2008 v 12:17 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Glorifikační limonáda - "Občan Havel".
Jen pro skutečné masochisty ! ! !

Mrzí mě, že tento svérázný "dokument" nepostihuje počátky působení Havla do roku 1993, kdy už byldvojnásobným federálním prezidentem. Je tomu tak proto, že tento škvár nevznikl jako pravý dokument použitím dostupných dobových zdrojů, ale na účelovou objednávku, obdobně jako kniha fotografií Jiřího Paroubka. Tak vlastně vypadl podraz na Dubčeka, jemuž druhé prezidentství přislíbil, což přispělo k rozpadu státu.

Film dává zapomenout i na to, že tento čtyřnásobný prezident nás na počátku ujišťoval, že funkci vezme jen za podmínky, že bude dočasným prezidentem. Tvářil se, jako by jej byla veřejnost v první funkci požadovala, ačkoliv byl zvolen nátlakem na poslance komunistického Federálního shromáždění a ve veřejnosti by byl daleko nejen za Dubčekem, ale i Adamcem. Revoluční moc mu zachutnala natolik, že se nechal zvolit i po rozpadu Československa, k němuž přispěl snad více než Mečiar s Klausem. Jemu to také prospělo nejvíce, jinak by další mandát nemohl z ústavních důvodů získat. Vzhledem k právní kontinuitě jej neměl získat ani tak.
Film také mlčí o tom, že aby byl zvolen počtvrté, jeho kamarád Ruml nechal zatknout před volbou poslance Sládka, čímž získal právě jeden chybějící hlas. Havel se celou dobu před kamerami slizce slylizuje do postavení, že o funkci nestojí, ale přináší tuto "oběť" na oltář vlasti. Jak vidno, domýšlivost a pýcha, připisovaná spíše jeho oponentovi Klausovi, právě jemu není cizí.
Ačkoliv film podává celou situaci tendenčně, je zřejmé, jak na Klausovy přímo předkládáné názory reaguje oklikou a přes tým svých poradců. Své reakce konzultuje kuloárně a s neskrývanou averzí, ke které se nedokáže postavit čelem při osobním kontaktu. Využívá vždy jen situací, kdy si může do soupeře bez rizika ze zálohy kopnout, jako tomu bylo v roce 1997.
Sám si přitom zadával s takovými komunistickými přisluhovači, jako byl Čalfa a Tošovský, ale i Junek. Ve filmu se emotivně ohrazuje proti nařčení, že při prodeji Lucerny se neštítí prodeje Junkem diskreditovanému Chemapolu. Zapomene však už říci, jakým způsobem nechal prolomit Benešovy dekrety, aby Lucernu restituoval, když celou dobu prohlašoval, že on nic nechce; mělo to však stejnou platnost jako prohlášení o dočasném prezidentství. Ve filmu také schází vyústění kauzy konkurzem, k němuž přispělo přijetí stovek miliónů od pozdějšího úpadce.

Co ještě ve filmu - jen tak namátkou - schází:
- zanícení pro "humanitární" bombardování Jugoslávie a pro lžiargumenty proti Iráku
- otevření Pandořiny skříňky omluvou sudetským Němcům,
- účelová diskreditace Bartončíka i Československé strany socialistické,
- nevděk profesoru Pafkovi, jenž mu zachránil život
- proradné chování ke svým oddaným pomocníkům (Šerf, Lipárová, Maněna, Medek)
- navzdory laciné kritice oddávání se konzumnímu stylu života vč. porušování dopravních předpisů.

Do filmu se přece dostalo Havlovo svědomí. Jmenuje se Ďula. Jak je z "dokumentu" zřejmé, byl asi ve třetině vystřídán fenkami novomanželky.
Film graduje jako nechutný doják za zvuků Prodané nevěsty patetickým obrazem vstupu do NATO. Připomnělo mi to propagandistický kýč sovětské provenience. Ostatně tu nevěstu, pokud ji identifikujeme s českým národem, Havel několikrát zaprodal, a je vlastně "Největší škůdce polistopadového vývoje".
Nechce se mi věřit, že by dokumentarista Koutecký vyplodil takový škvár, pokud by mohl film dokončit. Pod dojmem konečné podoby snímku ve mně jeho neobvyklá tragická smrt vyvolává nepříjemné - doufám, že iracionální - pocity.

Václav Klaus a národní suverenita

26. listopadu 2008 v 15:55 | darny |  Události, komentáře a odkazy

"Václav Klaus je již proslulý po celé Evropě tím, že se bije za suverenitu České republiky a podle všeho i dalších států navzdory přání jejich občanů." píše Jan Payne ve svém článku "Václav Klaus a národní suverenita" na NP.

Správně snad mělo být : "Navzdory přání jejich vlád". Velmi pregnantně je to vidět v Irsku, kde Irská vláda, tedy ta řiťolezná pro EU část přemýšlí, jakým způsobem by obešla vůli svých občanů.

V ostatních státech EU již vlády své občany "demokraticky" obešly, ale podle průzkumů je zcela zřejmé, že kdyby se o LS pořádala národní referenda ve všech členských státech, tak by neměla šanci projít.

"Suverenita jednotlivých zemí" se totiž nerovná suveréní nadvládě státní exekutivy nad masou bezprávných občanů.


Bursíkova izolace se prohlubuje

25. listopadu 2008 v 15:20 | Milan Daniel |  Události, komentáře a odkazy
Předseda zelených se ukazuje jako nepoužitelný pro další politickou hru


"Budu volit radar", prohlásil předseda Strany zelených na televizní kameru na závěr sobotního jednání Republikové rady, které se konalo v sobotu v Pardubicích. U dvou třetin potenciálních voličů se tím definitivně odepsal.

Předtím oslovil přítomné straníky hodinovým projevem, v němž ostře napadl vnitrostranickou opozici, která se zformovala na základě výzvy, již podepsalo 208 členů strany, včetně zelených poslankyň Jakubkové a Zubové a pěti krajských předsedů. Ve výzvě se mj. říká, že SZ neuspěla v celé republice především pro sociální dopady vládní politiky, pro necitlivé reformy v oblasti daňové politiky a zdravotnictví a pro přehlížení názorů mnoha potenciálních voličů SZ, např. na stavbu amerického radaru.
Tečku skauta Bursíka za jednáním republikové rady, během níž se obě zelené poslankyně vzdaly členství v parlamentním klubu své strany a jejich příznivci z jednání odešli, nelze hodnotit jinak, než jako konečný doklad podvodu, jehož se předseda SZ dopustil na velké části voličů. Ti volili středovou, současně však ekologickou a moderní alternativu, již ve svém programu nenabízel žádný jiný volební subjekt. Bursík, který bývalé předsedkyni RR Zubové vyčetl, že "stranu nesjednotila" sám dramaticky rozděluje stranu podle klíče použitelnosti členů pro své osobní politické záměry. Své, a možná i někoho jiného.
Stoprocentní stoupence však již nemá ani v předsednictvu, které si nechal zvolit na zářijovém sjezdu v Teplicích. Z bratrstva spojeného do značné míry ekonomickými zájmy, odpadají lidé, kteří s ním zcela nesdílejí účelové vidění politiky, a jimž zbyla ideová nadstavba. V té hraje ve vyhrocené společenské situaci značnou roli i zmíněný vztah k radaru.

Dítě očekávání, médií a PR agentury

Orientace české SZ se natolik vymyká pozicím zastávaným jinými zelenými stranami v Evropě, ale i ve světě, že je nutno se ptát, jak mohla strana svého volebního úspěchu před dvěma lety vůbec dosáhnout.
Připomeňme si, že její kampaň tehdy slibovala na české politické scéně "změnu", tedy to, na co potenciální voliči obvykle rádi slyší. Zvlášť tehdy, když působení jiných politických subjektů je spojeno s nejrůznějšími skandály a neetickým jednáním, zvlášť tehdy, když lidé mohou despekt k této praktické politice opírat o každodenní zpravodajství v médiích.
Byla to však právě média a v nich zveřejňované průzkumy přisuzující SZ před volbami zisk více než 10% hlasů, a s nimi spojená práce PR agentury, které přispěly k tomu, že SZ dosáhla "historického úspěchu".
Co nastalo vzápětí, se však nedá charakterizovat jinak než jako otevřená zrada tohoto směru. To, že má maličká strana se šesti poslanci v parlamentu čtyři ministry, není jistě až tak "husarský kousek", za jaký jej vydávají Bursíkovi PR agenti, ale tah na mocenské šachovnici, za nímž stojí zcela jiné mozky. Stejně tak překvapivá instalace Karla Schwarzenberga do křesla ministra zahraničí. Strana pod Bursíkovým vedením postupně začala opouštět priority zakotvené ve volebním programu, nahradila je pseudoprogramem, jejž formuloval v podstatě jen předseda, a začala se té části zelených, jejichž optika zahrnovala zejména sociální rozměr politiky, fatálně vzdalovat. Ostudnou korunou této fáze vývoje strany se stalo uznání zločinecké vlády Kosova, na němž měl rezort zamini obsazený SZ a fakticky podřízený státní tajemnici zahraničních věcí Spojených států výrazný podíl.

Blíží se opět volby

V období euforie, která v SZ zavládla po volbách, nemusel Bursík brát na vnitrostranickou kritiku zřetel. Nyní je situace jiná, ale předsedovi to zdá se ještě stále nedochází. Vláda má v důsledku své arogantní politiky zejména v oblasti sociální a zahraniční dlouhodobě velmi nízký kredit. SZ nenabídla - snad s výjimkou zákazu jízd kamionů - žádné řešení problémů, které občany zajímají. Zásadní problémy v lidskoprávní oblasti, které představovaly jeden z programových pilířů, zůstaly neřešeny. Koaliční "partneři" mají problém s přehlasováním Klausova veta týkajícího se antidiskriminačního zákona. O klíčovém zákonu zdravotnické reformy, obsahujícím zejména standardy zdravotní péče, jedná s ministrem Julínkem ministryně pro lidská práva Stehlíková (profesí psychiatrička) se svým mluvčím Koubkem a mladým odborníkem na drogy Kubů. Nejsou prostě lidi. Bursík se ve svém rezortu věnuje odborným záležitostem, jež musí v koalici podrobovat kompromisům. Orientuje se na elektorát blízký Unii svobody, jehož ekologické cítění se většinou omezuje na snahu bydlet mimo sídliště. Jeho nejbližším kamarádem je premiér Topolánek, se kterým se na rozdíl od jiných vždy dohodne. Topolánka totiž alespoň k dočasnému přežití potřebuje. Z hlediska potřeby evidentně posuzuje i jiné figurky na své soukromé šachovnici. Včetně své partnerky, členů předsednictva, širšího vedení strany a klíčových členů.
Situace je pro SZ dlouhodobě neudržitelná. Za volební prohru mohou podle zeleného předsedy jeho kritici, v žádném případě on. Ledaže proto, že na ně nebyl v minulosti dost tvrdý. Blíží se však volby do Evropského parlamentu, možná i předčasné parlamentní volby, nejistou proměnnou se zdá být i blížící se kongres ODS. Bursík potřebuje v této situaci úspěch jako sůl. S úspěchem lze však naopak očekávat, že nedůvěryhodná strana opírající se o předsedovo bratrstvo, ve volbách opět uspěje s nulovým ziskem.
Strana zelených je v situaci, která se pro vládní koalici v parlamentu stále zhoršuje. Pro perspektivní politickou hru je nepoužitelná, protože rozříznutá na parlament nedosáhne. Viníka není třeba dlouho hledat. Bursíkovo vyjádření na téma hlasování o radaru je proto možno také vnímat jako snahu zachránit si kůži otevřeným přihlášením se k zájmům lobby, v níž se spojují zájmy politické a vojensko hospodářské. Snahu v dané situaci natolik sebevražednou, že se člověk až diví, že se hráč jeho formátu dopouští takové chyby. Vysvětlit se to dá jen tím, že v rohu svého ringu oslepl.
Martinovi Bursíkovi se podařilo politický subjekt, s nímž byly spojovány naděje obelhaných voličů, úspěšně rozvrátit. S jeho pomocí a podporou jemu stále ještě oddaných, dosud existuje Topolánkova vláda. Všechno však jednou končí. Co až se domek z jeho karet sesype?

Jsou jiní zelení

Čas pracuje pro část strany reprezentovanou signatáři kritické výzvy, kteří však nepředstavují žádnou organizovanou platformu. Tu se pokusil založit před několika měsíci bývalý místopředseda RR Matěj Stropnický, jenž je však i umírněnými Bursíkovými kritiky vnímán jako kontroverzní postava. Strana však má lidský potenciál na to, aby se resuscitovala a postavila se zpátky na své programové základy. Rozhodně se přitom nemusí omezovat navazováním na kontinuitu představovanou např. Danou Kuchtovou
Bursík svým postupem na zářijovém sjezdu a nakonec svým zoufalým výrokem k podpoře radaru prokázal, že se s ním jako se sjednotitelem strany rozhodně počítat nedá. Jeho příznivci - včetně těch, kteří před teplickým sjezdem založili na padesát základních organizací, z nichž vyslali na sjezd delegáty - zjišťují, že jsou jen na omezené použití. Většina z nich již nefunguje a podruhé do stejné řeky nevstoupí. Pan vicepremiér konečně také všechny jejich členy zaměstnat nemůže a osobní šarm si musí šetřit pro jiné příležitosti.
Předseda zelených všechno vsadil na svou osobní kartu. Názorové odpůrce ale přes nemalé úsilí do země nezadupal, a prohlašuje-li, že jsou "o dvě úrovně níž", neznamená to, že by přestali existovat. Pracují, a pro ně - na rozdíl od muže, který se jako chameleón předvedl nejdříve jako zelený, ale nakonec se vybarvil zoufale v khaki - pracuje i čas. A že nejsou v jeho vrcholovém týmu? Z hlediska perspektivy se to jeví jako kvalifikační předpoklad.

Použij své iluze

25. listopadu 2008 v 13:41 | Slavoj Žižek |  Události, komentáře a odkazy
Noam Chomsky vyzval národ, aby volil Obamu "bez iluzí". Plně sdílím Chomského pochybnosti o reálných dopadech Obamova vítězství: z pragmatické perspektivy je docela dobře možné, že Obama uskuteční nanejvýš tak několik nevýznamných vylepšení a že se z něj nakonec vyklube "Bush s lidskou tváří". V zásadě bude prosazovat tutéž politiku o něco atraktivnějším způsobem, a tak fakticky posílí americkou hegemonii ochromenou katastrofou Bushových let.
Na této reakci je nicméně něco hluboce neadekvátního - chybí v ní jedna klíčová dimenze. Obamovo vítězství není jen dalším z posunů ve věčném zápase o získání parlamentní většiny se všemi pragmatickými kalkulacemi a manipulacemi, které jej provázejí. Je to znamení čehosi hlubšího. Proto se jeden můj americký přítel, otrlý levičák bez iluzí, rozplakal, když jej zastihla zpráva o Obamově vítězství. V ten moment byl bez ohledu na naše pochybnosti každý z nás svobodný a účasten na univerzální emancipaci lidstva.
Ve Sporu fakult si Kant položil prostou, ale nelehkou otázku: zná historie skutečný pokrok? (Měl na mysli mravní pokrok, nejenom materiální rozvoj.) Dospěl k závěru, že existenci pokroku nelze prokázat, ale můžeme najít indicie, které naznačují, že pokrok je možný. Jednou takovou indicií ukazující na možnost svobody byla Francouzská revoluce: dříve nemyslitelné se stalo skutečností, celý národ nebojácně vyslovil svou touhu po svobodě a rovnosti. Ještě důležitější než (častokrát krvavá) realita toho, co se dělo v ulicích Paříže, byl pro Kanta entuziasmus, který události ve Francii vzbudily u solidárních pozorovatelů po celé Evropě a dokonce i v tak odlehlých místech, jako je Haiti, kde inspirovala další světodějnou událost: první revoltu černých otroků. Patrně nejpůsobivějším momentem Francouzské revoluce byla návštěva haitské delegace vedené Toussaintem l'Ouverturem v Paříži a její přijetí Národním shromážděním jako rovných mezi rovnými.
Obamovo vítězství je historickým znamením v trojím kantovském smyslu - jako signum rememorativum, demonstrativum a prognosticum. Znamením, v němž se nese ozvěna dlouhé historie otrokářství a zápasu za jeho zrušení, událostí, v níž se manifestuje současná změna, a nadějí na budoucí triumfy. Skepticismus vyjadřovaný za zavřenými dveřmi dokonce i mnoha opatrnými progresivisty (co když se v soukromí volební kóje veřejně popíraný rasismus projeví?) se ukázal jako mylný. Na Henry Kissingerovi, vrcholném exponentovi cynické realpolitiky, je mimo jiné zajímavé i to, jak dokonale se ve svých předpovědích většinou mýlil. Když například v roce 1991 západní média přinesla zprávu o vojenském puči proti Gorbačovovi, Kissinger okamžitě přistoupil na realitu nového režimu. Ten se o tři dny později neslavně zhroutil. Zarytý cynik vám důvěrně našeptává:"Cožpak nevidíte, že tu jde jenom o peníze/moc/sex, že principielní nebo hodnotové proklamace jsou jenom prázdné fráze, které nelze brát vážně?" Cynikům nicméně uniká jejich vlastní naivita, naivita cynické moudrosti, která podceňuje moc iluzí.
Důvodem, proč Obamovo vítězství vzbudilo takové nadšení, nebylo jenom to, že se to proti všem předpokladům podařilo: demonstrovalo možnost, že se něco takového může stát. A totéž platí o všech velkých historických zlomech - vzpomeňme si na pád berlínské zdi. Ačkoliv nikdo z nás nepochyboval o prohnilé neefektivitě komunistických režimů, nevěřili jsme tomu, že by se mohly zhroutit - byli jsme podobně jako Kissinger v zajetí cynického pragmatismu. Obamovo vítězství se dalo reálně čekat už přinejmenším dva týdny před volbami, nicméně i tak zapůsobilo jako velké překvapení. Skutečný zápas začíná až nyní, po tomto vítězství: zápas o faktický význam tohoto vítězství, zejména pak v souvislosti dvou nepoměrně zlověstnějších událostí: 11. září 2001 a právě probíhající finanční krize, případů opakující se historie, jež se jednou odehrává jako tragédie a podruhé jako fraška. Poselství prezidenta Bushe k americkému lidu po 11. září 2001 a po vypuknutí finanční krize zní jako dvě verze jednoho a téhož projevu. Při obou příležitostech hovořil o hrozbě pro americký způsob života a o potřebě pohotové a rozhodné akce. Při obou příležitostech volal po částečném opuštění amerických hodnot (záruky individuálních svobod, tržní kapitalismus) v zájmu spásy těch samých hodnot. Co je v pozadí této podobnosti?
Pád berlínské zdi 9. listopadu 1989 ohlašoval počátek "šťastných 90. let". Podle Francise Fukuyamy liberální demokracie v principu zvítězila. Za konec této éry je všeobecně pokládáno 11. září 2001. Utopie ale asi nejspíš musí zemřít dvakrát: zhroucení liberálně-demokratické politické utopie 11. září 2001 neovlivnilo ekonomickou utopii globálního tržního kapitalismu, jejíž čas se naplnil až nyní.
Ve světle finanční krize nelze už dále ignorovat křiklavou iracionalitu globálního kapitalismu. Naléhavost situace se ukazuje v zápasu s epidemií AIDS, s hladem, nedostatkem pitné vody nebo s globálním oteplováním, vždycky je ale čas zamyslet se, odložit konkrétní rozhodnutí. Výsledkem jednání světových vůdců o klimatických změnách na Bali, které bylo oslavováno jako historický průlom, bylo usnesení, že se sejdou za dva roky, aby pokračovali v jednáních.
V případě finanční krize však situace nesnesla odkladu; suma vymykající se veškeré představivosti byla okamžitě nalezena. Záchrana ohrožených živočišných druhů, záchrana planety před globálním oteplováním, nalezení léku proti AIDS, záchrana hladovějících dětí… To vše může ještě počkat, ale volání "Zachraňte banky!" je bezpodmínečným imperativem, který se dožaduje a jemuž se dostává okamžité reakce.
Panika neznala mezí. Okamžitě se ustavila transnacionální a nadstranická jednota, v zájmu odvrácení katastrofy byly veškeré animozity mezi světovými vůdci dočasně zapomenuty. (Mimochodem, tolik opěvovaná "nadstranickost" neznamená nic jiného, než že demokratické procedury byly fakticky opuštěny.) Tato vznešeně monumentální suma byla vynaložena nikoliv na nějaký jasně definovaný "reálný" úkol, ale na "obnovení důvěry" na trzích - tj. ve jménu víry. Není to dostatečný důkaz, že Kapitál je Reálnem našich životů, Reálnem, jehož požadavky jsou mnohem absolutnější než ty nejnaléhavější výzvy naší sociální a biologické reality?
Srovnejme si oněch 700 miliard dolarů vynaložených na stabilizaci amerického bankovního systému jen samotnými Spojenými státy s 22 miliardami, které bohatší národy světa přislíbily národům chudším na řešení potravinové krize a z nichž bylo zatím uvolněno jen 2,2 miliardy.
Vinu za potravinovou krizi nelze svalovat na obvyklé podezřelé: korupci, neefektivitu nebo státní intervencionalismus. Dokonce i Bill Clinton připustil, že "jsme to všichni zpackali, a to včetně mne", když jsme na potravinové plodiny pohlíželi jako na komodity, a nikoliv jako na nezcizitelné právo chudých tohoto světa.
Clinton přitom nesvaloval vinu na jednotlivé státy nebo vlády, ale na dlouhodobou politiku Západu zastávanou Spojenými státy a Evropskou unií a prosazovanou Světovou bankou, MMF a dalšími mezinárodními institucemi. Na africké a asijské země byl vyvíjen tlak, aby se vzdaly vládních subvencí pro zemědělce, čímž se otevřel prostor k využití nejlepších kusů země pro lukrativnější exportní plodiny.
Výsledkem těchto "strukturálních úprav" byla integrace lokálních zemědělských komunit do globální ekonomiky: plodiny šly na vývoz, zemědělci byly vyháněni ze svých pozemků a odcházeli do robotáren, přičemž chudé země se stále více a více musely spolehnout na potraviny z dovozu. Takto jsou udržované v postkoloniální závislosti, vystavené tržním fluktuacím - překotně rostoucí ceny obilovin (zčásti i v důsledku používání zemědělských plodin na produkci biopotravin) způsobily hladomor v řadě zemí od Haiti až po Etiopii.
Clinton má pravdu, když tvrdí, že "potraviny nejsou komodity jako jiné. Měli bychom se vrátit k politice maximální potravinové soběstačnosti. Je bláhové myslet si, že bychom v různých zemích světa mohli nastartovat rozvoj, aniž bychom zvýšili jejich schopnost nakrmit vlastní obyvatelstvo."
Zde jsou na místě přinejmenším dvě poznámky. Za prvé, rozvinuté západní státy věnovaly velkou péči, aby si udržely vlastní potravinou soběstačnost skrze finanční podporu svých farmářů (zemědělské subvence tvoří téměř polovinu celého rozpočtu EU). Za druhé, seznam věcí, které nejsou "komoditami jako jiné", je mnohem delší: vedle jídla (a obrany, jak dobře vědí všichni vlastenci) je to ještě voda, energie, životní prostředí, kultura, vzdělání a zdraví. Kdo bude činit rozhodnutí o nich, když nemohou být ponechány trhu? Zde se na pořad dne opětovně dostává téma komunismu.
Titulní reportáž uveřejněná v časopisu Time 5. června 2006 nesla název "Nejkrvavější válka historie"; jednalo se o detailní analýzu politického násilí v Kongu, které si za posledních deset let vyžádalo životy čtyř milionů lidí. Obligátní humanitární pokřik se tentokrát nedostavil. Přišlo jen několik čtenářských dopisů.
Time si vybral špatnou oběť: měli zůstat u muslimských žen nebo tibetských mnichů. Smrt jediného palestinského dítěte, neřkuli izraelského nebo amerického, si zaslouží tisíckrát více novinových sloupců nežli smrt jednoho bezejmenného Konžana. Proč?
30. října tisková agentura Associated Press referovala, že generál Laurent Nkunda, vůdce povstalců obléhajících východokonžskou oblastní metropoli Goma, vyjádřil připravenost k přímému jednání s vládou ve věci jeho námitek vůči miliardovému obchodu s Čínou, který by jí umožnil přístup ke zdejšímu rozsáhlému nerostnému bohatství výměnou za výstavbu železnice a dálnice.
Když odhlédneme od problému neokolonialismu, zmíněný plán představuje vážné ohrožení zájmů lokálních kmenových vůdců, protože by Demokratické republice Kongo poskytl infrastrukturu, aby mohla konečně fungovat jako jednotný stát.
V roce 2001 ukázal průzkum Spojených národů zabývající se nelegálním drancováním nerostných zdrojů Konga, že v nynějším konfliktu jde v první řadě o přístup k pěti hlavním nerostným surovinám, o jejich kontrolu a obchodování s nimi: koltanu, diamantu, mědi, kobaltu a zlata. Podle tohoto průzkumu bylo plundrování konžských přírodních zdrojů lokálními kmenovými vůdci a cizími armádami "systematické a systémové".
Rwandská armáda vydělala jen za pouhých osmnáct měsíců přinejmenším 250 milionů dolarů prodejem koltanu, který se používá při výrobě mobilních telefonů a laptopů. Závěrem zpráva uvádí, že permanentní občanská válka a dezintegrace Konga "přináší prospěch všem znesvářeným stranám. Jediným poraženým v tomto obřím podnikání je konžský národ." Za fasádou etnického válčení tedy jasně rozeznáváme kontury globálního kapitalismu.
K největším místním vykořisťovatelům patří rwandští Tutsiové, oběti genocidy, která se zde odehrála před čtrnácti lety. Tohoto roku zveřejnila rwandská vláda dokumenty, které dokazují spoluúčast Mitterandovy vlády na genocidě: Francie podporovala plán Hutuů na převzetí moci a dokonce jim dodávala zbraně, které jim měly posloužit k opětovnému získání vlivu na úkor anglofonních Tutsiů.
Kategorické odmítnutí těchto obvinění Francií jakožto zcela nepodložených bylo mírně řečeno nepodložené. Dostat Mitteranda před haagský tribunál, a to i posmrtně, by bylo historickým mezníkem, protože by poprvé v dějinách stanul před soudem západní politik, který se vydával za ochránce svobody, demokracie a lidských práv.
V posledních týdnech došlo k mimořádné mobilizaci vládnoucí ideologie v zájmu boje proti ohrožení stávajícího řádu. Francouzský neoliberální ekonom Guy Sorman se například nedávno v jednom interview v Argentině nechal slyšet, že "tato krize nebude trvat dlouho".
Tímto prohlášením Sorman reaguje na elementární ideologickou objednávku v souvislosti s finanční krizí: pokouší se situaci opětovně znormalizovat. Jak uvádí jinde, "toto nepřetržité nahrazování starého novým - poháněné technickou inovací a podnikavostí, které jsou zpětně podněcovány zdravou ekonomickou politikou - je zdrojem prosperity, ačkoliv ti, které tento proces znevýhodňuje, jejichž místa se stávají nadbytečnými, proti tomu pochopitelně mohou mít námitky".
(Tato neonormalizace koexistuje se svým opakem: panika podněcovaná establishmentem, aby byla veřejnost připravená přijmout navrhovaná - jak jinak než nespravedlivá - řešení je nevyhnutelná.) Sorman připouští, že trh je plný iracionálního chování, ale rychle dodává, že "by bylo absurdní používat ekonomický behaviorismus jako záminku k opětovnému nastolení nepřiměřených státních regulací. Konec konců, stát není o nic racionálnější než jednotlivec a jeho aktivity mohou mít nesmírně destruktivní následky." A dodává:
Klíčovým úkolem demokratických vlád a tvůrců veřejného mínění v konfrontaci s ekonomickými cykly a politickým tlakem je obhajovat a chránit systém, který lidstvu sloužil tak dobře, a nedopustit jeho změnu k horšímu pod záminkou jeho nedokonalosti. Toto poselství je bezpochyby stále jedním z nejobtížnějších z hlediska jeho převodu do jazyka, který by byl pro veřejné mínění srozumitelný. Nejlepší ze všech možných ekonomických systémů je vskutku nedokonalý. Ať už ekonomická věda přinese jakékoliv převratné poznatky, volný trh navždy zůstane pouze odrazem lidské přirozenosti, kterou samotnou lze jen sotva zdokonalit.
Sotva kdy byla funkce ideologie definována tak jasně: chránit stávající systém před jakoukoliv seriózní kritikou, legitimovat jej jako bezprostřední výraz lidské přirozenosti.
Je nepravděpodobné, že finanční krize roku 2008 bude fungovat jako požehnání v přestrojení, jako probuzení ze snu, jako traumatická připomínka, že žijeme v realitě globálního kapitalismu. Vše záleží na tom, jak bude symbolizována, jaká ideologická interpretace či vyprávění získá navrch, aby udávalo tón všeobecnému vnímání krize. Když do normálního běhu věcí vpadne nějaké trauma, otevře se prostor pro "diskurzivní" ideologické soutěžení. Koncem 20. let v Německu vyhrál Hitler spor o to, jaká interpretace se ujme pro vysvětlení krize výmarské republiky a východisek z ní; v roce 1940 ve Francii zvítězila interpretace maršála Pétaina v zápase o vysvětlení příčin francouzské porážky. Podáno v tradičních marxistických termínech, hlavním úkolem vládnoucí ideologie za stávající krize je tedy dostat do obecného povědomí výklad, který nebude vinu za současnou krizi svalovat na kapitalistický systém jako takový, ale na jeho deviace - nedostatečnou regulaci, korupci velkých finančních institucí atd.
V konfrontaci s touto tendencí bychom měli trvat na zásadní otázce: jaká "vada" systému jako takového otevírá možnost těchto krizí a pádů? V první řadě zde nesmíme ztrácet ze zřetele, že v pozadí krize jsou "benevolentní" důvody: poté, co v roce 2001 praskla bublina s podíly společností podnikajících v oblasti informačních technologií, bylo přijato rozhodnutí jdoucí napříč politickým spektrem usnadnit investice do realit s cílem udržet ekonomiku v chodu a zabránit recesi - dnešní krize je daní za to, že se Spojené státy před sedmi lety recesi vyhnuly.
Nebezpečí tkví tedy v tom, že jako převládající interpretace krize se neprosadí ta, která nás probudí ze snu, ale ta, která nám umožní dál pokračovat ve snění. A zde bychom se měli začít obávat: nejenom ekonomických důsledků krize, ale také samozřejmého pokušení posílit "válku proti terorismu" a americký intervencionalismus v zájmu udržení ekonomiky v chodu. Obamovým vítězstvím nebylo o ničem rozhodnuto. Rozšiřuje nicméně naši svobodu a tím také prostor pro naše rozhodování. Ať už se stane cokoliv, zůstane znamením naděje v našich jinak temných časech, znamením, že poslední slovo nepatří realistickým cynikům, ať už zleva nebo zprava.
Anglická verze vyšla v London Review of Books dne 14. 11. 2008 ZDE

Obama bude muset platit za osm let Bushových bludů

10. listopadu 2008 v 16:58 | Robert Fisk |  Události, komentáře a odkazy

Bude muset odejít z Iráku a bude muset Izraeli říct pár zásadních pravd.

Zůstává problém "ztracených" vězňů. Jde o tisíce osob, které v amerických věznicích "zmizely", možná byly přesunuty do věznic amerických spojenců. Podle některých zpráv jde o 20 000 pohřešovaných mužů, většina z nich jsou Arabové, všichni jsou to muslimové. Kde jsou? Budou nyní propuštěni? Nebo jsou mrtví? Pokud Obama zjistí, že zdědil od George Bushe masové hroby, bude se muset hodně omlouvat.
Američtí právníci, kteří minulý týden ve Washingtonu obhajovali šest Alžířanů, se dověděli pár velmi podivných věcí o amerických výzvědných informacích po 11. září 2001. CIA varovalo z Blízkého východu, že dojde k možnému sebevražednému útoku na americkou námořní základnu na ostrově v jižním Tichomoří. Jediným problémem je, že žádná taková základna neexistuje.
Dále, ve vší vážnosti, americké vojenské vyšetřování dospělo k závěru, že Usama bin Ladin nakupoval na poště na americké vojenské základně ve východní Asii.
To, že se takovéto nesmysly šířily po světě a že je šířili lidé, jejichž úkolem bylo bránit Spojené státy ve "válce proti terorismu", dokazuje, v jak nereálném prostředí existoval během posledních osmi let režim prezidenta Bushe, píše v deníku Independent Robert Fisk. Pokud věříte, že Usama bin Ladin chodí nakupovat na americkou poštu, věříte, že každý, koho zatknete, je "terorista", že Arabové jsou "teroristé", že je možné je popravovat, že z"teroristé" musejí být mučeni, že všemu, co vám mučený člověk přizná, lze věřit, že je legitimní napadat vojensky suverénní státy či odposlouchávat telefony všech amerických občanů.
Avšak jak napraví Barack Obama ty obrovské škody, které způsobil jeho zlovolný, prolhaný předchůdce po celém světě, ptá se autor. John F. Kennedy jednou řekl, že "Spojené státy, jak každý ví, nikdy nezačínají samy válku". Po tom všem, jak Bush vyvolával strach, a jak Rumsfeld provedl invazi do Iráku, po mučení ve vězení Abu Ghraib a po Bagramu a po Guantánamo, jak vrátí Obama Spojené státy do stavu nevinnosti?
Chorobný vztah Tonyho Blaira s Georgem Bushem stále ještě infikuje britskou politiku. I Gordon Brown chce sledovat všechny emaily britských občanů. Jen pár dní před tím, než Bush odejde z úřadu, zajistí nový americký zákon, že britští občané už nebudou smět navštěvovat USA bez speciálního bezpečnostního prověření.
Obama bude muset zlikvidovat Guantánamo. Bude muset najít způsob, jak se omluvit světu za zločiny svého předchůdce, což nebude lehké pro člověka, který musí projevovat hrdost na svou zemi. Avšak omluvit se bude muset, pokud mají mít "změny", které Obama prosazuje doma, mít jakýkoliv dopad na mezinárodní scéně. Bude muset nově promyslel a dekonstruovat celou "válku proti terorismu". Bude muset odejít z Iráku. Bude muset zlikvidovat obrovské americké letecké základny v Iráku, zlikvidovat americké velvyslanectví, postavené za 600 milionů dolarů. Bude muset zastavit krvavé masakrování, které pácháme leteckými útoky v jižním Afghánistánu - proč proboha pořád vraždíme svatebčany?
Obama bude muset říct Izraeli pár nepříjemných pravd: že Spojené státy už nemohou nekriticky přehlížet izraelskou armádní brutalitu a kolonizaci arabských zemí jen pro židy. Obama se bude muset postavit izraelské lobby v USA a zrušit Bushovu podporu z r. 2004 pro izraelský nárok na podstatnou část Západního břehu Jordánu. Američtí činitelé budou muset začít vyjednávat s íránskými činiteli a s Hamasem. Obama bude muset zastavit americké nálety v Pákistánu a v Sýrii.
Američtí spojenci na Blízkém východě požadují, aby byla americká armáda znovu zkrocena - hlavním účelem mise generála Petraeuse v Iráku bylo navrátit disciplínu 150 000 vojákům, jejichž misi - i jejichž morálku - tak poškodila Bushova politika.
Avšak Obama tohle všechno udělat moci nebude. Chce odejít z Iráku a soustředit se na boje v Afghánistánu. Nebude schopen čelit lobbistům ve Washingtonu a nebude schopen zastavit židovskou kolonizaci Izraelem okupovaných území, ani vyjednávat s nepřáteli Izraele.
Zůstává však problém "ztracených" vězňů. Jde o tisíce osob, které v amerických věznicích "zmizely", možná byly přesunuty do věznic amerických spojenců. Podle některých zpráv jde o 20 000 pohřešovaných mužů, většina z nich jsou Arabové, všichni jsou to muslimové. Kde jsou? Budou nyní propuštěni? Nebo jsou mrtví? Pokud Obama zjistí, že zdědil od George Bushe masové hroby, bude se muset hodně omlouvat.
Kompletní článek v angličtině ZDE

USA budú čoskoro čeliť novej Veľkej depresii

7. listopadu 2008 v 23:16 | Michail Chazin |  Události, komentáře a odkazy
Níže uvedený rozhovor je pozoruhodné paranoi, údajně populární v Rusku.
Michaila Chazina niekto považuje za provokátora, iný za veľkého vedca. Jeden môj moskovský známy ho nazval alarmistom. Toto interview s prezidentom konsolidačnej spoločnosti Neokon, expertom RBK Daily malo v Rusku veľký ohlas, a preto ho ponúkame čitateľom v neskrátenej podobe. Sergej Chelkemendik

Kdo a jak v USA krade volby

7. listopadu 2008 v 22:44 | Jana Ridvanová |  Události, komentáře a odkazy


Jak jsem nastínila v předchozím článku, elektronické volební přístroje lze lehce přeprogramovat a změnit tak výsledky voleb. Nicméně, třetina amerických voličů je nucena tyto přístroje i v letošních volbách použít. Výsledkem je přeskakování hlasů od Obamy k McCainovi, či dalším kandidátům. Ne snad proto, že by s těmito podvody další kandidáti měli něco společného, ale protože každý hlas, který je Obamovi ukraden, ve finále znamená výhodu pro republikánského kandidáta. Zprávy o "ztracených" hlasech zatím přicházejí z Colorada, Tennnessee, Texasu a Západní Virginie.

Deseti tisícům voličů v Coloradu bylo upřeno právo volit, ale díky skupině aktivistů, která za práva voličů bojovala, stát jména občanů vrátil na seznam voličů. Málo pozornosti je však věnováno postavám Mika Connella a Stephena Spoonamora. Mike Connell měl být včera vyslýchán v souvislosti s volebními podvody. Profesor Mark Crispin Miller z New York University, který o volebních podvodech napsal několik knih, o této události a osobách hovořil s Amy Goodman na Democracy Now.
"Ano, tato událost v soudní síni v Columbusu (Ohio) je možná jedna z nejdůležitějších věcí, která se během těchto voleb děje. A možná je to jedna z nejdůležitějších věcí v americké historii. Vím, že to zní poněkud přehnaně, ale je to pravda," říká Miller a pokračuje:
"Mike Connells byl označen za počítačového guru Karla Rovea. Právníci Connellovi říkají Forresta Gumpa s vysokým IQ, protože se objevuje na scéně všech pochybných voleb, které se během posledních osmi let, počínaje Floridou 2000, odehrály."
Profesor Miller dále osvětluje osobu Spoonamorea: "Spoonamore je konzervativní republikán, který donedávna podporoval McCaina, ale především je to renomovaný a vysoce úspěšný expert v oblasti počítačových podvodů. Jeho práce spočívá v odhalování způsobů, kterými lze skrze počítače ukrást peníze, informace, nebo volební hlasy. A Spoonamore ukázal na celou řadu lidí, kteří se účastnili volebního zvratu a konspirace Bushe a Cheneyho. Pracoval s nimi. Zná je osobně. A před několika měsíci označil Mikea Connella a jeho společnost GovTech Solutions, jako hráče, který sehrál zásadní roli během volebního podvodu v Ohiu 2004. A Spoonamore dokonce popsal počítačovou architekturu, která k tomu byla využita. Jde o tzv. způsob prostředníka (Man in the Middle), při kterém se data, v tomto případě volební výsledky, protahují skrze třetí počítač, což je dnes běžný způsob bankovních loupeží. Spoonamore vysvětluje, že tento systém tzv. prostředníka představuje vysoce efektivní a nedohledatelný způsob změny volebních výsledků."
Connell údajně Spoonamoreovi řekl, že Bushovi a Cheneymu pomáhal ukrást volby, aby zachránil děti. Křesťany podporovaní republikáni jsou totiž proti interrupcím. Tento moment v případu volebních podvodů považuje profesor Miller za nejhrozivější a říká: "Musíme si uvědomit, že zde náboženský fanatismus sehrává významnou roli při spiknutí a volebních podvodech." ZDE
Můj názor je, že rozdíl ve významu mezi nábožensky (či jinak) zfanatizovanými davy Američanů a jedincem, který výsledky voleb zmanipuluje, není veliký. Oba případy indikují obrovskou moc státem organizované propagandy. Spojené státy se vydávají za demokracii, přičemž jejich politický systém je totožný se strukturou republiky v imperiálním stádiu. Nicméně role náboženského fanatismu v americké politice je opravdu obrovská. Velice dobře ji rozebírá kanadský profesor ekonomie ve dvou kapitolách své knihy: Nové americké impérium. První kapitola nese název Politicko-náboženský fundamentalismus v USA a druhá se jmenuje Politka a náboženství v USA. Význam tohoto faktoru v americké politice představuje opravdu zajímavou a pro Evropana často neuvěřitelnou skutečnost. Nicméně propaganda si ani ve 21. století meze neklade. ZDE
Obrovskou mocí a rolí propagandy v politice a při tvorbě "nákupní kultury" ve Spojených státech se pak velice podrobně zabývá čtyřdílný dokument Adama Curtise Století sebe (Century of the Self). ZDE
Tento dokument BBC odhaluje systém a možnosti moderní propagandy, která je dnes nezbytnou součástí politických systému nazývaných liberální demokracie. Pokud člověk věří, že demokracie spočívá v možnosti zvolit si předem vybraného kandidáta vládnoucí třídy, tak se v tomto dokumentu dozví, jak se takováto řízená demokracie organizuje. Konkrétní návod, podle kterého se řídí nejen americký politický systém, je pak obsažen v knize Edwarda Bernayse, s příznačným názvem Propaganda, z roku 1928. ZDE
Ale abych se vrátila k posledním událostem volebních podvodů ve Spojených státech. Zmíněný Karl Rove, jedna z nejvýznamnějších postav Bushova politického establishmentu údajně vyhrožoval Connellovi, že pokud vinu nevezme celou na sebe, tak ministerstvo spravedlnosti začne vyšetřovat jeho ženu z "nepatřičného lobbingu". Miller však podotýká, že vyšetřování Connellovy ženy by nehrálo žádnou roli, protože "jak všichni ví, ministerstvo spravedlnosti je klacek v kolektivních rukou Bushovy administrativy, což by znamenalo selektivní žalobu." Profesor Miller je spíše překvapen suverenitou Karla Rovea, který Connella, původně nakloněného vypovídat, bez skrupulí zastrašil. Miller dále upozorňuje na důležitost tohoto slyšení den před volbami, což by republikány mohlo znejistit v organizaci dalšího volebního podvodu. Connell je totiž na McCainově výplatní pásce a jeho specializace spočívá ve zmíněném počítačovém systému, jehož jediným významem, podle Spoonamora, je kradení voleb.
Dokud však řadovým občanům nejen Spojených států nedojde trpělivost, tak se holt budou muset spokojit s tím, co jim vládnoucí třída připraví.

Další zdroje:

Velvet Revolution Interviews Stephen Spoonamore (segment 6) ZDE
RoveCyberGate.com

Obamovým zvolením se svět nezmění k lepšímu

7. listopadu 2008 v 22:32 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Obamománie sviští a otřásá západním světem, který od nového amerického prezidenta očekává sociální, rasový a ekologický smír. Princip jeho politiky, zejména té zahraniční, ale těžko svět změní k lepšímu. Obamova vítězná řeč byla plná prázdných klišé o "změně" a "jednotě". Zazněla i výhružka na adresu "nepřátel demokracie". Britský publicista a dokumentarista John Pilger nedávno nazval Obamu "jestřábem" a své tvrzení dokázal obhájit. Skutečným problémem Spojených států je jejich ideový a politický systém a nový prezident je jeho pevnou součástí.

Někteří pozorovatelé vidí v Baracku Obamovi nového Kennedyho, který svoji zatoulanou zem dovede k zářným zítřkům. Okolo JFK však panuje plno mýtů a nepravd. Prezident Kennedy zahájil válku v Indočíně bombardováním Jižního Vietnamu již v roce 1962. V průběhu kubánské krize týž rok, kdy svět stál několik dlouhých dnů na pokraji nukleárního holocaustu, nepřerušil teroristické aktivity namířené proti Kubě. Byl to kovaný stalinista Chruščov, který nakonec přišel s návrhem, že SSSR stáhne rakety z Kuby, a na oplátku požadoval, aby Spojené státy stáhly své rakety z Turecka a přestaly usilovat o Kubu. Kennedy splnil pouze první požadavek. JFK stál u zrodu eskader smrti v Latinské Americe, jež podle jeho poradce Charlese Maechlinga při potírání levicového aktivismu používaly "metody Himmlerových vyhlazovacích komand". Kennedyho bratr Robert, který v roce 1968 kandidoval na post amerického prezidenta a představoval jakéhosi "hippie kandidáta", šel do voleb s tím, že válku v Indočíně ukončí, ačkoliv ji o pár let dříve horlivě podporoval. Robert Kennedy také na počátku 60. let vedl tzv. Operaci Mongoose, jejímž cílem bylo násilím svrhnout Castrův režim na Kubě pomocí sabotáží, destrukce úrod cukrové třtiny, zaminování přístavů i vražd.

Volební kampaň novopečeného prezidenta, navzdory jeho uměle vytvořenému sociálnímu fluidu, sponzorovaly nejsilnější finanční instituce z Wall Streetu, dále pak třeba agrární gigant Monsanto, který masovým prodejem herbicidů a produkcí dotovaných plodin ničí zemědělské trhy v nejchudších zemích. Barack Obama podobně jako prezident Bush vidí militaristickou doktrínu pod taktovkou USA: "Silně podporuji rozšíření našich armádních sil o 65.000 pěšáků a 27.000 mariňáků". Chce tedy ještě více navýšit už tak předimenzovaný vojenský rozpočet, který pro letošek činil 711 miliard dolarů. Ve světle pokračující finanční krize to věru může být bravurní ekonomický tah. Obamova nezkušenost týkající se zahraniční politiky má být vyvážena zkušenostmi budoucího viceprezidenta Joe Bidena, jenž patřil k největším zastáncům útoku na Irák. Před dvěma lety přišel senátor Biden s návrhem, který počítal s rozdělením Iráku na tři snáze kontrolované celky, spravované loutkovými vládami, aby byl příliv irácké ropy do Států lépe zajištěn. Nový nájemce Bílého domu nechce úplně opustit Irák. Plánuje, že tam zanechá kolem 50.000 "reziduálních sil" a 14 vojenských základen. Hodlá přesunout 10.000 jednotek z Iráku do Afghánistánu, kde se odehrává "dobrá válka". "Opravdovým centrem teroristických aktivit je Afghánistán. S těmi se musíme agresivně vypořádat," hřímal v létě Obama. Britský ambasador v Afghánistánu tento měsíc naopak prohlásil, že přítomnost USA/NATO v této zemi je "součástí problému, nikoliv jeho řešení." Letos v červnu Obama uvedl, že "neexistuje větší hrozba Izraeli a stabilitě v regionu než Írán." V jednom z mnoha rozhovorů na otázku, jak by řešil íránskou otázku, suše konstatoval: "Všechny možnosti řešení jsou na stole (tedy včetně nukleárního úderu)." Co se týče izraelsko/palestinského konfliktu uvedl, že Jeruzalém zůstane nedělitelným městem Izraelců, čímž dokázal trumfnout Bushovu administrativu, která na papíře podporuje vznik palestinského státu s centrem ve Východním Jeruzalémě. Obama chce také posílit vojenskou přítomnost Spojených států v Latinské Americe, na kterou neměla Bushova administrativa dost času.


Na závěr bych chtěl vyjádřit přání, aby nový americký prezident většinu svých předvolebních slibů raději nesplnil.