Září 2008

Zbavit se zločineckého státu

13. září 2008 v 21:51 | Jakub Patočka |  Události, komentáře a odkazy
Aférou minulého týdne se staly způsoby, jimiž poslanci ODS opatřují kompromitující materiály na své stranické či poslanecké kolegy. Zatím je v celé věci mnoho nejasného, ale ví se dost na to, aby bylo zcela zřetelné, že vydírání patří mezi běžnou praxi části špiček ODS. Je přesto možné, že než se týden s týdnem sejde, česká média záležitost rozmazáním příčin a následků znepřehlední, podobně jako se z ohniska pozornosti ztrácí Občanskou demokratickou stranou systematicky organizovaný výběr výpalného mezi stavebními firmami v Brně.
Ačkoli v běžné demokracii by museli být odpovědní brněnští komunální hodnostáři vzati do vazby a kvůli aféře s vydíráním ve Sněmovně by nejspíše padla vláda, u nás nic takového nyní asi nelze čekat. Naše demokracie totiž běžnou zvolna být přestává. Jedna z výborných předností demokracie spočívá v tom, že možnosti vládce poutá soustavou pravidel, jimiž se musí při svém vládnutí řídit. To současná vláda začala porušovat už svým vznikem; od samého počátku se nejedná o vládu legitimní, protože strany, které zastupuje, nezískaly ve volbách do Sněmovny většinu mandátů. To je pravda tak prostá, že ji nelze ničím obejít. Vláda nemá přirozený demokratický nárok vládnout.
To, co začalo kupováním a zastrašováním poslanců při důležitých hlasováních, pokračovalo zásahy do nezávislosti soudů v nekonečně trapném případu lidoveckého předsedy, nyní možná bohužel ještě nekončí vyráběním kompromitujících materiálů na stranické i poslanecké kolegy. Někdo z představitelů ODS bude zřejmě muset nechat někoho v přímém přenosu zabít, abychom pochopili, že tato strana není způsobilá vládnout. Václav Havel před časem popsal systém uhnizďující se v zemi, které byl hlavou, jako mafiánský kapitalismus. To byla poetická pravda z časů, v nichž českými ústavními činiteli byli kromě něj milí lidé jako Petr Pithart či Vladimír Špidla. Dnešní skutečnost je ovšem brutálně prozaičtější: vzniká tu krůček po krůčku zločinecký stát, vedený lidmi, jako je Mirek Topolánek či Jiří Čunek.
Vláda se těší podpoře z důvodů výhradně ideologických. Argumentuje se reformami, které však jdou za rámec ústavnosti, radarem, který by však obyvatelstvo nikdy neschválilo, hrozbou levice, kterou však mimo hlavní město nepociťuje už skoro nikdo, ba dokonce strašlivá politika současné vlády činí ze samého slova levice po dvaceti letech opět módní značku.
Hlavní důvody, proč tato vláda trvá, jsou zřejmě dva. Za prvé se jedná o katastrofální selhání Strany zelených, která na českou politickou scénu vstupovala s příslibem, že vylepší nejen poměry v přírodě, ale především ve zdejší politice. Její hlavní výkon ale spočívá v tom, že se stala komplicem ODS v činech, které představují závažné ohrožení povahy české demokracie.
Tragický příběh vzestupu Strany zelených z nicoty do úlohy velké naděje české politiky až po opětovaný pád do parlamentního vazalství vůči ODS se jistě časem dočká pečlivého zpracování. Právě ukončený totalitarizující sjezd s předem známými výsledky by ale nebyl možný, pokud by pražští liberálové z důvodů povýtce ideologických tuto zradu zelených ideálů neospravedlňovali jako státní zájem, za nějž se vydává každým coulem pochybný projekt vylepšování ODS. Přitom každému, kdo věci věnuje jen letmou pozornost, musí být jasné, že nejen zelený program, ale sama tradice humanitní demokracie v této zemi nemá dnes mocnějšího odpůrce, než je ODS.
To souvisí s druhým důvodem, proč může vláda ODS pokračovat v budování zločineckého státu: a tím je démonizace sociální demokracie. Ta má ovšem řadu vad a reprezentuje je ji i řada postav v mnoha ohledech problematických. Vždy a všude je ale třeba čelit cynické a zločineckému jednání vposledku pomáhající tezi, podle níž mezi ČSSD a ODS v podstatě není rozdíl. Je a je to rozdíl zásadní. Zatímco ODS je stranou, která sdružuje lidi, pro něž je korupčnictví či zastrašování konformním jednáním, v sociální demokracii se tací vyskytují pouze jako devianti.
Je samozřejmostí, že stát nutně potřebuje i slušnou a silnou pravicovou stranu. Strana zelených by s takovou mohla dokonce vstupovat do užitečných koalic. Lze si představit pravicovou stranu, která by jednou mohla být slušnější než dnešní sociální demokracie. Má-li u nás mít ale taková strana vůbec naději vzniknout, je nutné zbavit ODS alespoň na deset let úplně moci, aby se zločinecká mentalita, která ji dnes skrz naskrz prostupuje, vykořenila.

Svobodu místo strachu!

11. září 2008 v 11:38 | Tisková zpráva Iuridicum Remedium
Na 11. října 2008 plánují lidskoprávní organizace z celého světa společnou protestní akci proti nekontrolovanému rozšiřování pravomocí tajných a bezpečnostních služeb nazvanou Svobodu místo strachu (Freedom not fear). Globální protest je reakcí na v historii bezprecedentní prolamování práva na soukromí, které zesílilo zvláště v rámci tzv. celosvětového boje proti terorismu.
Po 11. září 2001 jsme tak ve zvýšené míře svědky plošného nasazování kamerových systémů, archivování údajů o mobilní a jiné elektronické komunikaci občanů, zavádění systémů sledování cestování a pohybu, provádění masových odběrů biometrických údajů pro národní databáze DNA.

Povinné shromažďování dat o veškeré elektronické komunikaci (telefonních hovorech, užívání internetu a jeho služeb) je podle názoru občanského sdružení Iuridicum Remedium (IuRe) v rozporu s právem na soukromí zaručením Listinou i Evropskou úmluvou o lidských právech.
"Kromě toho, že stát tak považuje každého předem za podezřelého, znemožňuje zákon důvěrnou komunikaci např. mezi novináři a jejich informačními zdroji, lékaři a pacienty, právníky a jejich klienty, knězi a zpovědníky;" říká Václav Mlynařík z IuRe.
"Neexistují přitom důkazy, které by svědčily o tom, že tato opatření opravdu pomáhají při vyšetřování trestných činů. Naopak, nashromážděná data mohou být zneužita ke sledování politické, obchodní a soukromé komunikace a následnému vydírání dotčených osob;" dodává jeho kolega Marek Tichý.
Protesty se plánují ve všech zemích EU, navíc se připojí i mnohé země mimoevropské. V EU je toto téma více než aktuální - Evropský parlament v současnosti jedná o! novele kontroverzní směrnice ES 2006/24, která před dvěma lety přikázala uchovávání záznamů o komunikaci všech Evropanů pro "možnou budoucí potřebu". Orwellovský předpis čelí několika právním napadením u ústavních soudů či evropského soudního dvora; se stávající úpravou vyjádřili nesouhlas také mnozí teleoperátoři a internetoví provideři.
V Praze se na podporu protestu uskuteční pochod Prahou ve stylu karnevalu, doplněný předkarnevalovým workshopem v Milovicích. Nevládní organizace IuRe pak rámci Freedom not fear akcí uspořádá 11. října v pražském Cross Clubu workshop na seznámení s technikami ochrany soukromí na internetu, besedu a promítání dokumentů s tématikou soukromí a jeho ohrožení. K podpoře protestu vyzývá Iure i další české nevládní organizace, které se zabývají ochranou lidských práv.

Soud odmítl pustit policejní odposlechy, včetně odposlechů Topolánka

11. září 2008 v 11:29 | Alena Petrželová, ČTK |  Události, komentáře a odkazy
Kauzu s údajným podplácením exposlance Kořistky soud odročil. Kořistka: "Soud odmítl pustit policejní odposlechy, včetně odposlechů Topolánka."
Kauzu s údajným podplácením bývalého unionistického poslance Zdeňka Kořistky dnes olomoucký vrchní soud kvůli vyhlášení rozhodnutí odročil na příští týden. Žalobu na ochranu osobnosti na něj podali spolupracovník šéfa ODS Marek Dalík a lobbista Jan Večerek. Kořistka oba muže obvinil před čtyřmi roky z toho, že mu nabídli mnohamilionový úplatek. Oba to však popírají. Spor už Kořistka prohrál u ostravského krajského soudu, proti verdiktu se všichni odvolali.
Podle krajského soudu se Kořistkovi nepodařilo prokázat, že by mu úplatek muži nabídli.
Uložil mu, aby se oběma mužům omluvil a zaplatit jim dohromady 30.000 korun. Kořistka se dnes u soudu snažil dokázat, že mluví pravdu. "Člověk, který poukáže na korupci, tak nakonec skončí u soudu v roli obžalovaného. Je to impulz v uvozovkách pro lidi, jak se mají v případě korupce zachovat, že je lepší o všem naprosto mlčet a nemít problémy, jako mám já," řekl dnes novinářům Kořistka. U soudu chtěl dosáhnout toho, aby byly puštěny odposlechy telefonů, které podle něj dokazují, že se o úplatku jednalo. Soud to ale odmítl. Vyhověl mu však v tom, že jej vyslechl. Kořistka tak dnes znovu podrobně popisoval události 29. července 2004, kdy za ním do Ostravy přijel na schůzku jeho kamarád Jan Večerek a Marek Dalík a údajně mu tehdy nabídli desetimilionový úplatek a místo velvyslance v Bulharsku za to, že nepodpoří vznikající vládu Stanislava Grosse (ČSSD).
Oba to však od začátku odmítají. Na Kořistku nakonec kvůli poškození jejich jména podali žalobu. S rozhodnutím krajského soudu jsou spokojeni, žádají však po bývalém poslanci daleko vyšší náhradu - každému z nich má zaplatit půl milionu korun. "S mým klientem, který byl označen za korupčníka, řada lidí přerušila kontakty. Dodnes má můj klient problém s uplatňováním," uvedl Večerkův právní zástupce Stanislav Devátý.
Vzhledem k tomu, že oba aktéři na Kořistku podali žalobu, v občanskoprávním řízení se tak Kořistka stal tím, kdo musel prokázat, že má pravdu. To se mu ale u krajského soudu nepodařilo. Podle předsedy senátu krajský soud vycházel z toho, že slova o místu velvyslance tehdy opravdu padla, ale byla míněna v žertu. Kořistka to však popírá. "Byla napjatá situace kolem vlády, strana se snaží dostat poslance na svou stranu. Za této situace někdo nabídne velvyslance v Bulharsku a adresát má pochopit, že to bylo v žertu," podotkl Kořistkův obhájce.
Dalíka a Večerka nakonec kvůli Kořistkovu tvrzení prověřovala protikorupční policie. Obvinila je z toho, že peníze a místo velvyslance nabídli z pověření ODS. Žalobce je nejdřív odmítl vzít do vazby a později jejich stíhání zrušil. Případ byl dvakrát odložen, verdikt potvrdila i nejvyšší žalobkyně. "Pokud by se něco takového potvrdilo, pan Dalík a Večerek by nepochybně v kriminálu skončili. Podle mě ten zájem policie byl velký," řekl Devátý.
Kauza tehdy vzbudila rozruch na politické scéně. I proto že mezi odposlouchávanými se prý ocitl také předseda ODS Mirek Topolánek, kterému údajně policie prověřovala i bankovní účet. Kauza však výrazně zasáhla i do Kořistkova života. "Ta situace je pro mě a mou rodinu už docela děsivá, táhne se se mnou už několik let a stojí to neuvěřitelné peníze. Na dalších poplatcích, které musím podle rozhodnutí soudu uhradit, je to dnes již více než tři čtvrtě milionu korun," řekl ČTK Kořistka. Dodal, že dnes by už do politiky nešel. "To co vidím dnes, mě přesvědčuje o tom, že politika je hodně špinavá věc," doplnil. Podotkl, že také on sám měl po této kauze potíže s uplatněním, dnes pracuje na živnostenský list.
Bývalého unionistického poslance navíc čeká ještě jeden soud. Pražský městský soud loni v říjnu rozhodl, že se musí navíc omluvit ODS a zaplatit jí 100.000 korun za nařčení z úplatkářství. I proti tomuto se bývalý poslanec odvolal, odvolací soud se zatím nekonal.

VÍCE NEŽ 500 ZATČENÝCH

6. září 2008 v 21:48 | darny |  Události, komentáře a odkazy
První oběti Vlasteneckého zákona USA: "Uvítací komise" republikánského sjezdu
Osm politických aktivistů bylo zatčeno na základě zákona z roku 2002, Patriot Act, který zásadním způsobem omezuje občanské svobody včetně svobody projevu. Účastníky protestů proti republikánskému sjezdu v St Paul v Minnesotě zatkla policie za to, že protestovali proti dosavadní Bushově politice. Celkem se k "uvítání" účastníků republikánského sjezdu sešlo na deset tisíc protestujících. Státní zástupkyné Ramsey County, Susan Gaertner, obvinila členy "Uvítací komise RNC" ze spiknutí se záměrem vyvolat nepokoje a napomáhat tak terorismu. Obvinění nikdy předtím nespáchali trestný čin, ale teď čelí možným sedmi a půl letům ve věznici.
Smyčka kolem občanských svobod americké veřejnosti se utahuje pevněji a pevněji. Česká republika se do této smyčky cpe sama.
Jedna z obviněných, Monica Bicking, je dvacetitříletá studentka, která v minulosti pracovala jako humanitární pracovnice v Hondurasu. Monika a její přátelé byli obviněni na základě tvrzení placených informátorů, kteří skupinu infiltrovali.
Jsem zvědavá, jak dlouho bude českému státu trvat, než ve svém "strategickém partnerství" zmutuje do podoby svého nového velkého bratra. Nebude to poprvé, ale mohlo by to být naposledy. Političtí a bezpečnostní analytici se shodují, že hrozba jaderného konfliktu je dnes mnohem větší, než kdy během studené války byla. Výstavba radaru v ČR má USA zajistit možnost prvního úderu. Rusko a Čína jsou hnáni do kouta. Je otázka, jak dlouho v něm zůstanou. Americká vládní politika nabírá na agresivitě jak v zahraničí, tak doma. Nejen z četby Naomi Wolf, Konec Ameriky: Varovný dopis mladému patriotovi (The End of America: Letter of Warning to a Young Patriot), tedy vyplývá, že fašismus oligarchie je opět za dveřmi.
podrobnosti v angličtině ZDE

VOLBY

3. září 2008 v 15:42 | darny |  Události, komentáře a odkazy
30% Čechů rozhoduje o budoucnosti své vlasti ve volbách. Ostatních 70% nemá právo kritizovat cíl cesty, pokud nevolili o směru cesty.
Kdo porozumí následujícímu, bude vědět více, než 95% postkomunistických východoevropanů.
Každý má možnost volby. O tom "Volby" jsou.
O čem je vlastně politika?
Politika je o prosazování svého názoru na to, jak velkou kontrolu smí mít vláda nad občany.
Vsuvka: Pokud politik slíbí občanovi zajištění více "výhod", musí občan souhlasit s vyšší kontrolou vlády nad svým životem. A to proto, aby mu politik byl schopen slíbené "výhody" zajistit. Tak to alespoň politik tvrdí ve chvíli, kdy si uzákoňuje tuto vyšší kontrolu nad občanem. Slíbené "výhody" jsou následně zajištěny uzákoněním krádeže financí z kapsy jiné skupiny obyvatel, ale častěji absurdně přímo z kapsy shodného občana, pro kterého je "výhoda" zajišťována. Že je tedy výsledek nulový? Skutečně? Přeci onen slibující politik se má nesrovnatelně lépe, než když chodil do továrny. Občan se musí znovu postarat sám. Kolikrát jde občan i několikrát hlavou proti zdi, než pochopí, že se o něj žádný politik nepostará, že to vždy zůstane jeho vlastní zodpovědností. Potom ale zjistí, že dovolil politikovi, aby mu natolik svázal ruce svými nařízeními, že už téměř ani nemá prostor, aby se tedy o sebe sám postaral.
Daně
Vláda ke své činnosti potřebuje peníze, ale protože sama nic nevyrábí, musí peníze vybrat od občanů svého státu.
Peníze vybrané od občanů se nazývají daně. Zde je rovněž spektrum představ, na kolik peněz má vláda automaticky "nárok".
Pravidlo č.1 - Sliby
Pokud politik slíbí, že občanům dá peníze, znamená to, že nejprve od občanů vybere více peněz, aby měl co navíc rozdávat, ale i potom rozdá méně peněz, než vybral.
Pravidlo č.2 - Bereme chudým
Politik se v prvé řadě tváří, jakože disponuje jakýmsi bezedným kouzelným měšcem, ze kterého je možné rozdávat zbídačeným občanům peníze. A že důvod, proč se z něj zatím ještě nerozdávalo, je ten, že to současní politici nechtějí dovolit, zatímco on sám by rozdával plnými hrstmi, jen kdyby byl zvolen. Realita je taková, že kouzelný měšec neexistuje, protože zdroje příjmů státní pokladny jsou daně od občanů. Jediný způsob, jak dát občanům víc peněz, je nebrat jim je. Politik na to však jde od lesa, a slíbí tedy alespoň těm "nejpotřebnějším", těm s nízkým příjmem, kterých je nejvíce, že je zvýhodní na úkor té menší skupiny občanů, kteréžto voličské hlasy rád obětuje, protože jich je méně.
Politik vysvětlí, že peníze vezme jen těm bohatým a rozdá je zbytku, a to za skandování jeho voličů: "Berte bohatým!". Ale protože bohatých je jen 10%, politik nakonec vezme té 90% skupině "potřebných", protože tam jsou potřebné finanční zdroje a této skupině jsou daně strhávány přímo ze mzdy, politik k nim tedy má i nejsnadnější přístup. Nehledě na fakt, že politik dobře ví, že vezme-li bohatým, ti přestanou vyvíjet svou činnost, která je hybnou silou prosperity celého státu a tvůrcem pracovních míst. Prosadí-li nakonec politik zákony, které skutečně budou brát bohatým, prvním efektem je, že volič-"Berte bohatým" je náhle nezaměstnaný, protože jeho "bohatý" zaměstnavatel se rozhodl, že se mu nadále jeho extra úsilí nevyplatí, když mu jeho zaslouženou odměnu vláda na konci vezme. Na syndrom "Berte bohatým" nakonec vždy doplatí peněženka těch, kteří toto chtěli.
Dejme si pozor. Buďme vnímavý na politiku slibování rozdávání peněz v jakékoli formě. Kdo slibuje rozdávání peněz, zpravidla mu jde jen o to, aby byl zvolen, protože na peníze neinformovaní lidé slyší. Realita je taková, že zvýšení životní úrovně občana se děje jako vedlejší produkt správného nastavení pravidel pro podnikání. Podnikání je v kapitalismu tím zdrojem prosperity. Nic jiného!
A co je to podnikání? Podnikání v překladu znamená - sám poskytovat druhým výhody, za které obdržím za odměnu od druhých peníze, které utratím za výhody, které mi poskytují druzí.
(Vsuvka: Čím rychleji peníze putují ode mne k vám, a od vás ke mně, za ony výhody, které si vzájemně poskytujeme, tím větší hodnotu tyto peníze mají.) Přímé zlepšení finanční situace občana je mimo přímou kontrolu politika jako takového. Pamatujme na to, je to něco, co zkrátka nelze slíbit, protože nelze přijmout zákon ve znění, že od zítřka se všichni budou mít povinně dobře. Je rozumné volit politika, který se v programu nesoustřeďuje na přídavky, valorizace, dorovnávání, navyšování nebo "spravedlivé" přerozdělování, ale potilika který prezentuje systémy a pravidla, která chce prosadit a která jsou v souladu s přírodními zákony, že kdo se snaží, má více než ten, který se pouze veze.
Jistě, všichni bychom se nejraději vezli. Ale pokud už máme takovou ambici, nechme, ať ti, kteří produkují a organizují, to mají co nejjednodušší. Ať jsou z toho beze všeho nechutně bohatí. Oni budou spokojení, budou dále tvořit a více organizovat, a tím způsobí, že naše české peníze budou mít vyšší hodnotu. Potom i ti, co se vezou, si se stejným platem budou moci koupit mnohem více věcí. Což je ostatně to, co si ve skutečnosti všichni přejeme. Nepřejeme si více bezcených bankovek, všichni si přejeme mít možnost koupit více věcí za shodné bankovky. Důkaz, že i ti, co se raději jen vezou, mají lepší životní úrověň v tom státě, kde je v první řadě podporováno podnikání? - Životní úroveň průmerného občana ekonomicky vyspělého státu versus životní úroveň průměrného občana komunistické Číny nebo Kuby. Je tam rozdíl? Funguje tento princip? Kde byste žili raději?
Pravidlo č.3 - Vláda peníze znehodnotí
Příklad. Pokud něco kupuji za své peníze, záleží mi na nízké ceně a na vysoké kvalitě, protože to budu sám používat a jsou to mé těžce vydělané peníze.
Pokud kupuji za své peníze dárek např. pro kolegu v práci, záleží mi na nízké ceně, ale protože to nebudu sám používat, už mi příliš nezáleží na kvalitě.
Pokud kupuji za cizí peníze, řekněme peníze od šéfa z firemní pokladny, abych koupil prezent pro jeho obchodního partnera, nezáleží mi jak vysokou částku utratím ani mi nezáleží na kvalitě toho, co kupuji. - A přesně toto je případ vládního úředníka, který má za úkol utratit cizí peníze za věci, které sám nebude používat. Proto zpravidla nakoupí předraženou veteš. Přestože to nemusí být jeho cíl, situace ho k tomu vede. Dostane-li dokonce procenta (myšleno úplatek, nebo provizi-chceteli) od nějakého subjektu, kterému svěří státní zakázku, je o to víc motivován, aby za ni utratil co nejvíce peněz, které nejsou jeho. (Z daného i vyplývá, proč soukromé nemocnici stačí mnohem nižší rozpočet k poskytnutí shodných služeb, než státní nemocnici. Utrácené peníze někomu patří a pan majitel si pohlídá, aby mu je někdo jen tak neefektivně vyhazovoval, protože jsou jeho, stará se tedy zodpovědně.)
Ale pozor. S oním postojem při utrácení cizích peněz za věci pro třetí stranu nelze nic dělat, vláda vybrané peníze vždy utratí neefektivně za pochybnou kvalitu. Ale je to důvod, proč je pro celý stát výhodnější, aby vláda raději peníze ponechala občanům, kteří z jejich hodnoty vytěží maximum, protože jsou jejich, a proto se starají. Kdykoli politik slíbí, že nám to chce usnadnit a naše peníze efektivně přerozdělit za nás, víme, co si o tom myslet.
Veřejné finance mají navíc jednu unikátní zvláštnost, že lze dokonce utratit více peněz než je v pokladně. Pokud by soukromá nemocnice konstantně nakupovala více, než kolik má peněz v pokladně, tak ji nakonec zavřou. Vládu ale jako instituci nikdo zavřít nemůže. Proto i ten nejhorší hospodář na světě může spravovat státní peníze, protože i když už žádné nejsou, stále lze utrácet dál. Zvednutím ruky dokáže politik občany zadlužit několik generací dopředu. Viz graf ze cvičení níže.
Bohatství
Princip jak zbohatnout v socialismu:
Legálně je to v socialismu nemožné, neboť jakýkoli nadstandard vláda ukradne pro sebe. Jediný způsob je tedy "rozkrádání socialistického majetku", neboli být zloděj. Komunisté, kteří se za minulé éry stali experty na rozkrádání státního majetku ve velkém, používají naučené principy dále, jen získali nové označení "tuneláři".
Mít se v socialismu alespoň o něco lépe, je možné pouze, budeme-li co možná nejvyšší státní úředník, neboť v socialismu je člověk placen za to jaké má postavení, ne za to, co dobrého pro ostatní vytvořil.
Princip jak zbohatnout v kapitalismu:
Jediný způsob, jak se občan může mít skutečně dobře ve státním zřízení umožňující svobodné podnikání, je být užitečný co největšímu počtu lidí.
Čím většímu počtu lidí svou činností sloužíte, tím jste sami bohatší. Důvod, proč zaměstnanec nemůže být bohatý je ten, že slouží pouze jednomu člověku, a tím je jeho zaměstnavatel. Je-li však jeho zaměstnavatel hudební vydavatel, který svou činností přináší "radost" z hudby stovkám tisíc lidí do jejich domovů, potom pan hudební vydavatel bude velmi bohatý. Bude bohatý úměrně k počtu lidí, pro které je svou činností užitečný.
Vláda se o nás nikdy nepostará
Od vlády bychom vždy měli chtít hlavně to, abychom měli možnost volby, co se svým životem chceme udělat. A k tomu potřebujeme, aby nám co nejméně sahala na naše peníze, a aby se nám nesnažila vnucovat to, co je podle ní pro nás dobré, protože na to vždy doplatíme. Štěstí každého jednotlivce leží v jeho vlastní snaze, vláda nám může vždy maximálně zajistit, abychom nezemřeli, jsme-li zcela na dně. Slibuje-li politik cokoli navíc, je jen podvodník anebo idealista, který nám v konečném důsledku naši cestu za štěstím ještě ztíží.
Současní důchodci
Opravdu smutné ale je, že všichni lidé přinucení komunismem pracovat výhradně pro stát, měli za svůj život vládou zakázáno se jakkoli zajistit na stáří. Měli zároveń slíbeno, že až zestárnou, stát se o ně postará skrze důchod. Pravidla se s pádem komunismu změnila a zodpovědností vlády již není zajistit svým občanům pěkné stáří, nyní je to zodpovědnost každého jednotlivce. Stát opět může jen zajistit, abychom jako staří nezemřeli na ulici. Ale protože současní důchodci skutečně neměli nejmenší příležitost za svůj život cokoli vytvořit, co by je nyní živilo, tito vážení lidé v letech proto vždy snadněji půjdou za politikem, který jim slíbí, že vybere více peněz od bohatých a dá je jim. Jenže..
Pokud politik opravdu vezme bohatým a tyto peníze dá na důchody, potom pan bohatý podnikatel jen zvýší cenu svého zboží, aby byl na svém a důchodce je na tom stále stejně špatně. Pan politik se pak bude bít v prsa, že splnil, co slíbil, přestože nic nevyřešil, důchodce se má stále stejně špatně. Protože politikovo řešení zkrátka nevede k potřebným výsledkům.
Ten jediný zbůsob, jak dlouhodobě zvýšit životní úroveň toho nejchudšího ve státě, je zvýšit životní úroveň celého státu, a jediní tahouni, kteří toto fyzicky realizují, jsou právě podnikatelé. Přitom nerozumná vláda jim zpravidla hází klacky pod nohy, zatímco chytrá vláda si tyto tvůrce blahobytu státu hýčká.
Důležitost volení, přestože...
Přestože můžeme mít třeba pocit, že není jediný politik, jehož osobnost a charakter by vyčnívala a byl tedy "hoden" našeho hlasu, je životně důležité si alespoň zvolit směr, kterým chce daná politická strana směřovat, zda do prava nebo do leva.
A určitě nevolme politika, který si svou funkci plete se správcem našich peněz a zaměřuje na tuto minoritní oblast všechnu svou pozornost. Politik je tu od toho, aby nastavoval správná pravidla, která vedou k prosperitě státu, ale samozřejmě musí dopředu vědět, jaká rozhodnutí mají jaké důsledky.
Je pravda, že takových mnoho není, je mnoho "docentů" ekonomie z dob diktatury proletariátu, kteří dělají věci tak, jak se dělali ve státem řízeném hospodářství, a ono to, světe div se, v prostředí volného trhu nefunguje. Je mnoho ideologů, kteří filosofují nad tím, jak za druhé vytvořit ráj na zemi, ale neví, jak toho dosáhnout, dokud nebudou mít k dispozici moc diktátora, který má všechno a všechny pod kontrolou.
Existuje málo vzdělaných lidí ve věci vedení státu k prosperitě. Stačí poslouchat politika, co říká mezi řádky. Vtírá se do přízně voliče tím, že slibuje, co volič chce slyšet? A když už, opravdu plní, co vtíravě slíbil? A když už plní, co slíbil, má se volič skutečně lépe, nebo byl podveden, protože vedlejší efekty mu pro změnu uškodily v jiné oblasti jeho života? Nabízí politik řešení, které dává opravdu smysl, nebo jen vytlouká klín klínem, hlavně aby byl na oko oblíbený a udržel se co nejdéle? Jakou máme jako občané rozlišovací schopnost? Jakou máme pamět? A hlavně. Máme zodpovědnost sami ke svému životu, nebo chceme po státním úředníkovi, aby za nás zařídil, abychom se měli dobře? Ale který politik je Harry Potter...
Volby
Pokud víte, že 70% spoluobčanů nejde k volbám, právě náš hlas má o to větší váhu
Zvolte levici nebo pravici, to je na Vás, ale nenechte za sebe rozhodovat ostatní
Pokud Vám výše uvedené dává smysl, pomozte prosím tyto znalosti rozšířit mezi své přátele. Děkuji.
alternativní odkazy: www.volebnifakta.cz (sliby); www.bezkorupce.cz; www.zbohatnout.cz; | protipóly: www.ksm.cz; www.kladivo.info; www.volby1946.cz ; policejnistat.cz; www.anti-czechtek.sunny.cz

Zpočátku nabubřelá rétorika a teď směšný konec

2. září 2008 v 10:21 | Štěpán Kotrba |  Události, komentáře a odkazy
TOPlistReakce na námitku podjatosti od Alexandra Vojty k článku Štěpána Kotrby "Schwarzenbergova jednota Evropské unie"
Politika je činnost lidí hájících zájmy určité skupiny obyvatelstva, což má většinou za následek, že aby někdo něco dostal, musí se to jinému vzít...
Problém Alexandra Vojty je ten, že nemá komu co vzít a neví o tom, na rozdíl od summitu Evropské unie, který také nemá co komu vzít a uvědomil si to až během tvorby závěrečného dokumentu. Nejhorší politika, která se nedá ani obhajovat a ani akceptovat, je politika, která si nevidí na špičku nosu a z voličů dělá idioty. Pak je jedno, jestli taková politika je pravicová, levicová nebo středová. Není třeba hájit politiku ČSSD, což je v souvislosti s komentářem o gumovém vývoji názorů pseudozeleného ministra zahraničí Schwarzenberga zcela nesmyslný argument. Od samého počátku gruzínské emancipace věděli všichni soudní, že vyostřit situaci ve vztahu k Rusku nelze. Eduard Šavarnadze byl zkušený politik, řídící Gorbačovovu zahraniční politiku v době perestrojky. Znal své partnery i protivníky. Politika mu byla povoláním. Nikdy nebyl tak naivní, jako mladá generace Sorosových stipendistů, která přišla do Gruzie po něm realizovat na zakázku za americké peníze státní převrat, známý jako "revoluce růží".
USA se nechtěly nikdy s nikým dělit o ropnou trasu do Turecka, Izraele a Itálie. Prezident Gruzie, premiér, předseda parlamentu a členové ústavní rady dostávali měsíčně od Sorosovy organizace po 1500 dolarech, ministři gruzínské vlády po 1200 dolarech a jejich náměstci po 700 dolarech. To byla mzda mužů revoluce. V Československu to bylo kdysi obdobné, pouze od Sorose ty peníze šly nejdříve do Nadace Charty 77 a teprve pak na účty těch správných chartistů.
26. 4. 2005 Jiří G. Müller: "Barevné" revoluce s dolarovým pozadím ZDE
Mimořádný summit Evropské unie, který svolal francouzský prezident Nicolas Sarkozy nemohl nikdy dosáhnout cíle, měla-li jím být podpora Gruzie a potrestání Ruska. Sarkozymu chybělo jediné: prostředky k dosažení cíle. Stejně tak Schwarzenbergovi a dalším, kteří to směšné divadlo dohráli až do trpkého konce. Jak potrestat někoho, kdo ostentativně dává najevo, že je schopen během několika měsíců rozvrátit evropskou ekonomiku aniž utrpí sebemenší ekonomickou újmu? Jak hájit politiku, před kterou všichni soudní Saakašviliho varovali - s výjimkou amerických jestřábů, kteří potřebovali a stále chtějí vtáhnout Evropu do svého černobílého vidění světa?
Bez jednotných sektorových politik a ukončení soupeření mezi zeměmi nelze dělat celoevropskou politiku jinak, než na principu nejmenšího společného jmenovatele a nést následky tohoto minimalismu. Kdysi dávno Francie způsobila odmítnutí celoevropské multilaterální dohody o investicích MAI. O deset let později pochopila česká vláda, k čemu vedly bilaterální dohody o ochraně investic, s některými zeměmi uzavřené. Stěhování centrál firem do těchto arbitrážních rájů, desítky miliard podivně prohraných sporů. Neexistence jednotné evropské politiky v oblasti daní vytváří konkurenční pnutí tam, kde je třeba kooperace.
Evropská unie se domnívá, že je potřebné více než kdy jindy podpořit regionální spolupráci a posílit své vztahy ke svým východním sousedům, zejména prostřednictvím své politiky sousedství, rozvoje "Černomořské synergie" a "Východního partnerství". Evropská rada si přeje, aby rozhodnutí přijala v březnu 2009; za tímto účelem vyzývá Komisi, aby předložila návrhy v prosinci 2008. ...
Nelze sedět na dvou židlích. Budovat kapitalismus bez přívlastků a přitom se dovolávat ochranářských opatření. Stejně tak nelze uznat jeden separatistický stát a neuznat druhý. Nelze se zaklínat demokracií a financovat státní převraty v zemích, které nechtějí své přírodní zdroje dát skoro zadarmo. Nelze jedněm právo na sebeurčení přiznat a druhým ne. Fond financovaný převážně Sorosem na převrat v Gruzii vydal během dvou let 26 milionů dolarů.
Rusko konalo v souladu s mandátem, který měly jeho mírové síly. Konalo tak už patnáct let. Rusko ovšem zkřížilo něčí lán na pokračování revoluce růží tak drsně, že se z toho Saakašviliho vláda ani armáda nevzpamatují. Rusko zajistilo nárazníkové pásmo mezi patnáct let znepřátelenými částmi jednoho státního útvaru a respektovalo přitom vůli občanů. Ti několikrát vyjádřili přání po samostatnosti. Teď ji mají. K čemu jim bude, je otázka. Stejně jako se nikdo neptal Čechů, zda chtějí žít se Slováky v jednom státě, neptali se Osetinci Gruzínců. Prostě šli a udělali to. Mezi Prahou a Bratislavou při dělení federace k válce nedošlo, i když teoreticky i mohlo. Jiný kraj, jiný mrav. Zpočátku nabubřelá rétorika EU, Havla či Schwarzenberga na tom nic nemění a jestli je český ministr zahraničí skrytý sociální demokrat, mi není známo. Na jeho politice není vůbec nic státnického. Jen málo politického. Nemá totiž komu co vzít. V každém případě ze sebe udělal v uplynulých týdnech šaška. Americe hrozí ropný šok. Ještě dříve, než vystřízliví z nejhorší zahraniční politiky od Vietnamu.
Alexandr Vojta je možná dobrý námezdný střihač videa. Ale politiku sleduje jako čtenář Respektu či Mladé fronty. Na základě mediálních i politických klišé pro spotřebitele. Měl by se raději věnovat své střižně. Aby se zbytečně nezesměšňoval, když už se zesměšnil jím hájený ministr.

"Barevné" revoluce s dolarovým pozadím

2. září 2008 v 10:12 | Jiří G. Müller |  Události, komentáře a odkazy
TOPlist
Ukrajinská - oranžová - revoluce...
26.4.2005
A tak se stala Sorosova organizace "Open Society Institute" vedoucí americkou nevládní organizací, ovlivňující politický život v zemích, kde mohla zřídit své pobočky. K dalším organizacím podobného druhu patří "Freedom House", který nedávno veřejně zařadil Ruskou federaci mezi "nedemokratické země", "National Democratic Institute (NDI)", "International Republican Institute" a " National Endowment for Democracy". Převodových pák na dolarové ovlivňování politiky v zahraničí mají tedy USA více než dost pod záštitou obou stran, republikánské i demokratické.
Nedávné politické převraty v Kyrgyzstánu, na Ukrajině a v Gruzii, které vedly k převzetí vládní moci opozičními stranami a jejich vůdci, přátelskými vůči k USA, bývají často nazývány "barevnými" revolucemi. To podle barevných symbolů opozičních hnutí, jež se dostala v těchto státech k moci. V Kyrgyzstánu to byla barva žlutá, na Ukrajině oranžová a v Gruzii růžová. Tyto revoluce byly dílem, jako většinou v obdobných případech, rozhodnuté a zorganizované menšiny se zahraniční pomocí.
Souvislosti: Bodrý národ Kyrgyzů ZDE
V tomto případě USA, odkud byly poskytnuty na podporu těchto politiků a jejich stoupenců stamilionové částky v dolarech a politická podpora na mezinárodní scéně. Tato politika se Washingtonu vyplatila, protože všechny tyto země se zařadily více nebo méně do tábora svého amerického protektora, zeslabily v těchto oblastech vliv Moskvy a posílily tam americký vliv.
Všechny tyto akce byly již dávno republikánskými neokonzervativními kruhy v USA plánovány s cílem oslabit politicky i vojensky Ruskou federaci a začlenit tyto státy dříve či později do NATO. Již v devadesátých letech o tom otevřeně psal politolog Zbigniew Brzezinski, profesor na Univerzitě Johna Hopkinse, bývalý národně-bezpečnostní poradce demokratického prezidenta Jamese Cartera, ve své knize " Světová šachovnice". V ní doporučoval začlenit pod americký vliv všechny bývalé postsovětské republiky, hraničící s Ruskou federací. Pokud jde o ni, předpokládal tehdy, že se postupně rozdělí na vlastní evropské Rusko, dále na stát sibiřský a na dálně východní, první pod vlivem velkých asijských zemí a druhý pod vlivem Japonska. To se ovšem nestalo, ovšem jeho rusofobní názory nezmizely , v poslední době dokonce přirovnával politiku prezidenta Putina k Mussoliniho fašizmu.
Zůstává ovšem skutečností, že obě hlavní politické strany v USA podporují šíření amerického vlivu ve světě, byť se ne vždy shodují v metodách. Proto také dolarová podpora proamerických politických stran a hnutí v bývalých postsovětských republikách je od obou stran, republikánské i demokratické. Toto ovlivňování se provádí prostřednictvím amerických nevládních organizací, financovaných částečně z vládních fondů na základě zákona o podpoře demokracie, ale velkou úlohu tu hrají i bohatí sponzoři-miliardáři, především George Soros. Tento Američan , původem z Maďarska, vydělal miliardy dolarů finančními spekulacemi na burzách, základem jeho obrovského jmění byla v minulosti úspěšná spekulace proti britské libře.
A tak se stala Sorosova organizace "Open Society Institute" vedoucí americkou nevládní organizací, ovlivňující politický život v zemích, kde mohla zřídit své pobočky. K dalším organizacím podobného druhu patří "Freedom House", který nedávno veřejně zařadil Ruskou federaci mezi "nedemokratické země", "National Democratic Institute (NDI)", "International Republican Institute" a " National Endowment for Democracy". Převodových pák na dolarové ovlivňováno politiky v zahraničí mají tedy USA více než dost pod záštitou obou stran, republikánské i demokratické.

Saakašviliho růžová Gruzie

Gruzie byla první, kde byla s úspěchem provedena "růžová revoluce", jež vedla k pádu prezidenta Ševardnadzeho a jeho nahrazení proamerickým politikem Saakašvilim. V této zemí sehrála významnou úlohu Sorosova organizace "Open Society - Georgian Foundation". Nejenom financovala přípravu revolučního převratu v zemi podle vzoru, který v Srbsku s americkou dolarovou a politickou pomocí vedl k pádu Slobodana Miloševiče, ale nakonec i z největší části platila Saakašvilimu veškerý státní aparát. Dokonce dávala přímo měsíční dolarové částky gruzínským ústavním činitelům.
Prezident Gruzie, premiér, předseda parlamentu a členové ústavní rady dostávali měsíčně od Sorosovy organizace po 1500 dolarech, ministři gruzínské vlády po 1200 dolarech a jejich náměstci po 700 dolarech. Loni Fond financovaný převážně Sorosem na to vydal 14 milionů dolarů, letos - protože z jedné třetiny se mají tyto výdaje hradit z gruzínských daní- 11 milionů dolarů. Jak tedy mohou být gruzínští vládní a političtí činitele nezávislí vzhledem k těmto platbám si může každý posoudit sám.

Juščenkova oranžová Ukrajina

O americkém vměšování do nedávných voleb na Ukrajině, kde nakonec "oranžová revoluce" přivedla k moci po mnoha peripetiích Viktora Juščenka, bylo již ve sdělovacích prostředcích napsáno mnoho. Zde v předvolebních akcích i po jejich skončení, kdy přišly na pořad masové nátlakové akce, byly použity velké dolarové částky na propagandu i na jiné věci. Také zde sehrála Sorosova organizace "Open Society Institute" svou úlohu, avšak masivní podpora přišla z amerických vládních míst. V USA bylo oznámeno, že na "podporu demokracie" na Ukrajině bylo vynaloženo 65 milionů dolarů, spolu s dotacemi od nevládních organizací se částka zvýšila na 100 milionů dolarů. A tak mohli v Kyjevě zasednout do vládních lavic prezident Juščenko a jeho spolupracovníci, jejichž cílem je co nejrychlejší vstup do Evropské unie a do NATO. Což bude výhledově znamenat nejenom konec vojenské spolupráce Ukrajiny s Ruskem, ale i likvidaci ruské námořní základny Sevastopolu, pronajaté na ukrajinském Krymu, který v padesátých letech Chruščov věnoval Ukrajině. Tento vývoj může znamenat, jak bylo nedávno zdůrazněno v jednom americkém komentáři, že "bez Ukrajiny, odkrývající její jižní část, se Ruská federace nebude moci nikdy v budoucnu stát skutečnou supervelmocí."

Bakijevův žlutý Kyrgyzstán

A konečně "žlutá revoluce" v Kyrgyzstánu byla také provedena s aktivní finanční i jinou americkou pomocí. Ve Washingtonu bylo oficiálně uvedeno, že na podporu demokracie v této zemi bylo vynaloženo 12 milionů dolarů z vládní strany a blíže nespecifikovaná částka z nevládních organizací, především z "Freedom House", z "National Endowment for Democracy" a z "National Democratic Institute". Tato poslední organizace vybudovala v zemi na 20 informačních center, zajišťujících zpravodajství v ruštině, kyrgyzštině a v uzbekštině. Opozici dodaly tyto organizace tiskárnu, jež distribuovala na 200 000 opozičních tiskovin, když došlo k výpadku proudu, poskytlo velvyslanectví USA okamžitě dva generátory. USA jsou v této zemi sponzorem Americké univerzity a americká stanice Svobodná Evropa/Svoboda vybudovala a financuje místní stanici Radio Agattyk. Takže i zde svrhnout prezidenta Akajeva - který ovšem svůj původní liberalismus narušil stále větší autoritativností - nebylo příliš těžké. Ovšem Rusko zde má podobně jako USA vojenskou základnu a značný politický i ekonomický vliv, takže se vývoj zatím nedostal tak daleko jako v Gruzii a na Ukrajině.
"Barevné revoluce" v těchto zemích ukázaly, že USA plně využívá svého výjimečného postavení jediné světové supervelmoci, která je rozhodnuta provádět globální politiku, podřízenou svým zájmům. To je nynější realita, i když nepochybně dočasná. Ale také se ukazuje, že takové globální politika nemusí vždy a všude být úspěšná, jak to denně dokládá situace v Iráku.

Mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence? - 1

2. září 2008 v 9:29 | Daniel Veselý |  Události, komentáře a odkazy
Dnes vrcholí hysterická rusofobie v české společnosti vzbuzená nepřiměřenými vojenskými akcemi Ruské federace na Kavkaze a 40. výročím invaze do suverénního Československa vedené Sovětským svazem. Avšak mediální pokrytí rusko-gruzínského konfliktu českými a světovými médii nás nadále přesvědčuje, že je v západní společnosti něco shnilého. Přestože si uvědomuji, že není pravá chvíle srovnávat zločiny velmocí studené války, musím konstatovat, že poválečný Sovětský svaz napáchal ve světě méně zla než poválečné Spojené státy. Nyní se nabízí analogie zločinů démonizovaného Ruska a jediné opravdové supervelmoci během této dekády.
Izrael / Palestina
Na podzim roku 2000 vypukla v okupovaných palestinských územích II. intifáda, jejíž roznětkou byla návštěva Chrámové hory Arielem Šaronem - třetího nejsvatějšího místa islámu. Vypuknutí intifády lze přičíst i dlouhodobé frustraci Palestinců v předcházejících sedmi letech, kdy měl vzniknout palestinský stát, avšak počet ilegálních židovských osad na palestinském území se v průběhu té doby zdvojnásobil. Podle statistik izraelské humanitární organizace B'tselem bylo od září 2000 do června 2008 Izraelci zabito 4863 Palestinců, zatímco Palestinci zabili 1057 Izraelců. Díky americkým bojovým helikoptérám, tryskáčům a dalším zbraním by Izrael nebyl schopen takového krveprolití. Díky totální blokádě a středověkému obležení Gazy Izraelem další stovky vážně nemocných Palestinců zemřely a nadále umírají, neboť izraelské sankce drasticky omezily přísun léků, potravin, paliva a energie, a místní nemocnice a zdravotnická zařízení jsou tudíž v naprosto zoufalém stavu.
Zdroj B'tselem ZDE
Mezinárodní pozorovatelé hovoří o Pásmu, kde živoří 1.5 milionu lidí, jako o "největším open-air vězení na světě."
Zdroj the Peoples Voice ZDE
Jak minulý rok uvedl list Ha'aretz, Spojené státy Izraeli poskytly roční vojenskou apanáž ve výši 2.4 miliardy dolarů.
Zdroj Haaretz ZDE

Kosovo

Vytvoření amerického narkoteroristického satelitu v Kosovu tento rok předcházela etnická čistka probíhající zde od roku 1999, která dosahovala střídavé intenzity. Za "aktivní nečinnosti" složek KFOR bylo v těchto letech z Kosova vyhnáno čtvrt milionu lidí, především pak Srbů. Stovky, možná tisíce z nich byly povražděny. Vyrostla zde obří americká základna Camp Bondsteel (kosovské Abú Ghraib - pozn.aut.), jejímž hlavním úkolem je strážit strategické ropné trasy v celém regionu. V Kosovu se téměř podařilo to, co Izraelci v Palestině nebyli schopni dokázat za 60 let. Dračí setba z Kosova.
Zdroj Dissident Voice ZDE

Afghánistán

Americká vzdušná kampaň nad Afghánistánem odstartovala na sklonku roku 2001, aniž byla podpořena důkazy o pobytu bin Ládina na afghánském území, jež vyžadovala vláda v Kábulu. Washington také naprosto ignoroval zprávy OSN o tom, že pokud bude bombardovat Afghánistán, uvrhne 7.5 milionu lidí do akutního rizika hladovění. Washington však toho nedbal a začal zasypávat Afghánistán bombami. Počet lidí ohrožených hladomorem tak stoupl. Ačkoliv byl despotický režim talibů svržen a riziko hladomoru sníženo, noví vládci země ze Severní aliance nebyli o nic lepší, jak dokazuje například monitoring humanitární organizace RAWA. BBC NEWS v únoru 2002 zveřejnila studii profesora Marc Herolda z Univerzity v New Hampshire, ve které tvrdí, že bombardování mezi 7. říjnem a 7. prosincem roku 2001 zabilo 3.800 Afghánců, tedy víc lidí, než zemřelo při útocích z 11/9. Reportér Jonathan Steele v roce 2002 na stránkách listu Guardian uvedl, že v důsledku americké intervence mohlo zemřít 20.000 Afghánců. Letos v březnu publikoval tentýž list článek, podle nějž jen v minulém roce v Afghánistánu zemřelo násilnou smrtí 8.000 lidí, z čehož 1.500 tvořili civilisté. Pachatelé zločinů se rekrutují hlavně z řad Talibanu, NATO a různých kmenových klanů.
Zdroje BBC, Guardian, ZMag a další

Irák

Invaze Spojených států do historické Mezopotámie v březnu 2003 byla postavena na cynických a vykalkulovaných lžích. V novém miléniu se jedná snad o nejhorší lidskou tragédii, pomineme-li horor v Kongu. Specialisté na terorismus Peter Bergen a Paul Cruikshank vypracovali minulý rok analýzu, kde tvrdí, že americká invaze do Iráku způsobila sedminásobný nárůst teroristických aktivit v celém regionu. Fakta shromážděná experty z Univerzity John Hopkins a publikovaná předloni v lékařském periodiku Lancet hovoří o tom, že v důsledku americké invaze do Iráku zemřelo násilnou smrtí od března 2003 do léta 2006 "navíc" (tzv. excess deaths) cca 602.000 Iráčanů. Z tohoto počtu je 31% úmrtí přičítáno koaličním vojskům, 24% dalším a o zbývajících 46% se nic neví. Letos v lednu poskytla britská nezávislá agentura Opinion Research Business (ORB) vycházejíc z metod studie uveřejněné v časopisu Lancet aktualizovaný odhad počtu mrtvých Iráčanů v důsledku okupace a invaze - 1.033.000. Existují další odhady počtu mrtvých. Ty však uvádějí daleko nižší cifry. Invaze, okupace a rozdmýchání sektářského násilí vyhnaly z domovů asi 4 miliony lidí, jak uvádějí kompetentní tělesa OSN.
Zdroje Wikipedia, MSNBC a další
ZDE
ZDE
ZDE
ZDE

Somálsko

Tato polozapomenutá a tvrdě zkoušená země se vesměs nachází mimo akční rádius celoplošných sdělovacích prostředků. Na sklonku roku 2006 byla do Somálska uskutečněna etiopská invaze s přímým krytím Washingtonu, aby byla svržena vláda islámských soudů (ICU). Této vládě, přestože byla složena z umírněných i radikálních islamistů, se během několika měsíců podařilo stabilizovat situaci v zemi a získat přízeň mnoha obyvatel. Etiopská invaze doslova rozpoutala peklo.Tři a půl milionu Somálců dle aktuálních dat Potravinové bezpečnostní jednotky při OSN, tedy rovná půlka somálské populace, čelí hladomoru. Mogadišo se stalo somálským Bagdádem, kde zůstala polovina obyvatelstva. Zemřely tisíce lidí, avšak konec utrpení je v nedohlednu.
Zdroj All Africa ZDE

Haiti

V roce 2004 byl opozičními silami s podporou USA, Francie a Kanady svržen populární haitský prezident Aristide a unesen do Afriky, kde je dosud protiprávně zadržován. Zpráva prestižního lékařského periodika Lancet o dva roky později uvádí, že:" V hlavním městě země Port-au-Prince a jeho blízkém okolí bylo zabito 8.000 osob během 22 měsíců, které následovaly po puči. Téměř polovina z těchto se připisuje na vrub vládních sil a jejich podporovatelů. Na 35.000 žen bylo v této oblasti znásilněno. Více než polovinu obětí tvořily dívky a ženy mladší 18 let." Netřeba dodávat, že se tyto hrůzy odehrály za štědré pomoci Spojených států a dalších.
Zdroj Democracy Now ZDE

Kolumbie

Na základě poznatků získaných profesorem sociologie Jamesem Petrasem je stávající kolumbijský prezident Alváro Úribe za první tři roky svého prvního mandátu zodpovědný za milion vykořeněných kolumbijských rolníků. Tito byli vládními vojsky a pravicovými paramilitaristickými skupinami vyhnáni ze svých domovů a půdy, aby skončili v obřích favelách městských aglomerací. Celkově je ve vlastní zemi na útěku kolem tří milionů bezradných uprchlíků, již nesou těžké břímě civilního konfliktu. Petras dále konstatuje, že dva roky prvního Úribeho mandátu zaplatilo životem přes 6.000 neozbrojených civilistů. Kolumbie je nejvěrnějším spojencem Washingtonu v Latinské Americe. V rámci tzv. Plánu Kolumbie tento teroristický stát inkasoval od USA v průběhu této dekády zbraně a další vojenský materiál za 5 miliard dolarů, a stal se tak předním recipientem vojenské pomoci ve světě. Premiér Topolánek Kolumbii nedávno navštívil, aby zde vyjednal výhodné obchodní transakce.
Zdroj Dissident Voice ZDE
Tolik v hrubém náčrtu o vývozu americké demokracie do světa jen v průběhu stávající dekády.
Přestože se Rusko v 90. létech ocitlo v hospodářské a politické agónii, vedlo na Kavkaze dvě války proti malému Čečensku. Všichni máme v paměti hrůzy této války. Tento tragický konflikt vzal život v průběhu let 1994-1996 a 1999-2002 podle různých odhadů až čtvrt milionu lidí. Mnozí dnes v souvislosti s aktuálním konfliktem Rusko vyzývají, aby svou "agresi" zastavilo a vykreslují jej v nejčernějších barvách. Démon prý povstal z popela a touží pouze po krvi; hlavně neuvádět fakta v kontext. Západní politici jako Bush II. , Sarkozy nebo Merkelová však o dodržování lidských práv mluvit nemohou.
Zdroj Wikipedia ZDE

Mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence? - 2

2. září 2008 v 9:22 | Daniel Veselý
Ve svém článku "Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence?" jsem v souvislosti s aktuálním děním na Kavkaze uvedl, že poválečné Spojené státy během studené války napáchaly ve světě více zla než poválečný Sovětský svaz. Obdobně to platí i o uplynulé dekádě. I když Rusko padlo na kolena, stačilo při tom vést ničivou válku v Čečensku. Přestože se mnohým stýská po éře prezidenta Clintona, srovnávají-li ho se současným americkým prezidentem, v průběhu jeho dvou mandátů se Spojené státy dopustily řady nyní polozapomenutých zločinů.
Éra Clintonovy vlády v průběhu Nového světového pořádku je nadále v západních análech a myslích liberálních komentátorů vnímána jako celkem benigní. I v příspěvcích na BL je Clintonovi často vyčítáno především "humanitní bombardování" bývalé Jugoslávie, přestože ve výčtu jeho zločinů jde v tomto případě pouze o vrchol ledovce.

Irák

Ekonomické sankce, které byly na Husajnův režim uvaleny na popud Spojených států v RB OSN v srpnu 1990, měly tento tyranský režim zlomit, ale, cynicky řečeno, minuly se účinkem. Potrestání Saddáma Husajna, který si rozhovor s bývalou americkou velvyslankyní v Iráku April Glaspie v červenci roku 1990 vyložil tak, že dostal "zelenou" k napadení Kuvajtu, přineslo v prvé řadě utrpení iráckým civilistům. Americké letectvo během první války v Iráku záměrně bombardovalo civilní infrastrukturu; elektrárny, vodovodní a odpadní systémy atd. Tyto skutečnosti připravily "úrodnou půdu" pro zkázonosné embargo. Již v prosinci roku 1990 tehdejší šéf CIA William Webster před americkým Kongresem vypovídal: "Ekonomické sankce a embargo uvalené na Irák uštědřilo vážnou ránu irácké ekonomice." Navzdory četným urgencím vládních i nevládních seskupení, pracovníků OSN, ale i některých politiků ve Spojených státech a jasnému faktu, že tato klatba kosí životy zvláště malých dětí, Clintonova administrativa nehnula brvou a smrtonosnou politiku neukončila. Odhady počtu mrtvých na vrub embarga se pohybují od 400.000 (děti do pěti let věku) až 1.5 milionu (všechny oběti). Připočtěme k tomu regulérní Clintonovo bombardování iráckých civilistů a máme tu zločin obludných rozměrů, za který nikdo nenese zodpovědnost. Zločiny oficiálních gangsterů jako byl např. Miloševič se zdají být malicherné ve srovnání.
Zdroj: ZDE
Zdroj: ZDE
Zdroj: ZDE

Haiti

V roce 1990 byl za prezidenta v Haiti populárním hnutím zvolen Jean-Bertrand Aristide. Vláda Spojených států reagovala bryskně: navýšila pomoc haitské proamerické elitě a začala připravovat plán na svržení demokraticky zvoleného prezidenta. Po sedmi měsících byl prezident Aristide svržen vojenskou juntou a nucen opustit zemi a odejít do exilu. Zemi opanovalo brutální násilí, které bylo rozpoutáno protiaristidovskou opozicí, jež byla v přízni americké vlády. Organizace amerických států (OAS) vyhlásila na Haiti embargo, které však USA porušovaly prostřednictvím ilegálních transakcí zprostředkovaných mamutími koncerny, jež spolupracovaly s vojenskou juntou. Prezident Clinton dále nabízel juntě výhodné ekonomické kontrakty, a to těsně předtím, než se rozhodl v zemi nastolit "demokracii". Během tohoto období bylo juntou zabito na 4-5.000 chudých černochů. Podmínky, za kterých byl v roce 1994 Aristide opět dosazen do úřadu, byly ale pro zemi dlouhodobě neúnosné, zvláště pak implementace destruktivní politiky Světové banky. Tato politika jen více drancovala zemi, protože neoliberální reformy, jež umožňovaly otevření země zahraničnímu kapitálu, připravily místní farmáře, kteří pěstovali hlavně rýži, o obživu.
Zdroj: ZDE

Somálsko

Prezident Clinton v roce 1993 nařídil rozmístit tisíce amerických vojáků v Somálsku pod záminkou humanitární mise. Washington provedl invazi, aby podpořil jednoho klanového varlorda proti druhému, navzdory protestu např. italského velitele jednotek OSN v Somálsku. Dva tucty amerických vojáků byly zabity a rozběsněný dav vláčel jejich zhanobená těla městem, načež Clinton nechal do horkého města poslat bojové helikoptéry, které zahájily systematickou palbu do hustě obydlených čtvrtí Mogadiša. Zanedlouho byly americké jednotky z rozhořčení americké veřejnosti ze Somálska staženy. Charles Maynes, editor listu Foreign Policy, v roce 1995 píše, že mimo kamery CIA odhadla počet Somálců zabitých americkými silami na 7-10.000.
Zdroj: ZDE
Zdroj: ZDE

Východní Timor

V roce 1975 provedl indonéský tyran Suharto ničivou invazi do Východního Timoru. Invaze i následná okupace byla finančně i diplomaticky podporovaná západními zeměmi, zejména Spojenými státy, Velkou Británií a Austrálií. V srpnu roku 1999 zde bylo po letech neuvěřitelného utrpení a vyhlazení téměř třetiny ze 700.000 Východotimořanů uspořádáno referendum o nezávislosti této země na Indonésii. Historik Jan Klíma z Univerzity Hradec Králové ve své excelentní publikaci Východní Timor - stručná historie států píše, že některé přístupové cesty k volebním budovám byly lemovány řadami kopí s napíchnutými hlavami, aby bylo obyvatelstvo zastrašeno. K velkému překvapení a navzdory hrozbám se obyvatelé sužovaného národa vyslovili pro nezávislost. Vzápětí však proti nim indonéská armáda represe vystupňovala. Clintonova a Blairova administrativa svou podporu Suhartova režimu nepřerušila. Clinton byl nakonec pod domácím tlakem vzešlým z pravicových kruhů a populárních hnutí v září téhož roku donucen podporu indonéských zabijáků ukončit.
Zdroj: ZDE
Zdroj: ZDE

Turecko

Turecko coby věrný spojenec Washingtonu a člen NATO od 50. let minulého století zahájilo v roce 1984 "protiteroristickou" kampaň vůči svému kurdskému obyvatelstvu ve východní části země. Pentagon dodával Ankaře zbraně ve velkém. Nešlo jen o pár flint. Clintonova administrativa Turecku poskytla vojenský výcvik vojáků, tryskové letouny, tanky, helikoptéry, atd., což představovalo 80% vojenského arzenálu, který byl nasazen proti Kurdům. Zvěrstva vrcholila v roce 1997. O dva roky později teror začal slábnout - desítky tisíc lidí byly zavražděny, 3.500 měst a vesnic zničeno, z domovů byly vyhnány 2-3 miliony lidí. Takový horor se v Kosovu v podobné době neodehrál, ačkoliv Západ v tomto případě mluví o genocidě. Turecko je ale loajální spojenec a jeho zločiny se v podstatě neodehrály.
Zdroj: ZDE
Zdroj: ZDE

Súdán

Roku 1998 měla Al-Kajda provést atentáty na americké ambasády v Keni a Tanzanii, při nichž přišlo o život 224 lidí. Clintonova raketová odveta měla vypálit její hnízdo v súdánském farmaceutickém zařízení Al-Shifa v Chartúmu. Zde byly však pouze vyráběny levné léky pro několik milionů Súdánců. Podle odhadu německého ambasadora v Chartúmu Wernera Dauma útok "pravděpodobně vedl k smrti desítek tisíců lidí", a to především kvůli naprostému nedostatku léků v následujících měsících. Americký výbor pro zpravodajství a výzkum (INR) v roce 1999 publikoval zprávu, kde bylo uvedeno, že napojení farmaceutického zařízení Al-Shifa na Al-Kajdu bylo nepravděpodobné. Spojené státy za tento útok odmítly oficiálně omluvit.
Zdroj: ZDE
Tolik o aktivitách Clintonovy administrativy v poslední dekádě uplynulého století, ačkoliv výčet není zdaleka úplný. Nezmiňuji zločiny Spojených států a jejich spojenců kupříkladu v Afghánistánu, Kolumbii, Palestině, Jugoslávii a jinde. Rusko napadlo Čečensko v prosinci roku 1994, aby předešlo jeho odtržení. Agrese kulminovala v roce 1995, kdy bylo do písmene zničeno hlavní město Groznyj. Tzv. 1. čečenská válka skončila o rok později. Podrobnostmi se nebudu zabývat, neboť se v českém tisku zvěrstva této války, především ta ruská, zevrubně probírala. Různé odhady počtu mrtvých se pohybují mezi 50 až 100.000 civilistů, avšak nejčastěji citovaný údaj hovoří o 70.000 až 80.000 zabitých civilistů. Více než půl milionu lidí konflikt vyhnal z domovů.
Zdroj: ZDE
Zdroj: ZDE
Myslím, že je na každém z nás, abychom si utvořili obrázek, který nesvědčí v prospěch ani jedné strany, jde-li o militaristické avantýry. Přesto si ale jedna strana neustále osobuje právo na pravdu, právo šířit svobodu a své hodnoty.

Orwellova hypotéka

2. září 2008 v 9:10 | darny |  Události, komentáře a odkazy
TOPlist"Již i Hospodářské noviny informují o prudkém poklesu zájmu o hypoteční úvěr. Lidé se konečně začínají probouzet z iluze, že žít na dluh je normální, morální, správné a perspektivní, z iluze, která byla uměle vykonstruována finančníky a zkorumpovanými médii.
Tato situace ale bankovnímu kartelu nebrání ve vymýšlení nových triků, jak polapit poslední důvěřivce. A to navzdory tomu, že tito lidé se kvůli nepromyšlenému úvěru mohou dostat do situace, která v prostředí mafiánského kapitalismu nemusí mít daleko k otroctví.
Inspirováni praotcem všech marketingových podvodníků, který stál i u zrodu některých metod sociální kontroly použitých v rámci komunistické normalizace, Edwardem Bernaysem, vydávají členové bankovního kartelu tiskové zprávy, které mají v příjemci reklamního sdělení navodit pocit, že se jedna o objektivní zprávu.
Ukázkovým příkladem je tisková zpráva vydaná 27.8. Hypoteční bankou, s titulkem "Hypotéku si Češi berou už v osmnácti, zájem mladých lidí o hypotéku se každým rokem zvětšuje".
Zpráva nás přesvědčuje o tom, jak skvělé a normální je zadlužit se na celý život už v osmnácti. Banka nebere ohled na to, že mladému člověku může takovéto nepromyšlené rozhodnutí zničit život, zejména pokud nebude mít dostatečný příjem - což lze v osmnácti letech těžko zaručit.
Celý prokorumpovaný systém vytváření peněz prostřednictvím půjček od bankovního kartelu - který už nemá s konzervativním kapitalismem nic společného - je geniálním podvodem tisíciletí a stal se terčem kritiky i ze strany skutečných konzervativců, jako je např. americký neúspěšný prezidentský kandidát Ron Paul.
Ale nejde zde jen o zisky bankéřů - mocní a spekulanti počítají i s jedním dalším obrovským dluhem, jehož existenci a rozsah si málokdo uvědomuje. Jedná se o energetický dluh celé lidské civilizace - vyplundrování přírodních zdrojů ropy a celkové vybydlení naší planety.
Vlády a finančníci mají k dispozici údaje o blížícím se ropném zlomu, mluví o tom např. britský ministr životního prostředí ve filmu Oil, Smoke and Mirrors, který spekuluje i o dalších možných politických souvislostech. Důsledky tohoto zlomu pociťujeme již nyní např. na cenách potravin a benzínu, a mezi lety 2010 až 2016 se mají problémy s ním spojené projevit naplno.
S postupným zdražováním energií bude nutně klesat i celková ekonomická produkce. To by samo o sobě nebylo katastrofou, nicméně v kombinaci se současným finančním systémem, ve kterém byly peníze nahrazeny půjčkami, dojde ke kolapsu v situaci, kdy bude trvale klesat celkový objem investic a tedy i půjček.
V takové situaci budou mocní potřebovat nástroj, který jim umožní udržet si moc, až lidé konečně procitnou z podvodu zvaného kapitalismus. A žádný nástroj není efektivnější než dlužní otroctví, v kombinaci s totálním dohledem nad elektronickým systémem virtuálních peněz, v prostředí policejního státu, který bude udržován prostřednictvím uměle vyvolaných válek, tzv. "konfliktu civilizací", příp. boje proti terorismu.
Smutnou ironií je, že celé toto mocenské schéma současného světového systému popsal již před padesáti lety George Orwell - který byl celý život orwellovsky sledován britskou tajnou službou - ve svém románu 1984. A studenti se pořád učí, že tento román je o Sovětském svazu v době stalinismu...

Havel: Mělo by být zřetelné, že medvěd šlápl na trpaslíka

1. září 2008 v 15:38 | darny |  Události, komentáře a odkazy
"Každá paralela trochu kulhá. ... Když nějaký medvěd přepadne trpaslíka, je třeba, aby se to vědělo", prohlásil bývalý prezident Václav Havel v nedělním pořadu České televize Otázky Václava Moravce. Havel chce, aby Rusko podpořilo právo na sebeurčení i u Čečenska - a to přesto, že legálně zvolený čečenský prezident Ramzan Kadyrov, syn bývalého velkého bojovníka za nezávislost Achmada Kadyrova, samostatnost země odmítl.
"Kdyby Evropská unie dala najevo, že je schopna šetřit energií," získala by podle Havla "větší nezávislost na Rusku".... K tomu je nutno dodat, že v současnosti více než tři čtvrtiny energetických potřeb uspokojuje Česko prostřednictvím ruských zdrojů a minimálně patnáct let tomu nebude jinak. Poslanec Státní dumy Semjon Bagdasarov, specialista na islamismus, oproti tomu v pořadu Otázky Václava Moravce prohlásil, že NATO a jeho členské země mají větší zájem na Rusku, než Rusko na NATu.
Proč potřebuje NATO Gruzii? Protože poskytlo základny při válce v Iráku... Jak můžete přijmout do NATO stát, který prováděl genocidu vlastního obyvatelstva? Chcete takový stát přijmout do NATO? Tak ho přijměte, konstatoval posměšně Bagdasarov. Podle Havla by ale EU i NATO měly vědět, kde začínají a kde končí. Já považuju za nesmysl, že NATO chce expandovat a dobývat nějaká území, řekl Havel. Co se týče Ukrajiny, je značná část občanů Ukrajiny kategoricky proti vstupu Ukrajiny do NATO. To vyprovokuje konflikt mezi dvěma částmi Ukrajiny. To chcete? Vždyť je to už blízko vašich hranic..., kontroval Bagdasarov. "My nemáme fobii, máme střízlivý názor. Když se rozpadla Varšavská smlouva, byl dán slib, že se NATO nebude šířit. ... Nikde na světě není ministerstvo útoku, všude je ministerstvo obrany. ... Jak máme věřit zemi, která okupovala Irák, která pověsila jejího prezidenta? Proč máme zapomínat na vlastní bezpečnost? .... V současné době jsou USA agresivní zemí. Já jako člověk, který má co činit s vojenskou sférou, vím, že systém NMD je zařízení , která je ve výsledku zaměřená na Rusko," dodal Bagdasarov.
V konkurenčním pořadu televize Prima Nedělní partie, prohlásil v duelu s europoslancem Miloslavem Ransdorfem (KSČM) český vicepremiér Alexandr Vondra (ODS): "Jde o to, aby celý západ dal Rusku najevo, že nemůže v této politice pokračovat." Jestli je někde nějaké nebezpečí pro Českou republiku, tak není v Kremlu, ale ve Strakově akademii, kontroval Vondrovi poslanec Ransdorf. "Strach je špatný rádce. Kdybychom měli zakládat naši politiku na obavách, na strachu, tak daleko nedojdeme. .... Nesmíme žít v žádných iluzích, co se týče Ruska, to by byl fatální omyl," konstatoval Vondra. "Příště na řadě může být Bělorusko nebo Ukrajina".
Nakonec se oba řečníci shodli., že cesta k míru bude dlouhá... Plyn a ropa je to, co nás drží na uzdě, co nutí Evropu k opatrnosti. Zkuste něco říct někomu, kdo ovládá vekeré dodávky plynu", konstatoval další host Nedělní partie, europoslanec Železný. My jsme velmi nesolidární s takovými zeměmi, jako je Slovensko. My si neuvědomujeme, že maďarská menšina na Slovensku chce totéž, co Albánci v Kosovu. Těžiště konfliktu se posouvá do Iránu, konstatoval Železný a jeho odpověď na kavkazský konflikt by byla co nejrychlejší přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Železný vidí současné dělení v Evropě mezi Francií a Německem více než dělení mezi novými a starými zeměmi EU. Separátní politika Německa, které si samostatně dohodlo ropovod a plynovod s Ruskem je to, co podkopalo celoevropskou energetickou politiku. Podle Železného je jedinou cestou reagovat ihned a vypudit z české politiky Zelené. Česko by mělo diverzifikovat energetické zdroje, nebo bude Česko přímo řízeno z Moskvy.
74 % diváků televize Prima, kteří nelitovali 9 Kč za SMS, se přitom vyjádřilo, že z Ruska strach nemá. Pouze 26% projevuje z Ruska obavy. Taková byla nedělní zahraničněpolitická a bezpečnostní diskuze v České televizi a v televizi Prima.

Obsesivní zaujetí bývalým dramatikem

1. září 2008 v 13:11 | Štěpán Kotrba
Komentář k článku "Štefan Švec: Kouteckého Občan Havel je dobrý film"

Přiznám se, že nechápu zájem, který Václav Havel vzbuzuje ještě i skoro po devatenácti letech od jeho inscenace Zahradní slavnosti pro patnáct miliónů, jak ono sametové divadlo v listopadu 1989 nazval mediální analytik a glosátor Miroslav Pejčoch-Ravik. Všechny Havlovy mýty byly jen lži.

Přiznám se, že nechápu, co vede přemýšlivé lidi k neustálému nimrání se v tom, zda hry onoho theatra mundi, vytvořené tímto absurdním dramatikem, jsou sebeoslavné, nebo ne. Václav Havel stále žije v minulosti, kdy ještě něco znamenal. Uvěřil lživému mýtu o sobě samém. Václav Havel nejspíše neví, že už nic neznamená. Nejspíš neví, že v mýtus s jeho jménem věří už (možná) jenom jeho manželka a pak jen on sám.

Jeho poslední vystoupení v Otázkách Václava Moravce ukázalo politika dvojího metru. Politika relativizujícího zásady, které kdysi pro disidenta byly svaté. Politika, který si plete zájmy národní se zájmy soukromými. Politika, který poznal, že do důchodu může přežít už jen jako sluha mocných, jako apologet totalitárních idejí, proti kterým jako disident bojoval. Pouze vyměnil rudou vlajku za vlajku s hvězdami a pruhy.

Intelektuálem bojujícím proti nespravedlnostem světa být přestal ve chvíli, kdy začal ze zákulisí prezidentského úřadu manipulovat politikou a dělat kompromisy, o kterých ve svých pamětech nemluví. Tehdy se morální autorita změnila v karikaturu.

Vysvětlí mi někdo, koho dnes ještě Václav Havel zajímá a proč?

Americká ochrana životů a majetku v praxi

1. září 2008 v 12:52 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti


Minulý týden jsem v článku "Jak býti světovými" nabádal k tomu, abychom poměřovali kvalitu politických výzev našich vůdců jejich praktickými činy a uvedl jsem několik příkladů z domácí politické scény. Nyní mi to nedá, abych se o totéž nepokusil v případě americké proklamace o ochraně svých evropských spojenců pomocí protiraketového deštníku.

Obracím se proto ke všem zastáncům bílé koule lásky v Brdech, kteří mimo symbolického propojení s příslovečně humánní globální politikou USA navíc doufají ve svou větší bezpečnost svých životů a majetku, s upozorněním, že jediné co dokázaly Spojené státy americké, stát Louisiana a město New Orleans společnými silami udělat tváří v tvář dujícímu větru Gustav pro své občany a daňové poplatníky, je učinit prohlášení na způsob: zachraň se, kdo můžeš a kdož neutečeš, nepočítej s naší pomocí. Tak pravil starosta a zřejmě už míří tryskáčem někam za klidnějším povětřím.

Musím se přiznat, že závidím některým našim spoluobčanům jejich uhlířskou víru v americkou pomoc pro obyvatele daleké české kotliny, když tato země v případě vlastního ohrožení prostě jen pohrozí těm svým občanům, kteří před nebezpečím vlastními silami včas neutečou. Zřejmě tomu je tomu tedy v praxi jinak než v oněch katastrofických hollywoodských slátaninách, kde Američané tváří v tvář přírodním katastrofám, mimozemšťanům, epidemiím, Japoncům, teroristům nebo komunistům slzí, krvácí, potí se a zachraňují svět proto, aby nakonec dostali políbení od krasav(i)ce a od hasiče deku. Též poplácání šéfa zpravidla nechybí, ale deka prostě být musí. Prostě se v Americe v realitě také zdrhá. To mi sice dělá ty komiksové panáky trochu snesitelnějšími, ale mou víru v jejich reálnou pomoc to nikterak neposiluje.

Rád bych jenom pro úplnost připomenul, že posledně, když se americké úřady pokusily provádět v New Orleansu některé záchranné práce, tak to dopadlo tak katastrofálně, že současná výzva je jenom logickým výsledkem analýzy schopností amerických úřadů postarat se o cokoliv jiného než ochranu svobody a demokracie a lidských práv kdekoliv na světě. Když začne foukat, tak jde o obyčejné lidské životy a osudy a na to nejsou v USA ani manuály, komanda, tajné služby ani peníze. Politickým úkolem pro všechny v mocné v USA před volbami je jediné - neudělat pří ochraně města před živly podobné chyby jako před třemi lety. To se podaří stoprocentně. Je nemožné udělat chybu při něčem, co prostě nedělám vůbec. Je to podobné jako když se vyhnu schodku státního rozpočtu tak, že nemám státní rozpočet anebo jako s proklamovanou nesmrtelností České republiky. Pokud totiž platí Masarykova teze, že státy zanikají s idejemi, na kterých vznikly, pak řečeno s Karlem Schwarzenbergem - dobrou zprávou je, že díky absenci idejí se český stát o svůj život bát nemusí. Takže možná netřeba ani americké ochrany.

Takže, možná bychom na té bílé kouli lásky v Brdech mohli mít napsáno: "Zachraň se, kdo můžeš!!!"

Nejmocnější sedlák zapráská bičem

1. září 2008 v 12:43 | Přemysl Janýr |  Události, komentáře a odkazy
"Každé potlačené svědomí je špatným svědomím, které se projevuje a realizuje jako nevraživost, podezíravost, jako nezahladitelný resentiment. A výbuchy resentimentu se v dějinách objevují, jak známo, v podobě zavilé nenávisti, surového fanatismu a bestiálního násilí."

Přetisk textu Karla Kosíka "Rozum a svědomí", předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace? Ne, tenhle scénář není od George Orwella ani od Tomáše Klvani, zde se činili profesionálové.

Jakoby se celá země jako na povel rozpomněla a chtěla si svou čtyřicetiletou amnézii jedním rázem vynahradit. Čtyřiadvacet hodin denně popisují pamětníci děs a hrůzy ruské okupace, hukot letadel a rachot tanků, bezradnost, zda je válka, nebo co, lidé nevěděli, co bude, na některé mířil Rusák samopalem, jiní by bývali bojovali, kdyby směli, další to zlomilo na celý život. Přerušují je pouze zprávy z ruské okupace Gruzie a ovšem - Olympiáda a písničky. Z šedesátých, rozumí se. V Praze, Brně a dalších městech pro větší názornost instalovali historické tanky a reprodukovanou střelbu z kulometů, každou hodinu až do konce září. Slovenskému či Pražskému povstání se srovnatelné pompy nikdy nedostalo, ba ani bitvě u Slavkova.

Ankety mezi mladými lidmi ji zcela ospravedlňují, 21. srpen je pro ně vesměs neznámé datum. Tu člověku ze vztahu národa k vlastní historii a přítomnosti zatrne - byli jsme také takoví ignoranti? Samozřejmě, že byli, i nám totalitní školství zatajilo nejhanebnější období našich dějin, vyvraždění Romů, vyhnání Němců, převzetí české verze nacionálního socialismu. Jenomže dnešní školství za totalitní považovat nechceme a zatajované období je to jediné v našich novodobých dějinách, ke kterému se můžeme hlásit s hrdostí.

K posilování národní hrdosti ale pompézní kampaň nesměřuje, ba naopak. Plačtivé hlasy pamětníků autenticky dokumentují naši historickou ublíženost, bezbranost a malost, naší osudovou vydanost na pospas silným a mocným tohoto světa. Ti mladí by museli být nadlidsky bystří, aby si z útržků svědectví dokázali utvořit realistickou představu šedesátých let, zrodu občanské společnosti, politických vůdců v jejím vleku, vize demokracie, volného trhu a sociální spravedlnosti sdílené napříč názorovými směry, revoluce bez nenávisti a obrázků nepřátel, vrcholného období československé kultury, intelektu a národního sebevědomí.

A i kdyby to dokázali, v orwellovské paměťové díře zmizelo to nejdůležitější, totiž že v srpnu 1968 v Československu nezvítězily invazní armády Varšavského paktu, ale občanská společnost, která jim zabránila splnit zadání. Členové revoluční dělnicko-rolnické vlády, která měla v zemi převzít moc a invazi dodatečně legitimovat, pod dojmem jednotného odporu národa na své funkce do jednoho rezignovali a okupační vojska se ocitla v politicky bezvýchodné situaci. Obsadila všechny strategické body, úřady, letiště, křižovatky, mosty, zatkla reformní vůdce - a nebylo jim to nic platné. Okupovaná země fungovala i bez politického vedení dál, nepodařilo se ani zastavit vysílání rozhlasu a televize, tisk a distribuci novin a časopisů, fungovala infrastruktura, pošty, telefony, zásobování. Invazi odsoudili prezident, vláda i parlament, československý ministr zahraničních věcí požadoval v OSN naléhavé jednání Rady bezpečnosti. Pod nosem okupantů se hned druhý den sjelo 1 200 delegátů z celé země na utajený (sic!) XIV. sjezd KSČ, který agresi rovněž odsoudil. Národ stál jednotně za Dubčekem, Černíkem, Smrkovským, Svobodou, jsme s vámi, buďte s námi, vzkazoval svým zavlečeným vůdcům - a díky fungujícím sdělovacím prostředkům jej bylo slyšet po celém světě, neponechával prostor pro desinformaci a kontrapropagandu, svět prožíval události v Československu denně live na vlastní oči a uši.

V paměťové díře zmizelo, že národ úspěšně vzdorující půlmilionové armádě byl poražen teprve svými vlastními vůdci. Sovětům za daných okolností nezbylo, než zatčené zase propustit a začít vyjednávat. Nejen, že českoslovenští představitelé vůbec přistoupili na jednání v Moskvě, ačkoli byli ve výhodnější pozici a Moskva by bývala musela přistoupit na jednání v Praze či alespoň na neutrální půdě, ale celá československá delegace s čestnou výjimkou Františka Kriegla, včetně těch, kterým národ možná právě zachránil život, proti výslovnému mandátu lidu, vlády, parlamentu i rodné strany smlouvu o pobytu sovětských vojsk podepsala a vykonala tak akt vlastizrady, které se vybraní mouřeníni dělnicko-rolnické vlády neodvážili.

A do třetice zmizelo v paměťové díře, že za východisko z fiaska invaze zaplatila i Moskva dramatickými ústupky, nejen návratem internovaných reformních politiků, ale i akceptováním nových, zvolených XIV. sjezdem KSČ a že k jejím prvotním starostem patřilo uchránit své mouřeníny před trestem. S výjimkou legalizace přítomnosti sovětských vojsk a odvolání sjezdu KSČ se reformní křídlo vrátilo z jednání fakticky posílené, zatímco Moskva své nejtěžší kalibry vystřílela naprázdno. Jestliže se tedy v průběhu následujícího roku přesto prosadila husákovská normalizace, nebylo to ani tak výsledkem invaze, jako výsledkem šoku, inkompetence, oportunismu a úpadku do politické moudrosti knížecího ministra - nejbohatší a nejvlivnější sedlák zapráská bičem a ostatní se podřídí.

Komunismus je nereformovatelný, omílají vládní politici své zaklínadlo, své vlastní resumé vytunelovaných dějin. Kterýpak komunismus mají na mysli, ten demokraticky tržně soukromopodnikatelský z šedesátých let? Z čehopak vyvodili jeho nereformovatelnost, z intervence cizích armád? Jakpak si ospravedlňují svůj obdiv k liberalismu nejúspěšnější světové ekonomiky? Je reformovatelná kleptokracie?

Okupace Gruzie je totéž jako okupace Československa v srpnu 1968, zní vlastní obsah poselství. Rusko přestoupilo meze přípustného. Ruská vojenská invaze do Gruzie porušuje mezinárodní právo a je nepřijatelná. Odhodlání Ruska obnovit mocenskou politiku je přímým ohrožením základů EU a něco takového nemůžeme ignorovat. Rusko se nezměnilo, ruský imperialismus nás může obsadit i potřetí. Rusko je ohrožením. Nejen vojensky kvůli radaru, ale kvůli ropě i ekonomickým. Po událostech v Gruzii je jasné, že pro naši bezpečnost potřebujeme ne jednu, ale co nejvíce amerických základen. Evropa je ve studené válce a NATO musí jednat. Na místě je vyslat do Gruzie mezinárodní síly a Česká republika je připravena se do takové mise zapojit. Zastavme toho medvěda.

To nejsou parafráze, to jsou autentické citáty českých politiků a médií na pozadí uslintaně nenávistné kampaně k výročí národní ublíženosti. Švejkovský pokřik Na Moskvu vysvětluje i to náhlé rozpomenutí: zatímco počátkem devadesátých bylo kvůli privatizacím a restitucím třeba osmašedesátý zatajit a celá čtyři desetiletí paušálně zatratit jako jediné zločinné období, pro tažení proti Rusku je naopak paralela Československo 1968 - Gruzie 2008 nenahraditelným propagačním materiálem. Dějiny jako veřejnosti nepřístupný depozitář resentimentů a rekvizit. Protiruské tažení Nové Evropy, která ještě nedávno připravovala tažení proti Západu, připomíná ze všeho nejvíc policejního psa poštvaného proti nepříteli. Jedinečná zkušenost s totalitním systémem, tento inzerovaný přínos Evropskému společenství, se zjevně omezuje na narušené sebevědomí, zavilou nenávist k předchozímu pánovi a přejaté návyky.

Něco tu ovšem nesouhlasí: když Češi svou kampaň k srpnu 1968 připravovali, nemohli správné načasování Saakašviliho útoku na Cchinvali a ruskou reakci předvídat. Utrhl se Saakašvili ze řetězu a v pravý okamžik hloupě naletěl na ruské provokace, ačkoli ho před nimi Američané varovali? Kdo chce, uvěří. Role neřízené střely ale Saakašvilimu nesedí. Vystudoval přední americké university, má nejlepší kontakty k americké administrativě, je osobním přítelem senátora McCaina a dokonce mu platí poradce Stephena Gillerse. Ubezpečování Condoleezzy Rice, že Amerika bojuje za své přátele je věrohodnější stopou, zejména připomeneme-li si, jak americká diplomacie svého času vylákala Saddama Huseina k útoku na Kuwait. McCainovy šance lehce stouply, V Polsku to zabralo excelentně, v Česku je výsledek spíše hubený. Pár tisíc cizích mrtvých ale není žádná velká investice. Mrazení ale vyvolává snadnost, se jakou zkompromitovaná americká administrativa své evropské loutky dosud vodí.

Novější vztahy Ruska k Západu ovšem vypovídají opak toho, co dozví se konzument české politiky a českých médií. Gorbačov i Jelcin chápali rozpad SSSR jako historické vítězství nad komunismem, při kterém se Rusko konečně přidalo na správnou stranu. Ronald Reagan byl první, koho Jelcin o rozpadu osobně radostně informoval a nové Rusko se s důvěrou oddalo do péče nových přátel. Stáhlo se ze střední Evropy, zažádalo o členství v NATO a v EU, vděčně přijímalo americkou pomoc při likvidaci svého jaderného arsenálu i zaměstnání pro své již nepotřebné jaderné odborníky, přeochotně se podrobovalo pokynům Mezinárodního měnového fondu, uctivě přijímalo doporučení západních expertů a úzkostlivě dbalo na dodržování všech mezinárodních pravidel a závazků.

Výsledky se promptně dostavily. V průběhu devadesátých let se propadlo do ekonomického, politického, morálního a sociálního marasmu, proti kterému byl Klausův rozvrat procházkou růžovým sadem. Rusko by nemělo mít vůbec žádnou vlastní zahraniční politiku a pokud možno ani domácí ne, vzkazoval Moskvě Clinton. Zoufalé žádosti o ekonomickou pomoc počátkem 90. let byly zamítnuty, odmítly jej EU i NATO. NATO se na svém washingtonském summitu z obranného společenství změnilo v útočné a započalo svou expanzi ruským směrem. Jeho historicky první válečnou akcí bylo bombardování Srbska, nejbližšího ruského spojence v Evropě. Přesto Rusko ještě po 11. září projevilo loajalitu nejen Bushově válce s terorem, ale i agresi proti sousednímu Afghánistánu. Odměnou mu byly unipolární politika, likvidace mezinárodního práva, ukončení smluv o odzbrojování a nové závody ve zbrojení, agrese v Iráku a pokusy o další v Iránu, režírování prozápadních barevných revolt v sousedních zemích, rozbití Srbska a vyhlášení samostatného Kosova, pokračující obkličování, nové americké základny v Polsku, Česku, perspektivně v Izraeli a Kosovu a vojenský útok na proruské obyvatele Osetie a Abcházie.

Na obavy o vlastní bezpečnost se Rusku dostávalo jen farizejského chlácholení, že obkličování není zamýšleno proti němu a zuřivého štěkotu psů otevřeně hlásajících opak. Že to není trvale udržitelný stav, bylo jasné. Překvapením je jen razance ruské reakce, o to závažnější, že Západ mezitím odstranil všechny zásady a pravidla mezinárodního soužití, kterých by se nyní mohl dovolávat. Sedlák Bush zapráskal bičem a Rusko se přizpůsobilo. Repertoár možných recipročních opatření má stejně bohatý jako účinný, od politického nátlaku a korumpování prostřednictvím intaktní sítě agentů přes podporu ruských a proruských menšin, vyvolávání lokálních konfliktů a dosazování spřátelených vlád, přes ekonomický nátlak kapitálem, nabídkou investic, ropou, plynem, mafiemi, přes dodávky účinných zbraní a podpory protizápadně zaměřeným státům a subverzním skupinám až po masívní mezinárodněpolitické zázemí na druhé straně světa, v Šanghajské smlouvě. Rusko nepotřebuje spolupráci s NATO o nic víc, než NATO potřebuje Rusko, konstatuje realisticky ministr zahraničí Lavrov. A Západ nemá mimo třetí světové války nic, co by mohl ruské protiofenzívě postavit a při své současné diskreditaci ani šanci v ní zvítězit. Bushova administrativa stihla na poslední okamžik způsobit ještě jednu pohromu.

Pro USA představuje vzestup Ruska další schod v pádu z pozice světového vůdce. Nadcházející volba mezi McCainem a Obamou bude pro příští americká desetiletí osudová. Evropa si po počátečním siláckém rozjezdu novou geopolitickou realitu uvědomila a rychle zařadila zpátečku. Snaha přetrpět závěrečné měsíce Bushovy administrativy bez dalšího vyhrocování atlantického napětí se jí v případě kosovského ústupku vrátila jako bumerang. Pro zbývající většinu světa představuje Rusko novou a dlouho očekávanou hvězdu na nebi světové politiky, schopnou účinně se bezmezné aroganci Západu postavit.

Pro české bojovníky je ovšem studená válka standardní stav, ve kterém vyrostli a ve kterém se cítí jako ryba ve vodě. Je třeba jen pozorně sledovat, proti komu právě nejvlivnější sedlák práská bičem. Pak stačí se horlivě připojit a hlasitě odvádět pozornost od vlastních rukou k nepříteli. A pokud si přesto někdo všimne, patří zjevně k nepříteli a sedlák se o něj už postará. Funguje to tak nejméně sedmdesát let a není důvodu na tom cokoli měnit. Jediným problémem je náš chronicky špatný odhad, který sedlák je právě ten nejvlivnější.