Srpen 2008

Dopis státu

29. srpna 2008 v 12:47 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Vážený státe, pane Topolánku a Kalousku a další vládnoucí garnituro,

rád bych věděl, kam mám zajít, abych se mohl úplně odhlásit ze státního penzijního systému.
Mám na mysli podepsání nějakého prohlášení (reversu), že až budu starý, nebudu od státu požadovat žádný důchod a na oplátku teď nebudu na tento systém muset platit.
Rozhodl jsem se totiž, že bude jistější, když si sám budu spořit ve fondech, založím si akciové portfolio a koupím si na hypotéku nějakou nemovitost, kterou pak v důchodu buď prodám, nebo pronajmu.

Mám totiž obavu, že jinak teď budu platit vysoké daně a až mi bude 65, stát řekne: "Sorry, nejsou peníze na důchody - můžou za to předchozí vlády, to my ne. Jo a vy jste si vedle toho spořil do státem podporovaných penzijních fondů? Sorry, ale inflace produkovaná minulým vedením ČNB tyto úspory znehodnotila, nehledě k tomu, že vám ty úspory zdaníme sedmdesáti procenty, aby bylo na důchody pro ty, kteří si nespořili. Jak by k tomu ti chudáci přišli, že..." dožiji!
Zároveň bych chtěl úplně přestat platit sociální pojištění, protože si myslím, že v mém oboru je riziko nezaměstnanosti relativně malé.
Platit si toto pojištění má smysl přeci pouze pro ty, kteří mají reálný důvod se nezaměstnanosti obávat, ne? Kdyby mi patřila Petřínská rozhledna, asi bych si ji také nepojišťoval proti povodni...
A nebo bych se možná i proti nezaměstnanosti pojistil, ale rád bych si sjednal individuální podmínky v nějaké komerční pojišťovně, protože mám pocit, že rozumnější (pro obě strany) je odvíjet výši pojistného od míry rizika a ne od výše příjmů.

Také bych se rád zdravotně pojistil u nějaké komerční pojišťovny, opět podle míry mé zdravotní rizikovosti (sportuji, nekouřím, nepiji, nedýchám uhelný prach v dole, nebrousím sklo, nepracuji s trhavinami) a ne podle výše mého příjmu.

Také bych někde rád podepsal papír, že na smrt mé matky přísahám, že v životě nepoužiji služeb Českých drah, aby mi mohla být refundována část daní, která do ČD teče.

Také si myslím, že už stát za mé základní a střední vzdělání dostal ode mne daní dost. Zas tak dobré ty školy nebyly! Vysokou školu svých dětí platím sám, takže na školství bych již platit rád přestal.
Nepřijde mi zrovna moc rozumné ani spravedlivé platit školu dětem sám a ještě ji platit někomu jinému, jenom proto, že se u nás stát neobtěžoval zřídit studijní obor, který zrovna moje děti potřebují studovat.
Na druhou stranu stát umožnil obrovské skupině lidí vystudovat střední i vysoké školy a absolventi těchto škol ve vystudovaném oboru vůbec nenastoupili. Často zastávají pozice ve funkcích, kdy je jejich vzdělání nadhodnocené anebo zcela mimo obor.

Také by mne zajímalo, jak se vyreklamovat z pravomoci Ministerstva pro místní rozvoj. Přijde mi totiž poněkud nespravedlivé, že sousední státní činžák, kde žijí vyvolení v údajně "sociálních bytech", za poloviční náklady, než jaké platíme my přes ulici v družstevním domě, je nákladně rekonstruován také z mých daní.
Když si budeme chtít opravit náš družstevní dům, budeme si to muset zaplatit ze svého, ale ty daně, které platíme i na rekonstrukci sousedního státního domu, nám už nikdo nevrátí.
Přitom v tom státním domě zcela jistě nebydlí sociálně potřební občané, nejhorší auto, co před ním parkuje je Octavia.

Také bych se chtěl zeptat, kde se na naší radnici odhlásit od služeb městské policie. Ona totiž naši čtvrť navštíví jen občas a to výhradně z důvodu montáže botiček na auta, která opět díky městskému rozhodnutí nemají kde jinde parkovat.

Bohužel již tato městská policie nijak nebrání pravidelnému vykrádáni aut či sklepů, vandalismu a rušení nočního klidu.
Když jsem na toto městské policisty upozornil, doporučili mi, abychom si zřídili "domobranu" po vzoru některých sídlišť v jiných městech, nebo abychom si najali hlídače(ta drzost!).

To druhé bych velice rád udělal - spočetl jsem si, že kdyby se náš blok pěti domů složil na nočního hlídače, vyšlo by to na cca 200,-Kč na jednu domácnost.
Věřím, že do té doby by krádeže ustaly. Jen nevím, jak odhlásit a neplatit služby městské policie, kterou bychom pak nepotřebovali.

Zároveň již dlouho zjišťuji, kde je možné se odhlásit od služeb Policie ČR, která se mi již delší dobu jeví jako zcela zbytečná.
Podle informací z internetu, tisku a všech televizí usuzuji, že 30% všech vyšetřovaných případů souvisí s případy, které zavinili a nebo spoluspáchali přímo policisté, dalších 30% zavinili naši politici, rodinní příslušníci politiků a přátelé našich politiků (zde policisté nic nevyšetřují a pokud náhodou i vyšetří, tak ve finále odloží) a dalších 40% trestních činů spáchali recidivisté a barevné menšiny.

Pokud z této skupiny je náhodou něco vyšetřeno, u soudu jsou recidivisté potrestáni jen minimálními tresty (nelze je zavřít, protože věznice již nyní jsou přeplněné) a Rómové jsou většinou propuštěni bez trestu.

Proto bych se chtěl zeptat, vzhledem k tomu, že prý žijeme ve svobodném státě, na jaký úřad mám zajít, abych si mohl zaškrtat, které služby od státu chci a které ne. Je přeci nesmysl platit něco, co nepoptávám, ne?

Myslím, že bych s chutí odhlásil i služby Statistického úřadu, Výzkumného ústavu pedagogického, Školských úřadů, Ústavu státu a práva, Úřadu pro státní informační systém, Energetického regulačního úřadu, Telekomunikačního úřadu, Národního bezpečnostního úřadu, Grantové agentury, Úřadu pro ochranu osobních údajů, 73 Úřadů pro zastupování státu ve věcech majetkových a několika desítek dalších.

Také by bylo dobré, kdyby bylo možné nějak určit cenu jednotlivých služeb, které nám stát poskytuje.
Když si totiž jdu koupit housku za 5,-Kč, jasně tím demonstruji, že ta houska pro mne má větší cenu, než mých 5,-Kč, resp., že houska je pro mne to nejlepší, co si za těch 5,-Kč mohu koupit. Také koupí té konkrétní housky demonstruji, že právě tato houska od tohoto konkrétního pekaře je to, co preferuji. Každý den tak vlastně svými peněženkami hlasujeme, co je pro nás důležitější a vhodnější.

Se státními službami to tak není. Neznáme jejich cenu. Nevíme, zdali by je konkurence nenabídla levněji a kvalitněji.
A hlavně nemáme možnost se rozhodnout, zda-li o ty služby za daných podmínek stojíme.

Povinnosti platit na státní školství nás to nezbaví. Obdobně musím platit za možnost příjmu ČTV a ČRo, i když je vůbec nesleduji, ze svých daní přispívám na Telekomunikační úřad, který podporuje navyšování cen Telefonicou O2, nebo si platím např. Energetický regulační úřad, který odsouhlasil další zdražování elektrického proudu, tak že ČEZ má zcela astronomické zisky, tak že raději nakupuje elektrárny v Rumunsku či Bulharsku, tak aby nemusel zlevnit elektrický proud v Česku.

A tak je to se všemi státními službami - buď si jejich poskytování stát monopolizuje úplně, takže vůbec nemáme volbu, nebo na výběr máme, ale přesto pak musíme platit i tu státní službu, kterou jsme ale nahradili placenou službou od konkurence.

Například nechápu, proč v každém bývalém okresním městě musí být OSSZ, VZP a další zdravotní pojišťovny se svým aparátem pro výběr a kontrolu pojistného, když se výpočet pro odvod pojistného provádí u zaměstnavatele ze stejného mzdového základu. Vybrané peníze jsou z příjmových účtů (OSSZ a ZP) stejně převedeny do jednoho měšce, ze kterého se provádějí následné výplaty do sociálních a zdravotních položek.

Dále bych chtěl být seznámen s cikánem, kterého živím ze svých daní a dalších plateb.
Zcela zločinecký se mi zdá systém, kdy si musíme vydržovat armádu půl milionu nepracujících cikánů, cikánek a jejich dětí, když naopak v ČR musíme zaměstnávat legálně, pololegálně a na černo,více než 400 tisíc cizinců.
Vydržování cikánů nás stojí při velice zjednodušeném výpočtu minimálně 20 miliard ročně.

Bylo by dobré, kdyby antimonopolní úřad přinutil stát vzdát se svých monopolů na sociální pojištění, na emisi peněz, na rozhodování sporů, na zajišťování pořádku, atd...).

Také by ten antimonopolní úřad měl postihnout sám sebe za monopolizaci práva na rozhodování antimonopolních kauz. Problém asi bude v tom, že instituce, které by nás měly i před státem chránit (od Antimonopolního úřadu až po Ústavní soud) jsou vlastně jeho součástí.
A tak bych byl rád, kdybyste mi poradili, jak mám zajistit svoji svobodu, jak přestat být nevolníkem, jak platit pouze za to, co poptávám, jak sám rozhodovat o svém životě a majetku.

Průhledná lež Bernarda Kouchnera

28. srpna 2008 v 10:20 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Podle vyjádření ministra zahraničí Francie Bernarda Kouchnera v rozhlasové stanici Evropa 1 "v Jižní Osetii žije 70 tisíc lidí, rozdělených na dva tábory - proruský a progruzínský - přibližně čítající 30 tisíc lidí z každé strany." Jaká jsou ovšem fakta o přáních obyvatel Jižní Osetie? Dost podstatně odlišná od slov francouzského ministra zahraničí.
V roce 2006 se konalo v Jižní Osetii souběžně s volbou prezidenta referendum, ve kterém se 99 procent občanů vyslovilo pro nezávislost Jižní Osetie, a to při volební účasti 95,2 procenta oprávněných voličů. Kouchner má pravdu jen v tom, že v zemi žije asi 70 tisíc obyvatel. Z nich je mimochodem asi 46 tisíc Osetinců a 18 tisíc Gruzínů. Informací o dvou početně totožných táborech s ohledem na výsledky referenda ministr Kouchner posluchače Evropy 1 jenom uvádí v omyl. Je to ale zarážející neznalost a nebo jde o záměrnou lež?
Ministr zahraničí země jako je Francie, navíc v současnosti předsedající Evropské unii, by měl být natolik inteligentní, že je schopný vstřebat fakta o konfliktu, do kterého se snaží vstoupit. A tak jde spíše o záměrnou lež, která člověku charakteru B. Kouchnera nemusí být vůbec cizí.
Kouchner se totiž neblaze zapsal jako civilní správce Kosova do případu únosů srbských obyvatel a jejich rozebírání na lidské orgány kosovsko - albánskými zločinci. Podle svědectví bývalé hlavní žalobkyně ICTY Carly del Ponteové právě jím vedená správa bránila vyšetřování tohoto zločinu. Hovoří se i o přímé odpovědnosti B. Kouchnera. Nepochybně tím prokázal absolutní ztrátu charakteru. Důsledky poznal konečně při podivném sjednávání míru na Kavkaze, kdy nakonec vše musel převzít do svých rukou prezident Nicolas Sarkozy. A ani potom si s Kouchnerem nikdo v Moskvě oprávněně moc ruku podat nechtěl.
Koho si Francie vybere za svého ministra zahraničí je samozřejmě její věcí. Může to být člověk neznalý nebo i lhář. Jen je otázkou, zda takový člověk jako Kouchner se může podílet na vytváření zahraniční politiky Evropské unie a zda mu lidé mohou věřit. Drtivá většina lidí v Evropě totiž nelže a ani si nezadala se zločinci.

Do Černého moře vplouvá „humanitární" Šestá flotila

28. srpna 2008 v 10:00 | Manlio Dinucci-Otištěno v Il Manifesto 23. srpna 2008 |  Události, komentáře a odkazy
Camp Darby, logistická základna armády Spojených států mezi Pisou a Livornem byla aktivovaná kvůli vyslání "humanitárních dodávek" do Gruzie. Základna, ze které byla přepravena značná část výzbroje použité USA ve válkách proti Iráku a proti Jugoslávii, je určená pro skladování a údržbu "humanitární pomoci" USAID, pro kterou znamená největší středisko v Evropě. Přepravu tohoto materiálu do Gruzie zajišťuje Fleet Logistic Support Squadron 46, která přesunula na letiště v Pise personál a letadla z námořní základny v Marietta ve Spojených státech. Oficiálně se jedná o tisíce pokrývek a hygienické soupravy (kartáčky, čistící prostředky, holící soupravy, hřebeny a mýdla). A do Gruzie odcestoval generál Bantz J. Craddock, šéf evropského velitelství Spojených států (EuCom), aby provedl "inspekci pytlů s humanitární pomocí" společně se zástupcem USAID.
Další "humanitární pomoc" je přepravována do Gruzie po moři. Ne ale obchodními loděmi, jak by to bylo logické, ale válečnými plavidly: dvě plavidla U.S.Navy a jedno Pobřežní hlídky. Operace je řízena velitelstvím námořních sil USA v Evropě, jehož štáb je v Neapoli. Z Kréty do Gruzie vyrazil raketový torpedoborec McFaul. Z Gaety vyrážejí hlídkovací člun Dallas a speciální plavidlo pro výsadkové operace Mount Whitney, nejsofistikovanější plavidlo C4I námořnictva USA, považované za nejvyspělejší na světě. Poté co se podílela na operaci Enduring Freedom, což byla podpora války v Afghánistánu a po účasti na válce proti Iráku byla Mount Whitney přesunuta do Středomoří a v roce 2005 se stala admirálskou lodí velitele 6. flotily. Díky technologické kapacitě "která nemá na světě obdoby" se může Mount Whitney spojit s jakýmkoli bodem na světě, přenášet každý typ komunikace v šifrované podobě, jakž i sbírat "nejaktuálnější informace" o nepřátelských silách a přenášet je do střediska vyhodnocování zpravodajských informací.

Tato admirálská loď 6. flotily je použita velitelem Task Force, který z ní může řídit všechny jednotky podle svých rozkazů; a nyní se přesunula do Černého moře, aby oficiálně dopravila přikrývky, hygienické soupravy a dětskou výživu. Jaký je skutečný účel operace, to říká generál John Miller, velitel Spojené rekongoskační skupiny, kterou tvoří 102 specialistů a je vyslána do Gruzie Evropským velitelstvím (EuCom) USA. Prozatím, prohlásil 22. srpna t.r. pro Stars and Stripes, EuCom soustředí misi na "humanitární pomoc", ale "je připravena zhodnotit stav ozbrojených sil Gruzie".

Jasněji se vyjádřil senátor Joe Lieberman, který dorazil do Gruzie s delegací Kongresu, když vyhlásil, že USA musí poskytnou pomoc gruzínským ozbrojeným silám, když je vybaví nejmodernějšími protitankovými a protiletadlovými zbraněmi a budou pokračovat ve výcviku jednotek. Jak dokumentuje Stars and Stripes, "přibližně sedmdesát příslušníku skupiny generála Millera již bylo v Gruzii a podílelo se na výcviku vojsk ve chvíli, kdy začal konflikt s Ruskem", případně ve chvíli, kdy gruzínské jednotky zaútočily na Jižní Osetii. To potvrzuje to, co v rozhovoru pro Der Spiegel řekl bývalý kancléř SRN Gerhard Schröder, který pochybuje, že Spojené státy nebyly informovány o zahájení gruzínské ofenzívy vzhledem k tomu, že měly vojenské poradce umístěné v Tbilisi.

Tah Spojených států umístit vlajkovou loď 6. flotily a další válečná plavidla v Černém moři, v blízkosti území Ruska oživuje nové napětí s Moskvouu. Ne náhodou, právě v nejdelikátnějším momentě, kterým je stahování ruských vojsk z Gruzie a definování statusu Jižní Osetie a Abcházie. Jako kompenzace přijíždějí do Gruzie na válečných plavidlech kartáčky na zuby od USAID.

Stratfor: Gruzie a Kosovo - spojité nádoby

27. srpna 2008 v 22:37 | George Friedman |  Události, komentáře a odkazy
Rusko-gruzínská válka vyrostla z širších geopolitických procesů. Z velké části šlo prostě o výsledek cyklického znovuprosazování ruské moci. Ruské impérium - carské nebo sovětské - dosáhlo svých hranic v 17. a 19. století. Zhroutilo se v roce 1992. Západní mocnosti chtěly tuto desintegraci uchovat natrvalo. Bylo nevyhnutelné, že Rusko bude zcela předvídatelně chtít prosadit své nároky. To, co se stalo v Gruzii, vyplynulo ze situace.
Existuje nicméně ještě jiný kontext, v němž je to třeba vidět - kontext ruského vnímání amerických a evropských záměrů a amerického a evropského vnímání ruských možností. Tento kontext utvářel politiku, která vedla k rusko-gruzínské válce. A tyto postoje mohou být pochopeny jedině tehdy, sledujeme-li kosovskou otázku, protože rusko-gruzínská válka byla v minulé dekádě připravena kosovskou otázkou.
Jugoslávie se v 90. letech rozpadla na jednotlivé republiky. Hranice republik neodpovídaly etnickým hranicím. Mnozí Srbové, Chorvati, Bosňané a další se staly občany republik, kde jejich etnikum nemělo většinu a kde většinové etnikum z historických důvodů nevražilo na minority. Došlo k válkám mezi Chorvatskem a Srbskem (které ve spojení s Černou Horou dosud používalo názvu Jugoslávie), Bosnou a Srbskem a Bosnou a Chorvatskem. Do konfliktů se zapojily také další státy regionu.
Jeden z těchto konfliktů byl zvlášť brutální. Rozsáhlá část Bosny byla ovládána Srby. Tato oblast žádala odtržení od Bosny a znovupřipojení k Srbsku. Bosňané nesouhlasili a došlo k občanské válce, do níž se zapojila srbská vláda. Tato válka přinesla největší krveprolévání ze všech krvavých balkánských válek, masové vraždění Bosňanů Srby.
Zde se musíme zastavit a definovat některé pojmy, s nimiž se zachází velmi libovolně. Genocida je zločin spočívající v úsilí o úplné zničení celého národa. Válečné zločiny jsou akce, které porušují pravidla válčení. Pokud voják zastřelí zajatce, dopustil se válečného zločinu. A pak je tu kategorie "zločinů proti lidskosti". Ta má označovat zločiny příliš rozsáhlé, než aby se vešly pod normální obvinění z vraždy nebo znásilnění. Zločiny proti lidskosti nemusejí zahrnovat genocidu, kde je v sázce úplné zničení rasy nebo národa, ale mohou zajít daleko za válečné zločiny, které jsou mnohem menším proviněním. Události v Bosně bylo možno důvodně označit za zločiny proti lidskosti. Nešlo o genocidu, ale byly také něčím víc než válečnými zločiny.
V té době Američané a Evropané proti těmto zločinům nic nepodnikli, což se stalo vnitropolitickou záležitostí ve chvíli, kdy rozsah srbských zločinů vyšel najevo. V uvedené souvislosti Clintonova administrativa pomohla vyjednat Daytonské dohody, jejichž smyslem bylo ukončit balkánské války a které v tomto úsilí zašly dost daleko. Daytonské dohody stavěly na principu, podle nějž nemá docházet k úpravám hranic bývalých jugoslávských republik. Etničtí Srbové mají žít pod vládou Bosňanů. V Daytonských dohodách byla obsažena zásada, že existující hranice jsou neporušitelné.
Na konci 90. let došlo ke krizi v srbské provincii Kosovo. Na toto území po léta migrovali Albánci. V roce 1997 byla provincie převážně albánská, ačkoli historicky tvořila součást Srbska, ba dokonce jeho kolébku. Nicméně Albánci ukázali jasnou snahu buď o získání vlastního státu, nebo o připojení k Albánii. Srbsko se postavilo na odpor, posilovalo svou vojenskou přítomnost a dávalo najevo úmysl zlomit odpor Albánců.
Mnohokrát se tvrdilo, že Srbové opakovali zločiny proti lidskosti, jichž se dopustili v Bosně. Američané a Evropané, kteří se v Bosně spálili, byli dychtiví ukázat svou rozhodnost. NATO zahájilo tažení na základě argumentu, že dochází k čemusi mezi zločiny proti lidskosti a genocidou - a citovalo přitom zprávy, podle nichž se pohřešuje nebo bylo zabito 10 000-100 000 kosovských Albánců, a že zabíjení je třeba zastavit. Ve skutečnosti sice docházelo k zabíjení, avšak tvrzení NATO o počtu již zabitých byla falešná. Možná, že NATO zabránilo masovému vraždění v Kosovu, ale nelze to prokázat. Nedošlo k objevení masových zločinů, které by rozsahem odpovídaly tomu, k čemu mělo údajně dojít. Válka mohla být obhajována jako preventivní opatření, avšak atmosféra, v níž proběhla, skutečné události dost přehnala.
Tažení proběhlo bez mandátu OSN, jehož získání zabránila opozice Ruska a Číny. Rusové byli zvlášť ostře proti a tvrdili, že nedošlo k zločinům většího rozsahu, Srbsko je ruským spojencem a nálety nejsou ospravedlněny důkazy. Spojené státy a jejich evropští spojenci ruský postoj nebrali vážně. A co je ještě mnohem důležitější, ustavili precedent, podle nějž k zahájení války není třeba sankce OSN (precedent použití Georgem W. Bushem v Iráku). Spíše - a to je klíčový bod - tvrdili, že válku legitimizuje podpora NATO.
To změnilo NATO z vojenské aliance v jakési "quasi-OSN". V Kosovu došlo k tomu, že NATO převzalo roli mírotvorce s právem rozhodovat o tom, zda je třeba intervence, mírotvorce, jemuž je dovoleno intervenci provést, a který je zmocněn stanovit výsledek. Konceptuálně bylo NATO transformováno z vojenské síly v regionální mnohonárodní uskupení s odpovědností za udržování regionálního řádu, a to i uvnitř hranic států, které nejsou jeho členy. Pokud by OSN akci nepodpořilo, stačil souhlas rady NATO.
Protože Rusko nebylo členem Aliance, protože Rusko popíralo naléhavost války a protože bylo přemoženo, vzdušná operace proti Kosovu vytvořila krizi ve vztazích s touto zemí. Rusové považovali útok za jednostranný a špatně zdůvodněný čin protiruské aliance namířený proti ruskému spojenci. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin nebyl připraven změnit podstoupit větší konfrontaci a nebyl ani v pozici, kdy by ji mohl podstoupit.
Válka neprobíhala tak dobře, jak sugerují historické záznamy. Bombardování Srby nedonutilo kapitulovat a NATO nebylo připraveno k invazi do Kosova. Vzdušná operace pokračovala bez výsledku a Západ se obrátil na Rusko s žádostí, aby vyjednalo ukončení bojů. Rusové poslali diplomata, který vyjednal dohodu sestávající ze tří opatření. Zaprvé, Západ přestane bombardovat. Zadruhé, srbská armáda se stáhne a bude nahrazena mnohonárodními silami zahrnujícími ruské jednotky. Zatřetí, v dohodě je implicite zakotveno, že ruské jednotky budou garantovat srbské zájmy a suverenitu.
Když byla dohoda podepsána, Rusové poslali vojáky na prištinské letiště, aby se ujali svých povinností v mnohonárodních silách - tak, jak to dělali v mírových silách v Bosně. Částečně kvůli starostlivému vymanévrování a částečně proto, že Rusy nikdo nebral vážně, jejich jednotky nikdy nesehrály roli, o níž se domnívaly, že pro ně byla vyjednána. Nikdy se na ně nepohlíželo jako na součást mírové operace nebo jako na součást rozhodovacích struktur v Kosovu. Rusové se cítili hned dvakrát zrazeni, jednak samotnou válkou, jednak mírovým uspořádáním.
Kosovská válka přímo ovlivnila pád Jelcina a nástup Vladimira Putina. Frakce kolem Putina považovala Jelcina za nekompetentního břídila, který dovolil, aby bylo Rusko dvakrát zrazeno. Ruské vnímání války přímo způsobilo obrat v ruské politice, jehož jsme nyní svědky. Instalování Putina a ruských nacionalistů z bývalé KGB má řadu příčin. Avšak zásadní byl vliv událostí v Kosovu. Ze všeho nejvíc bylo taženo vnímáním NATO nikoliv už jako vojenské aliance, ale jako organizace, která sebe samu považuje za náhradu za OSN v regionální politice si nárokuje roli arbitra. Při rozhodování v NATO Rusko nemělo žádný hlas a ani se k nim nemohlo vyjadřovat, takže nová role NATO byla považována za přímou výzvu ruským zájmům.
Proto probíhající rozšiřování NATO do prostoru bývalého SSSR a příslib začlenění Ukrajiny a Gruzie byly interpretovány v termínech kosovské války: Z ruského pohledu znamená rozšiřování NATO další vylučování Ruska z rozhodovacích procesů a implikuje, že si NATO rezervuje právo Kosovo zopakovat, pokud dojde k názoru, že to vyžadují lidská práva nebo politické záležitosti. OSN už nadále nebylo primární mezinárodní mírovou entitou. NATO si tuto roli v regionu rezervovalo pro sebe a nyní se snažilo rozšířit okruh své působnosti na celé okolí Ruska.
Pak přišla nezávislost Kosova. Jugoslávie se rozložila na své prvky, ale hranice jejích států se nezměnily. Pak, poprvé od druhé světové války, došlo k rozhodnutí o změně srbských hranic, v rozporu s přáním Srbů a Rusů, přičemž toho rozhodnutí fakticky autorizovalo NATO. Bylo to rozhodnutí, které Američané zaníceně podporovali.
Úvodním pokusem o vyřešení statusu Kosova bylo kolo vyjednávání vedené bývalým finským prezidentem Martti Ahtisaarim, které oficiálně začalo v únoru 2006, avšak připravovalo se již od roku 2005. Toto kolo vyjednávání začalo na popud Washingtonu a pod jeho starostlivou kontrolou. Povinnost postarat se o rychlý průběh Ahtisaariho jednání měl Frank G. Wisner, diplomat z Clintonovy éry. Rovněž velmi důležitou roli sehrál asistent ministryně zahraničí pro záležitosti Evropy a Eurasie Daniel Fried, další pozůstatek Clintonovy administrativy a specialista na problematiku Polska a Sovětského svazu.
V létě 2007, když bylo zřejmé, že rozhovory nikam nevedou, Bushova administrativa rozhodla, že rozhovory skončily a nastal čas pro nezávislost. 10. června 2007 Daniel Fried řekl, že nezávislost byla "nevyhnutelná", dokonce i když rozhovory selhaly. Nakonec, v září 2007, to Condoleezza Ricová řekla výstižně: "Směřujeme k nezávislosti Kosova. Jsme jí oddáni." Evropané pochopili tuto větu jako narážku.
Jak a kdy k vyhlášení nezávislosti dojde, byl skutečně evropský problém. Američané dali debatě cíl a Evropané ho uskutečnili. Mezi Evropany byli nejnadšenějšími příznivci kosovské nezávislosti Britové a Francouzi. Britové drželi americkou linii, zatímco Francouze vedl jejich ministr zahraničí Bernard Kouchner, který předtím pracoval jako administrátor OSN pro Kosovo. Německá podpora byla opatrnější.
17. února 2008 Kosovo vyhlásilo nezávislost a bylo rychle uznáno malou skupinou evropských států a spojenců USA. Ještě před vyhlášením samostatnosti Evropané vytvořili administrativní orgán, který měl Kosovo řídit, a prostřednictvím Evropské unie do detailu rozhodovali o datu.
15. května během konference v Jekatěrinburgu vydali ministři zahraničí Indie, Ruska a Číny společné prohlášení ohledně Kosova. Přečetl je ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a stojí v něm: "V našem prohlášení zaznamenáváme naší zásadní pozici, že jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova protiřečí Rezoluci 1244. Rusko, Indie a Čína vyzývají Bělehrad a Prištinu, aby dokončily rozhovory v rámci mezinárodního práva, a doufají, že bude dosaženo dohody o všech problémech tohoto srbského území."
Evropané a Američané žádost odmítli, stejně jako odmítli všechny ruské argumenty ohledně Kosova. Tvrdili, že situace v Kosovu je jedinečná kvůli zvěrstvům, k nimž zde došlo. Rusové namítali, že úroveň zvěrstev byla nejasná a že v každém případě vláda, která se jich dopustila, už dávno v Bělehradě nesedí. Rusové také jasně řekli, že nepřijímají myšlenku, podle které kosovská nezávislost je jediná situace svého druhu, ale místo toho na ni pohlížejí jako na nový precedent, který může následovat každý.
Problém nespočíval v tom, že by Evropané a Američané Rusy neslyšeli. Problém byl v tom, že jim prostě nevěřili - nebrali Rusy vážně. Slyšeli toho Rusy říkat spoustu po celé roky. Nepochopili ale tři věci. Zaprvé, že Rusové už toho mají dost. Zadruhé, vojenská kapacita Ruska už není ve stavu, v jakém byla v roce 1999. Zatřetí, a to je nejdůležitější, NATO, Američané a Evropané nepochopili, že činí politická rozhodnutí, která nejsou schopni vojensky podpořit.
Rusové viděli problém v transformaci NATO z vojenské aliance na regionální OSN. Západ tvrdil, že NATO už není pouhou vojenskou aliancí, ale regionálním politickým rozhodčím. Pokud se NATO nelíbí srbská politika v Kosovu, může - z vlastního rozhodnutí a v rozporu s pravidly OSN - intervenovat. Mohlo intervenovat v Srbsku a chtělo se rozšiřovat hluboko na území bývalého SSSR. NATO se domnívalo, že nyní jako politický arbitr podporující režimy v reformách, a nikoliv již jako válečný systém, může ruské obavy uklidnit. Naopak, pro Rusko šlo o tu nejhorší z nočních můr. Kompenzací za to vše byla skutečnost, že NATO zanedbávalo svou vojenskou sílu. Teď přišel čas, kdy toho Rusko může využít.
Na začátku této rozpravy jsme vysvětlili, že témata, která stojí za rusko-gruzínskou válkou, mají své hluboké kořeny v geopolitice a že jim nelze porozumět bez pochopení Kosova. To nevysvětluje vše, ale jde o tu nejdůležitější jednotlivou událost v pozadí toho všeho. Válka z roku 1999 vytvořila rámec pro válku z roku 2008.
Problémem NATO bylo rozšiřování jeho politického záběru a nároků souběžné se slábnutím jeho vojenských svalů. Rusové svou vojenskou kapacitu zvyšovali (po roce 1999 už neměli možnost jít jinam než vzhůru) a Západ si toho nevšímal. V roce 1999 Američané a Evropané učinili politická rozhodnutí podložená vojenskou silou. V roce 2008 v Kosovu přijali politická rozhodnutí bez dostatečné vojenské síly, která by odvrátila ruskou odpověď. Buď svého protivníka podcenili, nebo, což je ještě podivnější, navzdory absolutně jasným vyjádřením nepohlíželi na Rusy jako na protivníky. Nehledě na to, s jakým varováním Rusové přišli, nebo nehledě na historii, která k současné situaci vedla, Západ nebyl s to brát Rusy vážně.
Začalo to v roce 1999 s válkou v Kosovu a skončilo v roce 2008 kosovskou nezávislostí. Když studujeme historii nadcházejícího období, válka v Kosovu z ní vyvstává jako bod obratu. Nehledě na humanitární ospravedlnění a zdánlivou snadnost vítězství, tato válka položila základy k nástupu Putina a současným i budoucím krizím.
Celý článek Georgia and Kosovo: A Single Intertwined Crisis ZDE

Jak býti světovými...!

27. srpna 2008 v 10:49 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Velmi trapná a úporná snaha našich politiků o zviditelnění se na pozadí světového politického dění vede opravdu k neobyčejně obveselujícím scénkám. Při jen trochu realističtějším pohledu na kvalitu skutečného konání lidí, kteří se cpou se svými neortodoxními nápady na světovou politickou scénu a hodlají si užít svých pár minut slávy ve zprávách světových agentur, je ovšem i méně bystrému občanovi jasné, že tenhle nápad asi nebude úplně tím v misce…

Rád bych tedy v této souvislosti pouze připomenul, že titíž lidé z vládnoucí strany, kteří hovoří plamenně o nutnosti vstupu Gruzie a Ukrajiny do NATO, dělají ze sebe rusobijce a jsou budoucími organizátory olympijských her v Praze i významnými bojovníky za lidská práva v Číně, jsou zároveň těmi, pro které je charakteristická neschopnost pochopit hloupost uznání Kosova její nutné důsledky, neschopnost zorganizovat vydání jedné jediné plastové kartičky s hrdým názvem Opencard pro Pražany, neschopnost přijmout výsledky mezinárodní architektonické soutěže na jediný objekt a uznat právoplatnost vlastního rozhodnutí o pozemcích v této věci a nakonec i neschopnost přiznat vlastním poslancům právo na jejich vlastní odlišný názor při hlasování o zákonech, které by jinak mohly vstoupit do učebnic a knih pana Koukolíka jako okouzlující příklady groupthinku. Možná bychom mohli v tomto duchu legislativního kutilství nepostavenou knihovnu na Letné nazvat zákonem Knihovnou Járy Cimrmana a po pustém pozemku provádět zkoprnělé turisty a nakonec jim vnutit informační letáček na téma "Po Stalinovi odstřelen i Kaplický"

Až zase bude nějaký valašský "geroj" chtít z nějakého toho Vršku řídit svět, doporučuji se podívat na jeho dosavadní praktické výsledky a těmi poměřovat moudrost jeho světo a státo-tvorných prohlášení. Nicméně bohužel platí, že když se udělá hodně velká hloupost, tak se o ní píše více než o čemkoliv rozumném. A obecněpopulární blb a idiot nasbírá více hlasů než neznámý mudrc. Shrnuto a podtrženo, každý má takovou vládu, jakou si zaslouží. To platilo před dvaceti lety a platí to i teď.

Dovolím si jen pro spravedlnost připodotknout, že ti, kterým není dáno aktuálně se montovat se z vládních křesel do struktury globálních politických vztahů, to alespoň pilně dohání opozičními návrhy na pokuty za špatné domácí universitní studium. Až by se chtělo poznamenat, že u toho nápadu snad nemohl být nikdo, kdo má aspoň maturitu. Takový člověk by možná konečně dospěl k názoru, že by se politici měli do universit montovat pokud možno co nejméně. Ale v Čechách už je to taková pěkná tradice.

V každém případě ovšem platí, že v prvním pololetí příštího roku si to Evropa a s ní celý svět skutečně užije. Svátek nepravého krále Evropské unie se neodvratně blíží....

Mezinárodní právo...?

26. srpna 2008 v 13:09 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Podle mezinárodního práva bývalo zvykem nevměšovat se do politiky a vnitřních záležitostí jiného státu bez posvěcení Radou bezpečnosti OSN.
Bohužel, Američané ( a Nato) zavedli nový systém, podle kterého při tzv. "ochraně" obyvatelstva před svoji vlastní vládou, suverenita státu, naprosto nic neznamená. A samozřejmě potom je možný vznikdalšího nového státu bez dohody.
Ostatně, to také není nic nového, tak nějak podobně vznikl stát Panama...a už hodně dávno. Původní stát totiž nesouhlasil s výstavbou Panamského průplavu...

Putin je velmi dobrý žák, a dělá jen to, co ho Američané a NATo naučili........ (I Usamu Bin Ládina učili Ami, a nebo ne...?)

Hrozí nám Nový světový pořádek?

26. srpna 2008 v 12:17 | Ivo Šebestík
Slovinský filozof Slavoj Žižek není v České republice příliš znám, ani překládán. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že alespoň v rámci nějakých chatrných zbytků slovanské vzájemnosti by neškodilo v této věci něco udělat. Naproti tomu v západní Evropě najdete Žižkovy knihy v každém knihkupectví, a to v množství, které svědčí o nemalé oblibě. Ekonomický list Financial Times o tomto vousatém Slovinci před časem napsal, že "jeho polemické studie jsou "dobrou potravou pro mozek". A jiný list, The Stranger, doplňuje: "Bude bavit, útočit, ale nikdy nenudí." Řekněme ještě nad rámec těchto recenzí, že Slavoj Žižek projevuje odvahu dovádět své analýzy k syntéze. Nespokojuje se tedy akademickým rozborem problému, ale nabízí i závěry, což není u každého autora zaručeno.
Naše přítomnost by se už dávno ocitla v žalostném stavu intelektuální beznaděje, kdyby tu a tam mediální mlhovinou pocházející z "tvůrčí"z dílny průměrných a služebných mozků alespoň vzácně neprosvitly paprsky svobodomyslných lidí. Těch, kteří si mohou dovolit luxus přemýšlet a publikovat, aniž by - jako politici či novináři - museli každou myšlenku prosít autocenzurním sítem existenční sebezáchovy. Slovinský vědecký pracovník Institutu pro sociální studie v hlavním městě tohoto maličkého státečku, někdy v roce 2005, vydal útlou knížečku, která vyšla v angličtině pod titulkem Iraq - the borrowed kettle. Autor tohoto článku se s politováním přiznává k jistému zpoždění, s nímž se ke knize dostal. Vyhrabal ji teprve před pár dny v příjemném a dobře zásobeném knihkupectví Peeters, v belgické Lovani. Žižkova kniha je sice věnována americké válečné intervenci v Iráku, a stejně jako spousta publikací o amerických válkách, i ona přesně definuje skutečné cíle USA v Iráku. Žižek však k tomuto pohledu nabízí přidanou hodnotu, která zasazuje události do mnohem širšího kontextu.
Píše, že americký útok proti Iráku nebyl ve skutečnosti zacílen proti iráckému režimu, ale mířil na světovou veřejnost. Obrovské množství obětí z řad civilního obyvatelstva a nevyčíslitelné materiální škody, které válka a okupace v zemi napáchaly, představují v podstatě "vedlejší efekty". Skutečnými poraženými a výhledově poškozenými jsme my všichni. Podle Žižka se svržením režimu Saddama Husaina většině prostých Irčanů nakonec patrně dostane vyšší materiální úrovně života a možná i větší míry občanských svobod, než na jakou byli zvyklí. Skutečným důsledkem války je ale něco jiného. "Nemohu odolat trošičku paranoidní spekulaci," přiznává Slavoj Žižek. A dodává, že bychom měli opustit "falešná bitevní pole" a zaměřit se na to, co skutečně ohrožuje svět a celou jeho populaci. Konečným výsledkem tzv. "války proti terorismu" je totiž "změna našeho politického pořádku". Válkou v Iráku skončil svět včerejška, do kterého z hlediska mezinárodního patřila jistá míra záruk, jistot a předvídatelnosti, a začíná Velké neznámo, které se ale již ohlašuje takovými symptomy, že se jej lze právem obávat.
Nový světový pořádek, který přesně vystihuje jednatřicetistránkový dokument Bílého domu, z 20. září 2002, nazvaný The National Security Strategy (Národní bezpečnostní strategie), umožňuje preventivní vojenský úder USA kdekoliv na světě a povyšuje USA na roveň, jaké se nikdy v dějinách žádnému státu světa nedostalo ani náznakem. Spojenci USA mají právo nepřipojit se k tomuto "preventivnímu" úderu, ale nemají právo "být proti". Takto formulovaný princip "spojenectví-vazalství" poměrně dobře vystihuje hlavní prvky rezignované a chaotické politiky většiny států Evropské unie, které se smířily s americkou dominancí. Politický charakter americké dominance je ale jedna věc, zatímco mnohem vážnější jsou důsledky této strategie, jak dopadají a ještě dopadnou na občanské svobody lidí a na jejich demokratické práva. Cílem americké politiky je Fortress America (americká pevnost), která ovládá všechny státy světa a přednostně těží z energetických zdrojů planety.
Knihu Slavoje Žižka je, podle mého názoru, třeba číst jako varování před něčím, co je skutečnou hrozbou pro lidstvo. Je varováním před Novým antidemokratickým světovým pořádkem. Dovolím si tuto hrozbu definovat vlastními slovy: Globální kapitál opírající se o vojenskou supervelmoc se vymezuje nepřátelsky vůči zbytkům demokratických svobod, proti sociálním aspektům společnosti a nerespektuje národní státy. Nový světový pořádek ve svém důsledku odmítne politickou roli občana a za pomoci médií, která již přijala propagandistickou roli, jej vmanévruje do bezvýznamné, bezmocné, pasivní a bezvýchodné pozice. Ve společnosti se postupně etabluje vrstva velice mocných lidí, kteří disponují kapitálem, vojenskou silou, informacemi, mají své politické zájmy a plně ovládají politické strany a jejich reprezentanty všude na světě. Pro ně je kontraproduktivní funkční demokracie a časem bude pro ně zbytečné a zdržující zachovávat i její zdání (jak se děje ještě dnes). Jediná moc, jediná koncepce světa a jediná vojenská síla rovná se jediný soubor pravidel, tedy totalita. Totalita chce vládnout neomezeně a Fortress America je dokonalým principem neomezené moci. Neomezené spojenci, ani protivníky, a už vůbec ne občany, které ovládá jejich touhou podílet se na materiální prosperitě, ale i krutostí osudu na okraji společnosti, který čeká na každého, kdo vypadne z kola ven.
Domnívám se, že někde tady leží skutečná témata, jimiž by se měla zabývat média. V současné době jde o budoucnost alespoň relativně svobodného občana a jeho alespoň omezených práv, o nic menšího. Média mají stále částečnou odpovědnost za to, co se děje ve světě. Nikdo ji z nich nesejmul, a ani ona se jí veřejně nezřekla. Pokud si média místo témat vybírají quasitémata, a na nich plýtvají silami a časem, pak se hrubě vzdávají své role a zbývá otázka, kdo by měl odrodilá média v jejich demokratické funkci nahradit?

Strategie národní bezpečnosti USA

26. srpna 2008 v 11:58 | Britské listy
Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Nejen kvůli zásadnímu významu nové vojenské doktríny pro stávající politiku Spojených států amerických, ale hlavně kvůli jejímu významu pro pochopení všech důvodů, které vedou ostatní státy k nanejvýš obezřetné reakci na uplatňování tohoto dokumentu v praxi vám přinášíme český překlad úplného znění bezpečnostní doktríny USA, přijaté v září 2002. Vznik doktríny neunikl pozornosti Britských listů už v září minulého roku. Přinesli jsme tehdy informaci o jejím aktuálním zhodnocení ZDE z pera editora serveru opendemocracy.net a, nejzajímavěji, shrnutí její analýzy z časopisu Atlanta Journal-Constitution ZDE. Dnes vám předkládáme dokument celý - i proto, abyste mohli nezaujatě konfrontovat názor svůj s názory, které NSS vyvolala v době svého zveřejnění. Důraz dokumentu je na jeho síle. Jak poznamenal tehdy obdivně liberální komentátor Richard Cohen z Washington Postu: "Tohle není doktrína, to je impuls."
Americký novinář Todd Gittlin zase na adresu autorů tohoto dokumentu říká:
Nikoho kromě svého kruhu vyvolenců se na nic neptají. Rétorika dokumentu zní jako buldozer: je to tak, protože to říkáme my. To je logika násilníka. Je nutno se proti tomuto dokumentu postavit - nikoliv proto, že Amerika nemá nepřátele, anebo proto, že si zaslouží ty nepřátele, které má, ale proto, že i paranoikové, kteří mají reálné nepřátele, mají povinnost jednat inteligentně a moudře. National Security Strategy jako TÉMA Plné znění National Security Strategy v češtině HTML Plné znění National Security Strategy v angličtině PDFHTML

Zrádný ostravský hejtman.......!!!!!!!

22. srpna 2008 v 11:37 | darny |  Povídky
Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Co oddaný stoupenec státotvorné politiky ODS a horlivý příznivec regulačních poplatků ve zdravotnictví jsem se zhrozil, když ostravský hejtman Evžen Tošenovský v pátek 8. srpna 2008 ohlásil, že oběti železniční nehody v blízké Studénce nebudou platit nemocniční regulační poplatky. Hejtman tím zradil vznešené stranické ideály a projevil se jako zrádný kryptokomunista.

Statečný muž nezaváhá tváří v tvář menšímu neštěstí a ve svém úsilí vytrvá! Nesníží se zbaběle k projevům sentimentální "lidskosti", kýčovitého "soucitu" a falešné totalitární solidarity.

Mluvčí Ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt se pokusil v úterý 12. srpna škodu u obecenstva a elektorátu ODS zmenšit oznámením, že panu ministrovi je jedno, jestli regulační poplatky zaplatí ostravský kraj místo pacientů, hlavně když je někdo zaplatí. Tím jen udělal z hejtmana Tošenovského hanebného hospodáře, který nemá úctu k daňovému poplatníkovi.

Hejtman Tošenovský tím také diskriminuje všechny ostatní oběti nehod a nemocí…

V hrdinském novém liberálním světě podle ODS, který neexistuje, neboť je jen sociálním konstruktem, nikdo nikoho nenutí nastoupit do vlaku. Naopak to, že vlak občas vrazí do mostu spadlého na trať, je objektivní společenský jev. Proto kunčaft, který s dráhou uzavře dobrovolnou smlouvu o přepravě, musí rozumně počítat s tím, že se lehko může stát také kunčaftem podnikatelů ve zdravotnictví nebo pohřebnictví.

Kromě toho, kdo má dost peněz na lístek do mezinárodního rychlíku, ten si může lehko dovolit platit také regulační poplatky ve zdravotnictví.

V mé úvaze mi byla velkou pomocí a majákem moudrosti dřívější brilantní argumentace senátorky ODS Daniely Filipi pro placení nemocničních poplatků rodičkami a novorozeňaty.

Také mě hojně povznášejí úvahy Klausova masterminda Ladislava Jakla o sociálním kýči.

Co oddaný stoupenec státotvorné politiky ODS a horlivý příznivec regulačních poplatků ve zdravotnictví jsem se zhrozil, když ostravský hejtman Evžen Tošenovský v pátek 8. srpna 2008 ohlásil, že oběti železniční nehody v blízké Studénce nebudou platit nemocniční regulační poplatky. Hejtman tím zradil stranické ideály a projevil se jako kryptokomunista.

Statečný muž nezaváhá tváří v tvář menšímu neštěstí a ve svém úsilí vytrvá! Nesníží se zbaběle k projevům sentimentální "lidskosti", kýčovitého "soucitu" a falešné totalitární solidarity.

Mluvčí Ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt se pokusil v úterý 12. srpna škodu u obecenstva a elektorátu ODS zmenšit oznámením, že panu ministrovi je jedno, jestli regulační poplatky zaplatí ostravský kraj místo pacientů, hlavně když je někdo zaplatí. Tím jen udělal z hejtmana Tošenovského hanebného hospodáře, který nemá úctu k daňovému poplatníkovi.

Hejtman Tošenovský tím také diskriminuje všechny ostatní oběti nehod a nemocí…

V hrdinském novém liberálním světě podle ODS, který neexistuje, neboť je jen sociálním konstruktem, nikdo nikoho nenutí nastoupit do vlaku. Naopak to, že vlak občas vrazí do mostu spadlého na trať, je objektivní společenský jev. Proto kunčaft, který s dráhou uzavře dobrovolnou smlouvu o přepravě, musí rozumně počítat s tím, že se lehko může stát také kunčaftem podnikatelů ve zdravotnictví nebo pohřebnictví.

Kromě toho, kdo má dost peněz na lístek do mezinárodního rychlíku, ten si může lehko dovolit platit také regulační poplatky ve zdravotnictví.

V mé úvaze mi byla velkou pomocí a majákem moudrosti dřívější brilantní argumentace senátorky ODS Daniely Filipi pro placení nemocničních poplatků rodičkami a novorozeňaty.

Také mě hojně povznášejí úvahy Klausova masterminda Ladislava Jakla o sociálním kýči.

Ruský medvěd versus Americký Mickey mouse

14. srpna 2008 v 14:02 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Kosovo a Jižní Osetie, dva od sebe velmi vzdálené kraje s podobným osudem. Respektive s nestejným náhledem na obdobný proces, kterým každý prochází. Když v roce 1999 USA a NATO porušily všechny mezinárodní zásady, zahájily válku proti Jugoslávii, mimo jiné s poukazem na ochranu utiskovaných Albánců a jedním z následků bylo jednostranné vyhlášení nezávislého Kosova v roce 2008, oslavovalo se vítězství svobody a velebilo právo národů na sebeurčení. Ruskou intervenci v Jižní Osetii, jejíž obyvatelé nechtějí žít v jednom státě s Gruzínci a jsou z jejich strany perzekuováni, většina "demokratického světa" odsoudila.

Došlo na slova mnohých komentátorů o tom, že jednostranné vyhlášení Kosova za současného porušení veškerých mezinárodních smluv je otevřením Pandořiny skřínky. A to navzdory ujišťování takových lidí jako Javier Solana, že o precedent v žádném případě nejde. Precedent se neděje, když se řekne, ale když se stane. A ono se stalo. Po Kosovu lze už velmi těžko argumentovat proti osetinské autonomii.

V Jižní Osetii se v minulých dnech dělo přesně to, co před 9 lety v Jugoslávii. Mocnost, považující se za "arbitra", podnikla ochranný útok, jehož cílem je bezpečnost subjektu, zabalená do líbivých frází o lidských právech a genocidě, přičemž hlavním cílem je ochrana či budování vlastních zájmů v oblasti. Proč ale Gruzii, která hraje z ruského pohledu roli "zlého státu" nečeká stejný osud, jaký připravily někdejší Jugoslávii Spojené státy?

Zatímco Jugoslávie mohla být v roce 1999, tedy v době, kdy měly Spojené státy na mezinárodní scéně jasně hegemoniální postavení, pohodlně smetena, coby rušivý element, stojící v cestě Pax Americana, dnešní Gruzie hraje na Kavkaze právě roli předsunutého stanoviště Spojených států v geopolitické hře o kaspickou ropu a globální dominanci. Poblíž ovšem stojí Ruská federace, která usiluje o vliv v oblasti, nikoli však o pozici globální supervelmoci. Kritickými kraji jsou logicky Jižní Osetie a Abcházie.

Amerika ve skutečnosti právo národů na sebeurčení ve světě prosazovat nechce. Podivná směs mesianismu a realpolitik její současnou zahraniční politiku předurčuje k jedinému: prosazovat právo na sebeurčení (mimo jiné) všude tam, může přispět k oslabení moci konkurenta v její snaze o světovou svrchovanost (Kosovo), ale naopak nepodporovat tam, kde by přílišné odštěpenecké a separatistické snahy (jakkoli shodné se situaci v prvním případě) mohly naopak k posílení konkurenta vést. To je jasný případ Jižní Osetie.

Rusko je dnes neprávem vykreslováno jako hlavní narušitel mezinárodního řádu, nepřítel míru a agresor s imperiálními choutkami. Ale jsou to Spojené státy, jejichž zahraniční politika a nerespektování zásad mezinárodního práva je v současnosti největším faktorem brutalizace mezinárodních vztahů. Čečenský problém v ruské režii často budí silné rozpaky, ale položme jej na váhy s nespravedlivě rozpoutanou válkou v Iráku, s krizí touto válkou způsobenou, se situací v Afghánistánu, s bombardováním civilních cílů v Bělehradě a koneckonců se svébytným výkladem válečných zločinů - významným podílem na dopadení Radovana Karadžiče a tolerancí kosovské vlády, na které participuje řada jmen, obviněných z těžkých zločinů.

Jisté jsou tři věci. První je fakt, že současná situace v Jižní Osetii poté, co ruské ozbrojené síly získaly v konfliktu převahu, se vyvíjí (a pokud převahu udrží, bude se takto vyvíjet dále) k nelibosti proamerického gruzínského režimu (nezapomeňme, že prezident Saakašvili v jednom ze svých prohlášení zmínil, že "jde také o napadení Spojených států"!) a také USA, pro které je to druhá rána ihned po nedávné rusko-turkmenské dohodě v rámci geopolitické energetické války v oblasti. Za druhé, po Kosovu už skutečně bohužel nemůžeme doufat v relevantní moc dohod a plenárních schůzek s cílem podobné separatistické krize řešit.

Ozbrojená intervence je krajní řešení a následné umírání lidí vždy smutné, ale jak bylo řečeno, džin byl vypuštěn a Rusko se v případě ochrany osetinského obyvatelstva chová čistě na bázi jugoslávsko-kosovského precedentu. Za třetí je veledůležitá otázka širšího charakteru, a to, zda se budeme ubírat k unipolárnímu, nebo multipolárnímu uspořádání světa.

Dávno nežijeme v období studené války a Rusko není Sovětský svaz, usilující o komunistickou revoluci, nebo rozšíření vlastní mocenské vlivové zóny ve střední a západní Evropě, stejně jako Spojené státy nepředstavují demokratickou alternativu totalitnímu Východu. Obě strany, Rusko a USA, mají především vlastní zájmy, které jsou rétorice sváru mezi komunismem a demokracií silně vzdálené. Co je důležité, už nepředstavují dvě mocenská centra bipolárního světa, ale pouze dvě centra světa, na jehož scéně se začínají objevovat podobně silní hráči (Indie, Čína). Mnoho indicií ovšem nasvědčuje tomu, že se současná americká zahraniční politika nehodlá s nástupem multipolárního řádu smířit.

Multipolární řád totiž vylučuje existenci jednoho světového hegemona, protože několik kontinentálních mocenských center vylučuje systémem "brzd a rovnovah" převahu jednoho. Spojené státy v poslední době evidentně stále směřují ke snaze vztáhnout "americký sen" nejlépe na celou planetu. Seznámíme-li se blíže se jmény jako Kristol, Perle, Novak, nebo Muravchik, tedy jmény ideologů a tvůrců americké zahraniční politiky v pozadí, narazíme na zajímavé teze o globální hře za vlastní světovou dominanci. Ta započala na Balkáně, pokračuje na předním východě v plánu je vybudování základen ve střední Evropě a neméně důležitým neuralgickým bodem je i Gruzie.

V Jižní Osetii ovšem v posledních dnech Pax Americana lehce narazila. Pokud tedy Rusko svého vítězství nevyužije (či spíše nezneužije) k následné okupaci dalších oblastí, nebo suverénních států (Gruzie), je možné osetinskou operaci vnímat jako pozitivní krok, směřující k rovnováze v oblasti a narušení americké unipolární vize.


Věříme vám, věřte nám !

14. srpna 2008 v 10:49 | Archiv Českého rozhlasu |  Události, komentáře a odkazy
Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Internet Českého rozhlasu: Dosud neznámé materiály ze srpna 1968
Po čtyřiceti letech si tak návštěvníci webu mohou prožít tehdejší napjatou atmosféru, a to od první zprávy v noci, přes střelbu ve vysílání, až po štafetové vysílání krajských studií. Zároveň prozrazujeme, jak technici vysílání v nouzových podmínkách zajišťovali. Už nyní je na webu noční a ranní vysílání 21. srpna 1968, záznamy dalšího vysílání budou postupně přibývat.
Fotografie z okupovaných ulic - autentické, úmyslně neupravované snímky ze soukromého archivu Pavla Macháčka FOTOGALERIE
Rekonstrukce vysílání Československého rozhlasu - 1. část, noc a ráno 21. srpna ZDE
S pomocí těchto záznamů a dobových pramenů se podařilo sestavit chronologii okupace, která dění zachycuje téměř hodinu po hodině. Díky podkladům od Ústavu pro studium totalitních režimů zase vznikl kompletní seznam 108 obětí okupace, z nichž 15 zaplatilo životem bránění rozhlasu před okupačními vojsky.
Oběti okupace ZDE
Proměnu rétoriky od bojovné nálady v prvních dnech po nic neříkající prohlášení po návratu představitelů státu z Moskvy zachycuje sekce Dokumenty.
Rada bezpečnosti OSN jedná o okupaci Československa FOTOGALERIE
Cenným příspěvkem jsou také osobní svědectví pamětníků, ať už posluchačů Českého rozhlasu 2 - Praha, nebo pamětníků, které našli redaktoři Post Bellum. Mezi nimi je také sovětský okupant Sergej Magid nebo Věněk Šilhán, který byl na mimořádném sjezdu KSČ zvolen "náhradníkem" Alexandera Dubčeka, toho času internovaného v Moskvě.
Celý unikátní záznam přebírání budovy rozhlasu od okupantů 3. září 1968 a reportáž Marka Janáče, který našel člověka, který záznam natáčel ZDE
Příběh krvavé vlajky od rozhlasu: ZDE
Pamětníci z řad posluchačů: ZDE
Vzpomínky pamětníků tak, jak je zaznamenalo občanské sdružení Post Bellum: (politik Věněk Šilhán, okupant Sergej Magid, fotograf Pavel Macháček, ...) ZDE Zvukové záznamy - například prohlášení mimořádného sjezdu KSČ, který odsoudil okupaci (česky a rusky) ZDE
Důležitá data: Zasedání ÚV KSČ v lednu 1968 ZDE
Zveřejnění manifestu 2000 slov ZDE
Čtyřicáté výročí okupace připomene Český rozhlas na svých celoplošných i regionálních stanicích mnoha pořady. Také jejich seznam je na těchto stránkách společně s přehledem akcí, které se k výročí konají. Přímý videopřenos pak přineseme z jedné z těchto akcí, která se uskuteční 21. srpna 2008 dopoledne před Národním muzeem.
Další zajímavé materiály budou ještě postupně na webu přibývat, a to zejména v den výročí.
Web vznikl v úzké spolupráci Českého rozhlasu Online, Českého rozhlasu Rádio Česko a občanského sdružení Post Bellum, které vzpomínky pamětníků sbírá v rámci dlouhodobého projektu Příběhy 20. století. Poděkování patří také archivu Českého rozhlasu, který poskytl řadu nových materiálů.

Gruzie: Obě strany zastrašují civilní obyvatelstvo

14. srpna 2008 v 10:42 | Independent |  Události, komentáře a odkazy
Gruzie: Obě strany zastrašují civilní obyvatelstvo
Lidskoprávní organizace Human Rights Watch byla svědkem toho, jak jihoosetínští bojovníci plení příbytky etnických Gruzínců, a zaznamenala četné případy, kdy gruzínští vojáci zastrašovali etnické Osetínce.
Zpráva, kterou ve středu vydala respektovaná mezinárodní lidskoprávní organizace, je důležitým nezávislým potvrzením výroků obou znesvářených strana v rusko-gruzínském konfliktu, míní list Independent. Obě strany obvinily soupeře, že páchají válečné zločiny.
Svědci konstatovali, že ruské jednotky vytvořili nejméně dvě kontrolní stanoviště na předměstí Gori, což Gruzie považuje za porušení příměří. Očitý svědek viděl, že ruské jednotky pronikly z Jižní Osetie na opuštěnou gruzínskou dělostřeleckou základnu asi 15 km jižně od města Cchnivali.
Gruzínský prezident Saakašvili obvinil Rusy, že ruské tanky napadly město Gori, ruské vojenské velení to popřelo: "V městě Gori nejsou žádné ruské jednotky ani podpůrné jednotky."
Náměstkyně gruzínského ministra vnitra Jekatěrina Zguladze řekla na tiskové konferenci, že ruská vojska opustila Gori, ale nesměřují k Tbilisi. Gori je nyní prakticky opuštěno a gruzínská polkicie zablokovala před Tbilisi hlavní silnici do Gori.
Gruzie obviňovalo Rusko už v úterý, že okupovalo město Gori, avšak svědci konstatovali, že do města Gori nepronikla žádná ruská vojska.
V úterý tam vybuchly na opuštěných gruzínských stanovištích bomby a zemřelo při tom pět lidí. Ruské jednotky byly tehdy ve vzdálenosti 10 km od města Gori.
Podrobnosti v angličtině ZDE

Gruzie – toto není konec

14. srpna 2008 v 10:38 | Milan Valach |  Události, komentáře a odkazy
Ukončení bojů v Gruzii není konec války. Válka je dána samou podstatou kapitalistického systému. Z tohoto hlediska jsou boje na Kavkaze jen jedním za řady válek, které již proběhly a které nás ještě čekají. Není žádným tajemstvím, že se naše vláda aktivně zapojila do tohoto válečného šílenství. V gruzínském případě dodávkami zbraní a česká média propagandistickým štvaním. V mnoha dalších případech - Jugoslávie, Irák, Afghánistán atd. i jinak, a to například i souhlasem s výstavbou amerického vojenského radaru v Brdech.

Zhruba od poloviny devadesátých let 20. století se svět opět rozestupuje na zájmové bloky, které spolu zápasí o kontrolu trhů, strategických surovin a tras pro jejich dopravu. Od této doby také opět rostou výdaje na zbrojení.

Z hlediska podstaty kapitalistického systému je válka jen jinou formou konkurence, která sama je formou boje o maximalizaci soukromého zisku s tendencí k sebezničující eskalaci, jak kdysi napsal Amitai Etzioni. Z tohoto důvodu, sotva jedna válka skončí, již stojíme na prahu další. Na tuto vlastnost kapitalistického světa jsem upozorňoval již před pár lety v textu "Na prahu budoucí války" .
Taktika globálního konfliktu

Za prvé. Za ty dva roky od napsání výše zmíněného textu se prohloubil úpadek USA. Patrně již příští rok se stane největším výrobcem průmyslového zboží Čína. Došlo k prudkému pádu kursu dolaru při současném, a nikoliv jen tímto kursovým pádem vyvolaném, růstu cen ropy. V horizontu několika let ztratí Spojené státy své dominantní postavení, a to v podmínkách zostřujícího se boje o zdroje strategických surovin.

Rusko, jež za Jelcinovy éry dávalo nadnárodním monopolům dobrou naději, že se stane jejich další kolonií, tj. zdrojem levné pracovní síly a především zdrojem surovin , se za Putina - Medveděva stalo opět světovou velmocí. Obnovilo nejen kontrolu nad svým nerostným bohatstvím, ale nastoupilo i cestu dynamického průmyslového rozvoje. Místo toho, aby si je nadnárodní firmy rozparcelovaly podle modelu afrických zemí, vrátilo se na světovou scénu jako mocenské centrum.

Spojeným státům, jako dosud nejsilnější kapitalistické velmoci tak zůstává již jen sázka na jejich vojenskou převahu, která je zatím značná. Ovšem vzhledem k tomu, že si nemohou dovolit skutečnou globální konfrontaci, volí cestu stálého vojenského tlaku v podobě menších vojenských konfliktů, vyvolávání vnitřních rozporů u potenciálních nepřátel a dosazování spřátelených vlád. To jsou ony barevné revoluce, ale také uznání samostatnosti Kosova sleduje stejný cíl - získání kontroly nad strategicky důležitým regionem a vyloučení vlivu Srbska jako tradičního spojence Ruska. Předpokladem, a myslím, že celkem oprávněným, je naprostá závislost kosovské vlády na jejích amerických protektorech.

Další taktikou je snaha zavléci konkurenty do konfliktů, které je jednak budou vyčerpávat, jednak, za vydatné pomoci západních sdělovacích prostředků diskreditovat.

K získání souhlasu veřejnosti s touto militaristickou politikou je nutné vyvolat u občanů jednak pocity strachu z ohrožení - islámskými teroristy, Rusy atd., jednak nacionalistickou pýchu na vlastní nadřazenost a výjimečnost.

Důvěra v úspěch této formy nacionalistické propagandy v západních sdělovacích prostředcích, českých zvláště, se může opírat o několik předpokladů. Mentální mapa Evropy zahrnuje v myslích jejích občanů jen tu její část, která se nachází na západ od našich hranic. To je dáno jak historicky - právě státy v této oblasti mají dlouhou historii vzájemných styků, tak i ještě nedávným faktem existence východního bloku, který velkou část východních zemí vyčleňoval jako součást nepřátelského tábora.

Zdá se mi, že v tomto vnímání Evropy lze nalézt východo-západní osu, kde vždy ten, kdo je o něco více na západ, hledí s pocitem nadřazenosti na ty, kteří jsou o něco více na východ. Samozřejmě to souvisí s nacionalismem, který provázel vznik buržoazních států, s velikostí země a přezíravostí velmocí vůči malým státům, a zvláště s rychlostí vývoje, kdy země, jež se staly kapitalistickými jako první, hledí s despektem na ty, které tohoto cíle dosáhly později.

Mohli bychom předpokládat, že arogance vůči Rusku, kterou můžeme pozorovat v mnoha médiích (např. i zde *) má své kořeny v totalitní minulosti. To by bylo zvláště pochopitelné v tzv. postkomunistických zemích. Ale Rusko již dávno není komunistické, je stejně kapitalistické jako jiné země a rychle v tomto směru dohání, co ještě nestihlo. Tento fakt nám vynikne, když srovnáme pozitivní obraz Ruska líčený západními sdělovacími prostředky za Jelcina, se současným zcela negativním, a to utvářeným ještě před oněmi gruzínskými událostmi.

Připomínání imperiální role carského a stalinistického Ruska na Kavkaze, jak se dnes děje, předpokládá, že jeho imperiální - agresivní podstata nemá nic společného se společenským systémem, který v této zemi momentálně je. Ta je dána prostě tím, že to jsou Rusové.

Zvláště pro české sdělovací prostředky platí (viz např. komentář J. Hanáka v Právu 13.8. 2008), že Rusové jsou prostě stalinističtí komunisté, a to jednou provždy.

Nacionalistický tón těchto textů vynikne ještě více, když si uvědomíme odlišné reakce sdělovacích prostředků na skutečné invaze USA - Panama, Grenada, Irák atd.

Nacionalismus, a zde bych jej rád odlišil od vlastenectví, jako pocit vlastní výlučnosti a nadřazenosti se hodí i pro získávání souhlasu se systémem, pro zakrývání třídních rozporů ve jménu národní jednoty. Celý tento vývoj začíná nepříjemně připomínat svět popsaný v Ortelově románu 1984.

Je pozoruhodné, jak západním ani naším redaktorům nevadí, že Saakašvili je diktátor, který potlačil v Gruzii svobodu projevu a postupoval násilně vůči opozici.

Za druhé. Role Evropské unie je v tomto globálním konfliktu rolí podřízenou. Jestliže Spojené státy spoléhají na svou vojenskou sílu, EU toto činit nemůže, a to především vlivem své nejednotnosti. Díky vojenské převaze USA mohou americké nadnárodní monopoly zvýšit míru svého zisku cestou jejího využití. Evropské firmy tuto šanci nemají. Americká administrativa bude proto i z tohoto důvodu tendovat k násilnému prosazování svých zájmů, a to bez ohledu na osobu svého prezidenta. Evropská unie, vlivem absence této vojenské síly využitelné jejími nadnárodními společnostmi, by spíše prosazovala obchodní spolupráci s Ruskem. Ovšem jak její nejednotnost, v tomto případě tedy slabost, tak její mnohostranné provázání s USA, zvláště patrné u Velké Británie, ji nutí sledovat politiku Spojených států, i když často váhavě či neochotně - viz útok na Irák. V tomto případě jde také za tím, koho považuje v daném konfliktu za silnějšího. Na to, aby mu v souladu s vlastními zájmy kladla odpor, je dosud příliš slabá.
Reakce Ruska
Není možné, aby si jakýkoliv stát nechal líbit masové vraždění svých občanů, i když žijí momentálně za hranicemi tohoto státu, a to zvláště pokud jsou jednotky tohoto státu na základě mezinárodního mandátu a mezistátních dohod rozmístněny v krizové oblasti jako síla zajišťující udržení míru. Ne zcela bezvýznamnou skutečností je pak to, že napadeny byly i tyto mírové ruské jednotky.

Vedle již zmíněných a hojně diskutovaných strategických zájmů, kontroly strategických ropovodů apod. se tedy mohlo jednat i o zkoušku ruské síly. Je možné, že váleční plánovači měli na mysli ruskou prohru v Krymské válce, velmi neslavný výkon ruské armády v boji proti Finsku apod. Ať tomu tak již bylo či nikoliv, fakticky se jednalo o test jak ruské vojenské síly, tak ruského morálního odhodlání hájit své zájmy a svou prestiž. Saakašvili, stejně jako Gruzínci i Osetinci samotní se tak ocitají v roli pěšáků ve velmocenské hře.

Ruskou reakci proto vnímám jako zcela adekvátní vojenské řešení situace, kterou vytvořila gruzínská armáda svým brutálním útokem. Žádný stát by se ovšem nespokojil s vytlačením útočníka z obsazeného území. Stejně jako se spojenci nespokojili s tím, že německou armádu zatlačili do původních hranic, ale požadovali její bezpodmínečnou kapitulaci s následným souzením vojenských velitelů za rozpoutaní agresivní války. Stejný postup byl zvolen i v případě Japonska. Obdobný postup byl zvolen i v případě války na území bývalé Jugoslávie, jejíž váleční zločinci jsou nyní souzeni v Haagu, i když zdaleka ne všichni.

V daném případě se ovšem nežádá bezpodmínečná kapitulace, ale jen (!) záruky, že se podobný útok nebude opakovat. Dokud není této dohody dosaženo, pokračují vojenské jednotky v operacích, nutných k zajištění jejich bezpečnosti a k odstranění hrozby, kterou agresor dosud představuje - zajištění skladů vojenského materiálu, strategicky důležitých pozic atd.
Specifika Gruzínského konfliktu
Válka v Gruzii je jen (!) lokální forma globálního boje kapitalistických států. O strategických zájmech v pozadí konfliktu toho bylo na Britských listech napsáno již mnoho, snad ale stojí za pozornost tento zdroj . Je skutečně jen stěží uvěřitelné, že by gruzínská armáda začala s útokem bez vědomí amerických poradců a instruktorů. Útok byl veden brutálním a zákeřným způsobem - krátce po vyhlášení přiměří Gruzií bylo spící město Cchinvali napadeno salvami raketometů a palbou těžkých zbraní. Tedy prostředky s plošným ničivým účinkem.

Je možné, že cílem bylo nejen vyhladit či alespoň vyhnat Osetince, což se již ve značné míře podařilo, ale zničit město tak rychle, aby mohla gruzínská vojska postoupit k Rokskému tunelu a zablokovat jej dříve, než jím projdou ruské posily. Postup těchto sil jinými cestami by pak byl nejen zdlouhavý, ale patrně i politicky neúnosný. V každém případě se Saakašvili a jeho spolupracovníci (i případní rádci) na civilní oběti své agrese neohlíželi.

Z morálního hlediska nelze jinak, než označit Saakašviliho a jeho spolupracovníky za darebáky a válečné zločince.

Ale není to vše špatně? Nemá snad vláda právo hájit územní celistvost státu, a to i vojenskými prostředky? Já si dokonce myslím, že má nejen právo, ale dokonce povinnost ji bránit. Jenže toto celé musí být upřesněno.

Předběžně je však nutno říci, že je naprostou tragédií, když se diskutující dělí podle toho, na které straně konfliktu stojí. Ještě větší tragédií je, že se otázky lidských práv a demokracie zmocnily vlivové agentury sloužící zájmům současných mocenských center.

Levice, která v dějinách tyto otázky nastolovala a za naplnění těchto hodnot bojovala, je zcela ponechala v rukou držitelů moci jako nástroje k prosazování jejich zájmů.

Následující řádky jsou jen velmi stručným pokusem o formulování všelidského, z mého pohledu tedy levicového postoje k těmto událostem. Pokusem, jenž je předložen k další diskusi, upřesnění a rozvíjení.

Při snaze o formulaci levicového stanoviska si především musíme ujasnit, jaké hodnoty považujeme za výchozí a určující pro další směr našeho uvažování.

Pro mne jsou takovými hodnotami hodnota člověka a jeho svobody, z nich vyplývající právo jednotlivce i společenství jednotlivců rozhodovat samostatně o svém životě v případě jednotlivého člověka a společně a rovnoprávně v případě lidského společenství, a to na základě většinového názoru. K tomuto právu nutně patří materiální podmínky - prostředky nutné pro jeho praktické uskutečnění, k nimž jistě patří i země, kterou toto společenství obývá. Toto území je tedy jeho vlastnictvím.

Toto stanovisko, zde jen hrubě načrtnuté, nám pak umožňuje formulovat normativní postoj k podobným událostem, jakou je snaha Jižní Osetie po osamostatnění.

Abychom si to poněkud zkomplikovali, je nutné podotknout, že mnohé závisí na konkrétních faktech dějin. Něco k tomu zde.

Tak tedy, pokud bylo území Jižní Osetie historickým územím daného etnika a stalo se součástí Gruzie až rozhodnutím sovětské vlády ve dvacátých letech 20. století, mají Osetinci plné právo na vytvoření samostatného státu, a to na základě všelidového hlasování o této otázce - to se stalo s kladným výsledkem. Déle trvající právo zde má přednost před právem trvajícím kratší dobu.

Velmi zhruba bychom našli obdobu tohoto principu v rozdělení ČSR na Českou a Slovenskou republiku, ovšem bez onoho hlasování.

Pokud ovšem bylo dané území historickou součástí gruzínského státu a Osetinci na ně přišli jako hosté, nemají právo žádat odtržení. Přišli jako hosté, kteří se stali součástí daného státu s plnými právy a povinnostmi přináležejícími jeho ostatním obyvatelům (toto je trochu ahistorické, ale na podrobnější diskusi zde není místo). Jako lidé přijatí mezi obyvatele státu mají právo "pouze" na to, aby se s nimi zacházelo rovnoprávně jako s Gruzínci a mají právo žádat lidská a občanská práva běžná pro občany demokratických zemí - příklad sudetští Němci u nás a kosovští Albánci v Jugoslávii.

Pokud je pro ně život v této zemi nepřijatelný, musí jim být umožněno ji opustit, příp. musí mezinárodní společenství usilovat o změnu nepřijatelných podmínek života v duchu výše uvedených zásad při zachování územní celistvosti daného státu.

Rozdělení území by v tomto případě bylo spravedlivé jen pokud by se opíralo o dobrovolný souhlas obou stran.

To by ovšem platilo v ideálním světě. Dominantní hráč v "našem" zájmovém bloku kapitalistických zemí, tj. USA, uplatňuje rozdílná kritéria podle toho, co se mu zrovna hodí. Klasické srovnání zde nabízí případ Kosova s Jižní Osetií, ale ovšem i Iráku, Afghánistánu a dalších zemí, v nichž byly vojenskou silou svrženy předcházející vlády a k moci dosazeni lidé ochotní spolupracovat s americkou okupační mocí.

V tomto světě prakticky nelze uplatnit nějaké univerzální principy, s výjimkou jediného - uspokojování zájmu silnějšího.

Úkolem levice by měla být snaha o změnu tohoto stavu. A to především proto, že toto není ani první, ani poslední válka v tomto rozhořívajícím se globálním konfliktu. Předpokladem pro splnění tohoto úkolu, jedním z mnohých, je zformulování normativního stanoviska, které nám umožní z hlediska všelidských zájmů hodnotit jednotlivé události světových dějin jako spravedlivé či nespravedlivé, jakou žádoucí - dobré a nežádoucí - zlé. Jinak řečeno, znovuzrození levice předpokládá, že nám bude jasné co si máme přát a proč, co máme odsuzovat a za co máme bojovat.

Jinak hrozí nebezpečí, že s mozky vymytými vládní propagandou se zase budeme řadit do vojenských útvarů a umírat za zájmy společenských elit, jako již tolikrát v dějinách.

P.S. Výše uvedené stanovisko není ani zdaleka úplné. Což zjistíme např. na specifickém případu vzniku státu Izrael.

*) Pozn. JČ: Jde o nedorozumění. Moderátoři BBC jsou - správně a právem - při interviewování politiků ostří na každého. Povinností moderátora je vždycky politikovi oponovat.

Co se týče okolností kolem vzniku nedávného jihoosetinského konfliktu, je nutno v rámci férovosti podotknout, že Saakašviliho armáda sice skutečně zaútočila na civilisty v Cchinvali brutálně a těžkými zbraněmi, avšak úplně bez viny nebyla ani jihoosetinská strana; docházelo údajně už předtím k občasným přestřelkám v důsledku agresivity obou stran. Jistěže rozumný gruzínský prezident by se snažil o uklidnění konfliktu diplomatickými prostředky. - Rusko zavádělo proti Gruzii neférová ostrakizační opatření, Saakašvili si to vynahrazoval americkou podporou a agresivní rétorikou. Brutálně se chovaly obě armády, ruská i gruzínská. Dosud není jasné, kdo na které straně co spáchal.

Na prahu budoucí války

14. srpna 2008 v 10:23 | Milan Valach |  Události, komentáře a odkazy
13.7.2006

Raketovou základnu amerických vojenských sil na území českého státu je možné posuzovat z více hledisek, a to podle zvoleného časového horizontu a hloubky analýzy.

V krátkodobé perspektivě se bude jevit jako rozhodující její význam pro růst zaměstnanosti v daném regionu. Při povrchním posuzování celého problému pak její vojenský význam pro odražení případné vojenské hrozby ze strany potenciálního útočníka, ať již jím má být Írán nebo Rusko.

V této rovině uvažování je celkem snadné odrazit i případné námitky vůči základně. Pokud chápeme budoucí válku jako neodvratnou, pak je jen věcí vojenských odborníků, jak se na ni technicky co nejlépe připravit. Referendum o její výstavbě se tím stává nesmyslné, jak se snaží v pondělním Právu dokázat A. Rašek. Jako velmi krátkozraké se pak jeví i argumenty o České republice jako případném prvním cíli nepřátelského útoku. Je-li budoucí světová válka neodvratná, není technicky možné, aby Česko zůstalo mimo tento konflikt. Celý problém pak spočívá již jen v otázce, jak se na tuto budoucí světovou válku připravit. To, že rakety nebudou chránit nás, ale území USA, není v této souvislosti podstatné. Podstatné dokonce není ani to, že budoucí globální konflikt, a k žádnému jinému nejsou tyto zbraně určeny, nemusí být chápán jako nutný, ale jen natolik pravděpodobný, aby se vyplatilo investovat nemalé prostředky do vybudování a provozu základny. Musíme jej ale také považovat za natolik pravděpodobný, abychom byli ochotni podstoupit další kolo závodů ve zbrojení, které tyto aktivity vyvolají. A ovšem nikoliv závodů mezi Íránem a USA, na to je Írán příliš malý a technicky zaostalý, ale mezi USA, Ruskem, Čínou a následně nevyhnutelně i Evropskou unií, která bude do tohoto dalšího globálního měření sil zatažena a prakticky již tomu tak je. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že samotná raketová základna je jen jedním prvkem celého protiraketového systému a ten je zase součástí celkové vojenské strategie USA. Přijímáme-li tedy jednu technickou část této strategie, přijímáme svůj podíl na ní jako celku a akceptujeme její cíle i metody. Ale je tomu skutečně tak? Skutečně se chceme podílet na úsilí amerických jestřábů o globální vojenskou hegemonii USA, a to i za cenu zostřování světového napětí a hrozby světového konfliktu? Toto řinčení zbraněmi je jistě překvapivé po pádu tzv. říše zla před více než 15 ti lety, od nějž většina lidí očekávala konec globálních konfliktů, někteří dokonce přímo i konec dějin. Nyní čelíme něčemu, co jsme neočekávali, opětnému kolu závodů ve zbrojení. Jedna říše zla zmizela, jiné se vynořily. Povrchní analýza nás tak přivádí k přesvědčení, že zlo, a to dokonce v podobě světové války, je neodstranitelné a bude se vracet stále znovu a znovu.
Teoretická odbočka
Podivuhodné na tomto vývoji je, že skutečně ekonomicky a vojensky významné státy jsou všechny kapitalistické, příp. se kapitalistickými stávají tak rychle, jak je to jen možné. To se týká především Číny a Ruska. Přetrvávající autoritativní prvky v jejich politickém systému nebudou překvapovat nikoho, kdo se jen trochu blíže seznámil s vývojem kapitalismu v Evropě. Nejen že prakticky všude, s výjimkou Švédska, vznikl cestou násilných revolucí, ale také všude byl jeho vznik provázen potlačováním lidských a občanských práv jak v mateřských zemích, tak a ještě více i v koloniích založených částečně za předcházejícího feudálního režimu, ale rozkvétajících v tzv. zlatém věku kolonialismu v druhé polovině 19. století. Současný stav lidských a občanský práv byl ve vyspělých kapitalistických zemích dosažen až v průběhu 60tych let dvacátého století.

Logika tohoto vývoje dějin spočívá velmi stručně řečeno v síle a povaze sociálních skupin, jejichž vzájemný boj o podíl na společenském bohatství a politické moci jako prostředku k získávání tohoto podílu určoval a určuje charakter společnosti jako celku. Vznik samotného kapitalistického systému je důsledkem vzniku a rozvoje průmyslu a s ním spjaté třídy vlastníků průmyslových podniků kapitalistů. Ti se uvnitř ještě feudálního systému formují ve skupinu se společnými zájmy, zahajují ozbrojený boj proti dosavadnímu sytému a vítězí v něm. Ideologicky představují své cíle jako cíle všelidské, neboť sami sebe považuji za představitele člověka vůbec. Kdo pak není jako oni, není člověkem a nemá nárok na lidská a občanská práva, která požadovali sami pro sebe. Určujícím znakem lidství se tak stal určující znak kapitalisty, tj. vlastnictví kapitálu. A jen takový člověk měl nárok na volební právo a slušné zacházení.

Ovšem kapitalista nemůže být sám sebou bez svých zaměstnanců, bez dělníků. Rozvoj průmyslu tak vytváří v zásadě dvě nové sociální skupiny: kapitalisty a dělníky. Obě tyto skupiny se koncentrují v centrech průmyslového rozvoje. Jejich zájmy jsou ovšem protikladné, jak dokazoval K. Marx dokonce antagonistické (blíže viz zde: www.kosmas.cz/knihy/128101/marxova-filozofie-dejin ). Velmi záhy proto dochází k jejich vzájemnému boji, opět i ozbrojenému.

Materiálně i mentálně měli ovšem náskok kapitalisté. Měli finanční prostředky, které dělníkům chyběly, ovládali státní a soudní aparát, o vliv na něj dělníci teprve usilovali, byli sebevědomí, zvyklí rozhodovat a velmi dobře si uvědomovali svoje zájmy. Dělníci, původně venkovské obyvatelstvo náhle přesazené do měst a podmínek tovární výroby, se teprve učili pravidlům nového prostředí a jen zvolna dospívali k poznání sebe sama jako třídy se společnými zájmy. S tím jak přece jen sílil jejich vliv ve společnosti, dařilo se jim prosadit rozšíření volebního práva na všechny občany i prosadit celou řadu sociálních požadavků (nemocenské a důchodové pojištění, 8 hodinová pracovní doba, zákaz práce dětí, právo se odborově organizovat atd.). Výsledkem tohoto boje je pak stát všeobecného blahobytu, jak se utváří v Evropě na konci 60tých a v průběhu 70tých let dvacátého století spojený s rozsáhlou agendou lidských práv.

Rusko, Čínu a o něco později Indii (resp. i všechny postkomunistické země, ale rovněž Vietnam a další) pak můžeme vidět jako země procházející obdobným vývojem, jejichž situace odpovídá velmi přibližně řečeno tomu, co se odehrávalo v Evropě v 19.st. a v prvním polovině století 20. Avšak vývoj Číny a Ruska je mnohem rychlejší, než jak tomu bylo dříve, a tak lze v poměrně krátké době očekávat, že se z nich stanou klasické kapitalistické země, jaké vidíme všude kolem sebe. Kapitalistický systém se tím stane skutečně světovým a těch několik málo zemí, které tohoto stupně vývoje dosud nedosáhly, je budou jednak velmi brzy následovat, jednak budou velmi málo mocensky i ekonomicky významné. To se týká i Severní Koreje, která by sama ani nevznikla bez masivní čínské pomoci v době Korejské války. Tím by se naplnila vize K. Marxe, kterou společně s Engelsem vyslovil v Komunistickém manifestu, případně později ve svých textech "Britské panství v Indii" a "Budoucí výsledky Britského panství v Indii" o kapitalismu jako světovém systému, který všude na světě, kam přijde, proměňuje dosavadní zaostalé společenské struktury k obrazu svému.

Je však ve světle diskutované otázky velmi sporné, jestli se uskuteční již revidovaná vize F. Fukuyami o konci dějin a věčné vládě kapitalismu na této planetě nebo spíše Marxovo a Engelsovo přesvědčení o nevyhnutelnosti konfliktů mezi jednotlivými kapitalistickými státy. Pokud bychom však sdíleli Fukuyamovo přesvědčení založené na naivní moralistní iluzi o podstatě kapitalistického systému, očekávali bychom vznik mírového a vzkvétajícího světa. K čemu ale pak protiraketová základna?
Válka a logika dějin kapitalismu
Mohli bychom ovšem vznést další námitku. Mír skutečně nastane, ale teprve tehdy, až budou všechny státy kapitalistické. Nyní je nutné se vypořádat s tzv. darebáckými státy. Ve svém minulém článku jsem psal, že jedinou cestou, jak řešit problém terorismu je podporovat vývoj všech zemí směrem k jejich modernizaci, tj. industrializaci a urbanizaci. Tento vývoj není však v zájmu současných vyspělých kapitalistických zemí, neboť vede k zostřování konkurence na světových trzích. Globální monopoly skutečně nemají zájem na konkurenci, ale na maximalizaci svých zisků. Vyhovuje jim tedy stav, kdy z pozice své ekonomické síly a technické vyspělosti mohou ovládat trhy a zdroje surovin zemí na předkapitalistické úrovni vývoje. Aby však byly tyto trhy pro ně využitelné, přece jen musejí přispívat k rozvoji jejich infrastruktury a stavět tam třebas i jen montážní závody.

Stejně jako si kapitalismus vytvořil své hrobaře (Marx) v podobě svých zaměstnanců, aniž by o to vědomě usiloval, stejně tak vytváří globální konkurenci, o níž přitom vůbec nestojí. Stačí si jen všimnout energie, s níž se všichni snaží proniknout na čínský trh a postavit tam pobočky svých závodů. Tím urychlují přechod Číny ke kapitalismu se vším, co s tím souvisí, a to od záplavy levného zboží z Číny, až po příchod dalšího gigantického spotřebitele na světový trh surovin. To vše si západní kapitalistické firmy nepřejí, a přesto k tomu přispívají a v logice konkurenčního boje o maximalizaci zisků ani nemohou jinak.

Vrátím-li se k mému doporučení na podporu rozvoje modernizace států jako je Írán, Severní Korea a podobných, je zde rovněž obsaženo několik rozporů. Pan Dubský se domnívá, že souvislost mezi industrializaci, urbanizací a demokracií je přinejmenším sporná a poukazuje na zkušenost s nacismem. Odpověď na tuto námitku spočívá v uvědomění si, že kapitalismus je systém, který se vyvíjí, má tedy svůj vznik, zralou fázi rozvoje a, jak jsem přesvědčen, i zánik.

Ve fázi vzniku, tj. přechodu od feudalismu ke kapitalismu, zpravidla prochází počátečním obdobím diktatury, jak jsem o tom psal již výše. Vznik totalitních režimů (nacismu, fašismu, sovětského komunismus) je pak extrémním projevem této zákonitosti přechodu z jednoho systému do druhého. Zralé fázi pak odpovídá to, co známe z Evropy od konce 60tých let dvacátého století: relativní rovnováha sil ve společnosti, všeobecné volební právo, rozsáhlá sociální práva, ideologie všeobecného usmíření a tolerování rozdílů apod.

Velmi významnou měrou k tomuto světu sdíleného blahobytu ovšem přispěla existence konkurenčního sovětského systému, který přes svou totalitní povahu nutil kapitalistickou třídu k větším ústupkům, než k jakým by byla jinak ochotna (viz např. I. Wallerstein: Utopistika, nakl. :intu: ). Tato výzva nyní zmizela. Kapitalismus sám se pak nachází na počátku přechodu do své třetí, závěrečné fáze.

Podstatná je logika samotného systému. Ta spočívá v úsilí o maximalizaci zisku kapitalistického podniku. Cílem tedy není v žádném případě konkurence a je-li ji možné obejít prostřednictvím kartelových dohod, využitím politické a vojenské moci státního aparátu apod., což vše koneckonců zvyšuje právě onen zisk, kapitalisté neváhají. Jestliže dříve docházelo k uzavírání těchto koalic na národní úrovni, tj. národní kapitalisté využívali národní stát k prosazování svých zájmů, a to i vojenskou silou, nyní často tyto hranice překračují a utvářejí nadnárodní koalice např. typu Evropské unie.

Kapitalistický systém je ovšem systémem dynamickým, v němž vzájemná konkurence nutí jeho jednotlivé ekonomické subjekty k vyhledávání příležitostí pro uspokojení své nekonečné potřeby zisku nejen v hranicích národního státu, ale dnes již i v globálním měřítku. Přitom narážejí na zájmy jiných kapitalistů. Tento střet národních skupin kapitalistů vedl v minulosti k řadě lokálních válek i ke dvěma válkám světovým. Jestliže při současné míře integrace evropských kapitalistů není válka mezi nimi pravděpodobná, neplatí to již v globálním měřítku, a to především ve vztahu k novým kapitalistickým hráčům, tj. především Číně a Rusku. Při přípravě na tento budoucí střet se každá strana snaží zajistit si co nejvýhodnější výchozí pozice, a to včetně kontroly nad důležitými zdroji strategických surovin, především ropy a plynu. Všechny ty války v prostoru bývalých sovětských republik, boje v Afghánistánu, válka proti Iráku i současné napětí mezi USA a Íránem jsou pak součástí této globální strategie.

Uvnitř tohoto konfliktu se však s vysokou pravděpodobností začne rozvíjet ještě jiný a možná podstatnější konflikt. Šíření kapitalismu po celé planetě velmi záhy vyčerpá možnosti dosahování mimořádných zisků využíváním levné pracovní síly v rozvojových zemích, přestanou být rozvojovými, i levného využívání jejich zdrojů surovin. S rozvojem demokracie v těchto zemích se zvýší míra národní kontroly nad národními zdroji, a tím i jejich cena na světových trzích. Vedle rostoucí poptávky a z hlediska současných metod těžby klesajících využitelných zásob surovin, se zde objevuje další faktor zostřující rozpory systému.

Prvním pravděpodobným výsledkem tohoto kapitalistického dělení světa bude opětný vznik zájmových a vzájemně nepřátelských bloků. Katastrofický scénář dalších událostí předpokládá rostoucí napětí až po vypuknutí třetí světové války. Domnívám se však, že je možné jej vyloučit, a to ze stejných důvodů, z jakých tato válka nevypukla již dříve. Konkurenční strany si jsou schopny vzájemně zaručit zničení. Nejpravděpodobněji nás proto čeká návrat do dob studené války se vším, co k tomu patří, a to včetně omezování občanských práv a svobod. Ovšem i během studené války se válčilo, a to na periferiích mocenských bloků. To je i současná situace. Tyto lokální konflikty s nesouměřitelným soupeřem vyvolají a již vyvolávají jeho asymetrickou reakci v podobě partyzánských - teroristických útoků. Ty zase vyvolají atmosféru strachu a nenávisti (viz atmosféru v USA po 11. září a většinový souhlas s válkou proti Iráku, který s tímto činem neměl nic společného) a usnadňují zavádění zákonů omezujících lidská a občanská práva, jakým již je např. Vlastenecký zákon.

Oproti předcházejícímu období však již nebudou proti sobě stát bloky s rozdílným společenským zřízením, ale se systémem v podstatě totožným, kapitalistickým. Ospravedlnění konfliktu a zbrojení bude tedy muset na sebe vzít podobu náboženskou, jak se o to již pokusil S. Huntington, jistě nacionalistickou a potenciálně i rasovou. Toto zdůvodnění však bude vyžadovat omezení svobody projevu, příp. vyvolání odpovídajících nálad veřejnosti (nábožensky fundamentalistických, nacionalistických a rasistických) k němu samo povede.

Zmizení systémového konkurenta sníží míru ochoty kapitalistů k progresivnímu zdanění svých zisků a povede, vedle již zmíněných faktorů zdražení surovin a zmizení levné pracovní síly, k poklesu reálné mzdy. K němu přispějí i zvýšené výdaje na zbrojení. To vyvolá rostoucí sociální napětí a zvýšenou potřebu represe ze strany státní moci. Tato represe pak bude usnadněna již výše uvedenými faktory.

Na druhé straně nutnost vyrovnat se s růstem vstupních nákladů bude impulsem k intenzivnějšímu rozvoji technologií. Od něj lze zase očekávat růst nároků na kvalifikaci zaměstnanců. A ten dále povede k růstu sebevědomí a zvýšení schopnosti boje za vlastní zájmy u této sociální skupiny.

Dostáváme tak navzájem protikladné síly, kde na jedné straně logika kapitalistického systému vede k opětovnému rozdělení světa na nepřátelské bloky popsané již Orwellem, v nichž bude omezována demokracie. Na druhé straně přežití systému bude možné jen za cenu rozsáhlých technologických inovací. Pokud měl pravdu Marx, a já si myslím, že ano, pak každý takový technologický skok vedl v dějinách nutně ke vzniku nového společenského systému. Vrcholný rozvoj kapitalismu a jeho konečné vítězství jako světového systému tak bude současně začátkem jeho konce. Emmanuel Wallerstein (cit. dílo) se domnívá, že tento konec bude výsledkem boje na život a na smrt a změní charakter světa na několik následujících století.
Zpět k raketové základně

V duchu výše provedených analýz se americká raketová základna jeví nejen jako prvek strategické vojenské iniciativy USA, ale především jako prvek celkové militarizace světa, ohrožení naší svobody a demokracie a návratu studené války.

V těchto analýzách byl ale záměrně pominut jeden faktor. Jeho absence pak vedla k celkově pochmurnějšímu vyznění této futurologické úvahy. Tímto faktorem je aktivní odpor občanské společnosti, který čím dříve přijde a čím bude masovější, tím více vychýlí směřování světového vývoje k mírovější a optimističtější budoucnosti. Tento odpor může přinutit politiky a vlivné skupiny ve společnosti, aby hledali jiná řešení svých rozporů a vyhýbali se řešením militaristickým.

Prvním krokem na této cestě je říci NE! americké vojenské základně na českém území. Prvním předpokladem tohoto kroku je přinutit české politiky, aby vypsali celostátní referendum k této otázce.

autor je vysokoškolský pedagog

Bezcharakterní muž.

12. srpna 2008 v 12:47 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Ziskejte penize za prijem emailu a SMS od ceske spolecnosti
Kdo je tento muž na letité fotografii? Kdo ho identifikuje?

Člověka na fotografii Vám alespoň trochu přiblížím následujícími řádky: "Dnes již sevřenou pěst nezvedá. Alespoň ne na schůzích s rudou pěticípou hvězdou. On totiž vyměnil barvy. Stejně tak, jako byl ale extrémistou v mládí, je jím i dnes. Nadšený fanatický marxista a obdivovatel Fidela Castra v minulosti ..... a nyní? Jeho prodlouženou pěstí se stala letadla s bombami, pohrdání lidskými životy a mezinárodním právem."

Tento - člověk (?) je spoluodpovědný za válečné zločiny spáchané na území bývalé Jugoslávie v souvislosti s jejím bombardováním silami NATO. V té době byl totiž jeho generálním tajemníkem, to přesto, že v minulosti chodil v čele demonstrací proti vstupu Španělska do této vojenské organizace. Nyní je představitelem Evropské unie pro zahraniční politiku, v níž vyniká zejména uplatňováním dvojích standardů. Také z titulu této funkce potom sehrál neblahou roli při rozbíjení Srbska, podpoře kosovsko-albánských vraždících separatistů a další destabilizaci Balkánu. Postava je to natolik odiózní, že jeho "evropské" angažmá diskredituje samu podstatu Evropské unie.

Odpověď Paul Wolfowitz, by tedy nebyla správná. Sice také on v mládí prošel etapou extrémních levicových postojů, aby se nakonec stal jestřábem americké expanzionistické politiky, ale je nutno ovšem podotknout, že je to ovšem muž s velmi vysokou inteligencí, na rozdíl od tohoto muže, který si svá poslední vysoká postavení získal zejména ochotou sloužit.
Komu a čemu by byl možná námět na jinou hádanku.

Ano, je to Javier Solana !!!

Ropné důvody jihoosetinské války

11. srpna 2008 v 10:38 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Přes Gruzii mimo jiné, vede trasa ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan s kapacitou 1milion barelů denně, a který má zajistit "páteřní" dodávky ázerbajdžánské ropy do Evropy přes Turecko, tedy mimo území Ruska a Íránu.
Ze strategického hlediska mnoho koridorů Rusům na transport nezbývá. Ukrajina je oranžová, Bělorusko od Evropy odřezává Polsko, Turecké zájmy jsou svázány na jedné straně s EU a na druhé s NATO. V Bulharsku a Rumunsku jsou americké základny. British Petroleum má v ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan 30%, státní azerbajdžánská ropná společnost 25%, Unocal 8,9% , Turkish Petroleum 6,5%. Rusko nic. To je jeden ze zásadních a mnoha skrytých důvodů, proč Rusko nemůže ustoupit od záminky, kterou Saakašvili teď Moskvě poskytl, neboť ho tento projekt vyšachovává z klíčové hry příštího půlstoletí, je to také jeden z důvodů, proč se do sporu v Gruzii zamíchali američtí a izraelští vojenští poradci. Ve hře je i Íránská ropa.

V opozici k tomuto projektu je stále projekt ruské "Severní trasy" - projekt z roku 1995, který měl spojit Kaspické moře s ruským černomořským námořním přístavem Novorosijsk. Problém byl, že ropovod měl procházet čečenským hlavním městem Groznyj. V roce 1999 musela být trasa opuštěna po vlně sabotážních útoků čečenských rebelů, bojujících proti Moskvě - ve skutečnosti proti ruským zájmům na dopravě ropy, v závislosti na amerických a britských zájmech. Ázerbajdžánský sektor Kaspického moře je schopen zásobovat ropovody 220 miliardami barelů ropy. Obdobný je stav plynovodů.
Naprosto transparentní je v tomto smyslu analýza ultrakonzervativní: "The Heritage Foundation", ukazující velmi názorně, jak se pomocí etnických válek v regionu dá zamezit transportu ropy a plynu do Evropy - nebo ji podřídit americké kontrole... Ukazuje zároveň, jak důležitý je rozdělený Kypr, který dává Turecku možnost kontroly námořní trasy z tureckého přístavu Ceyhanu. O demokracii, lidská práva či svobodu, případně právo menšin na sebeurčení vůbec nejde. Jde o kontrolu dodávek klíčových surovin Evropě. Jde o geopolitiku. Proto existuje existenční zájem evropských zemí a amerických "přátel" v Evropě na vojenských dodávkách do Američany rozeštvaných regionů.
Bohužel, soupeří se ale i mezi evropským a americkým vlivem. Nic není zadarmo a nic se neděje náhodou... V centru vší té válečné vřavy je boj o vliv na ázerbajdžánskou a gruzínskou politiku. Nicméně - ani Putin, ani Medveděv nejsou totéž, co poslušný opilec Jelcin.
Zdroje EIA/CIA : Zde , zde , zde , zde a zde