Červenec 2008

Občan Havel: Kouteckého nasládlá propaganda, kterou měla naštěstí rozum odmítnout i Česká televize

30. července 2008 v 10:26 | Čulík Jan |  Události, komentáře a odkazy
"Film, jaký slušný dokumentarista nikdy nenatočí."

Snad nejdrastičtější manipulací je útok na Miroslava Sládka. Všichni pamětníci moc dobře vědí, že Václav Havel byl v lednu 1998 znovu zvolen prezidentem jen proto, že to bylo většinou jednoho jediného hlasu, a to v den, kdy byl předseda Republikánské strany ve vězení, takže se nemohl v parlamentě hlasování účastnit. Kdyby hlasoval, Havel by určitě prezidentem zvolen nebyl.
Po volbě pak umožnil tehdejší předseda sněmovny Miloš Zeman Sládkovi, aby proti Havlově zvolení protestoval. Ve filmu Kouteckého, vidíme Sládka, jak si stěžuje, že je Havlova volba nelegitimní. Neinformovaný divák to odmítne jako Sládkovu bezdůvodnou zaujatost. Ale informace o tom, že byl Sládek ve vazbě, když se pro Havla hlasovalo, ve filmu Kouteckého prostě chybí. Už dlouho jsem nebyl svědkem tak hrubé manipulace.
Když se letos v Karlových Varech promítal časosběrný dokument zemřelého Pavla Kouteckého Občan Havel (dokončený Miroslavem Jankem), vyhnul jsem se tomuto představení s argumentem, že nemám zapotřebí se účastnit propagandistických orgií. Dílo Pavla Kouteckého, nepříliš výrazného dokumentaristy, totiž znám, a dovedl jsem si představit, co asi o Václavu Havlovi natočil.
V Uherském Hradišti byl včera tento film promítán znovu: nechal jsem se přesvědčit, že bych přece jen měl vidět, co to ten Koutecký splichtil. Když jsem po příchodu do sálu kina Hvězda uviděl, že organizátoři LFŠ pozvali k diskusi o filmu pouze dva členy Havlova obdivného doprovodu, totiž Ladislava Špačka a Iva Mathé, zalitoval jsem ztraceného času.

Je legitimní pro jakýkoliv filmový festival promítat jakýkoliv film, třeba i pronacistické experimenty Leni Riefenstahlové (jimž je film Pavla Kouteckého velmi podobný, jen není tak visuálně originální a stylisticky novátorský).
Pokud však přijmou propagandistickou linii díla a k uvádění filmu a k diskusi o něm pozvou pouze zastánce jediného politického názoru, který dál prohlubuje nekriticky propagandistickou linii snímku, je na místě vážná kritika, že se údajně nezávislý filmový festival se stává jen jednou z dalších propagandistických platforem různých politických zájmových kabal, jichž je v současnosti ve svobodné České republice nepočítaně. Je mi velice líto, že organizátoři letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti naprosto netuší, co je to princip nestrannosti a kritické nezávislosti.
"Postupně si Koutecký získal Havlovu důvěru natolik, že se mohl zúčastnit i dění, k němuž prezident žádné novináře a média nepustil," píše Malvína Toupalová v katalogu letošní LFŠ. No bodejť, je nutno k tomu říci. Havel a hlavně jistě čelný organizátor jeho vystupování na veřejnosti Ladislav Špaček totiž zřejmě velmi záhy poznali, že Koutecký není nezávislým filmařem, že ho oslnila "sláva" a mýtus Havlova postavení a že se Havlovi a jeho hradní skupince naprosto a nekriticky oddal. Pro Havla, Špačka, a dnes i Mathého se tak Kouteckého film stal vynikající příležitostí jak ho využít pro politickou propagandu a posilování havlovského mýtu. "Česká televize překvapivě odmítla na snímku spolupracovat," píše dále Malvína Toupalová v katalogu LFŠ. Není na tom nic překvapivého. Česká televize se projednou zachovala velmi rozumně. Kdyby totiž tuto propagandistickou slátaninu odvysílala, vyvolala by totiž právem nesčetné stížnosti na svou nevyváženost a obnovila by obvinění, že Česká televize a havlovská politická klika jedno jsou. Je spíš politováníhodné, že propagandistický Kouteckého film neváhala odvysílat televize Nova, avšak v komerční televizi se zřejmě odvysílá cokoliv, bez ohledu na vyváženost a kvalitu, to nikdo nekontroluje, že?
V Británii se před všeobecnými volbami vysílají v televizi pěti až desetiminutové "Party Political Broadcasts" - pro tu či onu parlamentní stranu, kandidující v nadcházejících volbách. Nejprve následuje dlouhý titulek na černém pozadí beze zvuku, aby propagandu odlišil od normálního vysílání: "Teď uvidíte politickou reklamu pro Konzervativní stranu". Po dalších pět až deset minut se pak vysílá sentimentálně socialisticko-realistická reklama na to, jak je Konzervativní či Labouristická strana dokonalá, a pak se opět objeví varovně informační titulek: "To byla politická reklama pro Konzervativní stranu." Tyto krátké filmy mají přesně tentýž étos, jímž Pavel Koutecký obšťastňoval diváky hradišťského kina Hvězda po celých 145 minut!
Je myslím důležité rozebrat, jak byla tato propaganda zkonstruována a proč na některé susceptibilní jedince může působit.

Havel, Špaček a posléze Mathé skutečně pustili Kouteckého a jeho filmařský tým na Pražský hrad tam, kam se běžně novináři či televizní kamery nedostanou. Tento exkluzivní přístup má pro řadového diváka velmi atraktivní náboj. Umožňuje mu, ano, naprosto zdánlivě, všechno je to jen manipulativní mámení, získat iluzi, že se mu dostává vhledu do jinak utajovaného soukromí prezidenta. Je to pro něho psychologické pohlazení: Pohleď, diváku, dostáváš se do světa mocných a něco z odlesku jejich slávy padá i na tebe.
Iluze je to proto, že přístup do Havlova soukromí je v Kouteckého filmu velmi přísně kontrolovaný. Film vytvoří právě jen zdání, že nám poskytuje exkluzivní přístup do Havlova soukromého světa, avšak ve skutečnosti se o něm a o zajímavých a závažných či kontroverzních aspektech jeho prezidentství či jeho soukromého života nedovíme skoro nic. Příklad: Havlovi se před Kouteckého kamerami podařilo ukrýt Dagmar Veškrnovou až do doby těsně předtím, kdy Havel oficiálně oznamuje jejich svatbu. Má divák brát skutečně vážně, že se Koutecký s Dagmar Veškrnovou v Havlově domácnosti nesetkal nikdy dříve, když s ní Havel už udržoval poměr? Pokud je ve filmu Havlovo přátelství s Veškrnovou utajeno až do poslední chvíle před jejich sňatkem, co všechno ostatního měl Havel ještě v Kouteckého filmu pod kontrolou? O kontroverzích kolem prodeje Lucerny se ve filmu hovoří pouze povrchně, z Havlova hlediska. Po smrti Havlovy první manželky Olgy Šplíchalové hovoří Havel o tom, kolik pro něho Olga znamenala. Vytváří to falešný dojem, že v době sňatku s ní neměl milenky. Proč Havlovy výroky Koutecký ve svém filmu v rámci férovosti a věrnosti faktům nekorigoval? Když novináři Havla v médiích kritizují, dělají to podle něho jen proto, že jsou "zlí" a "vytvářejí mýty", o nichž nic nevědí. A Koutecký tuto interpretaci nekriticky přijímá. Mýtus se snaží vytvořit tímto filmem právě on.
Vážné, kontroverzní aspekty Havlova jednání během jeho prezidentského úřadu, nejsou ve filmu vůbec traktovány. Vyvstávají jen dvě základní Havlovy charakteristiky:
1. Havel je obsesivní organizátor. A to zřejmě i ve zcela dobrém smyslu. Všechny pořád dopředu organizuje. Ve filmu jsou četné záběry diskusí ohledně toho, co Havel bude říkat na tiskové konferenci, jak bude reagovat na případné nepříjemné otázky novinářů (které Havel nepokrytě považuje za "sílu zla") a jak se mají podle jeho názoru organizovat různé veřejné či státní akce, až do nejmenších podrobností. Havel nezakryje, že je dramatik a jeho nutkáním je neustále realitu kolem sebe kontrolovat tak, aby přesně vyhovovala jeho představám. Je-li Havel takto trvale obsesivní "organizátor", jak asi citlivě a nenápadně dokázal v naprosté dokonalosti ovlivnit i Kouteckého natáčení. Přesně tak, aby vytvořil dojem, že vidíme "všechno" z jeho "kuchyně", ve skutečnosti však byly skutečnosti naaranžovány výlučně tak, aby vznikl obdivný hyperportrét. I za cenu toho, že se ve filmu objeví různé "lidské" drobnosti, které mají ukázat, že je Václav Havel "tak nějak jedním z nás".
2. Ve snaze zdůraznit svou neobyčejnou "lidskost" se Havel ve filmu opakovaně ironizuje a zesměšňuje. Je to průhledné gesto mocných: dávají tím najevo, že vlastně jsou "slabí" a "nedokonalí" a že to vědí (jenže s tím nic nedělají) - a snaží se tak tím předem neutralizovat jakoukoliv kritiku.
Film o Havlovi je především sérií sekvencí z různých privátních místností a chodeb Pražského hradu, případně záběrů z nesčetných recepcí a setkání se státníky. Hodně ve filmu také vidíme Havlovy schůzky s jeho poradci. Tady právě často ventiluje svou údajnou "nejistotu", jenže při schůzkách poradci většinou mlčí a schůzky fungují výlučně jako platforma pro značně povrchní - ale dlouhé - vyjadřování Havlových nejrůznějších politických názorů. Film je plný Havlovy nenávisti vůči Václavu Klausovi.
Čtenáři vědí, že nejsem zrovna obdivovatelem Václava Klause, jehož názory na svět i politika jsou infantilní a omezené. Jenže způsob, jímž film opakovaně Klause skandalizuje, aniž mu dal jakékoliv právo na odpověď, je neuvěřitelně neférový.
Film obsahuje i četné jiné, drobné neférovosti. Při určité oslavě 28. října hovoří na veřejnosti před shromážděným davem Václav Havel i Miroslav Sládek. Po slovech Václava Havla následuje prostřih na obdivný dav, který skanduje "Havel, Havel", po slovech Miroslava Sládka následuje prostřih na osoby, kteří s odporem skandují "fašisti"! Že by při projevu Miroslava Sládka nebyli přítomni vůbec žádní jeho sympatizanti? Koutecký nám prostě oktrojuje, co si máme myslet. Chybí ironie a odstup, jaké by při natáčení tohoto filmu měla například britská BBC. Koutecký tvrdí, že je jen jedna pravda: Havel je dokonalý, lidský, sympatický člověk. Iluzi vytváří tím, že spoustu věcí pomíjí.
Havlovy názory nejsou ve filmu ničím zpochybňovány. Jsou prezentovány útržkovitě, jako jednoduché, nepříliš přemýšlivé politické bonmoty, a to bez kontextu a bez nezávislé analýzy. Koutecký nepoloží Havlovi ve filmu jedinou otázku. Snímek je natočen metodou "fly-on-the wall documentary", Havel prostě mluví, nikdo mu neoponuje, ani to nedělá režisér střihem. Kamera pouze pasivně bez analýzy snímá, co se v místnostech děje, a film se tak stává nástrojem neuvěřitelně intenzivní adorace Václava Havla, která ke konci filmu nabývá pozoruhodné nasládlosti a sentimentality.
Přitom film na několika místech zkresluje historické události. Snad nejdrastičtější manipulací je útok na Miroslava Sládka. Pamětníci vědí, že Václav Havel byl v lednu 1998 znovu zvolen prezidentem většinou jediného hlasu, a to v den, kdy byl předseda Republikánské strany ve vězení, takže se nemohl v parlamentě hlasování účastnit, a kdyby hlasoval, zřejmě by Havel prezidentem nebyl zvolen. Po volbě umožnil tehdejší předseda sněmovny Miloš Zeman Sládkovi, aby proti Havlově zvolení protestoval. V Kouteckého filmu vidíme Sládka, jak si stěžuje, že je Havlova volba nelegitimní. Neinformovaný divák to odmítne jako Sládkovu bezdůvodnou zaujatost. Informace o tom, že byl Sládek ve vazbě, když se pro Havla hlasovalo, v Kouteckého filmu prostě chybí. Už dlouho jsem nebyl svědkem tak hrubé manipulace. Přitom samozřejmě tímto nijak nehájím Sládkovu tehdejší kontroverzní politiku.
Je možno argumentovat, že měl-li se Koutecký dostat k Havlovi tak blízko, kolaborovat s ním "musel". Aby získal jeho důvěru, musel natočit to, co Havel a Špaček chtěli. Jenže to prostě není pravda. Konečný tvar filmu se vytváří ve střižně. Právě střihem bylo možno do filmu včlenit nezávislý a aspoň trochu kritický pohled, drobnými lakonickými vizuálními poznámkami v tom smyslu, že ne všechno, co "náš hrdina" tvrdí, může být tak stoprocentní pravda.
Než jsem Kouteckého film zhlédl, měl jsem naivní dojem, že by snímek mohl aspoň trochu zachytit Havlův vývoj od anarchistického, nespoutaného disidenta, stoupence "nepolitické politiky" k pragmatickému politikovi, který začal nekriticky podporovat Spojené státy, protože v nich vidí, jako člověk traumatizovaný totalitním komunismem, jedinou záruku svobodné budoucnosti České republiky. Začátek tohoto procesu je ve filmu zachycen náznakem, kdy Havel na Pražském hradě absurdně hostí Micka Jaggera a člen jeho doprovodu se Havla ptá, kde je v Praze nějaká dobrá restaurace… Jak to pokračovalo dál, to však už ve filmu není.
Kouteckého snímek vlastně nemá žádný obsah, kromě toho, že nás znovu a znovu po dobu téměř dvou a půl hodiny ujišťuje, jaké to máme štěstí, že nám bylo umožněno vhlédnout do "soukromí" tak neobyčejné a velké osobnosti. Naivnějším divákům možná odlesk Havlovy "slávy" bez jakékoliv reflexe stačí, u přemýšlivého diváka vyvolá povrchní, silně omezený záběr i stupňující se sentimentalita snímku postupně i silná žaludeční nevolnost.

Terorismus podle MacGyvera

11. července 2008 v 14:10 | darny |  Události, komentáře a odkazy
MacGyverův švýcarský nůž Victorynox v inovované podobě - koupit si ho můžete i v Praze
Zakládám hnutí "Do povětří s lahví v ruce a s úsměvem na rtech". Anebo by museli být při nástupu do letadla všichni ožralí, což by přirozeně vyřadilo pravověrné muslimy z letecké přepravy a islámský terorismus by byl v civilním letectví paralyzován, nebo by se muselo jednat o franchising... Ať jdou někam. Kdyby počkali aspoň týden po těch prosraných Liebermanových primárkách, tak by jim to věřil kromě Ándora Šándora ještě můj malej Ládik, ale takhle?!
Cynicky výsměšná SMS jednoho z přátel, naznačující příliš mnoho silných slov a příliš mnoho silných souvislostí neprovedených atentátů dvacetiletých britských mladíků pákistánského původu s aktivními operacemi PSYOPS americké administrativy, mne přivedla k opětnému studiu. Americká vláda si před časem najala špičkovou komunikační agenturu, aby přesvědčila svět o odůvodněnosti boje proti terorismu a zlotřilosti islamistů. Aby Evropané nebrali americký boj jen jako válku o ropu. Aby milovali US Army. No tak, už je to tady. V Evropě. Už máme důvod. Bát se.
Podnětem k malému průzkumu anorganické i organické chemie nitrátů a peroxidů byla nejen SMS z pátku 11. srpna, ale ve stejný den vyšlý článek "experta" na výbušniny pod šifrou (rm) v deníku Právo. Ten tvrdil na základě vyčteniny z amerického magazínu Jane's, že, se teroristé opět pokusili o propašování triaceton triperoxidu (TATP) na palubu letadla. Proč by to ale, proboha, dělali takhle složitě?
◄ MacGyverův švýcarský nůž Victorynox v počítačově inovované podobě - koupit si ho můžete i v Praze, v Carrefouru na Smíchově

Triaceton-triperoxid, chemicky 3,3,6,6,9,9-hexamethyl-1,2,4,5,7,8-hexaoxocyklononan, C9H18O6, je bílý krystalický prášek. Ať už di-, tri- nebo cyklické peroxidy jsou velmi nebezpečné a vysoce citlivé výbušniny. Například diperoxid acetonu (3,3,6,6-tetramethyl-1,2,4,5-tetraoxacyklohexan, C6H12O4) má teplotu tání 132°C a teplotu výbuchu 196°C. Je nerozpustný ve vodě, dobře rozpustný je však v toluenu, benzenu, acetonu a jiných organických rozpouštědlech.
Všechny tyto sloučeniny mají velkou explosivní a brizantní sílu, jsou však málo stabilní, jsou nevyzpytatelné a nebezpečné. Riziko je sníženo manipulací s látkou v mokrém stavu (do té doby, než peroxid vyschne). Při úderu a zahřívání silně výbušný, zvláště v uzavřeném prostoru.
Představme si manipulaci s touto látkou na palubě letadla, pokud by byla rozlita po koberci, předtím uskladněna jako roztok v silně těkavém acetonu (odlakovač na nehty). Detonační rychlost: 3750 m/s (0,98 g/cm3), 5300 m/s(1,18 g/cm3). Citlivost k nárazu: 0,14 kgm/cm2 (fulminát Hg 0.18 kgm/cm2, azid Pb 0.41 kgm/cm2). Pohneš se, letíš. Ve výšce několika kilometrů nad zemí stačí tak málo... Tolik chemická teorie teroru. Ta však zná daleko jednodušší sloučeniny, jejich "binární" směsi či roztoky, při jejichž vyschnutí či smísení nastává exploze. Daleko jednodušším rozpouštědlem pro třaskaviny je alkohol. Podívejme se, které látky lze v roztoku alkoholu uchovávat. Taková výbušná slivovice, to je ono... Rozleješ trochu po podlaze, a za chvíli bum! Jdoucí letuška je dobrá roznětka.
Jododusík je černo-zelená krystalická látka kovového lesku. Je extrémně citlivou třaskavinou, jeho nebezpečnost je však nízká, protože má relativně slabou výbušnou sílu. Citlivost jododusíku je opravdu obrovská, exploduje dotykem (třeba špejle nebo párátka). Někdy stačí kolem jen tak projít a dojde k jeho výbuchu (otřesy a akustické vlny). Obdobně na něj účinkuje i silné sluneční světlo, příliš hlasitá hudba nebo signál z mobilního telefonu. Obdobnou citlivost mají i ostatní dusité trihalogenidy, např. velmi citlivý kapalný chlorodusík (NCl3, jež je ještě citlivější, než amoniakát jodidu dusitého). Stačí trocha jódu, flaštička 20-25% roztoku amoniaku. Amoniak se po reakci nechá "terorista" volně odpařit, výsledek zvlhčí ethanolem. Jedině tak se s ním dá manipulovat. Jako roznětku sebevražedného atentátníka si dovedu si představit osvěžující ubrousky vlhčené etanolem s "svěží" náplní jododusíku. Zatavené v originálním exotickém balení. Parfémované. Vzpomínka z dovolené...
Jako nálož si dovedu představit i láhev výbušného arménského koňaku. Zapečetěného pravým kolkem. Arménským. Směs 75% peroxidu vodíku (80%ní koncentrace) a 25% ethanolu (95%ní koncentrace) má detonační rychlost 6480 m/s, což je přibližně stejná brizance, jako TNT. Kombinace obého je vícesložkovou náloží pro improvizované použití, neodhalitelná letištními scanery. Protřepat, nemíchat. I proto zakázaly letecké společnosti brát do letadla veškeré tekutiny...
Klasický elektrický palník se dá vytvořit z odporového drátu Ni-Cr (k dostání téměř ve všech elektroprodejnách), namočeného ve směsi černého prachu s naředěným roztokem nitrocelulosy nebo ještě lépe z miniaturní žárovičky s odstraněným sklem, zalepené v papírové trubičce a zakapané nitrolakem, naředěným acetonem nebo nitroředidlem s černým prachem. Kryté jako propisovačka - dostatečné a prakticky neodhalitelné... Kondenzátor fotoaparátu s bleskem je dostatečný k odpálení. Šroubováček je v manikůře.
Fotoparáty s bleskem také nepřepravovat letecky, všem propiskám kontrolovat náplň... Jde to vůbec?
Trhací želatina ve složení 92% glyceroltrinitrátu (NG) /8% CP2 je jako taková nejúčinnější průmyslovou trhavinou (detonační rychlost =7800 m/s), ale pro svou citlivost se již samotná nepoužívá.
Nitroisobutylglyceroltrinitrát, NIBT, silně viskózní kapalina o teplotě tání -39°C, vysoké hustoty 1,68 (a tím pádem i excelentní detonační rychlosti) se ve vojenské oblasti používá. Účinnost je 205% TNT a detonační rychlost dosahuje až 9500 m/s. Připravuje se kondenzací nitromethanu s formaldehydem a následnou nitrací vzniklého nitroisobutylglycerinu.
Ideální olej na opalování... Stoprocentně účinný proti škodlivému UV záření z ozónové díry.
Nitrometriol, trimethylolethantrinitrát, TMEN je jedna z nejstabilnějších kapalných výbušnin. Samotný má účinnost 140% TNT. Připravit lze snadno nitrací pentaglycerinu bezvodou nitrační směsí.
To vše jsou kapaliny, jejichž detekce na letišti, ve vlaku nebo v metru je obtížná, ne-li nemožná, pokud neobsahují firemní identifikátory a pokud nemá ostraha supersložité a superdrahé nepřenosné zařízení na "očuchávání" zavazadel a cestujících na každé zastávce či na každém terminálu.
Pentaerythritoltetranitrát je bílá jemně krystalická látka o teplotě tání 141,3°C. Obchodní značka Pentrit. Spletete si ji s cukrem. PETN je podle odborníků brizantní výbušnina silou na úrovni hexogenu. Má vysokou detonační a iniciační schopnost a to i v silně flegmatizovaném stavu, z těchto důvodů se používá na výrobu rozbušek, bleskovic, počinových tělísek. Flegmatizovat se dá třebas voskem. Získává se jednoduchou nitrací pentaerythritolu pomocí koncentrované HNO3 .
Svíčky v dárkovém balení se v letadle ještě přepravovat mohou? Nebo kilo kostkového cukru?
Jako roznětka explozivní svíčky může být plastický dekor, třebas ve tvaru kříže, z plastu či kovu, naplněného pikraminovou kyselinou. Její rozpuštění, naplnění do výlisku a následné odpaření je dostačující pro výrobu rozbušky. Pak stačí vmáčknout do svíčky, nabarvit... K odpalu stačí praštit do čehokoliv tvrdého. Alláhu akbar. 4,6-dinitro-2-aminofenol má teplotu tání 169°C, vytváří temně červené krystalky slabě rozpustné ve vodě, dobře v organických rozpouštědlech. Používá se jako primární náplň rozbušek. Připravuje se částečnou redukcí kyseliny pikrové roztokem sulfidu. Jinak je pikraminová kyselina dobrá i pro uschování v laku na vlasy... Stačí rozpustit, naplnit... Kdo by se divil, že si někdo na letištním záchodě nalakuje vlasy? Pokřižujte se. Amen.
Dusičnan močoviny neboli nitrát močoviny je velmi snadno vyrobitelnou a také brizantní trhavinou. Vyrobitelný na každé vesnici. Nitromočovina je ještě lepší. Močovina sama je hnojivo, kterého se všude válejí pytle. Kyselinu dusičnou a sírovou seženete také. Velmi často bývá nitrát močoviny použit jako improvizovaná vesnická výbušnina pro trhání zdiva, trhání stromů, lov kaprů v rybníce či jen tak pro zábavu…, ale také pro teroristické akce. Bezbarvé krystalky o teplotě tání 158,6°C. Explosivní síla dusičnanu je rovna 90% TNT. Ve spojení nitrátu močoviny s dusičnanem amonným NH4NO3 a naftou dostanete směs, použitou k atentátu v Oklahoma City.
Tato lehce cynická zbrojní přehlídka výbušnin a třaskavin ukazuje nesmyslnost vedení ideologické a mediální kampaně, ale i asymetrické války proti terorismu. Všechny informace v tomto článku uvedené jsou k mání na internetu. Návody na výrobu všech výbušnin také. I v češtině. Většina prvotních chemikálií je volně dostupná. Ty, které volně dostupné nejsou, jsou k dispozici v každé vybavenější chemické laboratoři. Zábrusové aparatury včetně míchacích aparátů se dají koupit za pár set korun, chladící směsi také. Laboratorní teploměry nejsou "citlivou" technologií. Nic není dnes tak citlivé, jako informace, a ty jsou volně k mání pro každého. I pro ty, kteří nestudovali na Univerzitě v Pardubicích nebo nepracují v Ústavu energetických materiálů tamtéž . Tam zkoumají prof. Ing. Svatopluk Zeman, DrSc. a Ing. Zdeněk Jalový, Ph.D. peroxid urotropinu (HMTD), onen inkriminovaný triaceton triperoxid (TATP), 1,3,5-trinitroso-1,3,5-hexahydrotriazin, dusičnany alifatických aminů, a další.
Cesta k bezpečí nás všech ale nevede přes studium trhavin, nevede přes beznadějnou porobu a frustraci stále většího množství lidí ve stále větším množství zemí. Nevede přes jejich rozeštvávání ve jménu surovinové, průmyslové a obchodní kolonizace. Nevede přes zdůrazňování přesvědčení, že jeden národ je vyvolenější se bavit s pánem bohem než kdekterý jiný. Že jeden politický systém je demokratičtější než ty ostatní. Nevede přes neomylnost bílého modrookého muže. Nevede ani přes vševědoucnost muže s křížem na prsou. Nevede přes přes zdůrazňování náboženské rozdílnosti jednotlivých denominací a věrouk. Nevede. Cesta vede pouze přes sebevědomé přihlášení se k systému, který každému může zaručit respekt a důstojnost. Jedině tak přežijeme.
Cynici z řad amerických vtipálků ohlásili MacGyverovu prezidentskou kampaň na rok 2008 pod heslem Macgyver is neither left nor right, Macgyver is not Republican or Democrat. Macgyver is Macgyver. Prozatím se píše rok 2006. O jaké bezpečnosti euroamerické civilizace to ale v tuto chvíli hovoří oni "bezpečnostní" experti z Homeland Security a "euroatlantičtí" politici, včetně některých českých?
Jeden z českých zdrojů informací ZDE
Příběhy MacGyvera jako podklad pro encyklopedii přežití - Wikipedia ZDE
Podrobnosti z anorganické i organické chemie zde uvedené nejsou návodem na výrobu ani pobídkou pro jeho získání a vyzkoušení informací zde uvedených. Autor výslovně vyzývá čtenáře, aby se nepokoušeli o důkaz, že jsou lepší, než Usáma bin Ládin. Mohlo by se jim to povést, pokud na střední škole nepropadali z chemie, případně z fyziky.

Ať žije ODS !!!

10. července 2008 v 12:08 | darny |  Povídky
Ať žije ODS! ať žije ODS! ať žije ODS!
Toto znělo rozjásaně letní Prahou v úterý 8.7.2008. S USA na věčné časy, a nikdy jinak! provolávali v zástupech šťastní Pražané. Ať žije ODS, ať žije ODS, ať žije ODS. Ať žije věčné a nerozborné přátelství lidu USA a ČR! Ať žije Condoleezza Riceová a náš drahý kníže Schwarzenberg, ať žije náš Topolánek, ať žije náš drahý Čunek, ať žije Parkanová!
Jejich přítomnost Pražané jen matně tušili, protože členové vlády byli ukryti ve zbrusu nových pancéřových automobilech Pandur, jejichž kolona, která byla doprovázena čtyřiceti ostře vyzbrojenými bitevními vrtulníky AH - 64D Apache longbow, projížděla Prahou dvěstěkilometrovou rychlostí směrem ke Kramářově vile z letiště Ruzyně, kde oficiálně přivítali Riceovou. Rozjásaní Pražané provolávali slávu i naší drahé vládě, která pozvala naše štědré a drahé přátele z USA. Pražané se už totiž nevýslovně těší, až si americká námořní pěchota postaví základny v ČR, sklady jaderných bomb u Jižního Města a letiště Ruzyně bude využívat, jako svoji vojenskou leteckou základnu, odkud budou startovat plně naložené bombardéry napalmem a biologickými bombami, nebo špinavými bombami, a které budou šířit tu slavnou Americkou demokracii kobercovými nálety.
V ulicích Prahy statisíce slavnostně naladěných občanů vlaječkami a třepetalkami vítaly hosta jednoho z nejvzácnějších - Condoleezzu Riceovou, která nechala v Praze na Evropské třídě zastavit svůj silně opancéřovaný automobil značky M1 Abrams a přes štěrbinu tankového periskopu se zdravila s Pražany, když obklopili její vozidlo a na pozdrav Pražanům nechala několikrát otáčet věž s kanónem a vychrlit i několik barevných dýmovnic, včetně slzného plynu. Pražané jí za to vděčně a se slzami v očích děkovali házením upomínkových předmětů, někteří i zeleninou ze španělského dovozu - převážně rajčaty.
Americkým radarem v Brdech zasadíme nekompromisně tvrdou a zdrcující ránu komunistickým i islamistickým uchvatitelům! Radarem a raketami na ně, jak jinak.
Drzým Moskevským finančním jestřábům z Něvského prospektu přejde potom chuť na naši drahou demokracii, až spatří ty pyšné hlavice nejdokonalejších a nejmodernějších amerických mírových raket. Tak se musí na agresora. A nepolevit. Radar v Brdech totiž nebude poslední. Do konce vládní dvouletky naši pracující zbudují další a další radary v Krkonoších, v Praze 6 na Ořechovce, poblíž Pražského hradu - v Petřínských sadech a na Českomoravské vrchovině, vedle sídla bývalého předáka ČSSD Miloše Zemana.
Už víte, koho budete příště volit? ptal se šibalsky komentátor rozhlasu. A my jsme dobře věděli, stejně jako všichni rozjásaní pracující, že to zase bude naše drahá ODS. Ať žije naše rodná strana ODS!

Americké krize - fámy a pravdy

10. července 2008 v 10:01 | Petr Baubín |  Události, komentáře a odkazy
Po pádu východního bloku (hlavně z důvodu totální ekonomické neschopnosti tehdejších komunistů) se dosavadní politická a ekonomická bipolarita změnila v unipolaritu. Jediným světovým hegemonem v politice, vojenství a ekonomii se stalo USA. Ovšem nic netrvá věčně. V tak rychlou erozi moci a postavení světové jedničky však nedoufali ani ti její nejzarytější odpůrci. Příčin je více, tou hlavní je to, že Bílý dům na osm let ovládla ideologie namísto pragmatismu a reálné politiky práce a cílů. Každá ideologie, která se stane jediným měřítkem jednání, je zhoubná a je jedno zda je rudá, hnědá či zelená. Každodenní drobná práce je jistě náročnější než ideologické kecy na piedestalu libovolné barvy.

Problém ovšem je, že je práce a přemýšlení bolí. V okamžiku, kdy se do čela USA dostala figurína, která veřejně prohlašovala, že se o svých rozhodnutích radí přímo s Bohem, byla nastartována sestupná spirála.

Bohužel mnozí ekonomičtí a političtí analytici zůstávají dodnes v zajetí minulosti. Přitom čas oponou trhnul a svět je úplně jinde, než před deseti lety.

Jaká je realita? USA jsou stále nejsilnější ozbrojenou silou na světě a mají (zatím) největší politickou moc. Jejich ekonomická pozice je však ztracená. To se samozřejmě v budoucnosti odrazí i v politice a později i ve vojenské oblasti. Zářným příkladem může být Sovětský svaz, jehož politická moc byla (kdysi) v přímé úměře k jeho vojenské síle. Snaha o udržení vojenské síly nakonec vedla k ekonomickému kolapsu. Je velmi pravděpodobné, že nové vedení v Bílém domě nastartuje změnu, ale propad, který způsobil G.W. Bush, je téměř nenapravitelný. V době jeho nástupu k moci měl americký dolar neotřesitelnou pozici světové rezervní měny a srovnávacího etalonu. Kurz USD:EUR byl v době, kdy se euro "narodilo", 0,87 : 1, v současnosti je to 1 : 0,65. Jinými slovy: jedno euro mělo hodnotu 87 US centů, nyní za jedno euro dostanene více než 1,5 dolaru.

Nicméně ceny ropy se nadále uvádí pouze v dolarech za barel. Proč? Vždyť se dnes velké množství tohoto černého zlata prodává přímo eurech. Cena ropy vyjádřená v dolarech prostě ztratila svou vypovídací hodnotu. Stala se muletou v rukou nováckých "ekonomických" zpravodajů a bohužel i těch čétéčkových. V roce 2006 byla cena za barel ropy 65 USD, dnes je přesně dvojnásobná. Jenže u nás platíme za benzín asi o 15% více, než v roce 2006. Jak je to proboha možné?! Odpověď je jednoduchá. Příčiny jsou dvě. Tou první je propadající se dolar. Tou druhou je "polštář" v podobě konstantně velmi vysoké spotřební daně. Ta dříve evropské státy spíše brzdila, nyní paradoxně hraje stabilizační roli.

Nastal čas změn. Dobré ráno, ekonomičtí analytici.

Dalším problémem americké ekonomiky je honba za ziskem.

Katolická církev plánuje v perspektivě desetiletí, vlády v horizontu volebního období a americké firmy na čtvrtletí. Jedinými měřítky jsou kvartální výsledky, vyplacené dividendy a očekávání. Cena firem (hlavně v Americe) se neodvíjí od jejich skutečné hodnoty, ale od velikosti dividend, které budou moci (možná) vyplatit na konci aktuálního finančního roku. Očekávání a představy "fachidiotů" určují rozvoj ekonomiky. Ti způsobili i současnou hypoteční krizi v USA. Pro pochopení principů jejich činnosti je třeba přijmout za své fakt, že lze se ziskem prodávat a kupovat mléko z krávy, která se ještě nenarodila. Sekundární trh s futures a opcemi dnes má dvojnásobný objem, než celosvětová průmyslová produkce.

Na počátku byl "geniální" nápad. Prodat dům či byt je možné každému, pokud to bude nějak zajištěno. Připoutání občana k půdě (domu, navíc s hypotékou) má pro stát stabilizační efekt ne nepodobný nevolnictví. Díky tomu se začali tisíce agentů nabízet hypotéky na nemovitosti v USA doslova každému. Stačilo umět podepsat formulář. Riziko bylo zdánlivě minimální. Investice byla ručená nemovitostí, navíc pojištěná a poté výhodně prodaná investičnímu fondu. Bohužel připravit stavební pozemek a postavit dům trvá nepoměrně déle, než prodat dům nezaměstnanému blbovi, který umí psát. Díky tomu začaly ceny nemovitostí stoupat. To podnítilo zájem investorů, ti začali následně!!! intenzivně stavět. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Bublina opět splaskla. Trh vyřešil zbytek… Stejně jako v případě internetových firem před několika lety. Na jedné straně tísíce rodin zjistilo, že nejsou schopné splácet hypotéky, na druhé straně na trh vstoupily tisíce nových nemovitostí. Cena domů prudce poklesla. Mnohé rodiny ke své hrůze zjistily, že dům, který již několik let splácí, má nižší hodnotu, než zbývající splátky. Hlavně to zjistily banky a dle svých přednastavených šablon začaly vyžadovat další zajištění, případně vypovídat smlouvy. Tím se opět zvýšil převis na straně nabídky nemovitostí. Tisíce rodin opustily své (podle bank) "bezcenné" domy. Spirála se roztočila. Na počátku byl nápad, na konci krach. Krach desítek tisíc amerických domácností a některých bank.

Samozřejmě svou roli zde opět sehráli "géniové" světové liberální ekonomiky, očekávání zisků a prognózy. Jak jinak by Citigroup, ohodnocená v roce 2007 na cca 250 miliard USD po ztrátě cca 20 mld USD - tedy částce ve výši 1-2 ročních zisků, mohla ztratit 100 mld USD ze své hodnoty. Dalším, do očí bijícím případem byl nákup krachující společnosti Bear Stearms za 230 miliónů USD v okamžiku, kdy jen hodnota sídla této firmy na Manhattanu v New Yorku byla 1,1 miliardy USD. A mohl bych pokračovat dále a dále.

Souběh nepříznivých okolností - ideologicky potrefené vedení státu a nekontrolovaná ekonomika (vše přece vyřeší neviditená ruka trhu) - přivedly USA a částečně bohužel i ostatní ekonomiky na okraj propasti. Když přidáte cenu válek v Iráku, cenu válek na Balkáně a v Afghánistánu, novou generaci zbrojení - a to vše na straně inflačních peněz bez reálného ekonomického dopadu, připočtete nejistotu z peak oil, řešenou pomocí biopaliv pěstovaných namísto potravin, výsledek je predikovatelný na dlouhou dobu. Cesta zpět nebude snadná. Pokud vůbec bude.

Před mnoha lety byl populární bonmot:
"Co se stane, když neúspěšný student matematicko - fyzikální fakulty UK přejde na studium ekonomie?"
"Zvýší se průměrné IQ na obou fakultách!"

Bohužel poslední události v ekonomice USA naznačují, že vtip přestal být vtipem.

8.7. 2008 = Den hanby

9. července 2008 v 9:57 | Miroslav Pořízek |  Události, komentáře a odkazy
Brzy po tzv. sametové revoluci na konci roku 1989 prohlásil náš nový prezident Václav Havel mimo jiné i to, že se zánikem Varšavské smlouvy jako vojenského paktu zemí bývalého východního bloku v čele se Sovětským svazem by zároveň mělo zároveň zaniknout i NATO. Postupem času ovšem naše bývalá hlava státu prokázala velmi značnou flexibilitu svých názorů a z antimilitaristy se stal hlasitý propagátor vstupu České republiky do NATO.

A nejen to, Havel na jaře roku 1999, kdy jsme se stali členy této aliance - naše členství bylo schváleno bez referenda a řadový občan se tedy k němu nemohl vyslovit, velmi výrazně hájil vojenský zásah proti tehdejší Jugoslávii. Nelze nevzpomenout na jeho slova o "humanitární válce" a "humanitárním bombardování", které prý zbaví Jugoslávii zlého diktátora Miloševičevůbec nešlo o nějakou humanitární válku. Již tehdy šlo především o Kosovo, tedy ovládnutí území bohaté na nerostné suroviny a získání vlivu v něm. a ta se stane konečně plnohodnotnou demokracií na v minulosti vždy tolik neklidném Balkáně. Vše bylo ovšem jinak, jak již brzy ukázaly další události - Česká vláda v roce 1999 hodila dlouholeté velmi dobré vztahy s Jugoslávií přes palubu a všechny naše následující vládní reprezentace se začaly chovat jako vzorný člen NATO, který velmocím na západě odkývne na povel vše, co si budou přát.

Ne náhodou to mnohým z nás, zejména generaci, která prožila převážnou část svého života za minulého režimu, začalo připomínat lokajství socialistického Československa vůči Sovětskému svazu. I tehdy jsme posílali zbraně a vůbec veškerou právě potřebnou vojenskou techniku do těch částí světa, kde se bojovalo o získání vlivu mezi USA a Sovětským svazem. Byly to například některé země v Africe či arabské státy, kde obě velmoci usilovaly o vliv a naklonění tamních vlád na svoji stranu ve strategickém souboji velmi často vedeném o ovládnutí zdrojů klíčových surovin jako je ropa, zemní plyn či uran.

Československo však tehdy bylo uzavřenou totalitní společností a občané prakticky neměli vliv na spolurozhodování o směřování své země. Institut svobodných voleb či referenda, byť jen na místní úrovni a o místních problémech, samozřejmě neexistoval. Vše se mělo změnit po "sametu", jak nám bylo slibováno. Dnes téměř po 20 letech se tak nacházíme ve velmi zajímavé situaci. Můžeme plně otestovat, jakým způsobem u nás vlastně funguje demokracie, tedy vláda lidu. Nakolik může občan zasahovat svým názorem do událostí, které se jej bezprostředně týkají. Máme nyní ideální příležitost. Jsme na tom v tomto směru skutečně lépe než před rokem 1989? Má dnes člověk šanci svým hlasem ovlivnit veřejné dění?

Zhruba před čtyřmi lety se u nás začalo čím dál více hovořit o zájmu USA umístit na našem území část systému strategické národní obrany v podobě radarové základny. Prakticky ihned se proti tomuto záměru zvedla vlna odporu a názor veřejnosti hovoří dlouhodobě jasnou řečí - minimálně dvě třetiny občanů u nás odmítají umístění radarové základny na našem území. Jak na toto reagovala díky několika přeběhlíkům stále ještě existující Topolánkova vláda? Siláckými řečmi, ignorací a zesměšňováním odpůrců tohoto záměru, pokusem o uplácení občanů v regionu, kde má být základna umístěna (slibováním miliardových investic do léta zanedbávané oblasti podbrdska) a v neposlední řadě vyhýbání se veřejné diskusi a konfrontaci s názorovými odpůrci.

Vláda se začala chovat tak, jako by měla silnou veřejnou podporu a jasnou většinu svých zástupců v Parlamentu. Nemá ovšem ani jedno ani druhé. Nemá a mít nebude, alespoň v tomto volebním období. Jako řadoví občané jsme nedostali o radarové základně (technických parametrech, zdravotních rizicích, režimu obsluhy) a dalších klíčových otázkách souvisejících s jejím provozem od našich politiků potřebné informace. Což připomíná velmi silně totalitní společnost založenou na obelhávání občanů, selektování informací, zastrašování názorových odpůrců a komunikaci směrem k veřejnosti ve stylu mějte názor, jaký chcete, my si to stejně uděláme po svém. Svůj názor mít můžete, ale to je tak asi všechno.

Jak vlastně vypadala vysvětlovací kampaň vlády ve věci radaru? V podstatě se zúžila na činnost vládou najatého agitátora Klvani, který už v minulosti prokázal, že za peníze bude sloužit komukoliv. Tento člověk pojal celou kampaň především jako svoje zviditelnění a informace, jež veřejnosti sdělil neměly prakticky žádnou hodnotu. Logicky také o smysluplnosti a výhodnosti umístění radaru právě v naší zemi nepřesvědčil téměř nikoho. Občany se tak snažila přesvědčit alespoň ministryně obrany Parkanová a hudebník Vyčítal velmi podprůměrnou proradarovou častuškou. Veřejnost tuto trapnost samozřejmě podrobila zasloužené kritice. V jaké že to žijeme vlastně společnosti?

Člověk, který by nevěděl, který rok se píše by si pomyslil, že se nachází někde hluboko v 70. letech. Dnes sice nikdo nikoho pro jeho názor nezavře, ovšem zároveň tento názor prakticky nemá šanci nic ovlivnit. Mnozí naši vládní politici se dokonce netají tím, že demokracie znamená především právo soukromě podnikat a institut tzv. svobodných voleb. Mnoho občanů bohužel na tuto populistickou rétoriku stále ještě slyší. Čím dál více z nás však odmítá zužování demokracie na možnost svobodně volit a podnikat. Vládnoucí komunisté ostatně také tvrdili, že zastupují lid, tedy převážně ten dělnický a že socialistická společnost poskytne člověku všechny jeho hlavní potřeby. Tvrdili to tak dlouho až se jim dle jejich skutečného chování začalo mezi lidmi přezdívat rudá šlechta. Naši současní politici se chovají velmi podobně. Jakou hodnotu má třeba jejich zaklínání se Masarykem a jeho mravním odkazem? Hodnotu blížící se nule. Zvláště když odkaz na Masaryka vyslovují politici jako Topolánek, Čunek nebo Bursík. Z jejich strany jde přímo o drzost a neschopnost ani částečné sebereflexe.

V letošním roce si připomínáme významné dějinné události, ke kterým došlo v letech, jež končily číslem 8. Je velmi pravděpodobné, že i ten letošní tzv. osmičkový rok se do našich dějin zapíše také a to nijak pozitivně. Zdá se, že přímo navážeme na léta 1938 a především 1968. Prezident Edvard Beneš prosazoval v zahraniční politice tezi, že se naše země může stát mostem mezi východem a západem, vzorem pro vysoký stupeň dialogu mezi rozdílnými politickými názory a zájmy. Mnozí Beneše odsuzují jako slabocha, který v krizových momentech našich dějin vždy selhal. Všichni naši ministři zahraničí od roku 1989 však Edvardu Benešovi jako diplomatu nesahali ani po kolena. Jedinou vyjímkou byl snad jen Jiří Dienstbier. Ani současný ministr zahraničí - ministr cizinec Schwarzenberg nečiní v tomto ohledu vyjímku. Na počátku 90. let však mělo Československo ve světě tak silný kredit a tak silnou pozici v politice zahraniční, že skutečně bylo možno pokusit se o praktickou realizaci projektu, který prezident Beneš ve své době realizovat nemohl. I v osobě prezidenta Havla jsme měli tehdy velmi dobrou pozici u velmocí. Vždyť i on sám se stavěl za ukončení existence obou vojenských bloků. Tuto solidní pozici, na níž se dalo stavět, jsme trestuhodně promarnili a hodně dlouho se nebude opakovat.

Vydali jsme se jinou cestou, jednostrannou orientací směrem na západ. Směrem k velmocím na východě (Rusko, Čína) jsme se otočili zády, což se projevilo například situací v ekonomické spolupráci s nimi, kdy jejich trhy rychle obsadilo např. Německo. I za tuto krátkozrakost nyní sklízíme trpké plody. A dlouho budeme obhajovat svoje dřívější pozice, mám na mysli především v oblasti ekonomické spolupráce.

V úterý 8. července 2008 v Praze podepsala americká ministryně zahraničí Riceová reprezentující v administrativě odcházejícího prezidenta Bushe křídlo tzv. jestřábů smlouvu o umístění americké radarové základny na našem území. Jistě ani ona si neláme hlavu s tím, jakou reakci tento krok způsobí ze strany Ruska, Číny či významných arabských zemí vůči ČR i EU. Jde přeci o zajištění národní bezpečnosti USA, tak proč si lámat hlavu důsledky tohoto kroku. Naše země v tomto aktu působí jako pouhý lokaj strategických zájmů jedné velmoci. Občané se samozřejmě nikdy nedovědí co vše tato smlouva obsahuje, ostatně o provozování radaru lidem u nás odpovědné příslušné orgány nikdy dosud nepodaly a ani nepodají komplexní informace. Naštěstí řada odborníků publikuje o této věci mnoho různorodých informací, a tak občan především díky nim nezůstane v úplné nevědomosti. Všem kdo mají odvahu o radaru otevřeně hovořit či publikovat proto patří velký dík.

Letošní rok se tedy zapíše do našich dějin mimo jiné především tím, že někteří naši politici bez ohledu na naše velmi negativní historické zkušenosti s cizími vojenskými základnami na našem území, posvětili přítomnost jedné takové. Přes odpor veřejnosti a varování řady odborníků, přes všechna zdravotní i bezpečnostní rizika tohoto kroku. Kromě jiného jsme si tímto výrazně zhoršily i vztahy s Ruskem. Dnes již opět velmocí, která se po jelcinovském marasmu v 90. letech opět snaží získat zpět ztracené pozice a která bude hrát v globální světové politice čím dál větší roli. Ať se to někomu líbí nebo ne.

Znepřátelit si Rusko v dnešním světě znamená zvláště v situaci, kdy samotná EU, ale i USA s ním buduje dobré a přátelské vztahy, velkou chybu a selhání naší zahraniční politiky. Ostatně někteří naší politici se již vyslovili, že radar bude i jakousi blíže nespecifikovanou bezpečnostní pojistkou proti Rusku. 8. červenec roku 2008 se tak do kalendáře zapíše především jako Den hanby. Nikoliv nás prostých občanů, ale našich politiků. Zapíše se do dějin jako den, kdy demokracie utrpěla velmi výrazný šrám. Vláda se může kasat, že nám díky radaru zajistila do budoucna bezpečnost. Přitom musí být každému jasné, že radar má sloužit především bezpečnosti USA. S tím, že rizika možného útoku poneseme právě my. Topolánek, Schwarzenberg, Vondra a spol. neměli a nemají právo hovořit jménem většiny našich občanů. Ti jim totiž většinově nedůvěřují a v otázce radaru to platí dvojnásob.

Ostatně naší vládní sestavě asi stačí, když se mohou uctivě plazit před ministryní zahraničí USA a zapózovat s ní před objektivy kamer a fotoaparátů. Jim to stačí, lidem však ne. Vláda tak dala zelenou radaru především svým jménem, nikoliv jménem lidu, jak je nám vnucováno většinou sdělovacích prostředků. Zase nám to může připomínat předlistopadové komunisty, ti též stále dokola tvrdili, že vládnou jménem lidu a dělají vše pro jeho dobro. Nakonec se ukázalo, že jsou pouhým osamoceným kůlem v plotu bez podpory veřejnosti a podle toho také dopadli. I dnes se pohár trpělivosti lidí se současnou garniturou zvolna naplňuje. Nespokojených přibývá a je jen otázkou času, kdy se začnou projevovat nahlas a veřejně. Topolánkova vláda, která vládne od svého vzniku jen díky milosti několika přeběhlíků z nejsilnější opoziční strany nemá morální ani jiné právo činit nevratné kroky, ani v domácí, ani v zahraniční politice. Nedostala k tomu totiž dostatečně silný mandát od občanů. Po tom co nám naše vládní sestava předvádí se však můžeme dočkat i toho, že 8.červenec. bude zařazen mezi významné dny naší země či dokonce mezi státní svátky. I když tento krok si asi nedovolí učinit ani současná vláda, která již několikrát prokázala, že má jinak velmi silný žaludek.

Lidová moudrost již z našich lidových pohádek nám přitom připomíná, že moudrý panovník naslouchá hlasu lidu, alespoň v zásadních otázkách. Kdežto ten hloupý lidem opovrhuje, utiskuje ho a umlčuje. I z pohádek dobře víme který z těchto panovníků jak dopadne. Po skoro již 20 letech nového režimu tak můžeme konstatovat, že totalitu v čele s rudou šlechtou nahradila velmi omezená demokracie se šlechtou převážně barvy modré.

ANALÝZA VLÁDNÍ POLITIKY - "Zajištěné fondy": jistota čeho a pro koho.

3. července 2008 v 12:58 | darny |  Události, komentáře a odkazy

V současné době jsou u veřejnosti v oblibě tzv. zajištěné fondy. Vysvětluji si to tak, že veřejnost doposud tento matematický trik neprohlédla (možná i díky zrušení povinných maturit z matematiky). Proto jsem se rozhodl objasnit tuto problematiku a vycházím z konkrétní nabídky nejmenované mezinárodní investiční skupiny, která zní v zásadě takto: "Garantovaná 100 % návratnost počáteční hodnoty investice potenciální výnos až 60 % za 5 let, Výnos je vázán na výkonnost koše 15 prestižních světových akcií - Japonsko, západní Evropa a USA (tzv. blue chips). … ", existuje velké množství podobných produktů různých finančních skupin. Zhruba toto mívají tyto nabídky společné, stejně tak jako mají společný princip, který si ukážeme. Celý produkt je navíc pravděpodobně z daňových důvodů kamufolván jako životní pojištění.

Tedy, maximální možný výnos z investice je 60procent za 5let, něco přes 9 procent ročně (přesněji - pátá odmocnina z 1,6*100 ). Skutečná návratnost se tudíž bude pohybovat v rozmezí 0 (zajištěná návratnost počáteční investice) až 9 procent. Výnos až 60 procent za 5 let a garance návratnosti vkladu pochopitelně vypadá reklamně lépe než výrok: "Pokud budete mít štěstí dáme vám 9 procent ročně, pokud štěstí nebude dáme vám 0 procent. Popřípadě něco mezi tím.". Přitom je to to samé. Navíc není zcela jasné, jaké jsou podmínky pro dosažení těch 9ti procent.

Zajištěné fondy jsou konstruovány následujícím jednoduchým způsobem. Drtivá většina vkladu, dejme tomu 80 procent částky (podle bezrizikové úrokové míry na 5let) je investována do bezrizikového aktiva - státních dluhopisů. Tím se garantuje návratnost vkladu na konci pětileté lhůty, neboť těchto 80 procent naroste vlivem úroků na 100procent nominální výše původního vkladu a máme tedy garantovaný původní vklad. Zbylých 20 procent fond investuje libovolně jinak, a podle toho, jak se tyto investice budou vyvíjet, potom počítají ony bonusy, tedy výnos v rozmezí 0-9ti procent. Zmíněných 20 a 80 procent jsou jen orientační příklady, rozdělení závisí na výší pětileté úrokové sazby státních dluhopisů a to podle vzorce: P-majetku=100:(l+i) na pátou, kde i je výše bezrizikové sazby a P-majetku je procentní podíl majetku, který je třeba investovat do bezrizikového aktiva tak, aby za 5 let byla jeho nominální výše shodná z původním vkladem.

Celá konstrukce má z pohledu vkladatele několik výrazných problémů

* Kvůli garantování návratnosti je drtivá většina prostředků investována ve státních dluhopisech, přičemž míra inflace je vyšší než jejich výnos, tím se vlastně průběžně ztrácí kupní síla největšího dílu investice (ve prospěch státu).
* Návratnost je v rozmezí 0 - 9 ti procent. Pokud budu předpokládat normální rozdělení pravděpodobnosti na tomto intervalů tak střední hodnota návratnosti je 4.5 procenta. mohu tedy optimisticky očekávat něco okolo 4.5procent.
* Pokud v uvedeném období navíc výrazně vzroste inflace (to je velmi pravděpodobné vzhledem k přechodu na euro a růstu cen ropy a potravin), ztrácíme ještě více neboť máme zisk omezen shora a to na 9pct, ročně (střední hodnota je přitom 4.5procent).
* Garantovaný fond si můžeme relativně jednoduše postavit sami podle výše uvedeného schématu a ušetřit na poplatcích a skrytých poplatcích fondu. Pokud už ho tedy chceme.
* Fond je sice garantovaný, ale otazníkem zůstává, co by se stalo v případě krachu pobočky mezinárodní správcovské firmy. Pokud se správcovská společnost dostane do problémů, může nastat vkladatelům, kteří vložili více než pojištěný limit výrazná ztráta, ostatní budou čekat nedefinovanou dobu na výplatu pojištění (i několik let v případě zkrachovalých brokerů). Pokud vkládáte peníze do produktu, který se v převážné většině skládá ze státních dluhopisů, je potom zcela nesmyslné nést riziko krachu soukromého subjektu.
* Návratnost je dále snižována náklady na správu fondu, jaké jsou? Tyto náklady se dají takřka nepostřehnutelně skrýt do podmínek dosažení návratnosti tak, že se střední hodnota návratnosti posune pod oněch 4.5procent.

Tento produkt má z pohledu správcovské společnosti řadu výhod:

* Může si účtovat skryté poplatky ve značné výši.
* Klient je zaháčkován na relativně dlouhou dobu.
* S produktem nejsou spojena žádná rizika.
* Klientovi jsou odčerpány prostředky, které může užít například na splácení úvěru dané skupině a tak ještě platí hypotéku s úrokem 6 procent a výše, zatímco má peníze výhodně uloženy na de facto max. 4.5 procent.

Existují i výhody z pohledu státu:

* Rozšíří se spektrum kupců státních dluhopisů, což bude držet uměle dole úrok sazbu pro stát.
* Díky bodu 1 nebude muset stát nabídnout ani takové úroky, jaké by byly nutné na pokrytí inflace, tj. bankrot státu se přenese na bankrot kupní síly držitelů dluhopisů ve všech formách... (zajištěné fondy, penzijní fondy, stavební spoření...).

Existence podobných produktů, jejichž cílem je postupně vysávat vkladatele ve prospěch soukromých monopolů a státního aparátu, za užití státního represivního aparátu (vhodně nastavené daňové zákony) je, pokud vím, základním znakem fašizmu.