Únor 2008

Zločinná válka proti Jugoslávii

20. února 2008 v 14:11 | J. Ahorn |  Události, komentáře a odkazy

Připomínka zločinné války proti Jugoslávii

Napsal: J. Ahorn
Kontrolované média jako obvykle i letos zapomněla na nedávné výročí agrese samozvaného "světového společenství" (čti: žoldáků NATO a talmudistických sil v pozadí!) proti suverénní a tehdy ještě relativně nezávislé Jugoslávii.
O politických resp. globalizačních důvodech agrese, která stoprocentně naplnila všechny znaky válečného zločinu, bylo už psáno. Proto se budeme zabývat spíše ekonomickými důvody rozbití Jugoslávie a následné faktické okupace Kosova, které sice stály až na druhém místě rozhodnutí "moci peněz", ale určitě nebyly nijak bezvýznamné, jak hned uvidíme.

Obzvlášť působivý příklad pro neodolatelnou rozhodovací moc peněz, "která dělá dějiny", představuje diplomatické ukončení kosovské války. Podle absolutně nepodezřelého svědectví listu International Herald Tribune ze 16. června 1999 ve skutečnosti žádný v televizi ukazovaný finský, ruský ani americký politik nesehrál rozhodující roli při "úspěšném" zprostředkování mezi NATO a srbským prezidentem Slobodanem Miloševićem ve věci ukončení bombardování. Tato role zůstala vyhrazená švédsko-židovskému bankéři jménem Peter Castenfelt. Jeho zprostředkovatelské činnosti, podle rešerší amerického týdeníku The Spotlight, "předcházela návštěva čtyř moskevských 'oligarchů' pod vedením nových miliardářů Borise Berezovského a Romana Abramoviče v polovině května ve Washingtonu, kde vedli rozhovory s představiteli Bílého domu. Při této příležitosti působil jako zprostředkovatel Castenfelt, který má bohaté zkušenosti vyjednávače… Castenfelt se nejdříve osobně setkal s Miloševićem 29. května a poté vypracoval memorandum s dvěma druhy priorit: těmi, na nichž trval Západ(!), a takovými, které byly považované za vyjednatelné. Toto memorandum Milošević v zásadě akceptoval, takže následné oficiální 'prostředkování' Ahtassariho v Bělehradě 2. června už nebylo ničím jiným než formalitou."1) Jako ostatně téměř všechno ve světové politice éry Rothschildů, resp. siónských mudrců.
Teprve v průběhu roku 2000 se ovšem mělo postupně ukázat, že "mocí peněz" bylo již dávno rozhodnuto o válce proti Srbsku i o následném obsazení Kosova jednotkami NATO. Kosovo je totiž mj. nesmírně bohaté na nerosty, o čemž ovšem etablovaná média nechtějí ani slyšet: "Vývoz z dolů v Trepće přinesl ještě v roce 1996 kolem 200 milionů dolarů. Niklový komplex ve Vućitrnu vydělal za rok zhruba 50 milionů dolarů. Kosovo produkuje ročně také asi 30 000 tun uhlí, jehož zásoby se odhadují na 15 miliard tun. Předpokládají se také značné zásoby ropy. Dále má Kosovo pod zemí skrývat zhruba 46 milionů tun zinku a olova i 18 milionů tun niklu. Z hory Rogozino se těží zlato a měď, u Kliny bauxit."
"Moc peněz" především lákal obrovský důlní komplex Trepća u kosovského města Mitrovica; proto se také promptně "rozhodla" jej co nejdříve zmocnit a nechala NATO drze pustit do světa tvrzení, že se "nejhorší masakr odehrál v okolí dolů Trepća a stál životy více než 700 Albánců. Vyšetřovatelé však na místě nenašli žádné zavražděné ani jiné sebemenší stopy po údajném krveprolití."2) - O to také vůbec nešlo! Tvrzení o fiktivním "masakru" však mezitím jistým specialistům NATO umožnilo důkladně prohledat důlní komplex a učinit si přesný obrázek o jeho hodnotě! Sotva se tak stalo, peníze Rothschildova pohůnka Sorose začaly znovu "dělat dějiny". Několika jeho souvěrci vedený americký "prognostický ústav" byl pověřen vypracováním "plánu na převzetí" komplexu a na jeho "vysvětlení" světové veřejnosti. Informovala o tom politicky nekorektní novinářka Diana Johnstonová v dubnu 2000:
"Porovnání dvou dokumentů, pracovního posudku Mezinárodní krizové skupiny [International Crisis Group - ICG] z listopadu 1999 o důlním komplexu Trepća s článkem poradkyně ICG Susan Blausteinové ve [velkém kanadském deníku] The Toronto Star z 23. února nám poskytuje mimořádně jasný náhled do způsobu práce ´mezinárodního společenství´. Mezinárodní krizová skupina je G. Sorosem financovaný prvořadý prognostický ústav. Byl založen roku 1995 hlavně proto, aby dodával politické motivy vládám, zapleteným do nového ´uspořádání balkánských zemí´, které tak krvavě vynutily zbraně NATO. Mezi hlavní postavy patří přední tvůrce politického počasí ve Spojených státech Morton Abramowitz, šedá eminence nové politiky NATO, tzv. humanitární intervence, a podporovatel kosovsko-albánských separatistů. 26. listopadu přinesla ICG pracovní dokument na téma ´Trepća: najít cestu z labyrintu´, v němž se tzv. misi Spojených národů v Kosovu (UNMIK) doporučovalo co možná nejrychleji ´převzít´ od Srbů důlní komplex Trepću a hned se také vysvětlovalo, jak se to má uskutečnit. Únorový článek poradkyně ICG představuje vulgárně protisrbský postoj, učený k přípravě veřejného mínění na provádění zrůdné politiky ICG."3)
Definitivní záminku k prozatímnímu "uzavření" (a následné tiché výměně "vlastníků") obřího důlního komplexu Trepća jednotkami NATO 14. srpna 2000 dodala okolnost, která se nejpozději o dva měsíce ukázala jako směšná záminka, pokud nebyla vůbec vylhaná. Znečištění vzduchu důlním podnikem prý podle Světové zdravotnické organizace (WHO) dvěstěkrát překročilo přípustnou hranici, zatímco srbské úřady naměřily pouze 10 procent (u železa) a 80 procent (u olova) z nejvyšší přípustné hranice. Naproti tomu je skutečností, že početní vojáci NATO jen několik měsíců po své intervenci začali vykazovat zlověstné příznaky rakoviny v důsledku zločinného zamořování částí Srbska radioaktivním uranovým prachem. O tuto vražednou radioaktivní munici si ovšem NATO ani OSN nedělaly sebemenší starost!
"Úřední" uzavření dolů jednotkami NATO však mělo pro talmudskou "moc peněz" ještě jednu další přednost: Soros, resp. jeho (velmi pravděpodobně rothschildovští) klienti, tím mohli nechat neprůhlednou byrokracií NATO a WHO zmařit podle očekávání ihned vznesené nároky dvou evropských společností, které se až dosud smluvně podílely na důlním komplexu Trepća. "Je zbytečné vůbec zdůrazňovat, že UNMIK neměla pod žádnou záminkou sebemenší právo na přebírání majetku, který patří jinému! Zmíněná organizace byla vytvořena rezolucí Rady bezpečnosti OSN, což je samo o sobě velice podivné, nemluvě už o tom, že k této krádeží Rada mlčela. Ale jak už tomu v případě NATO bývá, jeho "správce" pro Kosovo Bernard Kouchner loňského roku vydal jednoduše dekret: "UNMIK spravuje movitý i nemovité vlastnictví včetně peněz, bankovních kont i jiného majetku Svazové republiky Jugoslávie nebo Republiky Srbska příp. jiného orgánu, které se nachází na území Kosova." A hotovo! Není jistě bez zajímavosti, že Mezinárodní krizová skupina (ICG) již minulého listopadu naléhala na zabavení Trepći. Řízenými médii stereotypně za "nezávislý" a "soukromý" prognostický ústav označovaná ICG je převážně financována a provozována bankéřem a miliardářem Sorosem. Její "nezávislost" lze posoudit i podle skutečnosti, že v představenstvu sedí Louise Arbourová, hlavní žalobkyně "justiční" karikatury samozvaného Mezinárodního soudního dvora pro bývalou Jugoslávii, a dále jí podobný (penzionovaný) generál Wesley Clark, posedlý "Chef-Bomber" z roku 1999. "Moci peněz", jak známo "dělající dějiny", tak horlivě napomáhající Clark je ostatně "náhodou" také hebrejského původu jako Soros a jeho pravé jméno zní Benjamin Jacob Canne Nemerovsky… 4)
Podívejme se nyní, co "moc peněz" nakonec vlastně získala Sorosem předaným a rukama NATO/WHO následně "ve skutečnost" proměněným "rozhodnutím". Zde se dostáváme tak říkající k jádru pudla! Důlní komplex Trepća je prastarý půdní poklad, kde již těžili staří Řekové, Římané i Turci, a představuje nejbohatší zdroj olova a zinku v Evropě. V jeho slojích leží dostatek hnědého uhlí na příští tři století. Kapacita příslušných sléváren Trepći zaujímá třetí místo na světě. Sesazený srbský ředitel důlního komplexu prohlásil, že "v posledních třech letech vytěžili 2 538 124 tuny surové olověné a zinkové rudy a vyprodukovali 139 789 tun čistého olova, zinku, kadmia, stříbra a zlata". Je zbytečné se ještě ptát, proč byla tato akce podniknuta; odhadovaná cena komplexu Trepća činí více než pět miliard dolarů! A to už stojí za pár snadno nahraditelných životů vojáků "mezinárodního společenství" i za nesmírné utrpení srbského národa.
Soros s "penězi, které dělají dějiny", tedy s Rothschildem mu svěřeným kapitálem, naložil nejlépe, když už před lety kromě výše zmíněného "prognostického ústavu" vytvořil také Americký výbor na záchranu Bosny (American Committee to Save Bosna) a Balkánskou akční radu (Balkan Action Council). Krátce před "uzavřením" komplexu Trepća pak jeho investiční společnost Soros Funds Management oznámila investice ve výši 50 milionů dolarů v balkánských zemích, k nimž vždy úslužná vláda USA dokonce ještě přidala dalších 100 milionů dolarů "investičních garancí" z peněz amerických daňových poplatníků. Tak masivní obchodní přítomnost na Balkáně měla Sorosovi napříště značně usnadnit, aby miliardový komplex Trepću dostal téměř nepozorovaně pod svou "ochranu", na čemž se také okamžitě po jeho "uzavření" začalo pracovat, a to znovu za výrazné (nedobrovolné!) účasti daňových poplatníků průmyslových státu na příslušných výdajích. "Již je podepsána dohoda se skupinou větších důlních společností, nazvanou I.T.T. Kosovo Consortium", bylo oznámeno ještě v srpnu 2000, "a začalo se s obnovou komplexu. Kolem 16 milionů dolarů na ni přišlo od Evropské unie, ze Spojených států, Francie, Itálie, Holandska a ze Švédska." Pokud se nemýlíme, jedná se v případě konsorcia "I.T.T." o dceřinou společnost newyorského telekomunikačního giganta stejného jména, který je odedávna pod Morganovou a tedy Rothshildovou kontrolou…
Osvědčenému znalci Balkánu Malte Olschewskému neuniklo ani to, co se skutečně stalo po USA a "spojenci" vynuceném "předání" Kosova tamějším Albáncům: "Pod blahovolným dohledem KFOR (jednotek OSN pro Kosovo) došlo k největší hromadné loupeži v Evropě od roku 1950. Byly rozmontovány tucty továren a odvezeny do Albánie. Bez uzavření obchodní dohody a samozřejmě i bez zaplacení bylo vyvlastněno kolem 200 velkých srbských podniků. Protože Albánci většinou neměli k jejich vedení vlastní schopný personál, byly z největší části předány zahraničním koncernům [!] … Potají i zde ovšem zuří boj koncernů, které se všechny chtějí zmocnit těch nejlepších podniků… Za většinou ´předání´ byl vyzkoušený systém. Srbským ředitelům, zaměstnancům a dělníkům nejprve UÇK ( Kosovská osvobozenecká armáda) vyhrožovala a poté je často za použití zbraní vyháněla. Jednotky KFOR všemu jen přihlížely! A pak už Albánci nebo cizinci příslušný podnik 'převzali'." Olschewski k tomu dále uvádí kolem dvaceti konkrétních příkladů.5)
A co je obzvlášť příznačné: "Teprve když multikoncerny zaměřily přes satelity svůj supí pohled na Kosovo, začalo se povídat o tom, že srbští králové ani maršál Tito nikdy nepronikli hlouběji pod povrch své země. Ukázalo se, že v dříve nedosažitelné hloubce, dřímají obrovské zásoby nerostů. V převlečení za americké vojáky prošli naftoví experti celou zemi křížem krážem. Pod slojemi patnácti miliard tun uhlí by mohla ležet obrovská ložiska ropy. USA se to snažily odhalit analýzou speciálních satelitních snímků. Jak se zdá, Kosovo by mohlo být ´balkánským Kuvajtem´ a USA samozřejmě nehodlají do tohoto tajemství nikoho zasvětit. Ze všeho vyplývá stále sílící znepokojivé tušení, že se USA začínají s ostatními státy NATO [?] i s Albánci dohadovat o budoucí kořisti."6)
V tomto bodě "o všem rozhodující moc peněz" musela přirozeně rychle zasáhnout, protože jejím až dosud úspěšně zakrývaným pravým cílům v Kosovu hrozilo úspěšné odhalení také ze strany italského generála a zástupce velitele KFOR Silvia Mazzaroliho, který toho už měl, jak se říká, dost. Mazzaroli se odvážil milánskému deníku Corriere della Sera z 25. února 2000 dát najevo následující: "Děláme zde hrubou práci a jiným přenecháváme možnost proniknout do Kosova ekonomicky i politicky… Američané si hrají svou hru. Nechci říkat, co za tím vězí."
I tak však už řekl až příliš, což byl pro zákulisní finanční mocnost dostatečný důvod k jeho umlčení. "Hned příští den byl generál zbaven svého postavení [!]. Jeho šéf v ministerstvu obrany Cervoni prohlásil: ´Mazzaroli se dopustil chyby… Naši vojáci jsou v Kosovu k zajištění míru a ne pro získání ekonomických výhod.'" - Toto lživé dementi stálo pak 26. února v témž listu Corriere della Sera, který den předtím nedopatřením poodhalil cípek pravdy. Celou pravdu neprozradil ani Olschewski, i když zjevně ví mnohé. Jeho objemná kniha vyšla totiž "s podporou rakouského ministerstva pro výchovu, vědu a kulturu" a tak z pochopitelných důvodů může být pouze řeč o "Americe" a "Američanech" všude tam, kde je ve skutečnosti míněna "o všem rozhodující moc peněz".
Pro doplnění zbývá dodat, že z fakticky "amerického" zabrání Kosova (oficiálně ovšem "pod správou OSN") profituje také "nový miliardář" Lawrence S. Eagleburger. "Vlastní asi za milion franků akcie firmy Halliburton & Co., třetí největší firmy služeb v ropném oboru. Její dceřinná společnost Brown & Root vybudovala a udržuje Camp Bondsteel v Kosovu, největší americkou vojenskou základnu od časů Vietnamu! Společnost Brown & Root vypracovala také studie realizovatelnosti ropovodů v oblasti (VII. transportní koridor)." Brown & Root je stavební gigant, který pod svým sice nežidovským, ale nepochybně v lóži organizovaným bývalým ministrem obrany USA (a nyní viceprezidentem) Richardem Cheneyem je odměňován "stavebními zakázkami v hodnotě stovek milionů dolarů ve válečných zónách od Bosny přes Somálsko po Haiti. Krátce poté, kdy Cheney opustil Pentagon, se stal obchodním vedoucím Halliburtonu, mateřské společnosti firmy Brown & Roth."
Tolik tedy alespoň stručně jako připomínka jedné tragédie, která se týká i nás, a jako výstraha před dalšími tragédiemi, které nás zasáhnou už přímo. Iluze jsou smrtelně nebezpečné pro jedince i pro národ jako celek. Pokud člověk nezná skutečné cíle světové politiky, nikdy nemůže pochopit, co se kolem něho i ve světě děje. Při nezbytné opatrnosti se o tom můžeme poučit třeba u zednářů. Například u takového Karela Čapka: "Ty nejnesmyslnější věci v dějinách byly ve skutečnosti důsledně prováděné plány" (Továrna na absolutno).
1 Prisma-Informationsdienst, 26. 6. 1999, str. 3.
2 Der Spiegel č. 46/1999, cit. podle faksimile v PHI-Auslandsdienst č. A4/2000, str. 31.
3 DIANA JOHNSTONOVÁ v On Target, 8. a 22. 4. 2000, str. 16.
4 Podle National Journal č. 36/1999, str. 1 a 38/1999, str. 2.
5 OLSCHEWSKI, str. 405; příklady tamtéž, str. 405 ad.
6 Tamtéž, str. 407.

Jak nám bude zase lhát naše vláda???

20. února 2008 v 13:09 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Bude nám naše vláda opět lhát? Budou nám vládní činitelé lživě vysvětlovat, že uznání Kosova přinese klid a stabilitu? Včera jsem viděl dokument ČT o princezně Dianě a tam se mimo jiné řečeno, že tato smrtelná nehoda silně připomíná scénář, jaký měli Britské tajné služby k plánovanému odstranění Miloševiče. Tím se chci zeptat: Jak dlouho budou u moci hlavy Kosovské narkomafie - UCK - zde, a také jak dlouho nám vláda bude chtít vymývat mozky tím, že nás informuje o tom, že Kosovo je jednou z nejchudších zemích Evropy?
Za vyhlášení samostatnosti Kosova stojí totiž silné ekonomické zájmy firem z USA, které jsou napojeny přímo na Bílý dům, ať už ekonomicky, či vojensky. Tyto firmy mají eminentní zájem na Kosovské samostatnosti, protože představitelé samostatného Kosova jim umožní přístup k nerostným bohatstvím tohoto zapadlého kouta Evropy.
Nepopírám, že obyvatelé Kosova jsou velice chudí, ale zamysleme se nad tím, jestli na tom budou lépe, když se do Kosova nahrnou těžařské společnosti, které budou drancovat nerostné bohatství a námezdní síle zaplatí maximálně takový peníz, který nepřekročí celkový průměr tohoto regionu.
Jen pro informaci: Vývoz z dolů v Trepće přinesl ještě v roce 1996 kolem 200 milionů dolarů. Niklový komplex ve Vućitrnu vydělal za rok zhruba 50 milionů dolarů. Kosovo produkuje ročně také asi 30.000 tun uhlí, jehož zásoby se odhadují na 15 miliard tun. Předpokládají se také značné zásoby ropy. Dále má Kosovo pod zemí skrývat zhruba 46 milionů tun zinku a olova i 18 milionů tun niklu. Z hory Rogozino se těží zlato a měď, u Kliny bauxit."

http://cz.altermedia.info/ze-zahranici/poipominka-zloeinne-valky-proti-jugoslavii_2270.html

Další věc, pro kterou stálo za to Američanům válčit, je vytvoření vojenské základny, kterou je Camp Bondsteel. a to proto, aby omezili a rozštěpili EU a získali i větší kontrolu nad Evropou.

Nutnost zavedení nekuřácké daně

19. února 2008 v 17:10 | Wenzel Lischka |  Povídky
Ministerstvo zdravotnictví varuje:
Pasivní kouření je horší než aktivní!
Diskriminace kuřáků je žhavým tématem dne. Zavedení nekuřácké daně je v současnosti jedním z hlavních úkolů naší úspěšně se rozvíjející ekonomiky a demokracie. Je to nespravedlivé, když se někdo podílí na tvorbě národního rozpočtu a druhý si jej bezpracně užívá. Je to vlastně svým způsobem nezdaněný příjem. Nekuřáctví je přinejmenším daňový únik. Jistě větší, než z vykouřených topných olejů. Kam bychom takto, občané, všichni přišli s kapitalismem a demokracii? Vyčoudila by se nám.
Každý souhlasí s tím, že pirátství bezplatného používání autorských děl je zavrženíhodným hyenismem. Vytvoříte dílo a někdo jiný z něj má prospěch a třeba na něm vydělává ještě peníze. Například stvoříte s manželkou hezkou dceru a zeť si s ní bezplatně užívá. Ať zaplatí věno!
Nebo třeba upečete bábovku a někdo jiný ji sní. Museli jste si vydělat zdaněné peníze na zdaněné náklady - suroviny, nádobí, troubu, energii, kuchyň, dopravu a jiné. Vše řádně několika násobně zdaněno a zpoplatněno. Vynaložíte svoji práci a um. Musíte se předtím vzdělávat, nastudovat si kopici návodů, dodržovat všemožné předpisy, nařízení a normy. Předtím se ovšem musíte naučit číst a vařit. A pak si někdo přijde a klidně vám tu bábovku sní. Nebo dokonce sežere a vůbec vám ani nepoděkuje. Je to naprostá a nehorázná zlodějna!
Nekuřáci si zadarmo užívají kouření. Vdechují tabákový kouř, kteří vyprodukovali jiní. Kuřák musí draze platit za hříšně zdaněné cigarety, zápalky či zapalovače. Musel vynaložit síly na jejich zakoupení.. Je nucen bojovat s nepřízní okolí i počasí. Stále mu někdo omezuje svobodu. To se přece nesmí! No, a pak si někdo přijde, dýchá a užívá si nezaslouženě plody jeho rizikové práce. A navíc ještě k tomu číst ty pitomé kydy na krabičkách
Kuřáci se nejvíce zasloužili v boji proti rakovině plic a hrtanu. A navíc vivisekcí. Nekuřáci se zatím léčí pomocí metod, přístrojů a léků, na jejichž výzkumu a tvorbě se nijak osobně ani finančně nepodíleli. Nejen to! Kuřák si pořídí rakovinu a nekuřák si k ní přijde úplně zdarma. Nekuřáci jsou paraziti každé společnosti, ať komunistické, tak kapitalistické. V tom se oba režimy zcela shodují. Jinak se shodnou vždycky, když je to potřeba.
Vyhánění kuřáků z veřejných prostor a vytváření klimatizovaných kuřáckých koutků, připomíná diskriminaci, odsouvání nežádoucích skupin občanů do izolace, exilu, koncentráků, ghett a plynových komor.
Sportovci se pěkně rozdýchávají ve volném čase na čerstvém vzduchu, zatímco kuřáci musí kouřit při práci, ve vydýchaném a zakouřeném prostředí. Kuřáci by měli alespoň dostávat lepší místa, vyšší platy, zdarma lázně a delší dovolené. Nejlepší by bylo, zbavit je úplně pracovní povinnosti (stejně je pozůstatkem komunizmu) a dát jim plné in/validní důchody ihned. Dělají toho přece pro nás všechny dost a navíc jsou prokazatelně ne/mocní.
Ostatně, někde jsem četl sociologickou studii, že kuřáci mají opravdu větší příjmy a majetky. Chovají se jako sekty a mafie. Pečou spolu. Zatímco nekuřáci jsou sobci, kteří se všem straní, kuřáci se sdružují do hloučků, skupin i stran. Přítel nebo nepřítel, nevadí. Nabídnutou cigaretu, tajné souručenství, kuřák nepohrdne nikdy. Při kouření vzniká přirozené partnerství (bez registrace) a konspirace. Zvláště, když se kouří ledacos. Většina politiků je určitě kuřáky. A když není, tak jim fandí. Přece by si sami neupletli politickou oprátku, ač není z konopí.
Nezapomeňme, že pasivní kouření je zdravotně horší, než aktivní. Kouření má prokazatelný zdravotní účinek. Kouř, který vychází z plic, je horší než, který tam vchází. Navíc kouření pochází z Ameriky, takže je ti prvořadý politický úkol! Proto nekuřáci kuřte nebo plaťte daně! Nejlépe stoprocentní.
Pokroku se nesmí bránit! Zvláště ne tomu demokratickému a ekonomickému. Všechno nové je napřed v menšině a pak zachvátí většinu. Dokud nebudeme kouřit všichni, tak se nikdy neshodneme. Jiná možnost, než pohřeb žehem není. Musíme se stále učit, učit, učit a kráčet vpřed - kruhu, dolů, ke konci! Jako oheň k palivu. Dokud všichni nevyhoříme, budeme se zde nanicovatě plácat věčně. Kdo je proti kouření, je proti demokracii. A to, jak dobře víme, je ten nejhorší zločin na světě. Dokonce horší, než terorismus, neboť i ti zlí teroristé rádi kdeco zapalují a kouří.
(Negativní strana doporučuje: Až, někde uvidíte nějakého nekuřáka, kopněte jej do zadku nebo mu alespoň dýchněte mu do ksichtu. Nebo naopak. Vždyť každý z nás někdy vypouští kouřové signály.)

Mnichov 1938 = Kosovo 2008..............

19. února 2008 v 13:39 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Srbské a ruské deníky tvrdě odsoudily nedělní vyhlášení nezávislosti Kosova parlamentem této po staletí srbské provincie. Z titulních stran tisku je patrný vztek i zklamání Srbů a v naprosté většině článků se píše o nezákonném odtržení od Srbska s pomocí západních zemí.

"Odtržené Kosovo" zní titulek na první straně bulvárního deníku Blic. Další bulvární list Kurir dal první straně smuteční ráz zveřejněním černobílé fotografie s dítětem, které drží svíčku. Snímek je opatřen textem "Kdo vyrve Kosovo z mé duše?".

Večernje novosti píší o Kosovu pod titulkem "Falešný stát". Podle tohoto listu "Kosovo vyhlásilo svou nezávislost porušením mezinárodního práva se souhlasem Spojených států a Evropské unie". Nedělní hlasování v kosovském parlamentu tento deník shrnuje pod heslem "jednohlasná fraška" a cituje také hlavu srbské pravoslavné církve, která v souvislosti s Kosovem hovoří o "fašistickém řešení".

Titulní strana bulvárního Kuriru.
Uvodní obrázek na titulní stránce bulvárního Kuriru
Deník Press na titulní stranu umístil fotografie amerického prezidenta George Bushe, vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javiera Solany a kosovského premiéra Hashima Thaçiho s nápisem Viníci.
List Politika napsal, že v případě odtržení Kosova "jde o prohru principu, že mezinárodní právo chrání současně velké i malé státy". "Srbsko je dnes jako matka, která přišla o své nejstarší dítě. Bylo mu uneseno. Srbsko je dnes mezinárodním vězněm. Rozhodli o tom ti nejmocnější," citovala agentura AFP list Večernje novosti.


Vztahy Ruska se Západem se ještě dále zhorší
Ruský tisk v komentářích k vyhlášení nezávislosti dochází k jednoznačnému závěru - otevřela se Pandořina skříňka, Kosovem to nekončí, svých "práv" se budou domáhat další separatisté. Drtivá většina listů poukazuje na to, že Rusko může přehodnotit svůj vztah k řešení problému Abcházie a Jižní Osetie, a shoduje se v názoru, že s ohledem na Kosovo se dále zhorší vztahy mezi Ruskem a
Západem.

Postoj USA a většiny zemí EU k rozhodnutí albánských separatistů jen dále zhorší vztahy Ruska a Západu, napsal list Vremja novostěj. Uznání nezávislosti Kosova předpokládá revizi obecně uznávaných norem a zásad mezinárodního práva a vynutí si změnu ruské politiky ve vztahu k jiným neuznaným státům, mimo jiné k Abcházii a Jižní Osetii. To podle listu může vést k podkopání nynější pravidel i etiky vztahů mezi státy.

"Rusko, samozřejmě, nebude urychleně uznávat nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Moskva nepotřebuje konfrontaci s Gruzií. Rusko ale přehodnotí formát urovnávání takových konfliktů a svůj vztah ke statusu těchto republik. S Kosovem je tady přímá souvislost," tvrdí Vremja novostěj.

Není vyloučeno, že ruský prezident v nejbližší době vydá zvláštní výnosy o vztazích s Abcházii a Jižní Osetijí. Tyto dokumenty mohou uzákonit novou úroveň vztahů Ruska s těmito neuznanými republikami, mimo jiné otevřít v jejich správních střediscích zastupitelské úřady Ruska. To by v podstatě znamenalo, že Moskvy by tyto republiky fakticky uznala, napsal internetový list Kommersant.

Jaký je vztah mezi Kosovem na jedné straně a Abcházií a Jižní Osetií na straně druhé, ptá se list Gazeta. "Symbolický, jako ostatně celý problém Kosova. Fakticky totiž Kosovo už dávno není součástí Srbska. Má svůj rozpočet, svou policii, své zákony i svůj parlament. Takže hlavní problém pro Srbsko je v tom, aby se i de jure smířilo s realitou. Mezi Srbskem a Kosovem už je jen symbolická jednota. A přesně totéž platí i pro Gruzii a její mimořádně bolestnou situaci kolem dvou separatistických území," napsala Gazeta.

Jak jsem onemocněl.......

19. února 2008 v 13:22 | darny |  Povídky

Ještě nedávno jsem se chlubil tím, že jsem u lékaře nebyl cca 27 let a že lituji lidi, kteří k lékaři musí, třeba i několikrát do měsíce a kde na to mají brát.
No, že neštěstí a nemoci nechodí po horách, ale po lidech jsem se přesvědčil v polovině ledna 2008. Také jsem se přesvědčil, jaký mají rozhled, znalosti a přístup někteří lidé ze zdravotnictví - zdravotnický personál.
V polovině ledna po ránu jsem měl dost silné bolesti na prsou, které vystřelovaly do obou předloktí. Jelikož bydlím na Jižním městě a hned proti domu, kde bydlím, mám zdravotní zařízení, došel jsem tam velmi pomalým a opatrným krokem, kdy jsem při každém silném bodnutí v prsou začal kašlat, (vzpoměl jsem si na nedávný TV kurz - co dělat při infarktu.) tím tedy masírovat srdce. Došel jsem do domu v Tererově ulici, kde sídlí několik obvodních lékařů, kožní specialista, neurolog, zubař atp. Bylo pondělí 08:15 a já zjistil, že být nemocný není jen tak. V tomto zařízení, i když jsou tam obvodní lékaři nebyl ani jeden "obvoďák" k dispozici, oba, resp. obě lékařky měli ordinační hodiny odpoledne. Udělal jsem čelem vzad a uviděl otevřené dveře do čekárny neurologa. Vešel jsem tam, dveře do ordinace byly otevřeny, tak jsem slušně vyčkával, jelikož cedule na dveřích mne nabádala - "NEKLEPAT". V čekárně nebyla ani noha, a tak jsem čekal. Po nějakých 15 - 20 minutách jsem se osmělil a zaklepal na dopoloviny pootevřené dveře. Dostalo se mi nerudné odpovědi: "Už jdu". Přišla sestra, já slušně pozdravil a ona mi místo pozdravu řekla: "Tak co máte?" Popsal jsem jí svoje obtíže a sdělil jí, že bohužel žádný praktický lékař v tuto chvíli není k dispozici a jestli by mi nemohla pomoci. Odvětila, že si tedy musím najít někde jinde na Jižním městě nějakého lékaře, že ale neví kde a že "ONI" jsou neurologie. Poděkoval jsem tedy za nezištnou pomoc, vypotácel se ven a došel ke svému domu. Tam jsem se posadil na lavičku a z mobilu (toho jsem se někdy naproklínal za ztrátu soukromí) jsem zavolal 112. V zápětí, po stručném uvedení mých obtíží jsem byl přepojen na rychlou záchranou pomoc, kde mi operátorka nakázala: "Už ani krok a žádné pohyby" a vyzvala mne abych s ní komunikoval, nadiktoval adresu atd. Přijela záchranka cca. za nějakých 13 - 15 minut. Mezi tím jsem ji viděl, jak jede přes křižovatku na opačnou stranu ulice. Nakonec se vrátili a bylo dobře. Naložili mne, tlak změřili, EKG udělali a šupem do nemocnice Krč. Cestou jsem se zeptal, proč jeli na druhou stranu ulice, když jsem jim jasně a přesně popsal kde se nacházím, dal číslo popisné i orientační i s popisem mé osoby. Odvětili mi, že bohužel používají normální mapu Prahy a dokonce mi jí ukázali. Usmál jsem se, takovou mapu Prahy jsem používal jako řidič taxislužby v r. 1997. Také jsem se dozvěděl, že GPS, i když dnes doopravdy stojí pakatel a dostanete jej i v supermarketu, je pro provozovatele rychlé záchrané služby velkým luxusem a že na to provozovatel nemá. Jsem poučen a přestal jsem se divit, když lidé naprosto zbytečně zemřou jen proto, že záchranka dorazí pozdě.
Dostal jsem se do "Thomayerky". Asi 20 minut jsem ležel na nosítkách na přijmu, potom přišla lékařka a jala se mne vyšetřovat. Sepsala lékařskou zprávu a nakonec mi povídá: "Všechno máte v pořádu, jak tlak, tak EKG. Uděláme ještě krevní rozbor, to jen pro jistotu a půjdete domů. Vaše obtíže budou asi od úrazu, který jste měl." Odebrali mi krev a vyšupajdili mě na chodbu. Tam přišla přísná sestra a povídá: "Tak pane, a kde máte zaplacený poplatek za návštěvu u lékaře?" Vykulil jsem oči a podotkl, že mne přivezla záchranka. To je mě úplně jedno, odvětila sestra, poplatek musí zaplatit každý. Pokýval jsem hlavou, jako že má určitě pravdu a pořádek musí být. Pro úplnost jsem se zeptal, jestli, když jsem přijel sanitkou - jako pohotovostním vozidle, mám zaplatit pohotovostní poplatek a nebo normální. Koukla na mne, jako na blba a povídá: "NORMÁLNÍ, jak snad vidíte, je den, a automat je u A3, to je vedlejší budova."
Zašel jsem tedy zakoupiti potvrzenku o poplatku a vrátil jsem se zpět. Sedl jsem si do čekárny, počkal na příchod sestry, které jsem tu kartičku předal. Ta si jí s úsměvem vzala, protože už bylo vše v pořádku a já byl rád, že jsem neokradl naše zdravotnictví.
Po chvíli jse vešel do ordinace, lékařka mi sdělila, že se její obavy naplnily a že mám připravené lůžko v 1.patře. Sestra mne předala ošetřovateli i s vyšetřením a mne vrátila kartičku - potvrzení o zaplacení poplatku se slovy: Platí to ještě tři měsíce, tak si příště nemusíte kupovat novou."
Na interně to bylo vcelku prima a při zákroku, který mi prováděli v IKEMu (katetrizaci a zavedení STEMu) také. Dozvěděl jsem se, že tento zákrok stojí bratru 200 000 Kč,- atd. atd.
Čtvrtý den mi ošetřující lékařka přinesla podepsat "Uznání dluhu" s poučením. Odebral jsem se tedy do pokladny nemocnice promtně zaplatit. Protože co kdyby náhodou........ Tam jsem se dozvěděl, že platím tolik a tolik, proto a proto a že a to je hlavní, zaplacený poplatek mi nemohou od poplatku za pobyt v nemocnici odečíst, jelikož je to jiná položka. Zajímavé, že...
A jaké je resumé? Jsem poučen...., placení poplatků podle Julínka není okrádáním, pouze spoluúčastí. Co je tedy to, co se mi stalo? A také ještě jedno poučení: "Plaťte poze tehdy, když je to neodvratitelné a nutné, obzvlášť ve zdravotnictví."
Vím, že 30,-Kč není zhola žádný obnos v dnešní době, ale snad jde o princip.

Kosovo, názor historika

18. února 2008 v 10:22 | doc. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. |  Události, komentáře a odkazy
Tak jsem narazil na vyjádření historika Jana Rychlíka z 4. 5. 1999 ohledně Kosova a útoku na Srbsko. Jan Rychlík od té doby napsal Dějiny Bulharska, Dějiny Makedonie a Dějiny Chorvatska, vše vyšlo v edici Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny. Z níže uvedeného si můžeme porovnat, jaké obavy člověka znalého problematiky se za 8 let naplnily, jaké se nenaplnily, a co se ještě může naplnit.

Kosovo, názor historika

Vážení přátelé,
Dovolte nejprve, abych se představil. Jmenuji se Jan Rychlík, jsem historik a etnolog, vědecký pracovník Masarykova ústavu AV ČR (Jilská 1, 110 00 Praha 1), docent na Filozofické fakultě UK v Praze, kde přednáším české, slovenské a československé dějiny. Původně jsem se ovšem věnoval balkánským dějinám a s výjimkou Albánie jsem procestoval celý Balkán, včetně Kosova. Na Balkáně jsem pobýval mnoho let, zabýval jsem se historií balkánských národů. Získal jsem doktorát na univerzitě Sv. Klimenta Ohridského v Sofii. Nyní píši Dějiny Bulharska a podnikl jsem proto sudijní cestu po Bulharsku a Makedonii, odkud jsem se
vrátil 2. května. Ovládám bulharštinu i srbochorvatštinu a dorozumím se i makedonsky (tento jazyk je někde mezi bulharštinou a srbochorvatštinou, nyní z politických důvodů uměle rozdělenou na srbštinu a chorvatštinu) a tak jsem měl možnost hovořit s mnoha lidmi. Došel jsem až na hranice Kosova (přechod Blace- General Jankovič a Jažince), viděl jsem uprchlické tábory, navštívil jsem Tetovo, centrum Albánců v Makedonii, byl jsem v Sofii, když raketa spadla na předměstí
Gorna Banja. To mne snad opravňuje vyjádřit se k celému problému jak z historického, tak ze současného hlediska.

1) Historicky Kosovo nikdy nebylo součástí albánského státu, který ostatně je důsledkem balkánských válek v letech 1912-1913. Kosovo bylo součástí středověkého Srbska. Nelze akceptovat albánskou teorii o Albáncích jako potomcích starých Ilyrů. Ilyrové zmizeli ze scény dějin, stejně jako např. Pečeněhové či
Kumáni, Trákové nebo Dákové. Albánci jsou potomky Ilyrů asi tak jako my jsme potomky Keltů . Jde o romantické mýty, ze kterých pro dnešek nic nevyplývá. Dnešní albánské osídlení Kosova je poměrně pozdní. Probíhalo samozřejmě po etapách, ale hlavní příliv souvisí s válkou meyi rakouskými Habsburky a osmanskou
říší (Tureckem) koncem 17. století. V roce 1683 byli Turci poraženi spojenou habsburko-polskou armádou u Vídně a v následujících letech pak postupně vytlačeni z Uher. V letech 1688-1689 vypuklo několik protitureckých povstání v Srbsku, Makedonii a Bulharsku, která však byla potlačena. V 90. letech 17. století se pravoslavné obyvatelstvo z dnešního Kosova houfně začalo stěhovat do jižních Uher, resp. do dnešní Vojvodiny, která se stala součástí habsburské říše. Kosovo se vylidnilo a osmanské úřady je kolonizovaly Albánci, kteří přijali islám. Po balkánských válkách připadlo Kosovo Srbsku. K Albánii patřilo pouze v letech 1941-1944 jako důsledek porážky Jugoslávie nacistickým Německem na jaře 1941. Avšak samotná Albánie tehdy nebyla svobodná, ale byla ve formě "personální unie" připojena k Itálii. V roce 1943 převzali po kapitulaci Itálie správu Němci. Albánci mají sice nárok na kulturní autonomii Kosova, avšak nikoliv na odtržení. Právo na sebeurčení včetně odtržení náleží jen národu jako celku, nikoliv však menšině. Tím se postavení Albánců v Kosovu liší od postavení např. od Chorvatů či Slovinců v bývalé Jugoslávii. Ti neměli svůj stát a měli tedy právo si jej vytvořit. Albánci již stát mají - v Albánii. Samotná skutečnost, že Albánci tvoří dnes většinu obyvatelstva Kosova je irelevantní - i Němci tvořili většinu obyvatelstva českého pohraničí v roce 1938 a Maďaři tvoří většinu na jižním Slovensku.

2) Za současnou humanitární katastrofu může především stupidní politika NATO a USA. Američané mechanicky přenášejí svou představu světa do končin, kde nefunguje. Multietnická občanská společnost v Kosovu je chiméra, nerealizovatelný nesmysl, v krajním případě snad dlouhodobý program pro příští tísíciletí.
Všechny balkánské státy vznikly na etnickém principu a všechny se postupně dopustily etnických čistek. Bulhaři i Srbové v 19. století vytlačili Turky, Turci po roce 1920 vytlačili Řeky z Malé Asie, Řekové zase vyhnali Bulhary z egejské Makedonie a západní Trákie. Před 10 lety vyhnaly bulharské úřady ze země asi
340 000 Turků do Turecka. V Kosovu po balkánských válkách vyháněly srbské úřady Albánce, ale po roce 1941 albánské úřady Srby. Po roce 1945 se postupně kosovští Albánci konsolidovali a začali postupně vytlačovat srbské obyvatelstvo do Srbska. Každý jistě musí odsoudit dnešní vyhánění Albánců z Kosova,ale nelze
si dělat iluze o tom jak by dopadlo 300 000 Srbů v Kosovu, kdyby se tato oblast osamostatnila, nebo připojila k Albánii. Nezbyl by ani jediný. NATO muselo vědět podle analogických případů v minulosti (válka v Chorvatsku a v Bosně), že jakmile začne bombardovat Srby, využijí situace především srbské polovojenské
síly a začnou vyhánět Albánce ze země. Bylo by také ještě větším nesmyslem domnívat se, že v případě pozemní operace by se čistky zastavily: naopak, došlo by k jejich zintenzivnění. Je třeba si uvědomit, že v končinách, o kterých je řeč má za války život příslušníka jiné etnické skupiny jen malou cenu - což platí všeobecně pro všechny strany. V tomto smyslu je nutno říci, že vinu za etnické čístky má především právě NATO. Nelze také zapomínat, že to byla tzv. Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), která první povstala proti jugoslávské vládě a začala přepadat policejní stanice. Nemohla proto očekávat, že jugoslávské úřady ponechají tyto akty násilí bez odpovědi. Tím nijak nemá být řečeno, že obrovskou zodpovědnost na celé katastrofě nemá i prezident Milošević.

3) Miloševičův režim a jeho osobnost nelze idealizovat a nelze mít o nich iluze. Je však urážkou srbského národa, je-li Milošević démonizován a přirovnáván k Hitlerovi. Miloševič jistě není demokratem v evropském či americkém smyslu, avšak tím není ani Tudjman v Chorvátsku či Izetbegović v Bosne a už vůbec ne
Hashim Thaci z UCK. O "demokratických metodách" UCK si již vůbec nelze dělat žádné iluze. Bělehradské noviny "Politika" z 27. dubna 1999 píší s odvoláním se na vysílání albánské televize z Tirany, že UCK odsoudila vůdce demokratických kosovských Albánců Ibrahima Rugovu na smrt jako zrádce. Tyto noviny také píší, že UCK verbuje násilím běžence z Kosova do svých řad. Vybrojení této organizace by rozhodně neuklidnilo situaci.

4) Sofijské noviny "Duma" dne 22. dubna 1999 přinesly znění anexu "B" z Rambouliet. Dohoda by pro Jugoslávii znamenala ztrátu suverenity, neboť NATO mělo získat právo neomezeného pohybu po území SRJ. Takovouto dohodu nemůže žádná vláda přijmout. Bomabardování NATO je pokrytectvím, vůči Jugoslávii
jde o akt agrese.

5) Nelze dopustit odtrhnutí Kosova od Jugoslávie z několika příčin: UCK by zmasakrovala a vyhnala z Kosova 300 000 Srbů, které by srbská vláda neměla kde umístit - již nyní se musí starat o 600 000 uprchlíků -Srbů z Chorvatska a Bosny. Povstali by Albánci v sousední Makedonii, kteří již nyní tvoří 40% obytaletsva a s uprchlíky z Kosova již možná polovinu. Albánci se netají cílem vytvořit jednou "Velkou Albánii" zahrnující i západní Makedonii a část Černé Hory. Avšak rozdělení Makedonie nemůže tolerovat Bulharsko, které právě nyní posílá Makdeonii vojenskou pomoc. Stranou by nezůstalo ani Řecko, neboť Makedonie byla v tomto století již třikrát neuralgickým bodem ve vztazích Srbska, Bulharska a Řecka a způsobila již čtyři války (1912, 1913, 1915-1918 a 1941-1944). To by se lehce mohlo opakovat i nyní: nová balkánská válka by ale lehce mohla přerůst v celoevropskou válku. Svět nebude mít milion, ale 20 milionu uprchlíků, všechny hranice budou na Balkáně zpochybněny.

6) Žádná srbská vláda se dobrovolně nevzdá Kosova - Kosovo pole a Peć jsou posvátnými místy pro Srby. O tom, že bitva na Kosově poli je mytizovaná je zbytečné mluvit, ale to na věci nic nemění. Každý národ má mýty. Násilné odebrání Kosova Srbsku vojsky NATO vyvolá trvalou krizi a při první příležitosti Srbové
zahájí novou válku za znovuzískání Kosova. Srbové v Kosovu by nepochybně povstali proti albánské vládě, resp.kosovsko-albánské vládě a zahájili teroristické akce jako nyní UCK.

7) Je těžké najít dnes řešení. Předpokladem jakéhokoliv jednání ale je zastavení bombardování. Návrat k jednacímu stolu musí být bez předchozích podmínek a při jasném odmítnutí Rambouilletského diktátu, který je definitivně mrtev. Každý jistě cítí s albánskými uprchlíky a přeje jim brzký návrat domů. Avšak Albáncům v Kosovu musí být jasně řečeno, že není možné tolerovat násilné změny hranic - ty by byly možné jedině na mezinárodní konferenci o úplné změně hranic republik bývalé Jugoslávie a se souhlasem všech stran, tedy především Srbska. Otázka autonomie Kosova a vyslání mírových sil musí být vedena pod hlavičkou OSN
a hlavní kontigent mírových sil musí být z nečlenkých zemí NATO, především z Ruska a Ukrajiny.

Praha ,
4.5.1999
doc. PhDr. Jan Rychlík, DrSc.

Prezident s komunisty začal mluvit. Do vlády je ale nepustí?

14. února 2008 v 14:30 | darny |  Události, komentáře a odkazy

Václav Klaus se v posledních pěti letech řídí ve vztahu ke komunistům jednoduchou rovnicí: Respektuji vás jako legitimní parlamentní stranu, budu s vámi vyjednávat jako s ostatními, ale do vlády vás nikdy nepustím.

Klaus začal tuhle konstantu své prezidentské politiky naplňovat už pár měsíců poté, co mu komunisté na konci února 2003 výrazně pomohli do čela státu.

Hned v květnu 2003 totiž k sobě na zámek do Lán pozval i předsedu KSČM Miroslava Grebeníčka, aby se s ním a dalšími čtyřmi šéfy parlamentních stran poradil, jakou pozici by mělo Česko zastávat vůči Evropské unii. Bylo to vůbec poprvé v polistopadové historii, kdy český prezident k sobě na oficiální jednání pozval předsedu komunistů. Usmívající se Grebeníček, která stál při fotografování na balkonu lánského zámku hned vedle Klause, si pozvání do nejvyššího patra české politiky docela užíval.

To, že komunisté pořád ještě nejsou pro Klause úplně normální stranou, se ukázalo o dva roky později. Tehdejšímu premiérovi Stanislavu Grossovi se na jaře 2005 rozpadla vláda s lidovci a unionisty, ale při hlasování o nedůvěře právě díky poslancům komunistů nakonec ve funkci přežil. Existence vlády tehdy poprvé od listopadu závisela na hlasech komunistů.

Klaus ale Grossovi vzkázal, že vládu založenou na podpoře komunistických poslanců tolerovat nehodlá. "Nepovažuji to za náhradu 101 podpisů, na základě kterých jsem v loňském roce pověřil Stanislava Grosse sestavením vlády," řekl v dubnu roku 2005 Klaus.

Socialistům pak díky tlaku Klause nezbývalo nic jiného než s novým premiérem Jiřím Paroubkem obnovit původní koalici s lidovci a unionisty. A komunisté tak díky Klausovi ostrouhali.

Na stejné zacházení se museli připravit, i kdyby po volbách do sněmovny v létě roku 2006 dali spolu s ČSSD dohromady většinu. "Jasně jsem dal najevo při svém dvojím jmenování vlád, že s menšinovou vládou s touto podporou se smířit nehodlám," řekl Klaus v lednu 2006 v rozhovoru pro HN.

Hned týden po volebním patu dodal, že sto poslanců pravostředové koalice pro něj znamená silnější "stovku" než sto poslanců, které měla spolu s komunisty ČSSD. To šéfa KSČM Vojtěcha Filipa dopálilo. "Jestli pan prezident neví, že nebýt hlasů KSČM, nebyl by prezidentem, tak je mu to třeba asi připomenout," řekl tehdy Filip.

Nakonec se ale Klaus s komunisty usmířil. Jako první prezident od listopadu 1989 pozval v červenci 2006 i šéfa KSČM na jednání mezi čtyřma očima. Radil se s ním o řešení povolebního patu.

Je možné kultivovat českou politiku?

14. února 2008 v 11:50 | Ivo Šebestík |  Události, komentáře a odkazy
Prezidentské volby v České republice vyvolaly znovu diskuse o úrovni domácí politiky. Obvyklé mávnutí rukou nad nízkou kulturou chování některých politiků napříč politickým spektrem nemá valnou cenu. Vhodnější bude pokusit se analyzovat příčiny stavu a hledat řešení, pokud ve světě rychle opouštějícím některé základní hodnoty ve prospěch moci, peněz a kariéry, ještě řešení vůbec existují.
Komu a jak chutná moc?
Politický systém v České republice je nepřímou, zastupitelskou demokracií. Úroveň politické kultury tedy závisí v prvé řadě na úrovni lidí, kteří v zákonodárné a výkonné moci reprezentují lid. Tito zvolení zástupci opírají svou legitimitu o akt demokratických voleb. Ten ovšem v sobě skrývá nejméně jeden podstatný háček. Voliči v demokratických volbách nevolí ze sumy všech občanů starších osmnácti, případně (u voleb do senátu) čtyřiceti let. Ale jejich volba se omezuje na potrvzení některé z navržených kandidátek politických stran. Jsou to politické strany, které v zásadě téměř monopolně vybírají lidi pro výkon mandátů svých voličů. Voliči jistě mohou preferenčními hlasy některého kandidáta posunout nahoru či dolů v rámci kandidátky. Nemohou však, a to je podstatné, zasáhnout do procesu tvorby těchto seznamů. Vzhledem k tomu, jak početně slabé jsou členské základny politických stran, stává se vlastně nominace lidí, rozhodujících o osudech zemí, záležitostí výrazně minoritní.
Většina obyvatel zůstává z nominace na politické funkce vyloučena. Všichni ti, kteří o politiku nestojí, kteří o ni neusilují, jimž politika smrdí, připadá primitivní, nekulturní, nebezpečná a bezectná. Dá se říci, že v nepřímých demokraciích stojí naprostá většina lidí mimo aktivní politiku dobrovolně, a politický prostor zůstává těm, kteří většinově touží po moci, kariéře, privilegiích, a které baví šachová hra, v níž se politika vytržená z prostoru veřejného zájmu proměňuje.
Oslabení demokracie jako systému, v němž si lidé vládnou sami (to tu ale ještě nikdy nebylo), za této situace ovšem pokračuje dál. Politické strany, které se v zemi prosadily tím, že navázaly životně důležité vazby s finanční a průmyslovou sférou (někdy i za hranicemi legálního), a mají tedy reálnou sílu a prostředky držet se u moci nebo v její blízkosti, jsou si vědomy monopolu, který mají v přístupu ke státním funkcím a k poslaneckým či senátorským mandátům. Volby sice zajišťují určité střídání u moci, ovšem díky výše zmíněným vazbám s oligarchy (plutokraty) je pozice etablovaných politických stran v podstatě tak silná, že veřejné mínění jen ve vzácných případech některou z nich vyloučí z Parlamentu či jinou politickou stranu do něj naopak dostane. Stává se to, ale jen výjimečně a strana, která vypadává ze hry o moc, se velice rychle de facto rozpadá (byť formálně, de iure, existuje dál). Pro nikoho ambiciózního nemá smyslu ztrácet s ní čas. Ambiciózní lidé si najdou jiný přístup k moci a kariéře a často přestoupí do politické strany, která zůstává ve hře. Obvykle bez ohledu na její ideové směřování. To je u politických stran už dávno marginální a nepodstatné.

Demokracie a oligarchie

Uvědomit si, že v demokratických systémech se politické strany dělí o moc s oligarchy (plutokraty) a nikoliv s lidem, je důležitý fakt. Pokud vzniknou mezi stranami a těmi, kdož mají peníze, pevné vazby a propletence, pak devalvuje i ta část demokratické volby, která předpokládá možnosti změnit směr vývoje v zemi nebo jej podstatně korigovat. Politické strany sice před volbami nabízejí různé, a často diametrálně odlišné scénáře vývoje, ale v zásadě jsou vždy možné jen drobné korekce směru, který si přeje oligarchie, nebo jaký odpovídá globálním podmínkám světa, ke kterému se určitá země hlásí. Bylo docela komické pozorovat například alibistický boj některých sociálních demokratů proti americkému radaru v Brdech. Ta radarová fobie ČSSD stojí a padá s opoziční rétorikou té strany. Když byla u moci, vycházela americké straně vstříc, a pokud by se k moci vrátila, vrátila by se nutně i k téže strategii a radar akceptovala. Pochopitelně, bez referenda. Manévrovací prostor moci je v globálních podmínkách u malých zemí omezen na vazalství.
To, že se v České republice etablovalo v podstatě hermeticky uzavřené stranické prostředí, představuje dva problémy. Jednak to vede k tiché spolupráci politiků napříč spektrem, kteří se za dlouhá léta dobře znají, leccos na sebe vědí a často na sobě závisejí. I když v novinách a před televizními obrazovkami na sebe dští síru, často je to pouze divadlo pro média, která se postarají o distribuci představení směrem ven. Občas v boji o pozice se skutečně střetnou se vší razancí (viz sestavování vlády nebo prezidentská volba), ale pokud nevzniknou nepřeklenutelné osobní animozity (těch je spousta), pak se za jiných okolností dokáží zase domluvit.

Monopolizovat moc znamená vyřadit občany jako konkurenci

Potřeba rezervovat pro sebe, monopolizovat přístup k moci však v sobě skrývá ještě těžší problém. Je s ním spojena potřeba vyřadit veřejnost z politického rozhodování, respektive omezit její aktivitu jen na akt výběru a potvrzení kandidátů. I když se politici zaklínají demokracií na každém kroku, ve skutečnosti považují občany za konkurenci. Odtud pramení nechuť vládnoucích stran vpustit do systému zastupitelské demokracie prvky demokracie přímé. Opozice volají po referendech z populistických důvodů. V okamžiku, kdy se opozice stává pozicí, tak řeší stejný problém jako její předchůdkyně. Nechce přímou demokracii ani vidět.
Člověk, který má v rukou moc, se o ni nechce dělit. To je přirozená vlastnost zděděná snad už od našich Darwinem usvědčených předků (vůdčí samec si svou pneumatiku zavěšenou v kleci také nedá vzít) a je tudíž nevykořenitelná. Pokud člověk u moci vzývá demokracii, tak vědomě lže. Opoziční politik někdy mluví pravdu. Nikdo ale nevelebí to, co ho omezuje a demokracie je systém vlády, jehož hlavním úkolem je omezovat lidi u moci.
Ale vraťme se k politickým stranám. Pokud se prostředí politických stran v procesu vývoje hermeticky uzavře, znamená to, že se k přístupu k moci napříště dostává pouze omezený počet stran a v nich i osob. Právě to má za následek postupné odtržení "profesionální" politiky od ostatní společnosti. Nejde o to, že by politické strany neumožňovaly vstoupit do hry novým lidem. Někdy dokonce hledají nové tváře, když se staré zdiskreditovaly příliš, nebo z politiky odešly do byznysu, s nímž předtím tajně a výnosně kolaborovaly. Problém spočívá v něčem jiném. Problémem je, že vstupem do politické strany, která má přístup k moci, se ambiciózní jedinec, který se nespokojí pasivním členstvím, musí stát součástí jejího mechanismu. Musí zapadnout do struktury. Jinými slovy, přijmout pravidla hry a také pravidla kariérního postupu. Jistě, že může s sebou přinést nové myšlenky nebo jiný styl práce. Nemůže ale importovat něco, co by zásadně rozrušilo technologii fungování strany, která obvykle odpovídá obecné technologii moci. Nemůže z politické strany učinit prostředí, v němž dobro vítězí nad zlem a ideje nad pragmatismem. A v níž by mohli uspět jen lidé mravní, zatímco intrikáni by museli ven. Tím by svatý František z Assisi svou stranu oslabil v boji o moc ve státě. Politické strany pro boj s bezpáteřnými soupeři z jiných stran potřebují stejně bezpáteřné jedince. Do vody patří ten, kdo umí plavat a pro boj s gladiátorem sotva vyberete misionáře s růžencem. Škoda jen, že politika je aréna, a nic víc, byť bychom si to my, občané, sebevíce přáli.
Jsou to tedy úroveň politických stran, a především kvalita lidí, které politické strany staví na volitelná místa svých kandidátek, co zásadním způsobem ovlivňuje kulturu Parlamentu a vlády i kulturu krajských a obecních zastupitelstev a radnic. Co s tím? Je otázkou, nakolik je vůbec kvalitativní změna možná. Můžeme doufat, že se boj o moc obejde bez intrik, korupce, podplácení a vyhrožování? Máme naději, že se politika stane prostředím pro slušné, mravné lidi plné ideálů, kteří ctí pravidla slušného chování a znají meze? Kteří nikomu nevyhrožují, do nikoho nevrážejí při chůzi, ani nikomu nekopou do blatníku? A kteří mají buď dostatečné vzdělání na to, aby citovali klasiky v cizích řečech, nebo alespoň dost soudnosti, aby drželi ústa? Existuje šance, že politické strany začnou nominovat své kandidáty výhradně podle toho, jací jsou to lidé z hlediska odbornosti, výkonnosti, vzdělání, kultury a mravů?
Na všechny tyto otázky existuje jednoduchá odpověď. NE! To by se muselo něco stát, aby se kategorické NE změnilo v opatrné ano. Přesto by situace neměla být beznadějná, neboť přece existují nástroje, jimiž je možné autonomní politické prostředí přimět k tomu, aby se chovalo o poznání lépe. Kultura se totiž dá vypěstovat. Prvním nástrojem k tomu je omezení monopolu politických stran zavedením konkurence v podobě prvků přímé demokracie. Ve světě komunikační exploze je výmluvou, že přímá demokracie představuje technicky neřešitelný nebo velice komplikovaný a drahý problém. Hlasování po internetu je velmi jednoduchou cestou, jak alespoň v některých otázkách uplatnit referendum.
Efektivním nástrojem kultivujícím politickou scénu by mohla být média. Ta by však musela nejprve kultivovat sama sebe, a pak i přijmout určitý díl odpovědnosti za společnost, v níž působí. To je ale už kapitola sama pro sebe. Bohužel, média a politika jsou spojité nádoby. Pokud se zakalí obsah jedné, zakalí se obsah i druhé.