Říjen 2007

Musíte si vybrat, USA nebo Rusko. Teď hned.....

24. října 2007 v 16:02 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Můj poměr k Rusku je naprosto neutrální, jako mindrák vidím právě to, že se tento náš český, "potlačovaný národ" nedokáže osvobodit od pocitu, že musí být na někom závislý. To je psychika otroka nebo vězně, který po letech nesvobody tíhne k tomu, být nadále nesvobodný a přimknout se k nějaké "vyšší" moci.

Erich Fromm to kdysi hezky popsal jako "strach ze svobody".
Když pominu fakt, že americký protiraketový systém je technicky a funkčně problematický, že pro Českou republiku jako takovou je spíše hrozbou než ochranou,že americká vláda zjevně klame ve svých proklamacích, k čemu vlastně má sloužit, a že čeští politici jsou tragicky směšní tím, jak tyto proklamace bez jakéhokoliv přispění vlastního úsudku papouškují, pak mi zcela zásadně vadí, že si současná politická reprezentace drze osobuje právo rozhodovat o tom, co zcela a naprosto přesahuje její mandát spravovat tuto zemi po dobu současného volebního období. Fakt, že tak činí za naprosto nejasné politické situace, kdy se opírá o hlasy dvou politických přeběhlíků, jen dokresluje neschopnost přijmout zcela jasná a transparentní politická pravidla pro rozhodování o tak důležitých věcech, jako je přítomnost cizí vojenské moci na území suverénního státu, který navíc má být důležitou zbraní v geopolitickém souboji velmocí.

" Imperativ ": - Vyberte si zda s USA, nebo s Ruskem" naprosto odmítám. Právě proto, že se cítím být naprosto svobodnou a svéprávnou bytostí, a chtěl bych, aby se za takovou - v přeneseném slova smyslu - považovala i společnost, ve které žiji, právě proto si nemusím a nechci vybírat jako otrok. Vztah nejen Ruska, ale kterékoliv jiné mocnosti k České republice, považuji za zcela standardní vztah dvou suverénních států. Pokud má někdo indicie o tom, že by snad chtělo Rusko nějak suverenitu České republiky ohrozit, ať ji prosím předloží v pokud možno pregnantní a doložitelné podobě veřejnosti. Prozatím jedinou mocností, která plánuje narušit (lépe řečeno zneužít) suverenitu této země, jsou USA.
Činí tak ovšem naprosto legitimně a jediným, kdo skutečně za možné důsledky této snahy zodpovídá, je v současnosti vláda České republiky. Jednoduše proto, že jsme suverénní stát, který má možnost o sobě rozhodovat zcela nezávisle.

P.S. Všimněte si prosím, že Rusko nepřesvědčuje o nevhodnosti umístění prvku protiraketové obrany v České republice vládu České republiky, ale vládu USA.
To jen dokladuje, jakou pozici Česká republika v celém sporu zastává - je to bezvýznamný pěšák na globální mocenské šachovnici. Nemuseli bychom jím být, pokud bychom dokázali zastávat svébytná stanoviska.
Současní vládní činitelé se však s duší otroka a politikou " Rektálního horolezectví " raději přimknou k síle moci, která jim sice nepatří, ale na které chtějí tímto iluzorním způsobem participovat. Je to stejná touha, jaká žene různé ubožáky do reality show - být viděn, ať už je kontext jakýkoliv, třeba i karikující a dehonestující.

Radar – nástroj války

17. října 2007 v 10:07 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Plány na výstavbu americké vojenské základny na našem území vyvolávají oprávněný nesouhlas většiny občanů. Jedná se o významný zásah do suverenity našeho státu, k němuž nemá žádná (!) politická strana mandát od svých voličů. Žádná z nich neměla totiž tento záměr ve svém volebním programu.
Podle průzkumů veřejného mínění se téměř 80% občanů se domnívá, že tato otázka by měla být rozhodnuta v celostátním referendu.
Při pohledu do minulosti je tento postoj dobře srozumitelný. I když nyní nejde o nějaké historické srovnání událostí dost rozdílných, přece jen vyvolává tato situace u velké většiny z nás vzpomínky na Mnichov v roce 1938 podobně jako na násilnou okupaci naší země sovětskou armádou v roce 1968.
Přes všechny rozdíly zde totiž můžeme nalézt i podstatnou shodu. Na přání a požadavky občanů se nehledí, zájmy našeho státu mají být opět obětovány zájmům velmocí.
To jsou poměrně závažná tvrzení a je proto dobré podívat se na ně poněkud blíže. Začněme argumenty, které uvádějí reprezentanti menšinového, souhlasného názoru na výstavbu radarové základny. Jejich hlavní argument je, že nás základna ochrání před teroristy, příp. před útokem z Íránu. Vedlejšími argumentem pak je jakási povinná vděčnost vůči USA za naše osvobození ve II. světové válce, spojenecké závazky apod.

Pro základnu

Tedy především, před teroristy nás protibalistické rakety ochránit v žádném případě nemohou. Prostředky teroristů jsou bomby kladené jednotlivci či skupinkami jednotlivců. Na ty určitě nelze střílet protibalistickými raketami a zaměřovat je radarem. Na první pohled se zdá být vážnějším argumentem hrozba z Íránu. Této hrozbě jsme ochotni věřit zvláště, pokud si spojíme obraz sebevražedných atentátníků s islámským režimem, který v této zemi panuje. Jenže nikdy v dějinách se žádný stát, byť v jeho čele stáli sebefanatičtější vůdci, nechoval sebevražedně. Ani Hitler, Čingischán či Stalin nechtěli spáchat sebevraždu. Oni chtěli ovládnout svět! Sebevražední atentátníci jsou jen nástroji podobných vůdců, ale nikdy nejsou těmito vůdci samými. Proto je zásadní rozdíl mezi jejich chováním, kdy ve prospěch nějaké skupiny, např. náboženské, jsou ochotni obětovat svůj život, a chováním této skupiny jako celku a především jejich vůdců, kteří život rozhodně obětovat nechtějí, pokud mají byť sebemenší šanci na přežití.
Pokud by Írán někdy ve vzdálenější budoucnosti vyvinul jaderné zbraně a mezikontinetální rakety, vždy je bude mít jen jako prostředky k odstrašení případných útočníků. Jeho budoucí síly nikdy nebudou tak velké, aby měl sebemenší naději, že unikne naprostému jadernému zničení, které by mu způsobily odvetné údery ze strany USA, ale také např. Francie a jiných zemí.
Samotná logika jaderné války je ale zvrácená. Vyhrát ji nemůže nikdo, i když si to vedení nejmocnější světové mocnosti nechce připustit a stále se řídí koncepcí preventivních jaderných úderů. Touto zemí jsou právě USA.
Další dva argumenty pro základnu jsou neuvěřitelně "povrchní". Žádná smlouva nás k ničemu takovému nezavazuje. Naši partneři v NATO i v EU byli velmi nemile překvapeni separátním vyjednáváním našich vlád a vlády Polska s USA.
Nejsme ani povinni k nikomu takovou vděčností, která nás zbavuje práva hájit naše vlastní zájmy. Nejen, že USA osvobodily ve II. světové válce jen malou část našeho území, ale především to nedělaly z nějakého altruismu. Po napadení USA Japonskem jim totiž A. Hitler vyhlásil válku a nacistické ponorky začaly napadat americké lodě. Z vůle Hitlera zahájená válka nemohla být ukončena jinak než úplnou porážkou nacismu a bezpodmínečnou kapitulací. Logika války pak dovedla americké vojáky až do Plzně.

Proti základně

Jaký je tedy skutečný účel radarové základny USA? Jestliže v žádném případě nemá sloužit k odvrácení útoku z Íránu, který nikdy nepřijde, ani k boji proti teroristům, což je nesmysl, zůstává již jen Rusko a Čína jako noví konkurenti v boji o ovládnutí zdrojů strategických surovin, především ropy. Radarová základna zde může sehrát roli špionážní - je schopna monitorovat území Ruska i testy nových ruských mezikontinentálních raket, jako první část většího systému pak může posílit vojenskou a psychologickou převahu USA nad těmito konkurenty. Vedlejším, i když vůbec ne zanedbatelným efektem, je posílení amerického vojenského a politického vlivu ve střední Evropě.
Samotnou základnu je však nutné chápat jakou součást dlouhodobé americké agresivní strategie, která se snaží maximálně využít dočasné vojenské převahy USA k ovládnutí jak zdrojů strategických surovin, tak tras pro jejich dopravu ke konečnému spotřebiteli v Americe. Z této perspektivy se stanou pochopitelné jak válečné konflikty v Afghanistánu, kde se bojuje s dřívějšími spojenci, vycvičenými a vyzbrojenými USA a Velkou Británií, tak i útok na Írák, rovněž dříve podporovaný vojensky i zpravodajsky, ale také v Kosovu, Čečensku a jinde. To vše se odehrává v perspektivě očekávaného trvalého růstu cen těchto surovin, způsobeného rostoucími náklady na jejich těžbu při klesajících zásobách.
Z hlediska zájmů České republiky i Evropy jako celku je výhodnější spolupráce s Ruskem, které stále ještě má velké zásoby ropy, zemního plynu a dalších surovin a představuje rychle rostoucí trh pro odbyt průmyslových výrobků, než konfrontace s ním. Obdobně Rusko má zájem o rovnoprávné obchodní vztahy s Evropou a o nákup jejích technologií. Z hlediska zájmů, tj.zisků amerických ropných a plynárenských společností tomu tak ale není. Současná vojenská převaha USA jim dává naději na přímé zmocnění se ropných polí, a to nejen v Iráku, potenciálně snad i v Íránu, ale i v samotném Rusku. Po jistou dobu, za rozkladné vlády B. Jelcina, se jim to dokonce i dařilo, o čemž lze nalézt podrobné informace v textech profesora W. Engdahla, publikovaných i u nás, ale také u dalších autorů (viz především zde: http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=7098 ).
Pro dosažení tohoto cíle jsou americké vládnoucí elity ochotny prakticky k čemukoliv. Rozpoutat válku na základě naprosto vylhaných důvodů, jak tomu bylo v případě Iráku, omezovat občanská a lidská práva vlastních občanů, či věznit po neomezenou dobu a bez jakéhokoliv soudu své skutečné i jen domnělé nepřátele a podrobovat je mučení.
Souhlasné rozhodnutí naší vlády s výstavbou americké vojenské základny u nás vede k tomu, že se na této válečnické strategii a na těchto zločinech budeme podílet. V rozporou s našimi národními zájmy přispějeme rovněž k narušení procesu evropské integrace a poneseme důsledky agresivní politiky, která nám nic nepřinese jen škodu. A to i ekonomickou.

Pravděpodobné důsledky

Jak Rusko, tak nesmírně bohatá Čína (z hlediska finančních rezerv) zareagují v duchu vojenské logiky, a již i zareagovaly, a začnou přijímat protiopatření v podobě růstu vlastních zbrojních výdajů, vývoje dokonalejších zbraní a všeho toho, co tvoří obsah termínu "závody ve zbrojení". Svět, tj. i naše země bude vtažen do této spirály zbrojení a růstu vojenského napětí. Místo investic do pokročilých a ekologicky šetrných technologií budeme investovat do nákupu a vývoje zbraní. Školy se budou z finančních důvodů rušit, životní náklady porostou, na zdravotnictví a ekologická opatření budou zoufale chybět prostředky, ale vojenských základen a nesmírně drahých zbraní bude přibývat. To vše ovšem musí někdo zaplatit. Je jasné kdo to bude, jsme to my. To z našich daní to vše bude financováno.
Aby vlády udržely "poslušnost svých občanů" budou z peněz těchto občanů samotných financovat nákladné propagandistické kampaně, jim nakloněné sdělovací prostředky budou systematicky lhát a zatajovat důležité informace. Ovšem to nepopisuji vzdálenou budoucnost v cizí zemi, ale naši přítomnost. Právě toto se nyní děje, právě takovou kampaní byl vládou pověřen p. Klvaňa. Vypadá takto demokracie? Skutečně se navrátila vláda do rukou občanů, jak to zpívala Marta Kubišová v listopadu 1989?
Pokud je můj odhad budoucích událostí správný, a já myslím, že ano, pak nás čeká i omezování lidských a občanských práv, jak se to již děje v USA. Takový vývoj je nevyhnutelný vždy, když vláda a politikové jednají v rozporu se zájmy a přesvědčením většiny občanů. K potlačení jejich nesouhlasu a udržení vlastní moci je nutné nejen systematicky lhát, ale také přijmout opatření k umlčení kritiků a veřejnosti vůbec.

Naprosté selhání systému zastupitelské demokracie

Po listopadu 1989 jsme věřili, že jsme si konečně vybojovali demokracii a budeme si vládnout sami. S úžasem nyní hledíme na naše vlády, které často dělají pravý opak toho, co si občané přejí. Veřejné sdělovací prostředky se staly prostředky propagandistickými místo toho, aby sloužily veřejnosti.
Záměrně píši vlády, neboť se to netýká jen jedné či druhé, ale všech, stejně jako i všech politických stran. Sám příklad americké vojenské základny může sloužit jako důkaz pro toto tvrzení. První nabídka z naší (!) strany (poslancem za ODS) byla odeslána do USA již v roce 2000, jeden ministr obrany za ČSSD obhajoval tento záměr již v roce 2002 atd. Pochopitelně, nejde jen o základnu. Míra korupce, arogance a zneužívání moci u našich politiků přesahuje snad již únosné meze.
Již máme zkušenost i s tím, že nové politické strany nepředstavují řešení problému, ale samy se zapojí do tohoto systému zneužívání moci tak rychle, jak jen dovedou.

Přímá demokracie - nejefektivnější řešení

Občanský požadavek celostátního referenda, v němž by měla být otázka americké vojenské základny rozhodnuta, proto není jen zcela demokraticky oprávněným požadavkem, ale krokem daleko přesahujícím tento konkrétní případ.
Je to cesta k transformaci naprosto nefunkčního systému zastupitelské demokracie v demokracii přímou. Pochopitelně největší zkušenosti s tímto systémem mají ve Švýcarsku, klasické zemi přímé demokracie. Avšak zemí s rovněž vysoce rozvinutou přímou demokracií je Kalifornie a také nám územně blízké Bavorsko.
Stručně shrnuto znamená přímá demokracie právo občanů rozhodnout kteroukoliv politickou otázku přímo svým hlasováním v referendu, jehož výsledek je závazný pro všechny státní orgány, a to od úrovně obce až po úroveň celostátní. Je to také právo občanů iniciovat toto referendum a rovněž právo odvolat jimi zvolené politiky kdykoliv prostřednictvím referenda. Právě takto byl ze své funkce odvolán předcházející kalifornský guvernér. V anglické zkratce je pak tato podstata přímé demokracie vyjádřena písmeny IRR (I- iniciativa, R - referendum, R - odvolatelnost).
Podle provedených statistických šetření vede přímá demokracie ke zvýšení efektivity v nakládání s veřejnými financemi a k omezení korupce.
Přímá demokracie neruší ovšem systém zastupitelské demokracie, jen vytváří k němu paralelní systém pro přímé uplatnění občanské moci. Tento systém dává do rukou občanů nástroje pro účinnou kontrolu politiků i pro přímé rozhodování o věcech jejich společného zájmu.
V souvislosti s americkou vojenskou základnou u nás však můžeme zdůraznit ještě jeden aspekt. Vláda a politikové vůbec ztrácejí v tomto systému možnost rozhodovat proti vůli občanů, kteří je do jejich funkcí zvolili. A to je podstatné.
Každé rozhodnutí vlády či parlamentu může být v referendu napadeno a zamítnuto. Zákony, které politikové nechtějí přijmout, např. o omezení jejich vlastní imunity, mohou být na základě občanského návrhu odhlasovány v referendu.

Cesta k prosazení

Dosáhnout tohoto vysněného stavu lze u nás jen cestou intenzivního nátlaku ze strany občanských iniciativ, příp. i snad nějaké nové politické strany prosazující model participativní společnosti, pokud by vznikla. Ale v obou těchto případech je nutné požadovat, aby si tyto politické subjekty především samy řídily principy, které chtějí prosadit pro celou společnost. Jinak řečeni, požaduji-li odvolatelnost politiků voliči, uzákonění celostátního závazného referenda apod., musí být tyto nástroje použity především ve vlastních stanovách těchto subjektů, tj. v právu členů přímo volit a odvolávat stranické funkcionáře, stejně jako řešit stranické otázky formou vnitrostranického referenda. Již dnes máme celou řadu subjektů, které toto téma jen zneužívají k vlastnímu zviditelnění a nalákání naivnější části voličů. Po získání moci pak na své sliby rychle zapomínají, jak nám právě předvádí Strana zelených.
Je ale nutno zdůraznit, že ani sebelepší stanovy občanského sdružení či oné nové politické strany nic neznamenají, pokud se do jejich aktivit nezapojí velké množství "obyčejných" občanů, pro něž bude právo rozhodovat o sobě samých prostřednictvím nástrojů přímé demokracie klíčovou, zásadní hodnotou.
Pokud budou jen slepě následovat své "vůdce" stvoří jen další zkorumpovanou politickou stranu, jakých již máme dvanáct do tuctu.

Máme naději?

Určitě ano! Jen před pár lety se zdál pád totalitního režimu něčím velmi nepravděpodobným. A přece k němu došlo.
Samotnou základnu odmítli místní obyvatelé v referendu prakticky ve všech obcích v okolí plánované stavby. To jsou právě zárodky autentické občanské společnosti, tj. společenství aktivních lidí, kteří bojují za své právo rozhodovat sami o sobě. V tomto boji by žádný člověk, který si váží sám sebe, své svobody a nezávislosti naší země, neměl stát stranou.

Nezúčastněné země nepotřebují almužnu, potřebují a žádají spravedlnost

16. října 2007 v 11:27 | darny |  Události, komentáře a odkazy
Felipe Pérez Roque:
"Bush hovořil o demokracii, o míru a o lidských právech. Všichni však víme, že lže."
Dosud nikdy nebylo tak zjevné reálné nebezpečí ohrožující lidský druh. Dosud nikdy nebylo tak zjevné porušování mezinárodního práva, které rostoucí měrou ohrožuje mír a mezinárodní bezpečnost. Dosud nikdy nebyla tak zjevná nerovnost a vyloučení postihující více než dvě třetiny populace naší planety. Klíčovým faktorem k přežití lidstva se stává skoncování s plýtváním a zběsilým konzumním kolotočem podporovaným velkými korporacemi a mocenskými skupinami z malé skupiny rozvinutých zemí, které plýtvají za cenu chudoby a nekonečného prodlužování zaostalosti na rozlehlé periferii chudých zemí, kde živoří miliardy lidí. Jednání Valného shromáždění na vysoké úrovni, jež se konalo před pouhými dvěma dny, jasně ukázalo nebezpečí představované rychlým globálním oteplováním, které již prožíváme, a jeho vlivem na klimatické změny. Je třeba jednat, a to rychle, a rozvinuté země mají morální povinnost a historickou zodpovědnost jít v tomto úsilí příkladem a postavit se mu do čela.

Řada našich zemí, ve všech případech z Jihu, je současně obětí nepřípustných aktů agrese ze strany mocných, kteří jsou v zásadě vedeni neutišitelným hladem po strategických zdrojích. Dobyvačné války a proklamování a uplat 8;ování doktrín založených na preventivní válce a nevylučujících ani použití jaderných zbraní proti státům, které je nevlastní, a rovněž tak opakované používání záminek, jako je údajný boj proti terorismu, údajné šíření demokracie, nebo takzvaná změna režimu v zemích jednostranně označovaných jako státy zla, jsou dnes největší a nejvážnější hrozbou míru a bezpečnosti ve světě. Agrese a protiprávní okupace zemí, vojenské intervence odporující mezinárodnímu právu a záměrům a zásadám Charty OSN, bombardování civilistů a mučení jsou nadále dennodenní praxí. Obehranou písničkou o svobodě a demokracii má být posvěceno rabování přírodních zdrojů třetího světa a ovládány oblasti s rostoucím geostrategickým významem. Právě takový a ne jiný je plán imperiální nadvlády, který se snaží krví a ohněm prosadit nejsilnější vojenská supervelmoc, jakou kdy člověk poznal.
V mezinárodních vztazích se nejen zdaleka nepostupuje v souladu s principy solidarity, sociální a mezinárodní spravedlnosti, rovnosti a rozvoje pro všechny, ale bez sebemenšího studu se uplat 8;uje praxe dávat zemím vysvědčení, uvalovat jednostranné blokády, vyhrožovat agresí, vydírat a donucovat nátlakem.

Pokud nějaká malá země brání své právo na nezávislost, je označena za stát zla. Jestliže velmoc napadne nějakou zemi, řekne se, že "jí přináší svobodu". Bojovník proti zahraniční agresi je terorista, voják-agresor je "bojovník za svobodu". Je to mediální válka, podvod s pravdami, tyranie jediného myšlení v globalizovaném světě.

Namísto přibližování ke všeobecnému a úplnému odzbrojení, včetně jaderného, které bylo po desetiletí trvalým požadavkem Hnutí nezúčastněných, se podporuje zbrojení a plýtvání prostředky na nové zbraně a zbrojní systémy, jež pohlcují zdroje, které by svět potřeboval na omezení důsledků klimatických změn a řešení krajně závažných problémů vyplývajících z chudoby a vylučování. Je zde snaha, bránit zpolitizovaným a selektivním způsobem v uplat 8;ování zásady, že národy mají právo na rozvoj jaderné energie pro mírové účely, vyhlášené již v Dohodě o nešíření jaderných zbraní. Některým zemím je vyhrožováno válkou a zničením, zatímco agresivnímu spojenci je dovoleno disponovat stovkami nukleárních zbraní a pomáhá se mu s jejich neustálou modernizací.

Jak dlouho ještě potrvá a kolik dalších obětí zemře, než váleční jestřábi pochopí, že vážné problémy světa nelze řešit zbraněmi?

V den, jako je dnešní, stojí zato připomenout slova prezidenta Fidela Castra pronesená na Valném shromáždění v říjnu 1979:
"Dejme sbohem zbraním - řekl Fidel - a zabývejme se civilizovaně nejtíživějšími problémy naší epochy. To je zodpovědností a nejsvatější povinností všech státníků světa. Je to také nezbytný předpoklad přežití člověka."
Dnes se nepřibližujeme k naplnění cílů pro 3. tisíciletí a rozhodnutí přijatých velkými konferencemi Spojených národů v posledním desetiletí.

Chudoba se nezmenšuje. Roste nerovnost mezi zeměmi a uvnitř zemí.

1,1 miliardy lidí nemá přístup k pitné vodě, 2,6 milionů lidí postrádá hygienické služby, přes 800 milionů lidí je negramotných a 115 milionů dětí nechodí na první stupe 8; základní školy, 850 milionů lidí denně hladoví. Jedno procento nejbohatších lidí světa vlastní 40 % bohatství, zatímco 50 % světové populace má stěží 1 %. To vše se odehrává ve světě, který utrácí bilion za zbraně a další bilion za reklamu. Ona přibližně miliarda lidí žijících v rozvinutých zemích spotřebovává kolem poloviny veškeré energie, zatímco téměř 2 miliardy chudých dosud elektřinu nepoznaly. To je ten svět, který máme podle nich akceptovat? To má být budoucnost, s níž se máme spokojit? Máme či nemáme právo usilovat o změnu tohoto stavu věcí? Máme či nemáme bojovat o to, aby lepší svět byl možný?

Proč se plýtvá tak kolosálními prostředky na průmysl vraždění a nevyužívají se na záchranu životů? Proč se nestaví školy namísto atomových ponorek a nemocnice namísto "inteligentních" bomb? Proč se nepodporuje výzkum prostředků k léčbě AIDS, malárie a tuberkulózy namísto budování protiraketových štítů? Proč není vedena válka proti chudobě namísto války proti chudým? Třebaže je ke splnění Cílů pro 3. tisíciletí zapotřebí jen 150 miliard dolarů, tvrdí se pokrytecky, že potřebné finanční prostředky není odkud vzít. To je lež! Peněz je víc než dost, čeho se nedostává, je politická vůle, etika a reálný závazek těch, kdo rozhodují. Pokud skutečně existuje zájem nalézt peníze: "Nechť je konečně splněn slib vynakládat 0,7 % HDP na oficiální rozvojovou pomoc. Představovalo by to přes 141 miliard dolarů navíc ke stávajícím prostředkům. Vrcholem předstírání je, že dárcovské země nyní započítávají prominutý dluh, o němž vědí, že by ho nemohly nikdy inkasovat, aby tak uměle nafoukly svůj příspěvek."
Nechť je prominut zahraniční dluh, který již naše země splatily a ne jednou. Umožnilo by to věnovat na rozvoj více než 400 miliard dolarů, které se dnes vynakládají na dluhovou službu, jež nepřestává narůstat.
Nechť je uzavřeno kolo jednání z Doha a zrušeny 300-miliardové zemědělské dotace v rozvinutých zemích. Pak by bylo možné vynaložit tyto peníze na boj proti chudobě venkova a potravinové nejistotě a zaručit exportním produktům rozvojových zemí spravedlivé ceny.
Nechť je uznáno naše právo na rozvoj. Nechť je nám zaručeno naše právo na přístup k trhům, k patentům a technologiím, které jsou dnes výlučným monopolem bohatých. Nechť je našim zemím pomoženo s přípravou profesionálů a vědců a ustane loupení našich talentů.

My, nezúčastněné země, nepotřebujeme almužnu, potřebujeme a žádáme spravedlnost.

Nechť je respektováno naše právo na kulturní různorodost a zachování našeho dědictví, našich symbolů a našeho způsobu života. Tak zní jednohlasný požadavek nezúčastněných států, který nedávno vyhlásily v Teheránu na jednání ministrů o lidských právech a kulturní různorodosti.
My, nezúčastněné země, chceme demokratičtější a transparentnější Spojené národy, v nichž by Valné shromáždění, jejich nejreprezentativnější a nejdemokratičtější orgán, skutečně vykonávalo pravomoci, které mu přísluší.
Potřebujeme Spojené národy s reformovanou Radou bezpečnosti, která by vystupovala v mezích mandátu uděleného jí zakládací chartou organizace, avšak nezasahovala by do funkcí a výsad jiných orgánů této struktury. Radu bezpečnosti s rozšířeným členstvím odpovídajícím současné skladbě OSN, kde my, rozvojové země, tvoříme většinu. Radu bezpečnosti, jejíž metody práce by byly radikálně reformovány, aby umož 8;ovaly transparentnost a přístup všech členských států k její činnosti.
Chceme Spojené národy, kde jedinou cestou k řešení a vyřešení současných problémů by byl multilateralismus a ujednání plně respektující Chartu. Potřebujeme Radu pro lidská práva, jež by zabránila opakování vážných chyb bývalé Komise pro lidská práva. Radu, jež by ve své praxi ctila zásadu, že lidská práva jsou univerzální, nedělitelná a vzájemně provázaná. Radu, jež by skoncovala se selektivností a dvojími měřítky. My, nezúčastněné země, ostře odmítáme machinace některých mocných, kteří, frustrováni tím, že nedosáhli svých cílů, snaží se nyní znovu otevřít a zpochybnit dohodu dosaženou po úporném a obtížném procesu institucionálního budování Rady.

My, nezúčastněné země, nepřestaneme bránit postuláty, na jejichž základě vzniklo naše hnutí a které jsou obdobné jako principy této organizace. Budeme podporovat přátelské vztahy mezi národy založené na respektování zásad svrchovanosti, rovnoprávnosti a svobodného sebeurčení národů.
Budeme dále hájit právo zkoušeného a hrdinného palestinského lidu na vlastní stát s hlavním městem ve východním Jeruzalému. Budeme dále odsuzovat genocidu, která je na něm páchána.
Budeme nadále hlásat právo lidu Portorika na svrchovanost a nezávislost.
My, nezúčastněné země, reprezentujeme téměř dvě třetiny členů Spojených národů. Naše požadavky nebude možno opomíjet a naše zájmy ignorovat. Zůstaneme jednotní a budeme bránit svá práva. Dosáhneme toho, aby náš hlas byl slyšen.

Zde jsem jako předseda Hnutí nezúčastněných hodlal svůj projev ukončit. Avšak skandální a hrubé vystoupení prezidenta Spojených států v tomto sále dnes ráno mne nyní nutí, abych pronesl několik slov jménem Kuby.
Za použití hrubého slovníku a arogantního tónu prezident Bush urazil asi deset zemí a vyhrožoval jim, dával výslovné a autoritativní příkazy Valnému shromáždění, s nadřazeností v tomto sále nevídanou vynášel hodnocení a soudy o dvou desítkách zemí.
Bylo to zahanbující představení. Delirium tremens světového četníka. Opilost imperiální mocí, opepřená veškerou průměrností a cynismem těch, kdo vyhrožující válkami, o nichž vědí, že v nich nepůjde o jejich životy.
Prezident Spojených států nemá žádné právo soudit jiný svrchovaný národ této planety. To že má někdo mocné nukleární zbraně ho naprosto neoprav 8;uje rozhodovat o právech národů dalších 191 zemí, jež jsou zde zastoupeny.

A nelze podceňovat odhodlání a odvahu národů, když jde o obranu jejich práv! Nakonec nezáleží na síle kanónů, nýbrž na oprávněnosti idejí, za něž se bojuje. Válečnicky naladěný a výhrůžkami šermující prezident se o tom již touto dobou mohl přesvědčit.
Svrchovaná rovnost států, nikoli "změna režimu". Respektování svrchovanosti, nikoli jednostranné známková dobrého chování. Respektování mezinárodního práva, nikoli blokády a neoprávněné války.
"Prezident Bush hovořil o demokracii, všichni však víme, že lže. Sám se dostal do prezidentského úřadu pomocí volebního podvodu a klamu."
Včera bychom si bývali ušetřili jeho přítomnost a naslouchali bychom prezidentu Albertu Gorovi, jak hovoří o klimatických změnách a rizicích pro náš lidský rod. Navíc si pamatujeme, jak bez okolků podpořil státní převrat proti prezidentovi a ústavě Venezuely.
Hovořil o míru, avšak my víme, že lže. Dobře si pamatujeme, jak vyhrožoval 60 nebo více zemím, které nazval "temnými kouty planety", že je překvapivými preventivními útoky vymaže z povrchu zemského. Bush je podivný válečník, jenž z týlu přikazuje mladým lidem své země, zabíjet a umírat tisíce kilometrů od jejích břehů.
Hovořil o lidských právech, avšak my víme, že lže. To on je zodpovědný za smrt 600 000 civilistů v Iráku, to on povolil mučení na námořní základně v Guantanamu a v Abu Ghraibu a je komplicem únosů a mizení lidí, tajných letů a ilegálních věznic.
Hovořil o boji proti terorismu, ale my víme, že lže. Zaručil naprostou beztrestnost nejodpornějším teroristickým skupinám, které v Miami přepravují hrůzné zločiny proti kubánskému lidu.
Prezident Bush napadl novou Radu pro lidská práva. Krvácí z utržené rány, přemílá svou bezmocnost. Trýzní ho zahanbení z toho, že v době, kdy vykonává prezidentský úřad, nemohou Spojené státy ani aspirovat na členství v ní, protože volby probíhají tajným hlasováním. Kuba byla naopak zvolena více než dvěma třetinami hlasů zakládajícího člena.
Hovořil o spolupráci, rozvoji a prosperitě pro zbytek světa, ale my všichni víme, že lže. Je nejegoističtějším a nejvíce nezodpovědným politikem, jakého jsme poznali. Ve světě, kde letos zemře 10 milionů dětí mladších 5 let na nemoci, jimž lze předcházet, jsou jeho včerejší mrzké a demagogické návrhy jen špatným vtipem.

Prezident Bush nemá morální autoritu ani důvěryhodnost, aby mohl někoho soudit. Měl by se světu zodpovídat ze svých zločinů.

Arogance a pokrytectví má své meze. Lež a vydírání má své meze. Kuba odmítá a odsuzuje každé jedno ze lživých slov pronesených včera prezidentem Spojených států.
Kuba děkuje za solidaritu, jíž se jí dostalo od tohoto Valného shromáždění v jejím boji proti blokádě a agresím, jimž musí čelit téměř pět desítek let. Zejména zde děkuji za jeho včerejší slova prezidentovi Nikaragui, soudruha Daniela Ortegy, který je přítomen zde v sále, a všem, kdo pozvedli svůj hlas za právo a spravedlnost kubánského lidu.
Kuba děkuje těm, kdo podporují její úporný boj proti terorismu a kdo pozvedli svůj hlas za osvobození pěti kubánských bojovníků proti terorismu nespravedlivě vězněných ve Spojených státech.

Pánové delegáti, Kuba bude spolu se všemi členy Hnutí nezúčastněných bojovat usilovat o spravedlivější a demokratičtější světový pořádek, v němž by naše národy mohly vykonávat své právo na mír a rozvoj.
Můžeme být obviněni, že jsme snílci, avšak budeme bojovat s
přesvědčením, že dnešní sny se stanou zítřejší realitou.
Bojujeme a nepřestaneme bojovat, neboť jsme přesvědčeni, že i když existují lidé bez důstojnosti, jsou vždy i takoví, kteří jí v sobě mají na rozdávání. To na nich stojí celý národ, to na nich stojí lidská důstojnost.